lupina montana napsal(a):

mariposa napsal(a):

Pořád si říkám: proč lidé, kteří nechtějí mít děti, je mají??? Celý můj život mám pocit, že tu nemám být a že ten život vlastně nežiju. Dítě potřebuje lásku, bez lásky je tak těžké žít - a můj život je vážně těžký, chybí mu lehkost. Jak mám tohle převrátit naruby? Jak se z tohohle dostat?

Neboj, dá se to Ne že by to bylo jednoduchý - ale dá se. Hele, můj život se stává taky postupně lehčím (ne snadnějším, ale dostává lehkost) a pomalinku ta tíže padá. Tobě to půjde snadněji, jsi mladá, dokážeš si najít podporu, informace, dneska je spousta technik, které k tomu pomáhají - a my starý babušky jagušky jsme už rozpletly strašnou hromadu těch zauzlovanců, co se tady válely na jedný obrovský hromadě
Takže vám to půjde rychleji
Nechtěný dítě.....nojo, to je těžká věc....na takovou je nejlepší se zdravě nas.rat, úplně nejlepší! Vzdor a vztek je to, co ti může pomoct.
Nechtěli tě? No a co....ať si trhnou teď jsi tady a když už tu jsi, tak je lepší si to nějak užít a něco si zažít, než nad tím plakat. Protože se to tím stejně nespraví.....
Dítě potřebuje lásku - ale zase ne příliš...ono to máš těžký, najít tu míru, pro každýho je jiná.
A každá z nás naděláme na svých dětech spousty chyb, které zjistíme, až když je dětem dvacet a to už je na nápravu trošku pozdě - tedy nezbývá, než aby se s tím popraly tak, jako se pereme my.
Máma tě nechtěla - ale pak tě začla po svém podivném způsobu milovat, protože s tím nic nenaděláš, když jsi máma - to je biologie
Jen ten způsob byl pro tebe nevhodný. Láska jako taková tam někde je. Já jsem to zjistila i na sobě, že mě ta máma nějak milovala - jen tý nenávisti v ní bylo tolik, že ta láska chudinka byla strčená někde ve sklepě....ale takovej člověk se vytrestá sám víc, než by to dokázal kdokoliv zvenčí, víš

Asi to prostě chce svůj čas. S mámou se vídáme pravidelně jednou týdně. Já nejsem ten typ, že bych zahořkla a nechtěla se s člověkem, který mi ublížil komunikovat. Se všema lidma z mé minulosti jsem v kontaktu. Řeším ted spíš to, že mi ty pocity křivdy ubližují zevnitř. Máma ani neví co cítím, snažím se s tím srovnat sama. Snažím se chápat, ale některé věci mi ještě pochopit nejdou. Třeba i to, že když řeknu mámě, že má problém s alkoholem (a říkám to s láskou), tak ona mi do očí tvrdí, že nemá. Že je všechno v pořádku. A přitom pije denně. Ta nechuť vidět pravdu, mě taky dráždí

lupina montana napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

ale ona se tvářila, jak všechno má srovnané. vždycky mi přišla jako "všechno vím, všechno znám"

Jo, to tvářila, Pavli Mně taky šla na nervy, až jsem s ní přece přestala mluvit a musela jsem začít přemítat, co mě na ní tak irituje a došlo mi, že je stejnej rozumprd, jako jsem byla já - a ještě někdy jsem. No....ono to máš obranný mimikry...když ti někdo za každým slovem kroutí očima a šklíbí se a vzdychá a říká ti, jakej jsi blbec, tak se v tobě vyvine mimořádná potřeba nic nezkazit, z čehož se následně vyvine pěkné rozumprdství
Ona se s tím popasujue, jak tak koukám - tohle je dobrej začátek.

Rozumprde

ViktorkaM napsal(a):

Jeste neco me napadlo: Moje mama nakonci sveho zivota byla stejna, jako predtim, jen... Ja aj tak myslim, ze "ji vsecko doslo". Poledni dny, co jeste mohla mluvit (pozdeji uz ne), me zacla oslovovat Evicko, jinak jsem byla vzdycky EVA, nebo jine, ne zrovna nejhezci osloveni..., a az uz jenom lezela, bezvladna, oci ji klimbaly..., ja citila, ze je ji lito, ze mi nemuze rict neco hezkeho... to, na co prisla prilis pozde... uaa!

