Ahoj, to je smutný. jak už jsem tu jednou psal, museli jsme rozhodnout o odpojení syna od přístrojů když mu byl týden... a loni mi v březnu odešla máma na metastázy po rakovině slinivky po rakovině prsu. No a aby to byle ještě veselejší, v listopadu jsme se rozloučili tátou. Jsme na to sice dva s bráchou, ale není to nic platný. Za mámou i tátou jsme chodili do nemocnice do poslední chvíle, než tam mámu vezli naposled, byla párkrát doma, nezažil jsem delší chvíle v životě než čekat na rychlou, která byla někde u zásahu, než přijedou píchnout mámě morfin, aby ji vůbec mohli naložit a odvézt. V životě jsem neslyšel mámu se modlit, až tentokrát šeptem. Na to že jsem víceméně Satanista mně to fakt vzalo. No a u táty jsme v podstatě čekali na konec, ležel na ARO na ventilátoru, 3 měsíce, sice komunikoval, ale měl CRPčko přes 300 (zánětlivý faktor, normál je tak pod 10 skoro nula), byl na ATB, ale nic mu nezabíralo tak nezbývalo než čekat. Nakonec dostal 41° horečky a po dvou dnech konec. Asi ho zabilo to, že přišel o ženu (mojí mámu). Užil jsem si svoje a není den, že bych si na ně nevzpomněl. Bolí to, ale ty dva měsíce chození za mámou a 3 za tátou denně bolely o moc víc, nejvíc bolí ta bezmoc.
No a co mi pomohlo ? Našel jsem tyhle webovky : http://www.umirani.cz/   konkrétně tyhle informace: http://www.umirani.cz/informace.html.
Člověka to hodně změní...snaží se užít si každý den, co to jde.  Drž se, bude to hodně bolet, a je to dlouhá cesta, ale na jednu stranu je pak člověku líp v tom, že ví, že jeho nejbližší se už netrápí. A možná s tou tečkou rodičovské péče máš pravdu, je mi sice 40, a i když jsem si všechno už léta vyřizoval sám, tak nějak tu prostě byli...už nejsou. A přiznám se k tomu, že (už jsem to tu taky psal) jsem pak byl párkrát bulet v tom prázdným bytě kde bylo všechno tak, jak jsem znal z dětství, akorát to teplo tam už nebylo :-( Bydleli ve vedlejším vchodě.

Upravil(a) Blackie (28. 6. 2011 12:20)

Děkuju všem za příspěvek. Když je člověk dospělý, rodiče tak jako na oko nepotřebuje. Ale když je ztrácí, pochopí jak mu na nich záleží. Je to přesně jak píše Blackie..... stejné místo, kde jsem ho vždycky potkávala, ale táta už tam není. A hlavne NIKDY nebude. Uchovám si ho aspoň v hlavě a v srdci.

Srovnej si to v hlavě. On je stále s tebou, do konce života je to půlka tebe. ROzluč se s ním v duchu jak nejlíp umíš a pusť to....Jde to... držím palce.

Bubli.. jestli bral tatínek důchod.. oznam pak na poště nebo na důchoďáku. .. oznam případně bance, jestli měl účet.... Jestli to nedělá někdo jiný.

  já maceše říkám maceško..  a  podepisuje se tak i na různá přáníčka.. a pro děti to vyšperkovala na Grossmaceška.. (je to němka). Asi bych jí nabídla pomoc..  pokud stíháš.
Ale beru to fakt ze svého pohledu. Mně pomohlo neustále být v presu a nemít čas sedět a bulet,
my se nemohly rozloučit..

bublina57 napsal(a):

Ahoj,

už dlouho pročítám vaše diskuze a teď jsem se dostala do situace, že potřebuji poradit a možná i povzbudit. Včera jsem se byla rozloučit s tátou v nemocnici, dnes ho mají odpojit od přístrojů. Je po krvácení do mozku. Už se nedá nic dělat....
Táta od nás odešel když mi bylo 9, vídali jsme se často, teď už jsem dospělá sama mám dítě. Nevím, jak to bez něho zvládnu .... Chyběl mi už tenkrát, ale pořád tu byla šance, že se uvidíme..... Teď je to definitivní. Není to první blízký člověk, který mi odešel, ale nějak víc to bolí. Je to věkem....? Dobou...? Pocitem že je to "úplná tečka za jistoutou rodičovské péče"?

Milá Bublinko, vše co zažijeme má svůj důvod. Otec bývá odrazem sebevědomí dcery, a jaké to štěstí, když otce může zažít a poznat. Víš, že je hodně lidí, kteří svého otce nikdy ani nepoznali! Otec nebo matka pak chybí celý život. Je důležité odpuštění a smíření při odchodu našeho blízkého, dopřát mu klidný odchod z toho světa, nezatížit jej našim velkým smutkem, nechat jej, aby se mohl od nás odpoutat.

Upravil(a) Daniela M (30. 6. 2011 21:56)

Karal napsal(a):

I me dnes v noci odesel tata..pred mesicem zdravy chlap, behem mesice ho sezrala rakovina plic v poslednim stadiu..jak se s tim vyrovnat? :-(

Karal, to je smutné...

A jak se s tím vyrovnat? Já bych na to šla asi tak, že bych si řekla - když už to muselo být, ještě, že to šlo tak rychle. Že se třeba netrápil x měsíců a nebo dokonce let...

A pak bych si ještě řekla: Prožil táta hezký a naplněný život? Užil si nás, dětí,  a aspoň trošku i vnoučat?
Měl nějakou práci nebo koníčka, co měl rád, a něco pozitivního tu po něm zůstalo?
Pokud si můžeš na toto odpovědět ano, tak táta odešel po naplněném životě, splnil tu svůj úkol, a to je dobře...

Ono něčí odchod je vždy bolavý.Chce to hlavně čas na to, se s tím srovnat....

Děvenky, buďte rády, že jste měly možnost se rozloučit... Já ji neměla, a ať byli rodiče a jejich vztahy ke mně a vnoučatům jakékoliv, stejně mám dodnes pocit něčeho neukončeného.

U nas to s tim rozloucenim taky moc nevyslo, starala se o nej mamka s nejmladsi sestrou, tata zpocatku nikoho jineho videt nechtel, nechtel abysme ho videli v tom stavu..diky nadoru na mozku nemohl mluvit, cist, psat..a pak uz to slo tak rychle, ze kdyz jsem se domluvila s mamou, ze nechci stat bokem, umrel...jedno vim jiste, ze tata by byl nastvanej, kdybysme se hroutili, ja beru AD na uzkostnou poruchu, pred 4 mesici nam umrela milovana babicka, pred rokem druha babicka, predtim strejda, pred tim deda a nas 12-lety milovany jezevcik, vsechno behem 3 let..k tomu jsem 2x potratila na konci 3 mesice, ale mam pocit, ze uz je toho pres miru..AD me drzi, ale psychicky si prijdu hrozne vycerpana a hlavne mam hrozny strach o ty nejblizsi kteri mi zustaly..

Wiki, tvuj postoj se mi libi..snad se k nemu casem dopracuju..dneska jsem se rano probudila a bylo to o hodne horsi..kdyz umrela babicka bylo mi hodne smutno, ale tolik to nebolelo..tohle boli hodne, mam pocit, jako svet okolo byl o neco mene bezpecnejsi..ikdyz jsem dospela a mam svou rodinu a vyborneho manzela, stejne to tak citim..