|
6. prosince : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 6. prosince : Objevte kouzlo brambor po římsku. Jednoduchý recept, když vás tlačí čas i finance! 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
mariposa napsal(a):
Pandorraa napsal(a):
Mari, říkáš, že se ho to dotklo? To znamená, že tě učinil zodpovědnou za to, jak ON se cítí?
A proč ti to dělá?Pan, přemýšlím proč.
Klasika - protože netuší, že za své pocity zodpovídá sám. Že si je sám tvoří , reguluje i odstrańuje. Takových lidí jsou mraky - a mám zkušenost, že ti ani nerozumí, když jim toto říkáš.
Z rodiny vím, že také tuto vlastnost má můj bratříček - lev- a trpí tím, respektive dovolí, aby trpěla jeho manželka (moje původně kamarádka, než jsem si z ní udělala švagrovou 
). on - neustále se vzteká, že mu bud´vzala na výlet pláštenku nebo že mu ji nevzala...cokoliv si dosad´te. Na zabití!. Tak bych to asi zakončila já - na jejím místě. Ale ona, mu nahrává, omlouvá se, a zkouší se obhajovat (třeba, "tys ji přece nechtěl vzít" - 
), logicky a pravdivě, ale kdepak... Zbytečné. Vždycky je za něco "vina". A ona to pokaždé přijme, tudíž to dostane za 5minut znovu.
Zajímavé je, že já jsem za nic vina nebyla (alespoń posledních 10let) , pročpak asi?
Ještě doplním, aby to bylo úplně jasné..
On ví co dělá, on ví, že to je špatně, ale přesto to dělá. Jako dítě, kam je puštěn, tam jde..nicméně to dělá více dospělých lidí. U mě ví, že by nepochodil, že bych ho nějak shodila, nějakou legráckou...rozhodně že bych si to nenechala přišít. tak to ani nezkouší. U manželky má však trvalou a výživnou půdu.
Upravil(a) Wiki (8. 7. 2011 14:43)
Není tady
mariposa napsal(a):
Arcanum napsal(a):
Mariposo,
zda se me to nebo k nemu citis neco negativniho?
On to o te odpovednosti nerika jen tak pro nic za nic. Neco na tom bude zejo? Neco Ti na tom vadi zejo?Nezdá se Ti to. Cítím, že bych měla, že chci pracovat. Ale nepracuju. A tak tím, že on mi to připomíná, tak mi otevírá bolestivou ránu. Já si vlastně sama uvnitř myslím, že je nezodpovědný nepracovat a on mi to jen opakuje a připomíná. Jenže navíc ten tón kterým to říká je velice kritický. Jenže, když se ho zeptám, řekne je to v pohodě ať nespěchám. Tak mi příjde blbý, že na jendu stranu mu něco vadí, na druhou stranu říká, že je to tak ok.
Není nezodpovědný nepracovat, proč taky?
Jen je nezodpovědné se neuživit. Pro mě. Ne pro dítě a lidi v určité situaci (nemoc apod). V tom vidím dost velký rozdíl.
Není tady
mariposa napsal(a):
Lúthien, napsala jsi to srozumitelně
vidím to taky tak.
Když ale svému příteli řeknu, že jsem si to rozmyslela (třeba i proto, že mi není dobře), tak on mi řekne, že jsem nezodpovědná. Já ale vím, že je to fér nejet, když nechci. Horší je to, že pak za to rozhodnutí nejet (když vím, že se mi nechce), nechci vzít zodpovědnost... protože on přítel mě "překecá" a já mu uvěřím, že je to vlastně nezodpovědný, když jsem to slíbila. Takže vlastně tedy zodpovědná za svoje činy nejsem. Neumím se za sebe postavit.
mariposo, Ty bys podle mého skromného mínění potřebovala intenzivní kurs asertivity jako sůl - buď se na nějaký přihlas, nebo si sežeň potřebou literaturu.
Mně připadá, že jsi jako stvol třtiny ve větru se klátící, které se bojí nahlas vyslovit svůj názor, potažmo si ho ještě přede všemi obhájit 
Ať čtu Tvé příspěvky na kterémkoliv vlákně, do kterého přispíváš, vždycky se jimi táhne jako červená nit situace, že Tobě se do něčeho nechtělo, něco sis rozmyslela, něco jsi neudělala a ten druhý Tě pokaždé překecal, takže jsi se zachovala nakonec podle toho, jak chtěl ten druhý, nikoliv podle toho, jak jsi chtěla Ty
Není tady
Bramborka napsal(a):
mariposa napsal(a):
Nezdá se Ti to. Cítím, že bych měla, že chci pracovat. Ale nepracuju. A tak tím, že on mi to připomíná, tak mi otevírá bolestivou ránu. Já si vlastně sama uvnitř myslím, že je nezodpovědný nepracovat a on mi to jen opakuje a připomíná. Jenže navíc ten tón kterým to říká je velice kritický. Jenže, když se ho zeptám, řekne je to v pohodě ať nespěchám. Tak mi příjde blbý, že na jendu stranu mu něco vadí, na druhou stranu říká, že je to tak ok.
Jestli je to bolestné, tak něco není v pořádku ...... Můžu se zeptat, na co se ho ptáš? Jakou otázku pokládáš?
