Ametyst napsal(a):

Perfectamundová

Co Ti na to říká terapeut?
Jak dlouho tam chodíš?
Máš z toho pocit, že Ti to něco přináší?

Chodím tam cca od začátku roku, je to už moje v pořadí 4 doktorka a mám pocit, že mi to teď pomáhá...drží mě to nad vodou. Posledně mi řekla, že i kdybych si zorganizovala ideální život, tak stejně bych nebyla šťastná, protože mám na sebe vysoké nároky. je fakt, že  mám děsnou potřebu cítit se šťastná...hlavně sama ze sebe. Učím se to. Po malých krůčcích, a třeba dneska mi to moc nejde ikdyž by byl důvod. Holt v hlavě mi furt hraje takové to "to by zvládnul každý".
Moje sebevědomí stojí na vratkých nožičkách, moje potřeba sebevědomí je obrovská. Bohužel mám výkyvy. Když se dostanu nahoru, vždycky se ozve "hlas zevnitř" abych jako nezapomněla, kdo a co jsem a kam patřím, prostě depka...tyhle stavy mě provázejí řekla bych celý život. Dětství jsem měla zvláštní, dospívání taky...někdo by řekl, že šťastné, já bych řekla, že i smutné. Ale žádná tragédie se mi neudála. Prostě to všechno tady jen JE.

Ametyst napsal(a):

Terapeut mi na tohle vždycky řekne:
"A kdybyste tu omáčku kolem toho vynechala, a řekla jen podstatu, tak byste řekla co?"

A já najednou zjistila, že bych řekla, že mě to bolí, navzdory tomu, co říká rozum, strašně to bolí a už nechci, fakt nechci, aby to pokračovalo...

Ametyst, ten tvůj teraput vypadá, že bude fakt dobrej !
(Někde jsem četla, že dobrý psychoterapeut se pozná podle toho, že vás (relativně brzy) začne štvát ).

Ametyst napsal(a):

Bramborka napsal(a):

(Někde jsem četla, že dobrý psychoterapeut se pozná podle toho, že vás (relativně brzy) začne štvát ).

Aha, tak to by mohlo sedět. Můj terapeut mě začal štvát už na druhém sezení.
Od té doby čas od času ho "pěkně nesnáším" a "končím s terapií", a přece "k člověku, co mi říká takové věci, nebudu chodit!!!", ale v podstatě ho mám fakt ráda.

Tak to vypadá fakt dobře!

vitto napsal(a):

Ale psychologie není všemocná, jsou případy, kdy je terapie zbytečná, protože deprese je způsobená hormonální nerovnováhou a navíc - nejdříve je třeba vyléčit akutní příznaky a až pak se nimrat v psychice. Já třeba vím, proč trpím depresí a úzkostí, ale neexistuje způsob, jak to odčinit, čili je nesmyslné se k tomu vracet, protože by mě to druhotně poškodilo. A takových pacientů je víc, psychoterapie je účelná jen u malé části.

Nezlob se, ale tohle je jako když bádáš, zda bylo dřív vejce a nebo slepice.
O to, co tu tvrdíš jako daný fakt, se dodnes psychologové a psychiatři dohadují.

Toto: "nejdříve je třeba vyléčit akutní příznaky a až pak se nimrat v psychice" je podle mne hluboký omyl.
Když si to představíš na fyzickém těle, hned chápeš, že je blbost léčit nachlazení, když každou noc spíš odkrytrá u otevřeného okna. Je ti zcela jasné, že nejdřív musíš zavřít okno, adekvátně se přikrýt a pak, až PAK nachlazení vyléčíš.
Udivuje mne, že pokud jde o psychiku, lidé tohle nechápou, obracejí to a upínají se jen k medikaci.
Ona samozřejme pomůže - utlumí příznaky. Jenže nemoc zcela nevyléčí a pokud nejsou k dispozici prášky (jednou se může stát, že k dispozici nebudou) tak ona zase propukne v plné síle.

