Vilemína napsal(a):

Psychologa jsem vyhledala před rokem. Absolvovala jsem pět sezení a bylo to jako si povídat s plyšákem - tedy naprosto k ničemu, na druhou stranu mi to neublížilo. Byl to tedy psycholog na pojišťovnu, platit za psychologa odmítám. Můj psychiatr mi pořád připomíná, že by pro mě byla vhodná psychoterapie atd., já se vždy jen usměju a řeknu mu, že to už jsem zkusila a výsledek žádný.

Možná si řeknete, že jsem pořád ve stejných srač.kách. Ale já se za poslední rok, rok a půl hodně zlepšila. Našla jsem si z vlastní iniciativy partnera, začala jsem doučovat, tím jsem si vydělala slušné peníze, část si šetřím, mám z těch našetřených peněz neuvěřitelnou radost, taky se mi zlepšil spánek (dříve jsem spala běžně 15 hodin denně, dnes tak 8-10 hodin), fakt se to nedá srovnávat. Snažím se, jen nechodím k psychologovi, to je vše.

Vilemino, ja to vidim velmi pozitivne. Drzim ti nadale palce.

Ja jsem chodila delsi dobu na terapii, pred lety a taky jsem mela pocit ze si povidam s plysakem. Tak jsem to vzdala.

Ivana napsal(a):

Já si myslím, že psychoterapie je dobrá, pokud se odhalí příčina deprese. Tam je možno pracovat na psychice pacienta, rozebrat příčinu, naučit se ji zvládat. Jakmile jde o endogenní depresi, tedy tzv. bez příčiny, tam není moc co s psychologem řešit. To, že je člověk smutný, malátný, má sebevražedné myšlenky, není schopen cokoli dělat, na cokoli se soustředit, to jsou projevy nemoci a většina depresivních lidí to jako projevy nemoci vnímá. Ale neumí je zvládnout vůlí. Je to jako by někdo chtěl zvládnout vůlí cukrovku. To prostě nelze. Endogenní deprese je způsobena chemickou nerovnováhou v mozku, nedostatkem serotoninu a zatím nikdo nepřišel na to, proč se to někomu přihodí.

Cukrovku druhého typu je možné minimálne dostať pod kontrolu (bez pichania inzulínu a s minimom liekov) diétou a PSYCHICKOU POHODOU. Keď teta zmenila diabetologičku, tá nová jej konečne!!!! priznala, že konkrétne u nej má na skákanie hladiny cukur väčší vplyv stres ako spôsob stravovania. A dodržiavanie diéty JE samozrejme o vôli... Iná vec je, že existuje cukrovka 1. typu, kde vôľa veľmi nepomôže k vyliečeniu, skôr k tomu zmieriť sa a naučiť sa s ňou žiť - čo tiež nie je na zahodenie.

sandra napsal(a):

Vilemína napsal(a):

Majkafo a ostatní, za své neúspěchy se fackuju na tvář. Je to hloupé, avšak velmi úlevné. Často se fackuju v souvislosti se školou. Někdy se to snažím překonat, tak jsem dvě hodiny v silném napětí, pak mi rupnou nervy a já si naliskám a vše ze mě spadne. Fackuju se jen na tvář, snažím se pořádně, takže to bolí, ale to je právě ono. Když je mi zle, tak plánuju, že se v případě, když neudělám státnice, zfackuju se tak, že mě nepozná vlastní matka. Udělala bych to tak, že bych si vzala vařečku a mlátila bych se po celém těle hodně dlouho.

Vil, každý zažijeme ve svém životě neúspěchy...já jich mám za poslední měsíc x, ale raději jdu ten vztek vyběhat, než se fackovat.Prostě si najdi náhradní řešení, než si ubližovat. A začni s tím co nejdříve. Když máš přítele, tak asi za čas budete plánovat děti...jak by se ony na tohle dívaly? Jak bys je "trestala" za jejich neúspěchy, průšvihy, atd?

Neúspěch druhých mi zase tolik nevadí, v tom jsem shovívavá. Nadměrně prožívám neúspěch sebe, resp. vše si stáhnu na sebe a beru to tak, že za to můžu já.