Někdy netřeb slov, někdy se to důležité prostě vycítí ve vzduchu

mariposa napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

ale ona se tvářila, jak všechno má srovnané. vždycky mi přišla jako "všechno vím, všechno znám"
tuším, že to byla i ona, kdo byl chytrej, co se výchovy týká, ale nikdy žádné dítě nevychovala.
já se přiznám, že já ji číst nemohla, asi jako jediná na babi pro mně byla nestravitelná.

Pavlo, jsem jaká jsem, ber nebo nech ležet. Nemusíš číst, v tom je ta to krásné, že máme možnost volby

však já jsem zvolila, nečetla jsem tě celou dobu, co tu jsi, měla jsem na tebe daný ignor. jestli ho budu mít dál se uvidí ...

ViktorkaM napsal(a):

Dusi, ja neplevelila. Vyjadrila jsem jenom svuj nazor na to, co Pavla napsala... Myslim, ze se to sem opravdu nehodilo... Na jinych vlaknech se tomu rika: kopnout do mrtvoly?

viktiorie, já vím, co nemůžeš vydýchat a teď jen hledáš možnost mi to dát někde sežrat. na mě to neplatí, TY na to nemáš, smiř se s tím.

PPavlaa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

ale ona se tvářila, jak všechno má srovnané. vždycky mi přišla jako "všechno vím, všechno znám"

Jo, to tvářila, Pavli Mně taky šla na nervy, až jsem s ní přece přestala mluvit a musela jsem začít přemítat, co mě na ní tak irituje a došlo mi, že je stejnej rozumprd, jako jsem byla já - a ještě někdy jsem. No....ono to máš obranný mimikry...když ti někdo za každým slovem kroutí očima a šklíbí se a vzdychá a říká ti, jakej jsi blbec, tak se v tobě vyvine mimořádná potřeba nic nezkazit, z čehož se následně vyvine pěkné rozumprdství
Ona se s tím popasujue, jak tak koukám - tohle je dobrej začátek.

Lupi, jenže z ní táhlo na sto honů, že je to ještě cucák, akorát, že chtěla vypadat oduševněle, svatě, nebo já nevím. já v ní prostě neviděla ani špetku normálnosti, lidskosti, běžných reakcí. já nebyla schopná ji prostě číst (omlouvám se mariposo), nemohla jsem ji vydejchat. kolikrát ty řeči o lásce a tohle a tamto, mě přišlo, jako kdyby mi chtěla vymejt mozek
a já si nemyslím, že to bylo z rozumprdství, dyť já časem schroupla i víš koho
prostě mi přijde i teď že je tak trochu z extrému do extrému, nemůžu si pomoct.

Jo, taky si toho všímám. Pozoruju to, ale nechávám tomu volný průběh.
Všechno co jsem tady kdy psala bylo to, čemu jsem věřila.

Pavlo já Tě zase nečtu proto, že mě prostě nebaví (přímo mi to příjde jako ztráta drahoceného času) hádky a roztržky. Pamatuju si jednu hádku mezi Tebou a Daiem a pak udobořovačku. Mě nebaví tohle provozovat, natož číst. Každá jsme jiná, na jiné frekvenci, proto se mýjíme. Nikdy jsem ale neměla dojem, že bych Tě nemohla vydejchat.

PPavlaa napsal(a):

mariposa napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

ale ona se tvářila, jak všechno má srovnané. vždycky mi přišla jako "všechno vím, všechno znám"
tuším, že to byla i ona, kdo byl chytrej, co se výchovy týká, ale nikdy žádné dítě nevychovala.
já se přiznám, že já ji číst nemohla, asi jako jediná na babi pro mně byla nestravitelná.

Pavlo, jsem jaká jsem, ber nebo nech ležet. Nemusíš číst, v tom je ta to krásné, že máme možnost volby

však já jsem zvolila, nečetla jsem tě celou dobu, co tu jsi, měla jsem na tebe daný ignor. jestli ho budu mít dál se uvidí ...

lupina montana napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

prostě mi přijde i teď že je tak trochu z extrému do extrému, nemůžu si pomoct.