Týká se to mě a vydělávání peněz. Před dvěma roky jsem chtěla seknout se školou a začít si vydělávat. Ale mnoho lidí v mém okolí i můj přítel mě překecali k tomu, abych ve škole pokračovala a pracovat začala až pak. Já sama před sebou si nepříjdu plnohodnotná v tom, že místo práce studuju. Tak to mám celé dva roky. Raději bych pracovala, ale studuji, protože jsem na ně dala, přitom mě to štve, protože si příjdu neplnohodnotná. A pak tedy, když se dostaname na téma práce, zodpovědnost a že já vlastně nepracuju a bydlím v bytě, který přítel platí, tak mě bolí, že mi vlastně vyčítá to k čemu jsem přistoupila i kvůli tomu, že on mě k tomu přmlouval (nepracovat, ale studovat). Prostě mě dokáže dožrat, když nejdřív chce, abych studovala a pak si stěžuje, že nevydělávám.
Celé to není v pořádku, ale začínám to řešit.
Není tady
Kiara napsal(a):
mariposa napsal(a):
Lúthien, napsala jsi to srozumitelně
Když ale svému příteli řeknu, že jsem si to rozmyslela (třeba i proto, že mi není dobře), tak on mi řekne, že jsem nezodpovědná. Já ale vím, že je to fér nejet, když nechci. Horší je to, že pak za to rozhodnutí nejet (když vím, že se mi nechce), nechci vzít zodpovědnost... protože on přítel mě "překecá" a já mu uvěřím, že je to vlastně nezodpovědný, když jsem to slíbila. Takže vlastně tedy zodpovědná za svoje činy nejsem. Neumím se za sebe postavit.mariposo, Ty bys podle mého skromného mínění potřebovala intenzivní kurs asertivity jako sůl - buď se na nějaký přihlas, nebo si sežeň potřebou literaturu.
Mně připadá, že jsi jako stvol třtiny ve větru se klátící, které se bojí nahlas vyslovit svůj názor, potažmo si ho ještě přede všemi obhájit
Kiaro, právě proto, že to momentálně řeším, tak o tom píšu. Vím o tom, že o tom píšu a začínám vidět, že to tak skutečně žiju. Doteď jsem to přehlížela, mávala jsem nad tím rukou. Teď to vytahuju na denní světlo, abych na to dobře viděla.
Není tady
...za své pocity zodpovídá sám. Že si je sám tvoří , reguluje i odstrańuje.
No mě tohle zase připadá jako za vlasy přitažený....
Ty si dala příklad - plátěnka na výletě, hodí vinu na manželku, ona se omlouvá...
ale jiný pocity - například:
smutek
někdo nám zemře - máš pocit smutku, jistě, že sis ho vytvořila, ale proč ten pocit se ukázal je ten, že ten IMPULS přišel zvenčí...jen tak sis přeci neumínila - táák a teď se mi chce bejt smutná a brečet (vytvořím si pocit), tááák, to je málo, zasmutním víc. (reguluju) a no tak a teď už to stačí (odstraňuju)
radost
to samé radost - přijde IMPULS zvenčí - vidíš, slyšíš, někdo něco říká - vtipného, milého apd.
Jistě že uvnitř sebe si tu radost vytvoříš, reguluješ (někdy se usmíváš, jindy řehníš na plné kolo), odstraňuješ, nebo ukončuješ (nebudeš se ještě řehnit příští týden starýmu vtipu)
vztek nemusím rozepisovat - vztek určitě každý zažil...většinou za ním je nějaký IMPULS zvenčí
jistě, že plno pocitů máme i ze sebe, máme ze sebe radost, máme ze sebe smutek, máme na sebe vztek.
a ohledně tématu - ne/zodpovědnost
přislíben byl víkend ve dvou na výletě? (není blíže popsáno, kde, kam - nemohlo to být třeba překvapení?) ono to třeba taky mohlo stát pěknou sumičku peněz - což si někteří vůbec nemusí uvědomit, zejména, pokud ještě sami nevydělávají - možná bylo potřeba "zabukovat" místa, dát zálohu atd, atd. Takže pak není divu, že někdo řekne druhému něco o nezodpovědnosti, když je to přislíbeno, že jo, že pojede, tak ten druhý do toho dává energii na přípravu, možná i ty peníze, kdoví, co to mělo být za překvápko....a týden před termínem to jde do vniveč - že se nechce? Rušit termíny (jakékoliv) jsou přípustné pouze z důvodu nemoci, smrti - jinak je to nezodpovědnost vůči tomu druhému. Možné je i zrušení termínu z důvodu, že se ti dva rozešli a již nemají co společného.
Jo - a je to můj názor, nepotřebuju rozebírku mého myšlení a nastavení, byť tu je diskuze na duchovním. 
Není tady
Zklamaná napsal(a):
Rušit termíny (jakékoliv) jsou přípustné pouze z důvodu nemoci, smrti - jinak je to nezodpovědnost vůči tomu druhému. Možné je i zrušení termínu z důvodu, že se ti dva rozešli a již nemají co společného.
Takže Zklamčo, Ty bys jela na víkend i přesto, že se necítíš zdravotně dobře? Ty bys jela i na víkend i přesto, že na Tebe např. leze splín, deprese a víš, že nemáš chuť se tvářit, že jsi v pohodě, když víš, že nejsi? Ty bys jela a všechny své vnitřní pocity bys ignorovala proto, abys vůči druhému byla zodovědná. A je to ještě stále zodpovědné k Tobě samotné? Ke Tvé vnitřní pohodě?
Je to sice jedno, ale víkend nebyl předem zaplacený, jelo se ke kamarádovi, platilo se vše až v den akce, ne předem.
