Ametyst, jistě můj příběh znáš, budu se opakovat, ale pokud ti to pomůže ... já si myslím, že jsem nad depresí zvítězila. Pomocí léků. Už aspoň 7 let jsem neměla, kromě malých, 1-2 denních propadů, žádný záchvat deprese. Ale předtím jsem bojovala 5 let. Brala jsem léky, vždycky se zdálo, že pomohly a najednou děsný záchvat deprese - 14 dní, 3 týdny, měsíc a nové prášky, zase se zdálo, že pomohly a za pár týdnů opět propad a tak dále a tak dále. Vždycky jsem se vzpamatovala a vždycky do toho znovu spadla. Až jednou prášky pomohly. Najednou jsem si uvědomila, že už rok jsem depresi neměla. Musím jen brát tuhle kombinaci léků až do smrti. Což klidně udělám, hlavně, že už mě ta mrcha nepřepadne.
Mám pro tebe jedinou radu, to co pomohlo mně - zkoušet nové a nové kombinace léků, pořád dokola znovu a znovu a věřit, že tentokrát to zabere.

Ametyst, můj příběh taky znáš. Více nebo méně jsem trpěla depresemi celý život do svých 43 let. Jeden pokus o sebevraždu ve 21 letech, intenzivní léčba ve 32 letech po velkém ataku deprese, nemocenská asi měsíc, druhý pokus ve 43 letech. 7 týdnů na psychiatrii. Pak ambulantní léčba na psychiatrii a 2,5 roku skupinové terapie.
Teď už 4 roky bez jakýchkoliv antidepresiv, kromě malých 1-2 denních propadů a smutku bez deprese.

Já neberu léky ani to nepřetrpím. To je jen takový malý smutek, není to skutečná deprese. Zaměstnám se a je to. Najdu si něco, co mě potěší - procházka, knížka, jdu mezi lidi, zavolám sestře,...

Ametyst, měla jsem endogenní depresi. Byla jsem jen 1x v lázních (kde mi bylo hrozně fajn, ale doma se vrátilo vše do starých kolejí), na nemocenské jsem nebyla, v práci jsem přes ty nejhorší okamžiky jen existovala, naštěstí jsem dokázala všechno dohnat v době, kdy mi bylo lépe. Po práci jsem se dovlekla domů, padla do postele a spala a spala a prospala jsem i víkendy. Ze začátku jsem asi 2 roky chodila i na psychoterapii, ale vůbec mi nepomáhala. Já jsem racionálně všechno věděla, jen jsem se z toho nedokázala vyhrabat. Četla jsem i hodně knih o depresi, o jejím léčení, o příčinách, takže nějaké penzum vědomostí jsem měla. ale něco jiného je vědět a něco jiného prožít a já jsem ty své vědomosti nedokázala uvést do praxe. Tak jsem se pak na celou psychoterapii vykašlala a napřela svou naději na léky.
Pomohl mi serlift a deniban. To beru doteď, ráno 1x serlift(asentru) a večer 1x deniban. A fakt už 7 let v pohodě. Když mám nějaký smutek (taky většinou tzv. bez příčiny), pomůže mi vyspat se z toho. Pokud ne, a trvá to ještě druhý den, tak si prostě řeknu, že to vydržím a že to přejde. A ono to přejde.

Upravil(a) Ivana (16. 6. 2011 9:08)

Ja s tým osobne nemám ksúsenosti, ale mama mojej asi najlepšej kamošky mala pdoľa mňa celôý život neliečenú manio-dperesívnu psychózu (pamätám si u nej tie rozdiely napr. medzi leotm a zimou...) a začala brať lieky až niekedy v predčasnom dôchodku. Spočiatku pomáhali, ale keďže psychiater jej "pomáhal" len tým, že jej zvyšoval dávky lieku, ktorý zjavne nezaberal -  a ona v depresii nebola schopná ani s aohradiť, ani ťiadať nové lieky, ku koncu už ani sama k nemu ísž - po cca 10 rokoch skončila tak, že brala konské dávky AD, ale nevychádzala z domu, nekomunikovala skoro s nikým, nebola schopná postarať sa o domácnosť (nakoniec už ani sama o seba). Nakoniec kamoška vybavila zmenu psychiatra, uňho zmenu liekov - a jej mama je síce asi nadosmrti na liekoch, ale depresia je skrotená... dala si vymeniť oba kyčelné kĺby, behá po meste ako srnka, vysedáva po kaviarňach... jej mužovi sa možno občas zacnie po časoch, keď ju mal doma.
Podľa môjho laického názoru je v poriakdu, ak OBČAS nastanú menšie rpepady (ani my ne-dperesáci nemáme vždy len bujaré dni a nejucháme), ale samovražedné myšlienky už OK nie sú. Skúsila by som zmeniť lieky a možno aj spôsob terapie (myslím nejaú psyhcoterapiu, arteterapiu, nejakú doplnkovú, ale systematikcú liečbu). Alebo, ak ti terapeut a terapia vyhovujú, tak skús trebárs len pridať niečo nové (tú arteterapiu? skupinovú terapiu? neviem...).

Ametyst napsal(a):

Ono totiž pod tím vším jsou ještě nedořešené (protože neřešitelné) staré rány (vyhazov ze zaměstnání, umírání nejbližších, apod).
.

Ametyst, myslím, že všechno je řešitelné. I přijetí a smíření je řešení.