Ale to víš že to bylo rozumprdství jako vyšitý! já byla v jejím věku totéž v bleděmodrým - akorát, že máš to štěstí, žes mě neznala
Jasně, že půjde do extrému na druhou stanu - jinak se totiž naprostředek nedostaneš, než že se zhoupneš na čas na druhou stranu. Je to nejrychlejší cesta....

teda ty mě překvapuješ lupi, mně si přišla vždycky jedna z těch normálních tady

Daphné napsal(a):

mariposa napsal(a):

Třeba i to, že když řeknu mámě, že má problém s alkoholem (a říkám to s láskou), tak ona mi do očí tvrdí, že nemá. Že je všechno v pořádku. A přitom pije denně. Ta nechuť vidět pravdu, mě taky dráždí

Ona dobře ví, že má problém, jen ty bys to neměla řešit. Je to její, ne tvoje, a nevyžádané rady jsou k ničemu. Dráždí tě "její nechuť vidět pravdu"? Tak jí tu pravdu necpi, i když, jak píšeš, s láskou. Nestojí o to. Přijmi ji prostě takovou, jaká je, i to, že pije.

mari - jestli že máš možnost s mamkou promluvit, tak bych s ní o tom promluvila.
Nebo možná - ještě lepší, napiš jí to, jak se cítíš. Jak si prožívala dětství. Protože nevím, jeslti si dobrý řečník,
jestli Tě nezastaví dřív, než začneš mluvit.
S tím alkoholem je to těžký, ona si to nepřizná. To je marný, jí říkat o tom, že pije, ona problém nemá.

Upravil(a) dusička (4. 7. 2011 12:50)

lupina montana napsal(a):

...Viki dej pokoj, copak je Mariposa nějaká mrtvola???

Ale no tak, vsak vis, jak jsem to myslela... Mari svlekla svoju bolavu dusicku donaha a Paja..., hm, no proste, todletototo se nedela...

Můrka to ustojí. Když neustojí, tak si pobrečí a možná se pořádně naštve - což je to, co potřebuje
Nezapomínej, že středně velkou, opakuju středně velkou lavinu odpružíš....pardon, to je 
Kromě toho, je to záležitost rovnováhy - v ní, v okolí, v přístupu....a já cítím, že věci v rovnováze jsou, mám na to zabudovanej radar

lupina montana napsal(a):

mariposa napsal(a):

Máma ani neví co cítím, snažím se s tím srovnat sama.

Chyba, chyba! Udělej to, dokavad je čas a jestli můžeš, tak to udělej. Já k tomu nenašla odvahu nikdy a pak jsem se s tím srovnávala dobrých deset let po její smrti - a ještě dneska se vyplavujou ledový střepy....

Viki dej pokoj, copak je Mariposa nějaká mrtvola???

No jo Lupi, ale ona má svých starostí dost, já jí nechci ještě přidávat Ty svoje. Ona třeba ví, že jsem jeden čas chodila k psychologovi. Ví, že si řeším sama sebe, ale vůbec neví, že mám nějaký problém s tím, že se cítím jako nechtěné dítě. Ono to asi bude tak, že se obě tváříme, že je všechno vlastně v pohodě a uvnitř víme, že není. Ona si taky všechno bere, všechno si přetahuje na sebe. Já spíš teď zvolila taktiku, že jí říkám, ať si nedělá starosti (jak si třeba najdu práci atd.), ať si ještě víc nepřidává k tomu svému. Mám prostě za to, že si tohle musím vyřešit sama a nezatěžovat s tím ostatní. Vždyť ona má své bolesti, nechci jí ukazovat ještě ty svoje.
Ale všimla jsem si, že mi poslední dobou nadbýhá, že je taková hodně milá. Pozoruju to, ale určuju si svoje hranice. Třeba se nenechám zvát každý týden na oběd, ale třeba jen jednou za několik měsíců. Hlídám si tím svůj prostor. Nebo včera, zrovna jsme byli u našich na obědě a když jsme dojedli, máma začala odnášet lidem u stolu talíře. Chtěla mi vzít i ten můj, ale já jsem se zvedla a říkám, že to ne, že mi přece nebude nosit talíř, že ho odnesu sama. Nechci s ní hrát hru, kdy ona sama sebe pasuje do role služky druhých.
Jinak asi tak před 3 týdny když jsem od našich odjížděla, najednou jsem mámu objala, bylo to naprosto spontánní. Všimla jsem si pak, že máme obě dvě slzy v očích. Byl to ode mě výkon hodnoty překonání Mount Everestu. Do té doby pro mě bylo fakt nemožné, abych něco takového udělala