Týden předtím mi nebylo fyzicky dobře. Tři dny před odjezdem mi doktorka naordinovala zánět rohovky. Doporučila přísný klid na lůžku, nechat se obskakovat, rozmazlovat, eliminovat stres. Antibiotika.
Zrovna na tenhle víkend jsem nakonec i s tím zánětem jela (v minulosti jsem na jiné nejela), ale jakmile jsem si jen dovolila říct, že se mi jet nechce, okamžitě jsem uslyšela, že jsem nezodpovědná, že on už s tím počítal a těšil se. Cesta trvala 12 hodin autem, tam na místě jsem se musela starat o psa a přítel se bavil s kamarádama, kterej jsem nerozuměla, protože nemluvím francouzsky. Víkend jsem nakonec pojala po svém, chodila jsem se psem po lese nebo odpočívala v pokoji. Nebylo to špatné, ale kdybych nejela, svět by se nezbořil.
Není tady
Mar, já myslel, že chodit do práce, kde budeš pracovat pod nějakým šéfem, nechceš, že se právě chceš starat o domácnost, zahradu, děti, zvířata a tak... Proto jsem na jiném vláknu psal, ať se klíďo vykašleš na vš a titul, když to nebudeš potřebovat...
Oni někteří lidé, kteří pracují a jejichž partneři jsou doma či studují, se často povyšují. To je mezi lidmi běžný, bohužel... Jenže práce jako práce. Hodiny odpracované v kanceláři jsou stejné, jako když je odpracuješ doma staráním se o domácnost, děti, zahradu a tak... Dnes jsou velké rozdíly nejen ve finančním odměňování různých zaměstnání, ale také v lidském myšlení co se týče pohledu na práci. Je úplně jedno jestli je člověk prezident nebo uklízí popelnice. Jak říkám, práce jako práce.
Samozřejmě že varianta starání se o domácnost a takové ty věci je možná jen v případě, když druhý člověk dokáže uživit celou rodinu, tjn. Ale ty máš přítele, který by tě měl dokázat uživit, takže pohoda.
Upravil(a) giorgino (10. 7. 2011 7:26)
Není tady
mariposa napsal(a):
Ty bys jela na víkend i přesto, že se necítíš zdravotně dobře? Ty bys jela i na víkend i přesto, že na Tebe např. leze splín, deprese a víš, že nemáš chuť se tvářit, že jsi v pohodě, když víš, že nejsi? Ty bys jela a všechny své vnitřní pocity bys ignorovala proto, abys vůči druhému byla zodovědná. A je to ještě stále zodpovědné k Tobě samotné? Ke Tvé vnitřní pohodě?
Mari, tohle vlákno spíš nečtu, ale mám pocit, žes nepsala o zdravotních problémech, dokonce o nařízeném klidu na lůžku - to je určitě o něčem jiném, a přítel by to jistě nejen pochopil a netrval na tvojí přítomnosti, spíš by ti jistě dopřál klid a možná by s tebou zůstal doma, aby o tebe mohl pečovat.
To druhé - leze na tebe splín, nemáš chuť se tvářit, že jsi v pohodě, když nejsi.....to není o zodpovědnosti, spíš o taktu, a ohleduplnosti k příteli. Pokud ti ta společnost nevyhovuje (jistě jsi dopředu věděla, že se bude mluvit francouzsky), neměla jsi to příteli slibovat. Ale když už jsi dala slovo a zdravotně jsi v pořádku, jen nenaložená, je podle mne fér jet a netvářit se tam, žes kousla do kyselého jablka s červem. Partnerství je týmová záležitost, a pokud budeš zkoumat a upřednostňovat pouze svoje vnitřní pocity a nálady, vzniknou zákonitě skřípoty. Vztah těžko vydrží takovéhle zatěžkávací zkoušky.....já bych na místě tvého přítele už byla dost rozladěná. Možná ale ani jeden nejste "týmový hráč", a takový vztah se často zvrhne jen v přetahování a drobné bitvy.
Tvoje vnitřní pocity a vnitřní pohoda jsou jen tvoje a také jen ty s nimi můžeš něco udělat. A navíc - často se stává, že se nám někam nechce, a nakonec to dopadne v pohodě, člověk "přijde na jiné myšlenky" a je vcelku rád, že nezůstal doma.
Upravil(a) Daphné (10. 7. 2011 9:22)
Není tady
Arcanum napsal(a):
.Jake je Tve rozhodnuti ,takovy je Tvuj zivot. Nemusis se zodpovidat nikomu jinemu nez sobe a za sve rozhodnuti a dusledky nest odpovednot. Jinak to podle mne ani nejde.
Není tady
Daphné napsal(a):
mariposa napsal(a):
Ty bys jela na víkend i přesto, že se necítíš zdravotně dobře? Ty bys jela i na víkend i přesto, že na Tebe např. leze splín, deprese a víš, že nemáš chuť se tvářit, že jsi v pohodě, když víš, že nejsi? Ty bys jela a všechny své vnitřní pocity bys ignorovala proto, abys vůči druhému byla zodovědná. A je to ještě stále zodpovědné k Tobě samotné? Ke Tvé vnitřní pohodě?
Mari, tohle vlákno spíš nečtu, ale mám pocit, žes nepsala o zdravotních problémech, dokonce o nařízeném klidu na lůžku - to je určitě o něčem jiném, a přítel by to jistě nejen pochopil a netrval na tvojí přítomnosti, spíš by ti jistě dopřál klid a možná by s tebou zůstal doma, aby o tebe mohl pečovat.
