Majkafo, beru dvoje antidepresiva, ale jako člověk bez emocí se necítím. Ba právě naopak. Často mnou cloumá vztek. Dokáží mě vytočit maličkosti jako např., když mi vypadlo tlačítko L z notebookové klávesnice, z toho jsem byla dva dny špatná. Na druhé straně pocity štěstí a radosti taky mívám, jen je to bohužel zřídka.

Vilemína napsal(a):

Majkafo, beru dvoje antidepresiva, ale jako člověk bez emocí se necítím. Ba právě naopak. Často mnou cloumá vztek. Dokáží mě vytočit maličkosti jako např., když mi vypadlo tlačítko L z notebookové klávesnice, z toho jsem byla dva dny špatná. Na druhé straně pocity štěstí a radosti taky mívám, jen je to bohužel zřídka.

To nejsou ty emoce, se kterými se ti hezky žije a o kterých píšu. Já už takovéhle emoce, jaké popisuješ, mívám minimálně, a když, tak chvilku, než si to v hlavě porovnám. Protože k čemu taky vztek? Někdy je na místě a tak ho využiju, ale to je málokdy. Ale ve většině případů - bude mi snad lépe, když něco, obzvláště to, co nemůžu změnit, provztekám? Nu, a když to změnit můžu, tak zase - nač se vztekat? Vzhůru do změny.

Majkafo a ostatní, za své neúspěchy se fackuju na tvář. Je to hloupé, avšak velmi úlevné. Často se fackuju v souvislosti se školou. Někdy se to snažím překonat, tak jsem dvě hodiny v silném napětí, pak mi rupnou nervy a já si naliskám a vše ze mě spadne. Fackuju se jen na tvář, snažím se pořádně, takže to bolí, ale to je právě ono. Když je mi zle, tak plánuju, že se v případě, když neudělám státnice, zfackuju se tak, že mě nepozná vlastní matka. Udělala bych to tak, že bych si vzala vařečku a mlátila bych se po celém těle hodně dlouho.

majkafa napsal(a):

Já své neúspěchy přijímám, protože i ony patří ke mně. Nikdo nejsme dokonalý.
Poučím se z nich, pokud to jde a příště třeba tu věc udělám jinak. Nebo ji rovnou napravím, když je to možné.
Nejsem masochistka. Netrápím a nemučím se svým neúspěchem. Proč taky? I neúspěchy nás učí být příště úspěšnými.

Tak to závidím (v dobrém). Mám se ještě hodně co učit.

Nojo, majkafo, ale my jsme už hodně dospělé ženské, o generaci starší, než Vilemína - máme už potřebný nadhled a zkušenosti. Já myslím, že je moc dobře, že u nás funguje moderní psychiatrie, která umí pomoci. U mě deprese propukla za komuny a asi si umíš představit, jak se to léčilo.... Jediná pomoc byl Thioridazin, dnes přezdívaný "chemický obušek" a EŠT. Já ke svému vyrovnání s diagnózou dospěla někde v 32-35 letech.

vilemíno, majkafa má pravdu, měla bys k psychologovi. moji kolegyni pomohl. taky chodila nejdřív jen k psychiatrovi, brala léky. ale změny k lepšímu jsem na ni začala pozorovat, až když nějákou dobu docházela i k psychologovi. do té doby s ní bylo k nevydržení, šílený výkyvy nálad, dělat s ní bylo za trest. pak se začala klidnit, byla vyrovnanější.

Ted jsem na vážkách
Pokud si dobře vzpomínám,tak jsme se učili, že deprese jsou mimovolní záležitosti. Tedy to není otázka chtít - nechtít. Pletu se?
Taky, že je obtížné stanovit tuto diagnozu a každý ji prožívá jinak - tu depresi.
Doposud je možné prý pomoci při těchto obtížích  jen antidepresivy. A samozřejmě podpůrnými prostředky...klid, nestresovat,přístup okolí..atd
Je to tak?

Majkafa tady píše o zvládání vůlí. Rozhodnutí. Jedná se v tom případě opravdu o depresi?

Mám vrodině také tuto diagnozu. Proto jsem překvapená.

Psychologa jsem vyhledala před rokem. Absolvovala jsem pět sezení a bylo to jako si povídat s plyšákem - tedy naprosto k ničemu, na druhou stranu mi to neublížilo. Byl to tedy psycholog na pojišťovnu, platit za psychologa odmítám. Můj psychiatr mi pořád připomíná, že by pro mě byla vhodná psychoterapie atd., já se vždy jen usměju a řeknu mu, že to už jsem zkusila a výsledek žádný.

