Selima napsal(a):

Arcanum napsal(a):

Ale pozor- clovek si casto neuvedomuje, ze to co si mysli neni to co zije ve svem vnitrnim svete.
Nesoulad je mu neviditelny. Je to neco jako namlouvani si neceho navzdory tomu ze skutecnost je jina a neuvedomela.

Mierne zjednodušujúce. Myslím, že len idioti o sebe nikdy nezapochybovali. Čiže potom to stojí: idiocia - versus depresia.

Selimo ,nepochopila jsi.

Vilemína napsal(a):

Vladena napsal(a):

Vilemíno, zkusila si strčit obličej do studené vody nebo si prostě polít hlavu vodou? Možná, že by to zabralo místo facek. Jednou se mi kluk vztekal až modral a dostal porci vody, od té doby klid.

Ne, nezkusila a asi to ani nebudu zkoušet, páč jsem toho názoru, že by ze mě stejně vztek "nesjel", mně pomáhá jen nafackování.

To je tedy hloupé, neboť je zřejmé, že fackování nemá nic společného s názorem,ale s následným šokem a prokrvení hlavy. Ledová, v domácím prostředí studená voda, se běžně používá v psychiatrických léčebnách a mohla bys ji opravdu zkusit. Voda je dobrá na pleť a mnohem šetrnější než facka. Facka se Ti může vymknout z rukou a můžeš v afektu bouchnout i někoho jiného.

Ramada napsal(a):

Ted jsem na vážkách
Pokud si dobře vzpomínám,tak jsme se učili, že deprese jsou mimovolní záležitosti. Tedy to není otázka chtít - nechtít. Pletu se?
Taky, že je obtížné stanovit tuto diagnozu a každý ji prožívá jinak - tu depresi.
Doposud je možné prý pomoci při těchto obtížích  jen antidepresivy. A samozřejmě podpůrnými prostředky...klid, nestresovat,přístup okolí..atd
Je to tak?

Majkafa tady píše o zvládání vůlí. Rozhodnutí. Jedná se v tom případě opravdu o depresi?

Mám vrodině také tuto diagnozu. Proto jsem překvapená.

Jj, zajímavý příspěvek.
Depresáci se často setkávají s odsouzením i ze strany "spolupacientů", kteří vyprávějí o tom, jak to zvládli sami, s pomocí své vůle.
Tak jsem si řekla, že jsem prostě o to víc neschopná, když ostatní se z té deprese zvednou a já to nedokážu.
To fakt moc člověku v depresi neprospěje. Takové srovnávání.
Takové to skryté podsouvání viny...
Dobře to znám, lidé mi nevěří že něco někdy "opravdu nemůžu".
Prostě lenost a hotovo.
Jim se taky nechtělo a zvládli to, tak proč ne kdokoliv jiný...hm, asi proto, že kdokoliv jiný má jiné potíže, jinak hluboké, jiné okolnosti, jiné prožívání.

Někdy mi to přijde jako přetahování oto, "kdo je na tom hůře a kdo je větší hrdina".

Tyhle hry mě nebaví hrát. Nechci s nikým soutěžit, chci být zdravá.

Blossom napsal(a):

Se zájmem jsem si přečetla tuhle diskusi.
Vrátím se k prvnímu příspěvku, kde Ametyst mimo jiné píše:
Chtěla bych slyšet příběhy těch, kteří se z deprese dostali na dlouho, napořád...

Říct - dostala jsem se z deprese nadlouho, nebo dokonce napořád, by bylo šíleně troufalé. Deprese se může vrátit nám, kteří jsme ji už prodělali, a zrovna tak, bohužel, může udeřit i na ty, kteří ji nezažili. Takže u nikoho žádné napořád nemůže s jistotou platit.
Proto nechci svůj pocit  formulovat "dostala jsem se z deprese", ale spíš - " mám pocit, že jsem na dobré cestě, cítím se  zase dobře".
Můj příběh znáte asi z vlákna Postřehy z nemocnice - léčba úzkostné deprese (tak ho tu nebudu opakovat).

Podle toho, co tu píše Ametyst, myslím, že netrefila tu správnou medikaci. Že by společně s psychiatrem měli hledat dál tu kombinaci léků, která jí sedne. Mě například Mirtazapin, který mi nasadili, ani po 5 týdnech moc nezabíral. Tak mi ho vyměnili za Cipralex, a ta změna byla skoro zázračná. U něj jsem se už po pár dnech cítila líp, a beru ho už několik měsíců a za tu dobu jsem nepocítila jediný propad. Je mi pořád dobře, normálně. A takovýchto "zázračných" vylepšení jsem u spolupacientů z nemocnice viděla na vlastní oči několik. Každému totiž sedne jiná kombinace léků, a to je třeba bohužel někdy déle hledat...