"Já třeba vím, proč trpím depresí a úzkostí, ale neexistuje způsob, jak to odčinit, čili je nesmyslné se k tomu vracet, protože by mě to druhotně poškodilo."
Tohle ti nakukal kdo?
Ty trpíš úzkostmi a depresí z nějaké PŘÍČINY. Dokonce ji i znáš, což je základ úspěchu to zpracovat. Pochopitelně příčinu - tedy to, co se už STALO, tu nikdo jak říkáš "neodčiní", prostě už se NEODESTANE. Jenže emoce, které s tím máš spojené, ty si v chráněném prostředí, s terapeutem, kterému důvěřuješ, zpracovat můžeš. Druhotně tě to poškodit může pouze v případě, že se svěříš do rukou manipulátorovi a ne terapeutovi. Druhotně tě to poškodí VŽDYCKY, pokud se tvé vzpomínky na to, co se stalo, vynoří neočekávaně, spontáně.... a to ony se vynoří
Pokud je ale zpracuješ DOBŘE, tak se z nočních můr, které ti létají stále kolem hlavy a nemůžou do ni jen proto, že je drží od tebe dál chemie, stanou ZKUŠENOSTI.
Zkušenosti prosté negativních emocí a kdykoliv použitelné.
Takže neříkej, že neexistuje způsob.
Spíš řekni, že ho neznáš a nebo že do toho prostě nechceš jít. To ti nikdo zazlívat nemůže, je to tvé rozhodnutí a přes něj nejede vlak. Je to naprosto legitimní.

Bramborka napsal(a):

Je odvaha o tom mluvit, stejně jako o jiných nemocech. Už proto, že o nemocech málokdo rád slyší. A i když mluvíš o bolavém koleně, vypadáš za chvíli jako fňukna .
Blossom, zatím ti to nepříjde, protože jsi pracovně "svou paní", být depresivní zaměstnanec  je docela "o hubu", krom toho s depresí nežiješ až tak dlouho. Navíc, tady jsi krytá nickem, ventiluješ to jen tady, nebo i mezi přáteli a známými?

Bramborko, otevřeně o tom mluvím nejen tady, ale i v reálu.
Protože jsem v našem městě dost známá (dělala jsem totiž nějaké veřejné akce pro město a něco z toho proběhlo i televizí), tak to tady o mé nemoci snad každý ví, zdá se mi.
Lidi mě zastavujou na ulici a říkají mi - jé, to je dobře, že jste zase doma a fit, hlavně, že je to za vámi, my jsme na vás tak mysleli....
A mnozí se i trošku rozpačitě zeptají - jaké to je, a máte taky tyhle  a tyhle  příznaky? Čímž se zajímají nejen o mě, ale rozumím tomu - i o sebe. Když se rozhovořím, naslouchají dost pozorně a zamyšleně srovnávají - tohle  cítívám taky, tohle naštěstí ne.....a zjišťuju, že pomalu snad každý druhý má s těmito věcmi nějakou osobní zkušenost, buď se sebou, nebo mezi blízkými...
Tahle nemoc je rozšířenější, než jsem tušila. Snad tomu svým přístupem dělám i trochu osvětu a snad svým současným stavem dávám naději těm, kdo něco takového zrovna prožívají...

Ťukám to o dřevo důkladně: Já věřím, že u mě to byla snad jednorázová záležitost, vysloveně reaktivní, a načala to ta má autohavárie.
V minulosti jsem sice měla ještě 2 blbá období - kolem rozvodu a pak po úmrtí mého bývalého manžela, ale v takové situaci je asi blbě každému a tehdy nebyla potřeba nemocnice. Teď jo.

Taky všechno dělám podle lékařských doporučení - hlavně měním radikálně své pracovní postavení na méně stresové.
Tak věřím, že to pro mě byla zkušenost jednorázová (rozhodně tedy - jednou stačilo... )

Upravil(a) Blossom (22. 6. 2011 17:26)

Platí hlavně to,že všichni jsme jedineční. Ve všech směrech:
Já myslím i v tom, že někomu prostě i terapie nesedí, výjimečně může i škodit. I takové spolupacienty jsem tam potkala, i když to byly spíš výjimky. Psychoterapie je ničily, a dostávali se tím do hlubších propadů, tak s ní skončili.

A naše terapeutka byla myslím skvělá. Přestože jsem neměla nikdy pocit, že jí mám plné zuby a pokud vím, ani ostatní. (Takže určitě neplatí univerzálně to zde vyřčené - že dobrý terapeut se pozná tak, že vám už na druhém sezení vadí)
Naše terapeutka byla velmi empatická, vstřícná bytost, citlivá a taktní, zvášť když jsme se tam mnozí rozplakali. Myslím, že to byl správný člověk na správném místě.