Jo a ještě k Wellbutrinu - já ho vůbec nemůžu užívat, úplně po něm stratím chuť, nerozeznám sladké od kyselého. Mi vůbec trvalo strašně dlouho, než jsem něco našla, u většiny antidepresiv mám pekelné vedlejší příznaky, teď mám Esprital, je výbornej, ale šetřím s ním, páč se po ně strašlivě žere - fakt a doslova žere a to já nemám skoro žádnou chuť k jídlu.

vitto napsal(a):

Jo a ještě k Wellbutrinu - já ho vůbec nemůžu užívat, úplně po něm stratím chuť, nerozeznám sladké od kyselého. Mi vůbec trvalo strašně dlouho, než jsem něco našla, u většiny antidepresiv mám pekelné vedlejší příznaky, teď mám Esprital, je výbornej, ale šetřím s ním, páč se po ně strašlivě žere - fakt a doslova žere a to já nemám skoro žádnou chuť k jídlu.

Víš co, tohle je zvláštní. Mně Wellb. s chutí nedělá vůbec nic. Už předtím jsem měla záchvaty žravosti a s Wellb. se to nezměnilo ani trochu, a to betu vysokou dávku.
Ale Wellbutrin je jedinej, který mi z AD nezpůsobuje moc velké NÚ, jen cukání v končetinách. A první týden braní to zvýšilo silně úzkost a dokonce zbystřilo smysly. Hlavně sluch a hmat.

Jinak na to, že trpíš endogenní depresí, jsi celkem v pohodě, že Ti i optimizmus zůstal.

Já jsem před 3 lety byla zcela jiný člověk, než jsem teď. Optimismus mě zcela opustil, a ze života se stalo pouhé zvládání. Stačí málo a jsem u dna.

Dnes třeba mé pubertální děti a jejich chování (úměrně věku) mě vytočilo tak, že jsem to odmítla řešit. Oni si prostě po sobě neuklidí, anebo jo, udělají to později, pak přijde táta, neví co bylo předtím, a že to kluci odsouvají už přes dvě hodiny....a přitom jde o prkotinu, jako půosbírat po sobě dobky na stole, umýt po sobě hrnek, a podobné maličkosti. Já to za ně už dělat nebudu, nejsou mimina.
No a tatínek neznalý situace, přijde a diví se, že mě něco takového rozčílí.
Tak jsem je tu nechala chlapíky a šla se dvě hodiny vyvětrat ven.

Přijdu domů, a co myslíte? Všechno jak bylo, nehli ani prstem, tož já tedy taky ne. Umyla jsem se a ležím v posteli, a říkám si, že jim tedy asi chybět nebudu, kdybych tu nebyla.
Aspoň to nebudu mít tak těžké to rozhodování.

Ametyst, jsem na tom podobně jako ty. S lehkou až středně těžkou depresí protahovanou (dystýmií) se léčím už třetím rokem, bohužel stále není vyhráno. Přesně jak píšeš, jakoukoliv zátěž nezvládám a mám propad. Na konci května jsem třeba měla velký propad, nepřála jsem si nic jiného než umřít. Pomohlo až navýšení léků.
Na psychoterapii nechodím, absolvovala jsem pět sezení u psychologa a nic mi to nedávalo, tak jsem toho nechala. Snažím se odvést pozornost vyšíváním, vyšívám stonkovým stehem, moc mě to baví. Taky mně hodně pomáhá jóga, ta je super. Velkou oporou je můj přítel a částečně taky psychiatr.
Jinak je mi 24 let, studuju VŠ.

Nojno, děvčata já to prostě zvládám, protože musím, no... Já bych se moc ráda zhroutila a upadla v beznaděj, ale ono to nejde. Ale ne, nechci to zlehčovat, i když je v tom hodně pravdy, já se jen naučila žít s handicapem, co můžu jiného dělat ?? Prostě někdo nemá nohu, nebo zrak, nebo sluch... a já trpím depresí, nějak nemůžu najít důvod, proč si stěžovat...Musím pracovat, musím vydělávat a musím fungovat jako máma. Pro mě je jedinou možnou cestou přijetí mé diagnózy a žití s ní, vím, že to není univerzální, ale přemýšlejrte nad tím.

Jo a ještě dovětek -u mě deprese propukla, když mi bylo 16 let, dnes je mi 45, takže jsem měla dost dlouhý čas na to, vyrovnat se s tím, jak mi to život uspořádal. To je tedy taková pochybná výhoda...

Ametyst,píšeš, že tě vytočí věci, jako neuklizený pokoj dětí apod. To mě točilo do doby, než jsem začala brát Serlift a Deniban. Pak se mé emoce natolik zklidnily, že mě vytočí jen hodně málo věcí. Jsem celkově klidnější a vyrovnanější. Dřív mě taky položila jakákoli náhlá zátěž, úplně jsem třeba šílela, když děti byly opakovaně nemocné nebo zlobily, ten binec v jejich pokojích. Pak mě to už nechávalo ledově klidnou. Jediné, co mě dnes položí, jsou problémy v práci. Mám strach, že udělám chybu, za kterou mě vyhodí a už si nenajdu zaměstnání. Takže tady mi nepomáhá nic, to se duševně úplně složím. Ale nikomu to neříkám a zatím se vždy všechno nějak urovnalo a já se zase zvetila.
Takže kdoví, jestli ti ty tvoje AD opravdu zabírají. Já bych , vzhledem k tvým propadům a tomu, že se necháš vytočit blbostmi, řekla, že moc ne. Podle mě by to chtělo zkoušet dál.