Blossom,
však se taky často stane, že klient z terapie odejde, naštvaný a zanevře tak na všechny terapeuty.

Asi to chce fakt čuch na koho co platí. Nicméně jsem taky neměla daleko k tomu, že jsem prchla.

Moje kamarádka po prvním sezení u psycholožky přišla domů tak zdeptaná, že už nikdy nevyhledala pomoc.

I tady na Babinetu, jak píšeš, je to jako skupinová terapie, ale taková svépomocná, bez terapeuta. A taky dochází k tomu, že tu někdo dostane přes čumák a odradí ho to, protože ten přístup mu nevyhovuje.
Myslím, že se tu víckrát na duchovním a psychologickém řešilo, jestli pohladit, nebo nakopat do zadku...

Ono může fungovat obojí.
Jen záleží kdo, , v jaké situaci a jakým způsobem to udělá.

Říct mi to, co mi říká terapeut, někdo cizí, se kterým nemám vytvořený takový vztah, tak buď mu vynadám, nebo s brekem uteču (podle toho jak se zrovna cítím silná), a rozhodně by mě to nepřimělo zamyslet se nad tím a vzít si z toho něco pro sebe.
protože ten druhý by to dělal jen aby sobě ulevil, kdežto u terapeuta vím, že nemá důvod si na mě hojit ego. Že to co mi o mě říká (a kolikrát řekne to co já, jen jinými slovy), neříká s cílem ublížit mi, ale pomoct. Předložit jako v zrcadle.

Bramborka napsal(a):

A také ze své vlastní zkušenosti vím, že to, co mi pomohlo, byla pouze a jedině moje vlastní práce - a to je to, o čem bych si myslela, že je jediné univerzální.

Přesně tak bramborko
Terapeut je jen tím, kdo nabízí možnosti, podporu a soucítění.
Veškerou práci stejně musí udělat jeden každý sám a přesně to je univerzální pro všechny terapie, a že jich je Každý si může vybrat tu, která mu sedí a pomáhá

Skoda je kdyz si clovicek sam uzavira nevedome cestu k prozkoumavani toho co k nemu prichazi odkudkoli.  Nicmene je to jeho soucasny vyvoj a vnitrni nastaveni prave takhle jednat. 

Perfectamundová napsal(a):

je fakt, že  mám děsnou potřebu cítit se šťastná...hlavně sama ze sebe....... Dětství jsem měla zvláštní, dospívání taky...někdo by řekl, že šťastné, já bych řekla, že i smutné. Ale žádná tragédie se mi neudála. Prostě to všechno tady jen JE.

Jo, já taky tak - zvenčí huj a uvnitř troska.
Děsná potřeba být šťastná je ale podle mně základ jak říkala moje první homeopatka "vy máte zdravý instinkty, to se pak zvládne skoro všechno"
A k té tvé otázce, cos položila na minulé stránce - jakože, kde je pravda?
No....napravo Vážně.
Vem si to tak: máš miminko, sladký a voňavý - je sobecký? Je zlý? Je prolhaný?
Není, žejo.
Tak jak se stane, že najednou roste a ŘÍKAJÍ mu, že takový je???
Není takový, ale když ti někdo opakuje pořád dokola "ty jsi neskutečnej blbec", tak se prostě tím neskutečným blbcem staneš - stokrát opakovanýho cokoliv se stane prostě pravdou.
Tak vůbec pravda vzniká...takže je na tobě, abys vyměnila starý pravdy za nějaký nový, lepší a přívětivější
Já bych začla výměnou nicku - bejt Perfect ještě i takříkajíc na záchůdku je doost vyčerpávající

Lupina:

Vem si to tak: máš miminko, sladký a voňavý - je sobecký? Je zlý? Je prolhaný?
Není, žejo.
Tak jak se stane, že najednou roste a ŘÍKAJÍ mu, že takový je???

Já bych řekla, že nikdo se nerodí jako úplná tabula rasa.
Máme nějaké dispozice, geny, a minulost.
Co Tě nezabije to Tě posílí, jak se říká, a proto při stejných rodičích (stejných podmínkách a výchově) mohou vyrůst naprosto rozdílné děti.
Bo jsme každý jiný už předtím.

Myslím, že i to voňavé miminko má v sobě to, čím se stane později.

Upravil(a) Ametyst (23. 6. 2011 10:54)

Ametyst napsal(a):

Co Tě nezabije to Tě posílí.

Myslím, že i to voňavé miminko má v sobě to, čím se stane později.

Ano pokud nekoho takovehle nevedome ovlivnovani z vensi (napriklad jsi blbec,budis k nicemu ,neschopny ..... ) nezabije a neznici,pak ho to skutecne muze jen posilit.
Zalezi jak to uchopi.

Miminko-pozdeji dospely jedinec ma na vybranou-byt sam sebou a tedy zit v souladu se sebeurcenim a nebo byt urcen nekym jinym.

Ametyst napsal(a):

Myslím, že i to voňavé miminko má v sobě to, čím se stane později.

Bezepsporu máš prvdu: má to v sobě, ale stát se tím nemusí a pokud se tím už i stane, může se zase "odestát", protože svobodnou volbu, jak naložit se svým životem, má každá bytost nepřetržitě, den co den.... dokud nezemře.

má to v sobě, ale stát se tím nemusí a pokud se tím už i stane, může se zase "odestát", protože svobodnou volbu, jak naložit se svým životem, má každá bytost nepřetržitě, den co den.... dokud nezemře.