To druhé - leze na tebe splín, nemáš chuť se tvářit, že jsi v pohodě, když nejsi.....to není o zodpovědnosti, spíš o taktu, a ohleduplnosti k příteli. Pokud ti ta společnost nevyhovuje (jistě jsi dopředu věděla, že se bude mluvit francouzsky), neměla jsi to příteli slibovat. Ale když už jsi dala slovo a zdravotně jsi v pořádku, jen nenaložená, je podle mne fér jet a netvářit se tam, žes kousla do kyselého jablka s červem. Partnerství je týmová záležitost, a pokud budeš zkoumat a upřednostňovat pouze svoje vnitřní pocity a nálady, vzniknou zákonitě skřípoty. Vztah těžko vydrží takovéhle zatěžkávací zkoušky.....já bych na místě tvého přítele už byla dost rozladěná. Možná ale ani jeden nejste "týmový hráč", a takový vztah se často zvrhne jen v přetahování a drobné bitvy.
Tvoje vnitřní pocity a vnitřní pohoda jsou jen tvoje a také jen ty s nimi můžeš něco udělat. A navíc - často se stává, že se nám někam nechce, a nakonec to dopadne v pohodě, člověk "přijde na jiné myšlenky" a je vcelku rád, že nezůstal doma.
Není tady
giorgino napsal(a):
Mar, já myslel, že chodit do práce, kde budeš pracovat pod nějakým šéfem, nechceš, že se právě chceš starat o domácnost, zahradu, děti, zvířata a tak... Proto jsem na jiném vláknu psal, ať se klíďo vykašleš na vš a titul, když to nebudeš potřebovat...
Oni někteří lidé, kteří pracují a jejichž partneři jsou doma či studují, se často povyšují. To je mezi lidmi běžný, bohužel... Jenže práce jako práce. Hodiny odpracované v kanceláři jsou stejné, jako když je odpracuješ doma staráním se o domácnost, děti, zahradu a tak... Dnes jsou velké rozdíly nejen ve finančním odměňování různých zaměstnání, ale také v lidském myšlení co se týče pohledu na práci. Je úplně jedno jestli je člověk prezident nebo uklízí popelnice. Jak říkám, práce jako práce.
Samozřejmě že varianta starání se o domácnost a takové ty věci je možná jen v případě, když druhý člověk dokáže uživit celou rodinu, tjn. Ale ty máš přítele, který by tě měl dokázat uživit, takže pohoda.
Není tady
giorgino napsal(a):
Mar, já myslel, že chodit do práce, kde budeš pracovat pod nějakým šéfem, nechceš, že se právě chceš starat o domácnost, zahradu, děti, zvířata a tak... Proto jsem na jiném vláknu psal, ať se klíďo vykašleš na vš a titul, když to nebudeš potřebovat...
Oni někteří lidé, kteří pracují a jejichž partneři jsou doma či studují, se často povyšují. To je mezi lidmi běžný, bohužel... Jenže práce jako práce. Hodiny odpracované v kanceláři jsou stejné, jako když je odpracuješ doma staráním se o domácnost, děti, zahradu a tak... Dnes jsou velké rozdíly nejen ve finančním odměňování různých zaměstnání, ale také v lidském myšlení co se týče pohledu na práci. Je úplně jedno jestli je člověk prezident nebo uklízí popelnice. Jak říkám, práce jako práce.
Samozřejmě že varianta starání se o domácnost a takové ty věci je možná jen v případě, když druhý člověk dokáže uživit celou rodinu, tjn. Ale ty máš přítele, který by tě měl dokázat uživit, takže pohoda.
Kluku, 
Nestačím čumět
Skoro bych řekla, že jsi reinkarnovanej můj táta, ale to by ti muselo být deset 
Není tady
Daph - do velké míry s tebou souhlasím, ale má to několik podmínek:
Zajedno - vyhovíme si navzájem, ne že jeden je od toho, aby velel a druhý od toho, aby vyhovoval Víš co myslím - když se mnou muž půjde někam, kde to až tak moc nemusí, ale chce mi udělat radost, tak mu to ráda oplatím.
Když ale bude mít pocit, že ty moje akce jsou blbostě, nehodné jeho zájmu a že jen ty jeho mají smysl a měli bychom se jich pěkně spořádaně účastnit OBA, no tak to tě veškerá vstřícnost dříve nebo později přejde.
Zadruhé - někam se mi nechce a řeknu proč (nemám se tam s kým bavit, neznám ty lidi, budu se tam cítit blbě) a on mi řekne něco ve smyslu "ale já bych chtěl, abys tam se mnou jela, protože si taky nejsem úplně jistej, jak tu společnost ustojím...." a blabla - prostě vysvětlí důvody a taky to tak bude myslet!
Jenže víš dobře, že tohle chlapi většinou nedělají a v tom případě je nejlepší pro obě strany v klidu říct "nechce se mi". Mám zkušenost nejen svoji, že i chlapi tohle berou jako argument z toho prostého důvodu, že tak jednají často sami a považujou to tím pádem za legitimní
Není tady
Lupinko, s tím, co píšeš, se nedá než souhlasit. Ale
lupina montana napsal(a):
Když ale bude mít pocit, že ty moje akce jsou blbostě, nehodné jeho zájmu a že jen ty jeho mají smysl a měli bychom se jich pěkně spořádaně účastnit OBA, no tak to tě veškerá vstřícnost dříve nebo později přejde.