Možná, že to se sebepoškozováním může být ještě jinak....
Já jsem asi týden před odjezdem do nemocnice, šíleně nevyspalá, vyčerpaná, začla na duši pociťovat takovou trýzeň, že jsem se kousala bolestivě do ruky - abych tou fyzickou bolestí aspoň na chvíli odvedla pozornost od té bolesti a trýzně duše.
Prostě - a fyzická bolest byla v porovnání s bolestí psychickou vlastně chvilkovou úlevou, ničím jiným už tehdy mi nešlo tu duševní trýzeň přehlušit...
A začla jsem pocitovat i obrovské až agresivní napětí v sobě, které bylo třeba vybít - tak jsem třeba venku lopatou prudce přehazovala nesmyslně sníh, nebo jsem jednou roztrhla povlečení a jindy zas vší silou rozbila skleničku...

Je to hrozný pocit, když sami sebe v roli jakéhosi pozorovatele vnímáte, jak se zblázňujete...
Uvědomujete si, že se chováte víc a víc nenormálně, že vás nějaká vnitřní síla nutí si ubližovat, že toužíte nežít, ale že to nedovedete a nemůžete vůli ovládnout...
Pro mě byl tento stav hraniční, a tak jsem si sama přála odjet do nemocnice. Vnímala jsem, že psychicky nechtěně týrám  své okolí a že sama sobě se stávám nebezpečnou...že je třeba s tím okamžitě něco dělat, vyhledat pomoc.
Odjet do nemocnice bylo tím nejlepším, co jsem mohla udělat pro sebe i pro mé blízké....

Vilemíno, jsem laik, a proto možná má otázka. Nebyla jsi v dětství tělesně trestaná? Třeba jsi něco provedla a nářez od matky vlastně přerušilo zlo, následovalo uklidnění a zlobivá holčička se proměnila ve sluníčko. Možná ten pocit proměny jsi si donesla do dospělosti.

Par postrehu.

Pocit bezmocnosti zpusobuje ztratu vule.
A kdo nema vuli a mozna ji nikdy ani ve skutecnosti nemel -neprozival,ten neni schopen respektovat vuli jinych.Dostava se do frustrujicich pocitu a jeste dale.
Silna vule je opakem bezmocnosti. 
Nelaska k sobe (ktera vznikla na zaklade mnoha faktoru) ,zpusobuje nelasku k druhym i k okolnimu svetu. Zarodek pro depresi.
Nizke sebevedomi souvisici s nelaskou k sobe ,se ztratou vlastni ceny. Zarodkem pro depresi.
Tohle a nejen tohle odbourava vuli cloveka a tedy silu zvolit jiny smer pro prozivani zivota.

DarkAngel napsal(a):

Arcanum napsal(a):

Nizke sebevedomi souvisici s nelaskou k sobe ,se ztratou vlastni ceny. Zarodkem pro depresi.

Čistě teoreticky ano

Teoreticky to tak vnimas?

Ale pozor- clovek si casto neuvedomuje, ze to co si mysli neni to co zije ve svem vnitrnim svete.
Nesoulad je mu neviditelny. Je to neco jako namlouvani si neceho navzdory tomu ze skutecnost je jina a neuvedomela.

Blossom napsal(a):

Možná, že to se sebepoškozováním může být ještě jinak....
Já jsem asi týden před odjezdem do nemocnice, šíleně nevyspalá, vyčerpaná, začla na duši pociťovat takovou trýzeň, že jsem se kousala bolestivě do ruky - abych tou fyzickou bolestí aspoň na chvíli odvedla pozornost od té bolesti a trýzně duše.
Prostě - a fyzická bolest byla v porovnání s bolestí psychickou vlastně chvilkovou úlevou, ničím jiným už tehdy mi nešlo tu duševní trýzeň přehlušit...
A začla jsem pocitovat i obrovské až agresivní napětí v sobě, které bylo třeba vybít - tak jsem třeba venku lopatou prudce přehazovala nesmyslně sníh, nebo jsem jednou roztrhla povlečení a jindy zas vší silou rozbila skleničku...

