Ramada napsal(a):

mariposa napsal(a):

Ramada napsal(a):

Mariposo,vy jste se už s mámou nikdy nevrátily k tomu, co ti svěřila, a ty jsi neřekla? K tvé křivdě. Kolik ti bylo let?
Jako dítě bych to asi nevydržela a chtěla bych to máme stůj co stůj říct. A když by nevěřila, tak znovu a znovu. Ale mari - nebylo to od ní fér. Dostat dítě do takové pozice. Si myslím já.

Nevrátily, neměly jsme nejlepší vztah. Někdy si myslela, že jsem něco udělala (přitom jsem to neudělala!) a nemluvila pak se mnou třeba 14 dní. Ani slovo. A já vůbec nevěděla proč a za co! Bylo to pro mě velmi smutné a ten smutek mám v sobě bohužel uložený. Taky strach a nedůvěru v sebe.

Nebylo to tak, že mi něco svěřila. Ona tajně pila alkohol, schovávala si lahve v ložnici za skříň, a já jednou do té ložnice vběhla, ona to nečekala, přistihla jsem jí. Řekla mi, že doufá, že mě nenapadne to nikomu říkat (tím myslela tátovi). Já to vůbec neřekla, držela jsem jazyk za zuby. O pár hodin později na ni táta sám od sebe udeřil, že stejně zase pila, protože si schovává lahve v ložnici. Vypadlo to, že jsem to byla já, ale nebyla. Bylo mi asi 8 let.
Neměla jsem v mámu důvěru. Když jí něco přeletělo přes nos, tak si to na mě vylila, sprostě mi nadávala. Přitom já po ní chtěla jen to, aby mě měla ráda. Všechen vztek jsem si ukládala v sobě a obracela ho proti sobě, ne proti druhým.

Tak to je krutý.
Mari,
máma se nezlobila na tebe, i když zlobila, zlobila se na všechny a všechno a ty jsi byla po ruce.

Tohle musím pochopit a pak odpustit

ViktorkaM napsal(a):

mariposa napsal(a):

...Tohle musím pochopit a pak odpustit

No, to mozna bude mooooc tezky, Mari, vis?
Mne se to povedlo az tesne, moc moc tesne predtim, nez mama zemrala, takove vlakenko tady uz bylo, davno jiz tomu, ja ho najdu, pac stalo za to...  

Ano. Možná to jde tak nějak snadněji, když si člověk přizve na pomoc soucit/sou-cítění

Tak fajn, jestli to najdeš

Ještě mě napadlo, že s tímhle příběhem s mojí mámou a pak i tím jak se mnou dlouhodobě (z mě neznámých důvodů) nemluvila, bude souviset s tím, že mám potřebu dokazovat lidem svojí pravdu a taky pocit, že závisím na druhých, na jejich vůli a jejich rozpoložení jak se rozhodnou, že se mnou budou jednat, s čímž taky souvisí bezmoc - a to je tedy hodně zajímavé, protože tyhle pocity já žiju a přitom to vychází z dávno zapomenutých vzpomínek, které ale ovlivňují přítomnost

... jenze to   - - -   musis pochopit  - - -  odpustit  - - -  a bude to  - - -  neni tak jdnoduche, jako slehnout nejake psmenkove noze ci bice na desku.........

Ahoj Mari, tady mas vlakenko o mame, co jsem ti slibila: http://fora.babinet.cz/viewtopic.php?id=18246 , snad ti to nejak pomuze. Necetla jsem ho ted znova, pac jitri me rany (mama nedavno zemrela). Fatima sve prispevky promazala, uz si nepamatuju, co presne navrhovala jako reseni...
Mozna to bylo to, co mi z one doby utkvelo v mysli: Divat se na svoji mamu, jako na malou holcicku, o kterou se mas starat...
Ok. Ja to tehdy zkousela, ver, velmi jsem se snazila, ale neslo to. Az potom, mnohem pozdeji..., nedavno...
Mama pred svoji smrti byla velmi vazne nemocna, na tele, i na dusi. Uz si ani nenakoupila, nevarila, nedodrzovala hygienu, s pohybem mela velke bolesti... slysela hlasy, pozdeji aj videla lidi... volala mi treba ve tri hodiny v noci, mluvila na mne rusky a ze tam jsou nejaci chlapi, chteji po ni penize a ze to mam jit ihned resit... Zezacatku, nez jsem pochopila, ktera bije, jsem tam parkrat opravdu na jeji vyzvy valila, jestli to, co rika, nahodou neni skutecnost...
Stav se porad zhorsoval, musela jsem za ni chodit i trikrat denne, (nechala jsem pracu ve fabrice, kde jsem delala na smeny, pac velmi trpela, kdyz jsem napr. rikala, ze mam odpoledni a nemuzu ji vecer podat leky..., dala jsem ji davkovac, ale dokazala to poplest tak, ze jsem nekdy v sest rano uz videla snezene aj leky na ten den vecer...), pripravovala jsem ji jidlo, koupala... ta mala holcickase z ni SKUTECNE stala. Byla naprosto zavisla na tom, co ja udelam... Tak jsem organizovala, kdo ju kdy navstivi, co pro ni zabezpeci - bylo to opravdu velmi narocne a smutne.
Potom, kdyz uz lezela v nemocnici, uz "zcela pomatena", nepoznavala nas, byla takova zla, vztekla, vsichni si stezovali, ze tam krici, nadava, ze vsechny rusi a nechce poslouchat sestry..., no?
Trvalo to pul roku. Zhubla snad na tricet kilo. Jeste tesne pred smrti me tema vyhublyma prstama stipala, a chtela me bit... Vis, Mari, to bylo to bezmocne decko, kteremu ja konecne mohla odpustit. Mozna je to nejake krute, zvracene,... ale takhle vypadalo me smireni se s mamou...
Prominte za