Od té doby, kdy jsem schopná díky lékům na sobě pracovat (což v akutní fázi opravdu nešlo), měním mnohé ve svém životě. Především zařizuji změnu- končím s podnikáním, které mě svými stresy do deprese po 12 tiletém podnikání dostalo.
Dál se, na radu doktorů, učím odpočívat pasivně = lidově řečeno, když se cítím unavená, poslechnu své tělo a třeba den se flákám, odpočívám, nedělám nic. Dřív mi takový čas přišel jako ztracený, když je na světě tolik zajímavých věcí k dělání a k poznávání, teď už si pasivní odpočinek sama sobě ordinuji a taky vychutnávám.
A dřív to taky, po pravdě, moc nešlo, musela jsem se postarat o vše a hlavně o děti, byla jsem na ně sama. Teď už jsou dospělé, tak se najednou ani starat nemusím, můžu si dovolit odpočívat.

Myslím, že bys, Ametyst, neměla vysazovat psychoterapie, když Ti pomáhají. Já myslím, že toto je velmi léčivé - sdělovat si pocity s lidmi, kteří prožívají totéž a nebo skoro totéž. A s nimi můžeš otevřeně mluvit i o všem negativním, třeba o touze nežít.Své blízké bys tím děsila. Kontakt se spolupacienty je léčivý.
Já jsem také před pár měsíci, v akutní fázi, toužila po smrti. Přestože jsem i tehdy racionálně věděla, že nemám žádný důvod. Ale ta touha nežít zkrátka bohužel k depresi patří a je taky tím nejnebezpečnějším faktorem, totiž, že nemocný je nebezpečný sám sobě.
Poté, co mi zabraly prášky, se zas sama sobě divím - jak jsem vůbec o tom mohla uvažovat??
A takto i spolupacientka, která jen ležela, po několikáté změně prášků, když konečně našli kombinaci, co jí zabrala, se sama sebe nahlas ptala - jakto, že jsem ještě minulý týden chtěla umřít? Když je na světě docela hezky?
Podle mě, ta touha nežít je prostě projevem té nemoci deprese.

Blossom, asi máš pravdu, deprese má tendenci se vracet.
Jak ji jednou proděláme, máme k ní blíž po celý život, než ostatní populace.

Psychoterapie se vzdávat nechci, ale stejně jednou budu muset. Do smrti tam chodit nemůžu.
Ledaže by ta smrt byla fakt už teď za chvíli.

Máš taky pravdu, že touha po smrti je asi projevem nemoci, nemocného myšlení, nikdy dřív jsem takhle nepřemýšlela, i když mi bylo blbě, a když jsem se třeba v pubertě trápila nešťastnou láskou a hledáním sama sebe...nikdy mě nenapadlo se zabít.

Až teď. Teď bych moc chtěla nebýt.
Asi to není O.K.

Co se medikace týče, zabraly mi dva léky.
Esoprex (stejná účinná látka, jako Tvůj zmiňovaný Cipralex), ale ten mě citově oplošťoval a stala se ze mě za 6 týdnů braní úplná zombie.

Pak byly nějaké prokusy jiné, nebylo to dobré, až teď mi v lednu zabral Wellbutrin. Skvělých několik týdnů.
Nepracuje se serotoninem, ale s Dopaminem a Noradrenalinem, sedí mi víc. Ale propady se postupně dostavily znovu.
Asi mi to bude dělat u více léků. Že zaberou, ale časem se účinnost sníží, a to i po navýšení dávky.

Já jsem spíše takový ten "psychoterapeutický typ". Farmaka se mnou moc neudělají, ale terapie (individuální i skupinová) vždy pomohla nejvíce.

Blossom napsal(a):

Toto, co píše Wiki, mě oslovilo.
Protože ve chvílích, kdy jsem se už cítila blbě, a ještě nevěděla proč ( ještě jsem netušila, že mě postihla nemoc deprese) jsem se taky pokoušela jít touto cestou: Obklopila jsem se knížkami typu Tajemství, Čtyři dohody apod., které mě vždycky dřív oslovovaly. Snažila jsem se v nich neustále číst, dokonce jsem si některé pasáže četla i nahlas. Bylo mi však přesto stále hůř.
Když jsem pak ztratila spánek a mohla spát cca jen 2 hodiny denně a byla jsem z toho hotová, tak jsem se celé noci modlila jedinou modlitbu, kterou znám - Otčenáš. Prosila jsem vyšší síly, ať mě pomohou. Dokonce jsem jednou se za své uzdravení modlila vkleče v jednom liduprázdném kostele.
Troufám si tvrdit, že jsem vyčerpala všechny možnosti duchovní cesty pro uzdravení, které mě napadly.
Ale mě to nepomohlo vůbec. Pomohly až léky, psychoterapie, a taky hodně pobyt v nemocnici= změna prostředí. A teď jsem už schopná si zas třeba z těch duchovních knížek něco skutečně brát. Ale v akutní fázi mi to prostě nešlo, ani trochu. Duše mě neposlouchala, i když rozum se snažil.