Je to hrozný pocit, když sami sebe v roli jakéhosi pozorovatele vnímáte, jak se zblázňujete... Uvědomujete si, že se chováte víc a víc nenormálně, že vás nějaká vnitřní síla nutí si ubližovat, že toužíte nežít, ale že to nedovedete a nemůžete vůli ovládnout...
Pro mě byl tento stav hraniční, a tak jsem si sama přála odjet do nemocnice. Vnímala jsem, že psychicky nechtěně týrám  své okolí a že sama sobě se stávám nebezpečnou...že je třeba s tím okamžitě něco dělat, vyhledat pomoc.
Odjet do nemocnice bylo tím nejlepším, co jsem mohla udělat pro sebe i pro mé blízké....

Já se někdy sama sebe až bojím. Kolikrát musím dávat sakra bacha, abych nevběhla pod auto. Tento týden mě čekají dvě zkoušky - z psychologie a dětské lit., zvlášť dětská lit. je jedna z těžších zkoušek, moc se toho bojím. To zase bude těžká krize, až budu vycházet ze zkoušky, tedy v případě, že to neudělám, to budu mít tendenci skočit pod auto, příp. si hned nafackovat, budu to muset holt vydržet domů, od školy je to zhruba půl hodiny jízdy šalinou. Dokonce se mi několikrát stalo, že jsem si myslela, že jsem neudělala zkoušku či kolokvium (psal se test), tak jsem si doma nafackovala a pak za dva dny zjistila, že jsem test napsala.

Pitunie napsal(a):

Majkafo a ostatní, za své neúspěchy se fackuju na tvář. Je to hloupé, avšak velmi úlevné. Často se fackuju v souvislosti se školou.

Pokud se můžu připojit s názorem. Fackování sama sebe znám. Dělala jsem to před zrcadlem a trestala jsem se většinou , když jsem něco nezvládla. Jsem přesvědčena že taková deprese má několik vlivů a jedním z nich je to že nemáš ráda sebe sama , tak jako jsem to měla já. Antidepresiva pocituji jako berličky najít sílu pracovat na sobě - nikoliv spoléhat na ně jako jediný prostředek . Nezatracovala bych ani psychoterapii , třeba budeš muset hledat déle, co ti sedne ale nevzávej to .
Držím palce .........je to cesta dlouhá ale i já věřím že na konci je světlo .

Tak před zrcadlem to nedělám. Ale před rodinnými příslušníky občas ano, zvlášť před bratrem nemám v tomto ohledu žádné zábrany. Minule jsem se fackovala v takovém zvláštním rozestupu, prý jsem vypadala jako zápasník sumo . Většinou fackování doprovází slova jako seš kráva, ty krávo jedna atd. A poslední dobou se biju pěstí do tváře, samotné fackování mi přestává stačit.

Blossom napsal(a):

Možná, že to se sebepoškozováním může být ještě jinak....
Já jsem asi týden před odjezdem do nemocnice, šíleně nevyspalá, vyčerpaná, začla na duši pociťovat takovou trýzeň, že jsem se kousala bolestivě do ruky - abych tou fyzickou bolestí aspoň na chvíli odvedla pozornost od té bolesti a trýzně duše.
Prostě - a fyzická bolest byla v porovnání s bolestí psychickou vlastně chvilkovou úlevou, ničím jiným už tehdy mi nešlo tu duševní trýzeň přehlušit...
A začla jsem pocitovat i obrovské až agresivní napětí v sobě, které bylo třeba vybít - tak jsem třeba venku lopatou prudce přehazovala nesmyslně sníh, nebo jsem jednou roztrhla povlečení a jindy zas vší silou rozbila skleničku...

Je to hrozný pocit, když sami sebe v roli jakéhosi pozorovatele vnímáte, jak se zblázňujete...
Uvědomujete si, že se chováte víc a víc nenormálně, že vás nějaká vnitřní síla nutí si ubližovat, že toužíte nežít, ale že to nedovedete a nemůžete vůli ovládnout...
Pro mě byl tento stav hraniční, a tak jsem si sama přála odjet do nemocnice. Vnímala jsem, že psychicky nechtěně týrám  své okolí a že sama sobě se stávám nebezpečnou...že je třeba s tím okamžitě něco dělat, vyhledat pomoc.
Odjet do nemocnice bylo tím nejlepším, co jsem mohla udělat pro sebe i pro mé blízké....

Když jsem to četla - jako bych to psala já.
I jsem se kousala do rukou a štípala a fackovala...
Na nádraží při cestě do práce a z práce jsem si stoupala na druhou stranu nástupiště, abych neskočila pod přijíždějící vlak, aby to bylo víc kroků a třeba to nestihla,kdyby mi v hlavě totálně ruplo...