..... i kdyby to tak bylo, pak je to jen jeden z vnějších projevů většího nesouladu, a tím je nedostatek úcty jednoho z partnerů k názorům druhého, a tím i sebeúcty sám k sobě (nejde o sebevědomí, ale sebeúctu, myslím). Domnívám se, že když chybí úcta k sobě samému (oblíbený slogan nemám se rád), musí chybět i úcta k partnerovi/ce a jejím/jeho názorům. Čím dál víc se kloním k tomu, že to je jedním z nejdůležitějších pilířů vztahu.
Ale to víš, dívám se jen na ten obzor, který mi brýle dovolí.
Upravil(a) Daphné (10. 7. 2011 16:32)
Není tady
Mariposo, napíšu pouze svůj dojem, který po pročtení mám...
Ty jsi se rozhodla pokračovat ve studiu, ale píšeš, že to bylo kvůli ostatním a příteli... To je špatně a není to pravda. Rozhodnutí pokračovat bylo tvoje.
Tím, že jsi se s tím nevyrovnala a házíš to na své okolí ti pochopitelně vadí, že nepracuješ... přijdeš si možná tak trochu závislá na partnerovi a tvé tělo a psychika to řeší churavěním. A ty se pak dojímáš tím, že on ti předhazuje, že pracuje a ty s ním někam nejedeš.
Tvůj přítel je ale taky dobře v nerovnováze a svou zodpovědnost za to, že ti nabídl podporu ve studiu odmítá, když ti předhazuje, že nepracuješ. Ten teda taky ví, co chce. Na druhou stranu - to je jeho věc, ne tvoje. Za svoje rozhodnutí by měl nést odpovědnost on a ne ji házet na tebe. Možná je tak trochu manipulátor a nabídl ti to proto, že tě chtěl mít pěkně pod dohledem a v podřízeném postavení. Tvoje věc je jen to, že pokud to tak je, byla chyba, žes to nepoznala. A zase jsme u toho - převzít zodpovědnost za svoje rozhodnutí. Byla jsi to opět ty, kdo na to kývl. A měla jsi k tomu jistě nějaký důvod. Jaký. Otázka pro tebe - mě je do toho kulový - ale možná ti napoví, proč jsou věci tak, jak jsou.
Není tady
Zkouším se zamyslet nad Tvou otázkou mariposo - Být zodpovědný.... a probírám v duchu vše, co o Tobě, i z jiných vláken vím...
Připadá mi, že opravdu nechceš nést důsledky svých rozhodnutí, a snažíš se to vše (možná podvědomně) házet na jiné - To oni za to můžou, zas mě přemluvili.....
Ne, je to jak píše javena: Vždy to bylo Tvé rozhodnutí. Byť ovlivněné tím, co Tě přemlouvalo okolí.
Přemýšlím nad tím vším:
Víš, myslím si, že každý rodič podoruje své dítě ve studiu, jak může. Investuje své peníze (a rád), abydítě vystudovalo a dostudovalo.
Pokud to dítě vystuduje, nic svému rodiči nedluží. "Splatí" to totiž zas svým dětem, až je bude podporovat...takový je života běh.
Pokud však dítě je dlouho podporováno, a těsně před koncem studia z toho cukne, a nenechá si ani zadní vrátka k dokončení studia otevřená (tedy - odmítne přerušit ze zdravotních důvodů, ale rovnou vše šmahem skončí), tak v takovém případě se chová podle mě nezodpovědně a vůči svým rodičům mu zůstává určitý morální dluh - oni ho tolik let podporovali, a ono se těsně před koncem studia rozhodne, že se na to vykašle...
Mimochodem, psalas, že je Ti třicet... to znamená, že na Tě rodiče už 4 roky nemají žádné úlevy, a že Ti ty 4 roky, mimo jiné, platí i zdravotní pojištění.... Jak to vlastně, že jsi ve 30 letech ještě student? nemusíš odpovídat mě, sem na sklo, odpověz si sama sobě.
Každopádně - třicetiletý student - to znamená, že něco nešlo, jak má...normálně bys byla dávno vystudovaná...
Nezlob se, přijde mi, že se chováš hodně nezodpovědně a hodně nedospěle, zvlášť na svůj věk. A že Ti to dělá problémy jak ve vztahu k rodičům, tak ve vztahu k příteli...
Obávám se, že příčina nen v nich, že Tě "neustále k něčemu přemlouvají", ale v Tobě.
Přála bych Ti, aby ses konečně sama v sobě našla.
A pochopila, že celý život už poneseš důsledky svých rozhodnutí, ať se Ti to líbí nebo ne.
Tak to máme všichni a takový je prostě život. Tak to má i musí být.
Souhlasím s tím, že jsem zodpovědná za to, že se nechám druhými ovlivnit, manipulovat a směrovat. Jsem zodpovědná za stav bezmoci, do kterého jsem se tímhle dostala. A teď jsem se rozhodla, že to změním, a i za tohle rozhodnutí zase ponesu svou zodpovědnost.
Moje máma za sebe nepřevzala zodpovědnost dodnes, a to jí je přes 60 let. Ty strašné pocity podřízenosti vůči druhým řeší alkoholem, otupením. Každý opravdu dělá co dokáže. Hodně se toho od ní učím, tím, že si uvědomuji, že nechci žít život, který žije ona.