Ano, vlastní práce je nejdůležitější Já mám například problém rozklíčovat, co je vlastně ten hlavní problém, na co se mám zaměřit, co mám změnit. Občas si připadám, jako Jeckyll a Hyde. Přes den světlo, v noci tma...a když je nejhůře, tak tma pořád.
Trápí mně dost sebeobviňovací myšlenky - typu: jsi lhářka, všechno (to dobré) v tvém životě je lež. Nedokážeš milovat, nezasloužíš si cítit se dobře, apod.
No a kde je pravda? Mé nejčernější myšlenky potvrzují tyhle pocity.
Moje doktorka je magistra, psychoterapeutka, behavioralistická škola. Co mám za tím od ní za radu - ikdyž vás popadne stress, nepoddávejte se mu, snažte se být aktivní, dělejte něco. Né vždy se mi to daří, ale už nastaly i okamžiky, kdy mi právě tohle pomohlo...teba uklízení) Už chápu, co se asi dělo s mamkou, když jsem byla malá) Pořád freneticky uklízela a říkala, že jí to pomáhá)

Bramborka napsal(a):

Blossom napsal(a):

Platí hlavně to,že všichni jsme jedineční. Ve všech směrech:
Já myslím i v tom, že někomu prostě i terapie nesedí, výjimečně může i škodit. I takové spolupacienty jsem tam potkala, i když to byly spíš výjimky. Psychoterapie je ničily, a dostávali se tím do hlubších propadů, tak s ní skončili.

A naše terapeutka byla myslím skvělá. Přestože jsem neměla nikdy pocit, že jí mám plné zuby a pokud vím, ani ostatní. (Takže určitě neplatí univerzálně to zde vyřčené - že dobrý terapeut se pozná tak, že vám už na druhém sezení vadí)
Naše terapeutka byla velmi empatická, vstřícná bytost, citlivá a taktní, zvášť když jsme se tam mnozí rozplakali. Myslím, že to byl správný člověk na správném místě.

To zde ale OPRAVDU nikdo NEVYŘKL ............
A přípodotek - je veliké množství psychoterapeutických škol. Většina psychoterapeutů je cvičena v metodách jedné nebo několika (málo). Krom toho, mnoho z nás se (možná zcela rozumně a životzachraňujícně) psychoterapii brání. A také ze své vlastní zkušenosti vím, že to, co mi pomohlo, byla pouze a jedině moje vlastní práce - a to je to, o čem bych si myslela, že je jediné univerzální. A co ji stimulovalo, na to jsem přišla s poměrně značným časovým odstupem. Takže i to hodnocení účinnosti je, alespoň u mě, svízelné.

Tak pro přesnost sem kopíruju to vyřčené (tedy napsané)   :
Bramborka řekla:
Někde jsem četla, že dobrý psychoterapeut se pozná podle toho, že vás (relativně brzy) začne štvát  ).
Ametyst řekla:
Aha, tak to by mohlo sedět. Můj terapeut mě začal štvát už na druhém sezení

Bloss - tohle tvrzení bych si dovolila upřesnit. Ano u některých přístupů to může být normální a je to očekávaný postup. U některých přístupů nikoli.

Blossom napsal(a):

Bramborka napsal(a):

Blossom napsal(a):

Platí hlavně to,že všichni jsme jedineční. Ve všech směrech:
Já myslím i v tom, že někomu prostě i terapie nesedí, výjimečně může i škodit. I takové spolupacienty jsem tam potkala, i když to byly spíš výjimky. Psychoterapie je ničily, a dostávali se tím do hlubších propadů, tak s ní skončili.

A naše terapeutka byla myslím skvělá. Přestože jsem neměla nikdy pocit, že jí mám plné zuby a pokud vím, ani ostatní. (Takže určitě neplatí univerzálně to zde vyřčené - že dobrý terapeut se pozná tak, že vám už na druhém sezení vadí)
Naše terapeutka byla velmi empatická, vstřícná bytost, citlivá a taktní, zvášť když jsme se tam mnozí rozplakali. Myslím, že to byl správný člověk na správném místě.

To zde ale OPRAVDU nikdo NEVYŘKL ............
A přípodotek - je veliké množství psychoterapeutických škol. Většina psychoterapeutů je cvičena v metodách jedné nebo několika (málo). Krom toho, mnoho z nás se (možná zcela rozumně a životzachraňujícně) psychoterapii brání. A také ze své vlastní zkušenosti vím, že to, co mi pomohlo, byla pouze a jedině moje vlastní práce - a to je to, o čem bych si myslela, že je jediné univerzální. A co ji stimulovalo, na to jsem přišla s poměrně značným časovým odstupem. Takže i to hodnocení účinnosti je, alespoň u mě, svízelné.