Vilemína napsal(a):

Pitunie napsal(a):

Majkafo a ostatní, za své neúspěchy se fackuju na tvář. Je to hloupé, avšak velmi úlevné. Často se fackuju v souvislosti se školou.

Pokud se můžu připojit s názorem. Fackování sama sebe znám. Dělala jsem to před zrcadlem a trestala jsem se většinou , když jsem něco nezvládla. Jsem přesvědčena že taková deprese má několik vlivů a jedním z nich je to že nemáš ráda sebe sama , tak jako jsem to měla já. Antidepresiva pocituji jako berličky najít sílu pracovat na sobě - nikoliv spoléhat na ně jako jediný prostředek . Nezatracovala bych ani psychoterapii , třeba budeš muset hledat déle, co ti sedne ale nevzávej to .
Držím palce .........je to cesta dlouhá ale i já věřím že na konci je světlo .

Tak před zrcadlem to nedělám. Ale před rodinnými příslušníky občas ano, zvlášť před bratrem nemám v tomto ohledu žádné zábrany. Minule jsem se fackovala v takovém zvláštním rozestupu, prý jsem vypadala jako zápasník sumo . Většinou fackování doprovází slova jako seš kráva, ty krávo jedna atd. A poslední dobou se biju pěstí do tváře, samotné fackování mi přestává stačit.

Vilemíno, zkusila si strčit obličej do studené vody nebo si prostě polít hlavu vodou? Možná, že by to zabralo místo facek. Jednou se mi kluk vztekal až modral a dostal porci vody, od té doby klid.

Vilemína napsal(a):

Arcanum napsal(a):

Par postrehu.

Pocit bezmocnosti zpusobuje ztratu vule.
A kdo nema vuli a mozna ji nikdy ani ve skutecnosti nemel -neprozival,ten neni schopen respektovat vuli jinych.Dostava se do frustrujicich pocitu a jeste dale.
Silna vule je opakem bezmocnosti. 
Nelaska k sobe (ktera vznikla na zaklade mnoha faktoru) ,zpusobuje nelasku k druhym i k okolnimu svetu. Zarodek pro depresi.
Nizke sebevedomi souvisici s nelaskou k sobe ,se ztratou vlastni ceny. Zarodkem pro depresi.
Tohle a nejen tohle odbourava vuli cloveka a tedy silu zvolit jiny smer pro prozivani zivota.

S tučně vyznačeným si dovolím nesouhlasit. Ač se sama nemám ráda, tak velmi miluju svého přítele.

Ano Vilemino,nemluvim tady o jednoznacne danych vecech bez rozdilu. Neboli jinak receno o necem co plati vzdy vsude a pro kazdeho.

Kazdy clovek sam za sebe muze prijit na to jak to ma ci nema. Tady se hodi par postrehu a bud se v tom ti co maji,meli depresi rozpoznaji nebo ne.

Vilemino jeste dodam ze milovat a milovat neni vzdy totez.   To neznamena ze mluvim o Tobe,to znamena ze mluvim o svem poznani ze to neni vzdy totez.

Jeste bych rada dodala ,ze nekteri ti co nemiluji sebe ,mohou sice milovat,nebo "milovat" nekoho,to vsak nemeni nic na tom, ze se v okoli vyskytuje nebo muze vyskytovat nekdo dalsi,nebo nekdo jiny koho nemaji radi a nebo radi nemeli. Nekdo ke komu nekdy citili-citi treba zast,nelibost,zlost,nenavist,pohrdani a jine.

Znam zenu ,ktera se nema rada. Velice lpi na svem manzelovi a tvrdi ze ho k smrti miluje,ale nedava mu svobodu-dusi ho svoji pokrivenou laskou. Ve sve pozici sebenelasky hledi na okolni svet a na lidi v nem zijici v jeji blizkosti casto se zlobou az nelaskou.
Vubec si vsak neuvedomuje ze si tim prilis skodi. Protoze uvedomit si to a najit jiny smer je skutecne to nejtezsi.

Ale Vilemino,je to jen priklad. pojici se k vete na kterou jsi zareagovala.
Neznamena to vseobecnou platnost ale muj postreh.