Pamatuju si na svůj hodně silný zážitek z dětství. Bylo mi asi deset let. Doma me nevychovávali, neurčovali hranice, nechali mě dělat všechno co jsem chtěla. Jediné co jsem chtěla a čeho jsem nemohla dosáhnout, byla jejich láska. A tak jsem se je alespoň snažila mít pod kontrolou tím, že jsem všemožně přitahovala jejich pozornost - dělala jsem ublíženou, aby si mě alespoň tímhle způsobem všimli. Neměla jsem žádné povinnosti, nechodila jsem do žádných koníčků a do pozdních podvečerních hodin jsem bývala sama doma. Nedělala jsem nic, jen jsem ubíjela čas do té doby než rodiče přišli domů a mě skončila moje samota. Tohle všechno ze mě udělalo rozmazlené dítě.
No a když mi bylo deset let, mi máma v návalu rozčilení (na tátu, na mě, na sama sebe, na celý svět), vmetla do tváře, že jsem rozmazlenej fracek, hajzl, který neposlouchá a s kterým se nedá žít. Strašně jsem kvůli tomu pak o samotě brečela, protože desetiletý dítě jen chtělo, aby ho měl někdo rád. To dítě bylo naprosto zoufalý z toho, že ať dělá co dělá, stejně ho jeho rodiče nemají rádi, nepochválí ho, neobejmou ho. To dítě se nemělo vůbec čeho chytnout, neexistoval žádný pevný bod, žádná stabilita.
Dneska mi je třicet a začínám úplně od začátku, vůbec nevím kdo jsem a kam patřím.
Upravil(a) mariposa (10. 7. 2011 23:10)
Není tady
mariposa napsal(a):
Souhlasím s tím, že jsem zodpovědná za to, že se nechám druhými ovlivnit, manipulovat a směrovat. Jsem zodpovědná za stav bezmoci, do kterého jsem se tímhle dostala. A teď jsem se rozhodla, že to změním, a i za tohle rozhodnutí zase ponesu svou zodpovědnost.
Moje máma za sebe nepřevzala zodpovědnost dodnes, a to jí je přes 60 let. Ty strašné pocity podřízenosti vůči druhým řeší alkoholem, otupením. Každý opravdu dělá co dokáže. Hodně se toho od ní učím, tím, že si uvědomuji, že nechci žít život, který žije ona.
Pamatuju si na svůj hodně silný zážitek z dětství. Bylo mi asi deset let. Doma me nevychovávali, neurčovali hranice, nechali mě dělat všechno co jsem chtěla. Jediné co jsem chtěla a čeho jsem nemohla dosáhnout, byla jejich láska. A tak jsem se je alespoň snažila mít pod kontrolou tím, že jsem všemožně přitahovala jejich pozornost - dělala jsem ublíženou, aby si mě alespoň tímhle způsobem všimli. Neměla jsem žádné povinnosti, nechodila jsem do žádných koníčků a do pozdních podvečerních hodin jsem bývala sama doma. Nedělala jsem nic, jen jsem ubíjela čas do té doby než rodiče přišli domů a mě skončila moje samota. Tohle všechno ze mě udělalo rozmazlené dítě.
No a když mi bylo deset let, mi máma v návalu rozčilení (na tátu, na mě, na sama sebe, na celý svět), vmetla do tváře, že jsem rozmazlenej fracek, hajzl, který neposlouchá a s kterým se nedá žít. Strašně jsem kvůli tomu pak o samotě brečela, protože desetiletý dítě jen chtělo, aby ho měl někdo rád. To dítě bylo naprosto zoufalý z toho, že ať dělá co dělá, stejně ho jeho rodiče nemají rádi, nepochválí ho, neobejmou ho. To dítě se nemělo vůbec čeho chytnout, neexistoval žádný pevný bod, žádná stabilita.
Dneska mi je třicet a začínám úplně od začátku, vůbec nevím kdo jsem a kam patřím.
Mariposo, ráda bych Ti pomohla najít cestu:
Ty jsi Ty - mariposa. Jana Nováková. (doplň si své skutečné jméno).
Svébytná, dospělá, jedinečná ženská
Patříš do tohoto světa a jen se v něm potřebuješ teď najít.
Asi by bylo dobré si srovnat toto: (napíšu to, jak to podle Tvého vyprávění vidím
Jsi velmi milované dítě, ač Ti to možná tak nepřipadalo a nepřipadá. Tví rodiče dělali asi maximum,co mohli a a uměli.
Ale i oni jsou lidé - rozuměj lidé chybující. Jako my všichni. Asi neuměli dávat svou lásku dostatečně jasně najevo. A nebo ji dávají najevo způsobem jiným - finančním. Asi to jinak neumějí. Podporovali Tě dosud ve studiu. To by přeci dítěti, na kterém jim nezáleží, nedělali. Tatínek Ti věnoval auto. Slíbil Ti za diplom 200 tisíc. To je jeho způsob vyjádření lásky, tak to vnímej.
Zároveň tatínek (zdá se mi) chce mít ve vaší rodině vše a každého pod kontolou. Prostě už je takový, taková je jeho láska. Maminka se tomu za celý život nedokázala vzepřít, asi svou slabostí trpí a přebíjí nepříjemné pocity alkoholem. 
To, že Ti matka v deseti vmetla do tváře, že jsi hajzl, rozmazlené dítě, to sice nebylo správné, ale zkus ji lidsky pochopit: Zkrátka, ona sama nežije šťastný život ( to je ale její vina, ne Tvá), a tehdy jí prostě ruply nervy.
Víš, mariposo, vychovávat děti je hodně těžké, a asi každý rodič má v sobě takovou temnou skříňku - pár výbuchů a vět vůči svým dětem, které vyřkl v afektu, pod tlakem toho, že byl tehdy z jiných věcí ve stresu....