Jo, to je pravda.
Jen ti, kdy byli formováni negativně mají tu volbu směrem k dobru trochu těžší. Ne?

Blossom napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Blossom napsal(a):

Nejblíže mému vnímání je asi vyjádření, co tu někdo napsal - ve smyslu, že deprese je nepropojenost mezi racionálním myšlením a emocemi.

Což je v podstatě totéž, o čem píše Arcanum: nesoulad mezi egem a duší.

Že by jako mělo platit  racionalita = ego?
Podle mě nejsou ego a racioanalita splývající, totžné pojmy.

Nu, ono platí to, že tam, kde jsou emoce a cit, tam se ego nechytá.
Tam, kde je racionalita - tedy rozum - tam se ego chytá velmi dobře.
To, co je z rozumu, nemusí být vždy z ega, ale v drtivé většině bývá.
A bývá VŽDY, když chybí právě to PROPOJENÍ, o kterém Arcanum psala - propojení mezi hlavou a srdcem - egem a duší.

Pandorraa napsal(a):

Blossom napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Což je v podstatě totéž, o čem píše Arcanum: nesoulad mezi egem a duší.

Že by jako mělo platit  racionalita = ego?
Podle mě nejsou ego a racioanalita splývající, totžné pojmy.

Nu, ono platí to, že tam, kde jsou emoce a cit, tam se ego nechytá.
Tam, kde je racionalita - tedy rozum - tam se ego chytá velmi dobře.
To, co je z rozumu, nemusí být vždy z ega, ale v drtivé většině bývá.
A bývá VŽDY, když chybí právě to PROPOJENÍ, o kterém Arcanum psala - propojení mezi hlavou a srdcem - egem a duší.

I tak mi to nesedí, já to vnímám jinak.
Například tady na Babinetu se velmi často najdou příkladné ukázky přebujelého ega, když někteří prostě nesnesou přítomnost odlišného názoru od názoru jejich a bezhlavě píšou útočné až nenávistné příspěvky.

Tam je nejlíp vidět, že jejich egoušek to nevydržel a píše rychleji, než myslí.
To rozvášněné ego pak používá pouze emoce, rozum (a logika) tam často zcela chybí.

Arcanum napsal(a):

Blossom napsal(a):

......nepropojenost mezi racionálním myšlením a emocemi. Deprese je stavem, kdy pocity jsou strašné, přestože racionálně současně  ten člověk vnímá, že vlastně nemá žádný důvod k takovým pocitům úzkosti, beznaděje, a k touze nebýt.

Ty si teda Blossom dokazes rozumem-rozumove-logicky oduvodnit proc se Ti to deje?
A neboli jinak: oduvodnit rozumem proc tedy nemas k temhle strasnym pocitum (emoce) duvod i kdyz tu jsou?

Ano, dovedu si rozumově a logicky zdůvodnit, proč jsem se propadla do deprese. Ve velké zkratce - hodně stresů v podnikání, nedostatek pasivního odpočinku, a do té oslabené psychiky přišla těžká (mnou nezaviněná) autohavárie, která to u mě vše spustila.

A zrovna tak si dovedu rozumověa logicky zcela jasně zdůvodnit, že k pocitům beznaděje, touhy nežít apod. zrovna u mě skutečně nebyla příčina - mám zdravé a šikovné děti, já jsem (mimo té deprese) taky naprosto zdravá a relativně spokojená. V práci sice přes zimu byly větší problémy a nedostatek zakázek, a měla jsem běhání po pojišťovnách kolem rozbitého auta,  ale to není nic, proč by se měl člověk cítit tak hrozně, jak jsem se cítila, a už vůbec ne že by měl důvod raděj se vším skončit.
Toto vše jsem si racionálně i v nejtěžších chvílích uvědomovala. A přesto mi bylo pocitově tak nesnesitelně zle, že se mi až chtělo nebýt.

majkafa napsal(a):

Já jsem teda důvod k takovým pocitům rozumově "měla".
Že jsem příšerná matka, že jsem naprosto nemožná, hnusná, ošklivá a k ničemu, protože kdybych nebyla, můj BM by se mnou zůstal. To je přece tak "logické", ne?
A že když jsem teda naprosto k ničemu, bude i pro mé děti lepší, když tady nebudu, když nebudou mít tak naprosto příšernou matku, co říkám příšernou, nejhorší na celém světě.
A proto CHCI nebýt.

Já jsem naopak neměla rozumový důvod, proč tu ještě zůstávat. A děsně jsem se zlobila, že tady pořád ještě jsem, že mě nenechají odejít, aby už nebylo nic. Celá má léčba deprese spočívala mimo jiné i v tom, najít důvod, proč tady být, když tady už být musím.

Já nikdy neměla pocit, že jsem třeba hnusná, nebo špatná matka a tak. Ale měla jsem pocity, že ztrácím schopnost obstát v tomto světě, že se stejně svět řítí do záhuby, cítila jsem strašný strach a úzkost - prostě ze všeho, z ničeho konkrétního.
A celou dobu jsem si až bolestně uvědomobvala, že i když mi je tak strašně zle, jak mi bylo, tak to nějak MUSÍM vydržet a přežít a neudělat nějakou kravinu, už kvůli dětem, rodičům a dalším blízkým.
Celou dobu jsem si uvědomovala, že tu mám setsakra moc důvodů a životních úkolů, pro které tu rozhodně ještě mám být.

To je tak zajímavé, jak výsledné pocity jsou stejné (naprostá beznaděj, touha nežít), ale ve všem ostatním jak jsme každý jiný...