Možná si řeknete, že jsem pořád ve stejných srač.kách. Ale já se za poslední rok, rok a půl hodně zlepšila. Našla jsem si z vlastní iniciativy partnera, začala jsem doučovat, tím jsem si vydělala slušné peníze, část si šetřím, mám z těch našetřených peněz neuvěřitelnou radost, taky se mi zlepšil spánek (dříve jsem spala běžně 15 hodin denně, dnes tak 8-10 hodin), fakt se to nedá srovnávat. Snažím se, jen nechodím k psychologovi, to je vše.

Ramada napsal(a):

Ted jsem na vážkách
Pokud si dobře vzpomínám,tak jsme se učili, že deprese jsou mimovolní záležitosti. Tedy to není otázka chtít - nechtít. Pletu se?
Taky, že je obtížné stanovit tuto diagnozu a každý ji prožívá jinak - tu depresi.
Doposud je možné prý pomoci při těchto obtížích  jen antidepresivy. A samozřejmě podpůrnými prostředky...klid, nestresovat,přístup okolí..atd
Je to tak?

Majkafa tady píše o zvládání vůlí. Rozhodnutí. Jedná se v tom případě opravdu o depresi?

Mám vrodině také tuto diagnozu. Proto jsem překvapená.

Já si myslím, že psychoterapie je dobrá, pokud se odhalí příčina deprese. Tam je možno pracovat na psychice pacienta, rozebrat příčinu, naučit se ji zvládat. Jakmile jde o endogenní depresi, tedy tzv. bez příčiny, tam není moc co s psychologem řešit. To, že je člověk smutný, malátný, má sebevražedné myšlenky, není schopen cokoli dělat, na cokoli se soustředit, to jsou projevy nemoci a většina depresivních lidí to jako projevy nemoci vnímá. Ale neumí je zvládnout vůlí. Je to jako by někdo chtěl zvládnout vůlí cukrovku. To prostě nelze. Endogenní deprese je způsobena chemickou nerovnováhou v mozku, nedostatkem serotoninu a zatím nikdo nepřišel na to, proč se to někomu přihodí.

No, Ivano, já mám zkušenost, že průběh deprese koreluje s osobností - Jestliže je někdo spíše pomalý a melancholický, pak deprese rovná se smutek, malátnost, spavost a podobně. Já jsem Střelec se všemi průvodními znaky tohoto znamení, u mě je deprese provázená spíše nadměrným neklidem a výřečností a neschopností sebemenšího soustředění. A odpověď pro Ramadu - jsem týrané dítě, tyrané děti ženského pohlaví trpí v dospělosti depresemi a úzkostí. Při terapii bych musela vzpomínat na vše, co se mi stalo, což bych tedy rozhodně neuvítala Moje cvokařka je zároveň i terapeutka, sama říká, že by to bylo kontraproduktivní. Ale mi je fajn, jsem prostě exot, já si té depky tak nějak nevšímám. Jsem  velmi rázný, silný a optimistický jedinec, takže to mám docela lehké. A taky jsem takový životní rváč, což taky situaci usnadňuje

Ramada napsal(a):

Ted jsem na vážkách
Pokud si dobře vzpomínám,tak jsme se učili, že deprese jsou mimovolní záležitosti. Tedy to není otázka chtít - nechtít. Pletu se?
Taky, že je obtížné stanovit tuto diagnozu a každý ji prožívá jinak - tu depresi.
Doposud je možné prý pomoci při těchto obtížích  jen antidepresivy. A samozřejmě podpůrnými prostředky...klid, nestresovat,přístup okolí..atd
Je to tak?

Majkafa tady píše o zvládání vůlí. Rozhodnutí. Jedná se v tom případě opravdu o depresi?

Mám vrodině také tuto diagnozu. Proto jsem překvapená.

Jsou různé typy deprese. Já trpěla reaktivní.
Po pokusu o sebevraždu a pobytu na psychiatrii a dlouho před tím a poté opravdu nefungovalo chtění. Ale pak, cca rok po začátku a půl roku po pokusu o sebevraždu, když mi bylo díky antidepresivům lépe, už to šlo rozumově - chtít.
Teď už jen "stačí" hlídat si, abych do deprese nespadla. Už jsem psala, že když nastoupí smutnění, tak se intenzivněji zaměstnám tím, o čem vím, že mi pomáhá.

vitto napsal(a):

Ale psychologie není všemocná, jsou případy, kdy je terapie zbytečná, protože deprese je způsobená hormonální nerovnováhou a navíc - nejdříve je třeba vyléčit akutní příznaky a až pak se nimrat v psychice. Já třeba vím, proč trpím depresí a úzkostí, ale neexistuje způsob, jak to odčinit, čili je nesmyslné se k tomu vracet, protože by mě to druhotně poškodilo. A takových pacientů je víc, psychoterapie je účelná jen u malé části.