Jsme jen lidi.. I já pár takových vyřčených vět, které jsem vykřičela na své děti, a pár zbytečných výprasků, které dostaly, když mi ruply nervy, ve své "temné skříňce" mám. Nejraděj bych si za to nafackovala, dodnes, ale bohužel - stalo se, vyřkla jsem, nejde to vzít zpět.
A to své děti bezvýhradně miluji. Doufám, že ony v sobě mé krátkodobé selhání a ty věty neživí, a že to celé bylo překryto a amnestováno vším ostatním, co jsem pro ně udělala...
Prosím, ať se k tomuto vyjádří i ostatní, k těm rodičovským rupnutím nervů - jsem přesvědčená, že i ten nejlepší nejlaskavější rodič každý nějakou tu blbě vyřčenou větu v sobě má.
Takže mariposo - přestaň v sobě živit tuhle křivdu, tu větu vyřčenou v afektu. Přestaň v sobě živit ukřivděný pocit nemilovaného dítěte - jednoznačně jsi byla a jsi milovaná.
Jen to vaši vyjadřovali a vyjadřují holt jinak - spíš finančně...
Mariposo, je ti třicet. Je nejvyšší čas opustit staré domnělé dětské křivdy a vykročit do světa sama za sebe: Přerušit školu (pokud to jde ještě to definitivní skončení změnit v přerušení), najít si práci, postavit se na vlastní nohy. Odmítnout s láskou, ale jednoznačně rodičovské nepřiměřené dary (auto, peníze), které by Tě do budoucna spoutávaly.
A dej sama sobě dejme tomu rok na srovnání se, vzpamatování se, uzdravení.
A až budeš stát pevně na svých nohou, budeš si sebe najednou konečně vážit. Získáš sebedůvěru, která Ti chybí. A pak - věřím, dovedeš dotáhnout tu školu, třeba dálkově. Hele - já taky dělala poslední ročník individuálně, měla jsem už dceru (a to plánovaně!!), ano, ten rok dodělat to s malým dítětem byl záhul, ale taky to šlo.
Nyní, když bych hledala práci, tak se mi titul a skončená VŠ bude tisícrát hodit. A to přesto, že jsem z původně vystudovaného oboru už vše zapomněla, protože čtvt století dělám v oboru jiném...
Mariposo, držím Ti palce, aby ses našla: Jsi a budeš teď tím, co Ty sama se sebou uděláš.
mariposa napsal(a):
Souhlasím s tím, že jsem zodpovědná za to, že se nechám druhými ovlivnit, manipulovat a směrovat. Jsem zodpovědná za stav bezmoci, do kterého jsem se tímhle dostala. A teď jsem se rozhodla, že to změním, a i za tohle rozhodnutí zase ponesu svou zodpovědnost.
Moje máma za sebe nepřevzala zodpovědnost dodnes, a to jí je přes 60 let. Ty strašné pocity podřízenosti vůči druhým řeší alkoholem, otupením. Každý opravdu dělá co dokáže. Hodně se toho od ní učím, tím, že si uvědomuji, že nechci žít život, který žije ona.
Pamatuju si na svůj hodně silný zážitek z dětství. Bylo mi asi deset let. Doma me nevychovávali, neurčovali hranice, nechali mě dělat všechno co jsem chtěla. Jediné co jsem chtěla a čeho jsem nemohla dosáhnout, byla jejich láska. A tak jsem se je alespoň snažila mít pod kontrolou tím, že jsem všemožně přitahovala jejich pozornost - dělala jsem ublíženou, aby si mě alespoň tímhle způsobem všimli. Neměla jsem žádné povinnosti, nechodila jsem do žádných koníčků a do pozdních podvečerních hodin jsem bývala sama doma. Nedělala jsem nic, jen jsem ubíjela čas do té doby než rodiče přišli domů a mě skončila moje samota. Tohle všechno ze mě udělalo rozmazlené dítě.
No a když mi bylo deset let, mi máma v návalu rozčilení (na tátu, na mě, na sama sebe, na celý svět), vmetla do tváře, že jsem rozmazlenej fracek, hajzl, který neposlouchá a s kterým se nedá žít. Strašně jsem kvůli tomu pak o samotě brečela, protože desetiletý dítě jen chtělo, aby ho měl někdo rád. To dítě bylo naprosto zoufalý z toho, že ať dělá co dělá, stejně ho jeho rodiče nemají rádi, nepochválí ho, neobejmou ho. To dítě se nemělo vůbec čeho chytnout, neexistoval žádný pevný bod, žádná stabilita.
Dneska mi je třicet a začínám úplně od začátku, vůbec nevím kdo jsem a kam patřím.
Nevím proč, skočil mi sem můj příspěvek dvakrát. Tak ten druhý mažu...
Upravil(a) Blossom (11. 7. 2011 8:21)
Mari, nevím a popravdě pochybuju, jestli se dá takto osamělé dítě nazvat rozmazleným...
Dneska je ti třicet, už nejsi malá holčička a nejspíš stále hledáš tu pozornost, která ti tehdy chyběla.
Naprosto laická rada - zkus se odpoutat od toho, že je to tvoje máma a zkus si představit, že máš s mužem, jakým byl tvůj otec dítě, práci a td... jak bys to nejspíš zvládala ty? Možná přijdeš na to, že tvá máma dělala v dané chvíli to, co považovala za nejlepší pro tebe (co by jiný děti daly za to, mít tolik volnosti) a její výbuch byl pouze jejím prozřením, že to tak není. Líp pak třeba pochopíš, proč to tak bylo a leckdy přijdeme na to, že tehdejší postoje rodičů vlastně chápem. Já to tak alespoň mám. Všechny moje jizvy z dětství jsou vlastně jen mnou zbytečně dlouho rozškrábávané odřeninky.