Mnohokrát jsem klečela v lese, na kopci, v kostele, koukala vzhůru a prosila.

Ale to co mi pomůže, není v nebi. Je to ve mně.

Upravil(a) Ametyst (21. 6. 2011 15:58)

Vilemína napsal(a):

Pitunie napsal(a):

Majkafo a ostatní, za své neúspěchy se fackuju na tvář. Je to hloupé, avšak velmi úlevné. Často se fackuju v souvislosti se školou.

Pokud se můžu připojit s názorem. Fackování sama sebe znám. Dělala jsem to před zrcadlem a trestala jsem se většinou , když jsem něco nezvládla. Jsem přesvědčena že taková deprese má několik vlivů a jedním z nich je to že nemáš ráda sebe sama , tak jako jsem to měla já. Antidepresiva pocituji jako berličky najít sílu pracovat na sobě - nikoliv spoléhat na ně jako jediný prostředek . Nezatracovala bych ani psychoterapii , třeba budeš muset hledat déle, co ti sedne ale nevzávej to .
Držím palce .........je to cesta dlouhá ale i já věřím že na konci je světlo .

Tak před zrcadlem to nedělám. Ale před rodinnými příslušníky občas ano, zvlášť před bratrem nemám v tomto ohledu žádné zábrany. Minule jsem se fackovala v takovém zvláštním rozestupu, prý jsem vypadala jako zápasník sumo . Většinou fackování doprovází slova jako seš kráva, ty krávo jedna atd. A poslední dobou se biju pěstí do tváře, samotné fackování mi přestává stačit.

Vilemíno, ono to vypadá směšně, ale sranda to není, co?

Rozumím Ti, taky si ubližuji, trochu jinak, potřebuji vidět krev, je to taky patologické, zhobné, nesmyslné. Ale co naděláme, takhle nám ty mechanizmy fungují, tak to tak musíme brát. Jen netrestat se nepomůže. Je potřeba přijít na to, proč se trestám.

Wiki, za mě - já ve chvílích kousání se do ruky prožívala jakous-takous úlevu, že v tu chvíli jsem díky fyzické bolsti nevnímala tu bolest psychickou.

A jak jsem vnímala psychoterapii v době mé akutní deprese? Já určitě ne jako léčbu sebevědomí. Pro mě to bylo spíš velmi zajímavé a objevné noření se do hlubin duše - vlastní i těch cizích duší.
A právě v té skupinové terapii byla myslím ta největší síla: Je známé, že druhému člověk poradí celkem snadno (to je vidět velmi dobře právě zde na Babinetu), ale sám s podobným problémem se trápí...
Často v té psychoterapii jsem tak jednoduše někomu poradila, přišlo mi to tak jasné...a teprv dodatečně jsem si uvědomila, že vlastně má rada tomu druhému se dá aplikovat i na mou situaci...

Ale některé terapie mi přišly jako neplodné, nic nepřinášející, ale těch byla menšina.

Co se týká toho sebevědomí -  část pacientů ho fakt potřebovala zvýšit. Proto jsme společné sezení vždycky začínali pochvalami. Terapeutka nám říkala - pochvalte veřejně toho, kdo vám něčím pomohl, kdo vám udělal radost. Třeba i maličkostí. A třeba pochvalte i sami sebe. Ono totiž v depresi máte sklon vidět vše černě, a je třeba se znovu učit vidět svět i pozitivně.

A je fakt, že u těchto chválích momentů bývaly i chvíle velmi dojemné...třeba když jedna pacientka, která byla v dětství matkou odstrkovaná, byla pochválena jednou starší pacientkou...nakonec se tam v pláči objaly a ta mladší děkovala, té starší, že v ní objevila mateřskou lásku a pochopení, jakého se jí od vlastní matky nikdy nedostalo, a že jí to vlévá nesmírnou sílu do dalšího života, vyléčilo jí to jednu dlouhodobou životní ránu...

Já jsem v depresi neměla chuť si ubližovat. Já jsem vůbec nebyla schopná nějaké akce. pro mě bylo těžké jen se zvednout a jít na záchod, nemyla jsem se, nečesala, jen jsem ležela v posteli a spala, i 20 hodin denně. Tak strašně jsem chtěla nebýt, všechno to zaspat. Proto jsem měla myšlenky na smrt - ne, že jsem si chtěla způsobit bolest,  ale proto, že jsem chtěla neexistovat.

Wiki napsal(a):

Já si myslím přesně to, co psala ramada - o "nezvládání" vůlí. Přestože jsem šmrnclá duchovnem..