Daphné napsal(a):

Já si myslím, že k odpuštění není potřeba se snažit mámu pochopit. Stačí to vzít tak, že jednala, jak nejlíp uměla, a neposuzovat její pohnutky, stejně by to byly jen domněnky. Prostě je třeba přijmout jiného člověka celého, jaký je nebo byl, i s jeho chybami a temnými vlastnostmi, a říct si: jinak to neuměl (neumí), nic s tím nenadělám (ani nemůžu, na to nemám právo). Nemusíme ho milovat, stačí ho jen takového přijmout.

Mariposo - posílám sílu

Upravil(a) dusička (4. 7. 2011 8:30)

Daphné napsal(a):

Já si myslím, že k odpuštění není potřeba se snažit mámu pochopit. Stačí to vzít tak, že jednala, jak nejlíp uměla, a neposuzovat její pohnutky, stejně by to byly jen domněnky. Prostě je třeba přijmout jiného člověka celého, jaký je nebo byl, i s jeho chybami a temnými vlastnostmi, a říct si: jinak to neuměl (neumí), nic s tím nenadělám (ani nemůžu, na to nemám právo). Nemusíme ho milovat, stačí ho jen takového přijmout.

no já tedy bych to takhle zas neviděla - přijmout to tak, že "Jednala, jak nejlépe uměla" Protože už, když si zahraju s představou (a v reálném životě to tak i někdy bývá) - tak třeba týrání dětí, vraždy dětí, mučení... a jako si říct, no jednala, jak nelépe uměla? Tam chybí odpověď na to - proč tak jednala...to by možná dokázalo to, že ten druhý by pochopil jednání...ale u některých věcí prostě nelze chápat jednání, proč. (zmatené - snad pochopíte, o čem píšu)
Pokud takový rodič dítěti ublíží natolik, že si nese následky do dalšího žití (nejen psychické, ale mnohdy i fyzické), těžko se tomu dítěti (pak dospělému) bude říkat věta - jednala jak nejlépe uměla.....
To raději v takových případech zapracovat na sobě, dát svou psychiku do kupy s tím, že člověk, co mi takto ublížil by měl být co nejlépe zapomenut. sama za sebe bych si to neuměla představit - stát se mi něco - abych řekla, jednala, jak nejlépe uměla a odpustit. Ne, na to prostě nemám - jsou věci, kdy bych takovou věc nemohla odpustit, tak bych se sama za sebe asi snažila takového člověka ze své paměti vygumovat a "převálcovat" něčím, co mi přináší radost a ne zlé vzpomínky. Pokud to vůbec jde.

majkafa napsal(a):

mariposa napsal(a):

Ještě mě napadlo, že s tímhle příběhem s mojí mámou a pak i tím jak se mnou dlouhodobě (z mě neznámých důvodů) nemluvila, bude souviset s tím, že mám potřebu dokazovat lidem svojí pravdu a taky pocit, že závisím na druhých, na jejich vůli a jejich rozpoložení jak se rozhodnou, že se mnou budou jednat, s čímž taky souvisí bezmoc - a to je tedy hodně zajímavé, protože tyhle pocity já žiju a přitom to vychází z dávno zapomenutých vzpomínek, které ale ovlivňují přítomnost

Myslím, že takhle to mívá alespoń někdy spousta lidí.
I já. Taky se učím, že nezávisím na druhých lidech, na jejich vůli, rozhodnutí, ale má rozhodnutí záleží jenom na mě. Někdy to jde ztuha. Budu přemýšlet, proč. Že nemám odvahu se rozhodnout a alibisticky to nechám na druhém, až co on? Nebo proč? hm hm

A nemůže to být tím, že máte strach nést tíhu odpovědnosti za svoje rozhodnutí? Právě proto, že máte strach, že to bude špatně. Ať je to špatně, chybama se člověk učí, celej život, a ať špatný, ale je to VAŠE rozhodnutí, vaše vůle. Udělala jsem v životě spoustu špatných rozhodnutí, následky jsem si nesla především já sama. Ale bylo to MOJE rozhodnutí jednak právě tak, jak jsem jednala.
A tohle možná ve váš vypěstoval postoj rodičů a okolí k vám symým, teď je na vás to změnit. A pokud člověk udělá něco špatně, pak, pokud je dostatečně vyspělej, by se měl umět omluvit, to je základ, umět se omluvit za to, co udělal špatně, pokud tím někomu způsobil újmu. Sebevědomý člověk se umí i omluvit a nijak tím neklesá.
Mariposy matka možná věděla, že dceři křivdila, ale neuměla se omluvit. Omluvit se musíme i dítěti, když mu křivdíme, je to taky osobnost, i když malá, ale má právo na omluvu.