Tak pro přesnost sem kopíruju to vyřčené (tedy napsané)   :
Bramborka řekla:
Někde jsem četla, že dobrý psychoterapeut se pozná podle toho, že vás (relativně brzy) začne štvát  ).
Ametyst řekla:
Aha, tak to by mohlo sedět. Můj terapeut mě začal štvát už na druhém sezení

No jo, tys spojila dva příspěvky v jeden, ale to je přece fuk, nejde tu o nějaká slovíčka.
Důležitá je podstata.
Ano, je to součástí, některých přístupů. Je žádoucí klienta aktivovat, aby byl schopen se sebou něco udělat. A to naštvání je aktivace taky. Projev života, vůle, to co chce terapie posílit.

Není účelem klienta ponížit a urážet. To mi ani nikdy terapeut nedělal.
Účelem je přimět ho k činnosti, aktivitě, práci na sobě, dovést ho k vlastním sebeléčebným schopnostem.

A je fakt, co píše Arcanum, že ego dostane fakt zabrat.

Tohle vlákno je pro mě velmi zajímavé.
Došla jsem k závěru, že to, co pociťují lidi v depresi, je velmi podobné.
Avšak je pro mě poučné sledovat, jak každý jsme individuální, a to nejen ohledně leckdy těžkého nalezení kombinace léků, která dotyčnému pomůže (každému zabírá něco zcela jiného), ale hlavně se lišíme ve způsobech toho, co komu pomáhá: Je možné mezi přispěvateli najít všechny možné kombinace : Někomu  ne/pomáhá terapie, ne/pomáhá skupinová terapie, někomu vysloveně terapie škodí a deptá ho, někdo potřebuje laskavého terapeuta (např.já ), někomu sedne terapeut drsnější. Někdo spolupracovat od začátku chce a nedělá mu to problém se otevřít, někomu trvá delší dobu, než mu ta spolupráce s odborníky jde, někomu to nejde vůbec...

A je i zajímavé číst jednotlivá pojetí vnímání podstaty deprese. Bylo tu řečeno, že někdo depresi vnímá  jako rozpor ega a duše.  Jiný, že psychoterapie je léčba sebevědomí. Že dostat se z deprese je velká dřina na sobě.
Když to vezmu dle svých zkušeností a pocitů, u mě neplatí ani jedno z toho.

Nejblíže mému vnímání je asi vyjádření, co tu někdo napsal - ve smyslu, že deprese je nepropojenost mezi racionálním myšlením a emocemi. Deprese je stavem, kdy pocity jsou strašné, přestože racionálně současně  ten člověk vnímá, že vlastně nemá žádný důvod k takovým pocitům úzkosti, beznaděje, a k touze nebýt. A je sám až zděšen z toho, jak ty pocity není schopen žádným způsobem sám bez vyhledání vnější pomoci zvládnout.

Ametyst píše:
Ano, je to součástí, některých přístupů. Je žádoucí klienta aktivovat, aby byl schopen se sebou něco udělat. A to naštvání je aktivace taky. Projev života, vůle, to co chce terapie posílit.

Není účelem klienta ponížit a urážet. To mi ani nikdy terapeut nedělal.
Účelem je přimět ho k činnosti, aktivitě, práci na sobě, dovést ho k vlastním sebeléčebným schopnostem.

A je fakt, co píše Arcanum, že ego dostane fakt zabrat.

Přemýšlela jsem, proč by mi přístup terapeuta, který by ve mě vyvolával i naštvání, vysloveně nevyhovoval. Od takového bych okamžitě odešla.

Přišla jsem na to, že já myslím aktivovat vůbec nepotřebovala, byla jsem od počátku spolupráci naprosto otevřená, to já sama chtěla, aby mě bližní odvezli do nemocnice, já chtěla vyhledat pomoc, a s psychoterapiemi jsem od první chvíle neměla problém, byla jsem schopná i ochotná mluvit před cca 10 cizími lidmi o svých nejniternějších pocitech. Vnímala jsem to tak, že ti lidi jsou na stejné lodi, prožívají totéž, tak proč se před někým stydět.
Vlastně mi skup. psychoterapie připomínaly jistým způsobem Babinet. To je taky taková skupinová psychoterapie, virtuální, leč poměrně účinná.

Mě spolupracovat vysloveně bavilo a přinášelo okamžitou úlevu, proto to nevnímám jako "dřinu na sobě" a se sebevědomím jsem měla problém jen v nejakutnější fázi, kdy jsem viděla, že nejsem schopná normálního fungování a pletly se mi i slova, ztrácela jsem schopnost se vůbec vymáčknout

Upravil(a) Blossom (23. 6. 2011 9:43)