Osobně myslím, že vždy existuje způsob. Není třeba hledat, jak to odčinit. Už jsem to psala v předchozím příspěvku. Stačí to přijmout, že tak to prostě bylo. A není nutné si to táhnout celý život na zádech s tvrzením, že neexistuje způsob, jak to odčinit.

Upravil(a) majkafa (19. 6. 2011 19:13)

Se zájmem jsem si přečetla tuhle diskusi.
Vrátím se k prvnímu příspěvku, kde Ametyst mimo jiné píše:
Chtěla bych slyšet příběhy těch, kteří se z deprese dostali na dlouho, napořád...

Říct - dostala jsem se z deprese nadlouho, nebo dokonce napořád, by bylo šíleně troufalé. Deprese se může vrátit nám, kteří jsme ji už prodělali, a zrovna tak, bohužel, může udeřit i na ty, kteří ji nezažili. Takže u nikoho žádné napořád nemůže s jistotou platit.
Proto nechci svůj pocit  formulovat "dostala jsem se z deprese", ale spíš - " mám pocit, že jsem na dobré cestě, cítím se  zase dobře".
Můj příběh znáte asi z vlákna Postřehy z nemocnice - léčba úzkostné deprese (tak ho tu nebudu opakovat).

Podle toho, co tu píše Ametyst, myslím, že netrefila tu správnou medikaci. Že by společně s psychiatrem měli hledat dál tu kombinaci léků, která jí sedne. Mě například Mirtazapin, který mi nasadili, ani po 5 týdnech moc nezabíral. Tak mi ho vyměnili za Cipralex, a ta změna byla skoro zázračná. U něj jsem se už po pár dnech cítila líp, a beru ho už několik měsíců a za tu dobu jsem nepocítila jediný propad. Je mi pořád dobře, normálně. A takovýchto "zázračných" vylepšení jsem u spolupacientů z nemocnice viděla na vlastní oči několik. Každému totiž sedne jiná kombinace léků, a to je třeba bohužel někdy déle hledat...

Od té doby, kdy jsem schopná díky lékům na sobě pracovat (což v akutní fázi opravdu nešlo), měním mnohé ve svém životě. Především zařizuji změnu- končím s podnikáním, které mě svými stresy do deprese po 12 tiletém podnikání dostalo.
Dál se, na radu doktorů, učím odpočívat pasivně = lidově řečeno, když se cítím unavená, poslechnu své tělo a třeba den se flákám, odpočívám, nedělám nic. Dřív mi takový čas přišel jako ztracený, když je na světě tolik zajímavých věcí k dělání a k poznávání, teď už si pasivní odpočinek sama sobě ordinuji a taky vychutnávám.
A dřív to taky, po pravdě, moc nešlo, musela jsem se postarat o vše a hlavně o děti, byla jsem na ně sama. Teď už jsou dospělé, tak se najednou ani starat nemusím, můžu si dovolit odpočívat.

Myslím, že bys, Ametyst, neměla vysazovat psychoterapie, když Ti pomáhají. Já myslím, že toto je velmi léčivé - sdělovat si pocity s lidmi, kteří prožívají totéž a nebo skoro totéž. A s nimi můžeš otevřeně mluvit i o všem negativním, třeba o touze nežít.Své blízké bys tím děsila. Kontakt se spolupacienty je léčivý.
Já jsem také před pár měsíci, v akutní fázi, toužila po smrti. Přestože jsem i tehdy racionálně věděla, že nemám žádný důvod. Ale ta touha nežít zkrátka bohužel k depresi patří a je taky tím nejnebezpečnějším faktorem, totiž, že nemocný je nebezpečný sám sobě.
Poté, co mi zabraly prášky, se zas sama sobě divím - jak jsem vůbec o tom mohla uvažovat??
A takto i spolupacientka, která jen ležela, po několikáté změně prášků, když konečně našli kombinaci, co jí zabrala, se sama sebe nahlas ptala - jakto, že jsem ještě minulý týden chtěla umřít? Když je na světě docela hezky?
Podle mě, ta touha nežít je prostě projevem té nemoci deprese.