Souhlasím se Zklamanou. Já nevidím důvod, proč špatné matce, tím nemyslím mírné alkoholičce,ale hlavně jak popisovala, že s ní matka třeba 14 dní nemluvila a ona jako dítě neměla tušení proč, by měla odpouštět. Tohle se prostě s děckem nedělá a já bych se co nejdříve od ní odtrhla a žila si po svém. Zapomenout na takové dětství se nedá, neseš si ho celý život, ale na druhou stranu je to pro Tebe velká výstraha nedělat stejné chyby. Já bych neodpustila, ale je spousta dětí, které mají mnohem horší dětství, takže ani tu křivdu bych tak neprožívala.

Ramada napsal(a):

Mari,
máma se nezlobila na tebe, i když zlobila, zlobila se na všechny a všechno a ty jsi byla po ruce.

Tak.....a nemohla jsi moc kousat a škrábat, žejo?
Ona se hlavně zlobila sama na sebe. Némlich, jako ta moje.
Moje máma nenáviděla ukrutnou, spalující nenávistí všechno, co bylo ženskýho - a já jsem ženská, žejo.
A ano, taky jsem pořád byla takovej rozumprd, co musí za každou cenu obstát, obhájit (i teď mně to někdy popadne) protože když ty se snažíš tý mámě něco říkat a ona na tebe kouká takovým tím unaveně posměšným způsobem, jakože takovýhle kecy už slyšela milionkrát, tak se prostě snažíš jako magor, jen abys ji přesvědčila.
Ale nepřesvědčíš......
Takže asi tuším docela dobře, jak to v tobě bublá a odpustit mámě bude oříšek - mně se osvědčilo starý známý  požádat o odpuštění napřed ji . Ačkoliv mně napřed vůbec nenapadlo co, protože jsem nemohla přijít na to, co jsem vlastně dělala špatně - ale něco mě napadlo a fakt to pomohlo.
A pak odpustit sobě,třeba  že jsem byla takovej pitomej ňouma, co se nedokázal vzepřít - nebo tak něco
Snadné to nebude, Můrko, ale já ti držím všechny palce

Dobře, ale copak se nemůžou odpustit i špatné věci, které se nedělej?
Já vím, mně se to kecá, já jsem to nezažila.
Ale máma jí dalo život, určitě jí milovala, když jí nosila v bříšku, když jí porodila. A pak se to zvrtlo. Já už bych asi se nepídila po tom, proč se tak stalo,proč máma začala pít (stejně už to neovlivníš, nezachráníš)
Nevím no,
je to stále máma. Máma je máma.
Co je na tom těžkýho ji odpustit? I když víš, že to tak být nemělo. Prostě už se tak stalo.
Mari - seš s mámou v kontaktu? Nebo vůbec?

Upravil(a) dusička (4. 7. 2011 9:17)

dusička napsal(a):

Co je na tom těžkýho ji odpustit? I když víš, že to tak být nemělo. Prostě už se tak stalo.
Mari - seš s mámou v kontaktu? Nebo vůbec?

Duši - protože je to jedna obrovská, celoživotní, strašlivá superkřivda. Ty se SNAŽÍŠ tu mámu milovat...děláš neskutečný psí kusy, abys zjistila, čím jí uděláš radost, nebo alespoň zabráníš jejímu vzteku na tebe. Tohle děláš dvacet let...a nefunguje to.
Jseš z toho tak příšerně unavená a vyčerpaná, že nechceš nic - vůbec nic - ale musíš žít. Protože nedokážeš ani umřít, taková jsi paťa, jak ti ta máma neustále říkala (měla pravdu, zdá se...)
A tenhle odstavec znásob asi tak desettisíckrát a máš to, co musíš odpustit.
Proto to není snadný.

Některý křivdy v člověku zůstanou napořád, tím spíš, když ti ublíží ten, od koho bys to, obzvlášť jako dítě, nečekala. Od rodičů čekáš oporu, pocit bezpečí a ne křivdu. Matka na dceru hodila svoji zlobu, aniž by přemýšlela o rom, jak tím svoje malý dítě zasáhne, možná natrvalo. A možná na dceru tu svoji zlobu hodila schválně, pro pocit vlastní úlevy. Ale to zloba byla v ní a stejně se jí, aspoň myslím, neuvilo.