Já si nedovedu představit, co to musí být za pocit, který mi nutí si ublížit, třeba skočit pod ten vlak. Způsobit si bolest. Být přece v takovémto stavu, tak kde je asi nějaká vůle.. ? Asi  u dna, přivázaná s metrákovým šutrem. V takovou chvíli určitě člověk neuvažuje tím "normálním" způsobem, kdy se jako každý den racionálně rozhoduje co je pro něj  nejvýhodnější, jak co nejlépe a nejlogičtěj či nejpříjemněji udělat.

Asi je něčím veden.

Wiki,
zkus si ale na druhou stranu povsimnou,ze tak uplne bez vule ten clovek neni,kdyz ma napriklad (zlo)vuli si ublizovat.
Ma vuli delat nektere veci,ty jine naopak nema.
Zajimave je zjisteni ze te bezmoci (bez -vule) dava sam nevedome energii.

Jo, Arca, dejme tomu, že tam vůle nějaká je.  Ale je pak ovladatelná? Čím je řízena?  Já mám pořád pocit, že je člověk v tu chvíli něčím veden, že není schopen racionální úvahy.  Holky to tady i píší. Dejme tomu - že jde o silnou d.

Holky, opravdu si moc vážím toho, že jste schopny a ochotny a těch nejcitlivějších věcech otevřeně psát. Uvědomuju si tu odvahu i ochotu  to sem napsat.

Ano, asi se nenajdou ani 2 lidé, kteří by to prožívali stejně a reagovali na léčbu stejně. Léčba farmaky pak musí být jen metodou zkoušení.. navíc, je-li nástup hladinky třeba až po 3 týdnech, tak dlouhodobou. 

Napadá mě, diagnostika teda musí být nesmírně obtížná. Já jsem to brala jen - depresi má nebo ne. Záleží na kvalitě terapeuta (lékaře). To taky asi není jednoduché - ho najít.
Nic tady asi není jednoduché.

Holky držete se, jste nesmírně statečné baby.

vitto napsal(a):

Léčba bývá vždy pokus/omyl, správná medikace, nebo způsob terapie je mnohdy otázkou hledání až letitého.

Bohužel, přesně tak.
Neexistují spolehlivé diagnostické metody na zhodnocení stavu pacienta s duševním onemocněním.
Lékař je odkázán pouze na popis pacientových potíží.

Zdravím, zase se dneska propadám...chjo...momentálně mám pocit, že si nevybavuju pocit radosti sama ze sebe:( Hnus to vám teda povím. Rodiče mi asi zapomněli dát tlačítko "On", mám pocit, že žiju na "Off". Potřebuju fungovat, příští týden se stěhuju. Místo akce, se propadám do pasivity:( Nejraději bych šla spát a prospala půl života:( Mám pocit, že jsem se "dobře" sama ze sebe necítila nikdy. Co nechápu je, kde se ve mně bere tolik nenávisti vůči sobě samé??!! Snažím se s tím pracovat, chodím na terapii, ale tak nějak to je pořád stejné Jsem hrozně unavená...
Dneska zrovna přemýšlím nad tím, že nemám žádný drive, žádný smysl, nic co bych chtěla od života...vlastně jenom tak přežívám každý den. To mě asi odlišuje od jiných - nebo jak to máte vy? Vydíte smysl? Naplnění v něčem? Nejlépe mi je ve fantazii - knihy, filmy, divadlo, hry....tam je mi dobře, hlavně co nejdál od sebe:( Když mluvíte o smíření se se sebou, jak se toho dá dosáhnout? Já si spíše pořád připadám jako looser, zklamávám všechny kolem sebe (rozum mi říká, že to tak asi není, ale emoce jsou silné). Strašně se snažím nebýt, zvládat každodenní věci, ale jde to tak těžko:( Asi potřebuju silnější léky což?

Perfectamundová

Jo, na stěhování potřebuješ energii.
Možná je Tvá pasivita reakcí na změnu, která Tě čeká.
Ale pokud se tak cítíš standardně, tak to bude asi hlubší problém.
Co Ti na to říká terapeut?
Jak dlouho tam chodíš?
Máš z toho pocit, že Ti to něco přináší?

Já jsem vloni chtěla ukončit terapii , že už jsem tam dlouho a že musím tedy začít sama něco dělat, a že vlastně pořád bude něco, a že mi to nepomáhá, je to úplně k ničemu, a je tam zbytečné jen se vykecávat, a že...ble ble ble.
Pak jsem další hodinu přišla pokorně s tím, že to vůbec není pravda , že jsem byla jen naštvaná .
Sama na sebe, na svět, na život.
Ten den jsem si uvědomila, jak moc mě vlastně ta terapie držela nad vodou. A taky že ještě "plavat" sama neumím, i když bych chtěla, když jsem to kdysi uměla.