A jedna ze života - mojí mamce svýho času ležela v žaludku jedna známá. Rozvedená, tři děti. Špatně vařila, děti byly často sami, moc s nima nikam nechodila... bla, bla... vnímala jsem to i jako dítě. Aby přišla na to, proč to paní měla tak, jak měla, jsem se musela já rozvést. 
Moje maminka byla totiž šťastně vdaná, v domácnosti, času habakuk, za zadkem manžela co pro rodinu dejchal... a dvě roztomilý vychovaný dětičky. 
Na druhou stranu by se dalo říct, že to není umění, takhle žít. Chyba lávky. Všechno má rub a líc. Má můj obdiv. Dneska... A abych k tomu došla, musela jsem se vdát a mít děti...
Kdysi jsem taky nechtěla být jako moje máma. Ani už dneska nevím proč... Jednou jsem se přistihla, že se češu úplně stejně jako ona a měla jsem fakt depku, že budu stejná. Je to snad dvacet let.... dneska jsem ráda, že jsem jako mý rodiče. Už vím, kam patřím. Ať se mi to líbí či ne, patřím k nim, ke svým dětem a tak dál. Přijala jsem to jako fakt a nebojuju s tím. Díky tomu, jací jsou, jsem já taková, jaká jsem - dneska už jsem se sebou spokojená.
U mě to má ještě další efekt - své děti učím pohledu na věc z různých stran. Aby nemusely tak dlouho jako já zkoumat, kdo jsou, kam patří a kam chtějí dojít. Dělám, co si myslím, že je nejlepší... možná jim tím stavím překážku... kdo ví.
Moc ti přeju, abys přišla na to, kdo jsi a kam patříš... Začátky jsou hezký, i když někdy těžký.
Není tady
Bloss, díky za reakci, díky za Tvůj úhel pohledu.
Jen ještě toto: tisíckrát za své dětství jsem slyšela, že máma nechtěla abych se narodila, že mě měla jen proto, aby vyhověla tátovi. Bylo jí 36 a děti už nechtěla. Ona to ví, já to vím. Děti prostě nejsou její hobby. Když jsem tohle slyšela jako dítě, byla jsem zoufalá, chtěla jsem, aby mě měla ráda. Všechno se to někde uložilo. Dneska vím, že mě svým vlastním způsobem ráda má. Ovšem psychika alkoholika je velice složitá věc, člověk se musí připravit, že přicházejí podpásovky, nepřiměřené reakce, neočekávané obraty z minuty na minutu. Jako dítě jsem na to musela reagovat.
Jav, často si zkouším představit jak bych se ke svému dítěti, kdybych ho dnes měla já, chovala. A docházím k tomu, že by to byla asi katastrofa, protože bych mu nemohla dát to co dítě potřebuje: lásku. Proto taky pro tuhle chvíli volím dítě nemít. Dítě vnímá veškerou energii, kterou z mámy cítí. Nerozlišuje, bere všechno.
Není tady
Hmmm, tak sdělovat svému dítěti, že bylo vlastně nechtěné, tak to je to nejblbější vylévání si srdce, jaké jsem kdy slyšela... 
To je asi tak stejně na pěst, jako když nevěrný manžel brečí na rameni své manželce, že ta jeho milenka už ho nechce a on neví, co chudák s tím, jak to přežije...
No, ale jednou jsi mariposo na světě, tak si svůj život nenech takto nadosmrti podivným přístupem rodičů znechutit.
Zkus už odhodit dětství, to je něco, co bylo, na čem nic nezměníš. Svou přítomnost a hlavně svou budoucnost si však už tvoříš Ty sama.
Odhodit to co už nepotřebuju, jasně Bloss
Není tady
Mariposo,
99% lidí, se kterými pracuji, jsou nechtěné děti. A pravdou je, že "nesnesitelných fracků" je mezi nimi taky hodně...
Jenže tohle všechno je jen "maska", kterou si nasadíš, abys tu bolest přežila. Většinou nás ego přesvědčí, že tak to bude snesitelnější.
K úplnému vyléčení dochází, když ti lidé přestanou za sebeou vláčet svoji minulost. Přestnou utíkat sami před sebou, zastaví se a vyrovnají se se svými srachy. Příjmou to, co je tolik bolelo a svou bolest, na kteoru by tak rádi zapomněli, promění ve vidoucí zkušenost.
Jde to.
Existuje mnoho metod, které na to můžeš použít. Musíš prostě hledat a zkoušet.
Mám klietku, které je 35 let a prošla si peklem, mnohokrát už ztrácela naději, ale nevzdala to. Teď teprv po mnoha letech říká, že to, co se tak dlouho a tak bolestně učila, konečně začíná chápat. Stává se to součástíé jejího života přináší jí to svobodu. Ona začíná žít
Je to moc statečné děvče, mockrát jsem měla chuť s ní pořádně zatřást a dalo mi velkou práci to neudělat, počkat si. Dobře jsem udělala, počiily jsme se obě.
Velmi si té ženy vážím. Naučila mne minimálně tolik, co já ji 
Ona by ti nejspíš řekla: nepatlej se v tom, co bylo, zpracuj si to, proměň to ve své bohatství - ve zkušenost a jdi dál
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.
