Odpovídejte sem, to druhé vlákno se duplikovalo patrně refreshem.

Uff, aj ja mám duplikovane.

Upravil(a) Selima (15. 6. 2011 13:58)

Ono je něco jiného, když jsem ji říkal ať se sebere a občas poradil či zkritizoval. Ona nikdy netrpěla nedostatkem. Ale kopat do raněného zvířete mi přijde zlé. Kdyby mi to takto podala, budiž, ale ona kope když už ležím a nehýbu se.

Zlomený ne napořád napsal(a):

Odpovídejte sem, to druhé vlákno se duplikovalo patrně refreshem.

No nevím na co chceš,abychom ti odpovídali. Našla jsem jedinou otázku....jak se mám chovat k ní ? No nejspíš tak jak si zaslouží....

Nevím, co má spřízněná duše či přítelkyně společného s pomocí... ale nevadí, spíš nepochopeno. Myslím tím, že nebudeš řešit sestru, ale budeš mít svůj život. Co třeba koníčky, přátelé...

Zlomený ne napořád napsal(a):

Momentálně přítelkyni nemám a ač se vám to bude zdát divné, to je to poslední, čím strádám. Nikdy jsem neumě prosit o pomoc, vždycky jsem ji vyhledával na konci svého ramene. A přítelkyni si teď hledat nehodlám, když bych ji nemohl ani pozvat na skleničku. O těch pomluvách vím, jen jsem je tu nechtěl rozpitvávat, předpokládal jsem, že je to zřejmé všem.

No vidíš: a pritom požiadať o pomoc je len opačný koniec toho pomáhania... a ak nechceš dovoliť ostatným, aby ti pomohli - prečo pomáhaš ty? Podľa mňa máš nad čím rozmýšľať, a viac nad sebou ako nad sestrou... (A nič v zlom, ani ja som dlho nevedela prijať pomoc, nieto ešte o ňu požiadať... zato pomáhala som s chuťou a rada. Možno je to istá forma pýchy, nadradenosti, ktovie.

Koníčků a přátel mám dost, byl bych se svým životem celkem spokojen, jen jsem musel všechno pozastavit, kromě kola, protože sotva vyjdu, takže o nějakém nájmu nemůže být řeči. Bydlím v domě, ve kterém jsem strávil celé dětství na stavbě, zatímco sestra si šla hrát s kamarádkama. Nebýt toho domu, už jsem už dávno na ulici jako bezdomovec. Než se seberu, ještě to chvíli potrvá. Nechci po nikom nic, ale vadí mi ten nátlak, ty pomluvy, ty kopance, které musím snášet, protože teď jsem rád, že mi zbyde na jídlo. Jediná pozitivní věc je, že jsem zhubnul 20 kilo, což jsem možná trochu přehnal, ale přibrat se dá vždycky, že. Do roka to snad bude fajn, ale už nikdy to nebude po této zkušenosti jako dřív.

Máš v sobě plno vzteku a závisti z dětství ke své sestře a přitom jsi pracoval dle tvého psaní dobrovolně. A to si neseš sebou i teď.
Jestli bydlíš v domě, který jsi pomáhal stavět, tak zřejmě bydlíš i se svými rodiči.
Kdybych o nich psala jako ty, už dávno bych tam nebydlela.
Na něco jsou ti příbuzní dobří a na něco ne.
Tím neschvaluji, jak se k tobě chová tvá sestra. Ale - zřejmě se k tobě chová tak, jak ty jí to dovolíš. To tě někdy nenapadlo?

Někdy to tak prostě je, že - jak píšeš - cizí lidé se k tobě chovají lépe.
Přemýšlel jsi někdy nad tím, že i ty se možná k cizím chováš lépe než k tvým rodičům a sestře? Teď nepíšu, jak se chovají oni k tobě. Ale pouze to, jak ty k nim. Tam bude spousta nedořešených frustrací a ty se ti teď prostě vyvalily na světlo.

V domě bydlím sám se sestrou a co mi radíš ty je do nebe volající. Nevím co jsem napsal nehezkého o rodičích a litovat, že jsem si všechno nevykňučel jako sestra, no to snad proboha nemyslíš vážně. Nehodlám čekat s nataženou ručičkou. Ano, možná právě proto, že jsem nikdy nic nedostal před čumáček. Možná ty to vidíš ze stejné perspektivy jako sestra, proto to nikdy nepochopíš.

Tohle se mi snad jenom zdá

Zlomený ne napořád napsal(a):

Život není peří očko, jak se říkalo v jedné básničce kdysi v Dikobrazu a já jsem to tak vždycky bral. Už od dětství jsem byl "vychováván" k nezávislosti, a protože jsem nedostával žádné kapesné, už od útlého věku jsem sbíral papír, hliník a vše co se dalo a později jsem chodil různě po brigádách a o víkendech pomáhal doma na stavbě. Díky tomu jsem si občanku zařizoval sám ještě ve 14ti, abych ji měl v den svých 15. narozenin, protože to byla podmínka k tomu, abych mohl ke škole pracovat. Nikdy jsem to nebral jako křivdu, že ostatní si válí šunky a já vedle koníčku ještě makám do večera. Prázdniny jsem trávil doma, abych mohl pracovat a odměnou po dvouměsíční dřině byl třeba walkman, nebo kytara.
Ač se to zdá neuvěřitelné, mám sourozence, sestru, která nikdy takovýto přístup neměla, byť jí vychovávali stejní lidé. Když jsem si něco sám vydobyl, např. rozdáváním letáků o vánocích, chtěla to taky a nakonec si to "vykňučela". Nikdy jsem jí nevyčítal, že já musel o všechno bojovat, bral jsem to, že jsem starší a musím "proklestit cestu". Odměnou za to v mém chápání byla moje nezávislost.

Přístup obou se nezměnil ani v dospělosti, takže jsem tu a tam sestře půjčil, vypomohl, ale všiml jsem si, že si na to zvykla a chová se tak i k ostatním nejen v rodině, tak i přátelům. Nicméně jsem to bral jako věc, která patří k životu s tím, že se jednou postaví na vlastní nohy a dojde jí i pár souvislostí. Protože obýváme stejný dům, často se vídáme a když jsem něco uvařil, kroužila kolem dveří a já ji pochopitelně pohostil, jsme přece rodina. V posledním období jsem dokonce nabýval pocitu, že máme nejhezčí vztah za domu své existence. Když neměla peníze, nebo něco potřebovala, raději jsem ji pomohl, než aby si půjčovala od bank, když už jsem od ní stále slýchal, jak je prý nešťastná, tak jsem ji nechtěl aspoň přidělávat starosti.
Osud mi ale ukázal odvrácenou tvář minulý rok, přišel jsem o práci, tak jsem se pokusil podnikat. Bohužel jsem se dostal do společnosti, kde uspějí jen ti s hroší kůží a nedostatkem svědomí. Nechci to dále rozebírat, jednosuše řečeno se mi nedařilo a já se začínal propadat hloubš a hloubš. A stala se věc, kdy musela základní složenky platit ona, zatímco já se vyhrabával ze dna.

A teď se dostáváme k tomu podstatnému. Nikdy jsem si neuměl říct o pomoc, zhubl jsem a je ze mě troska a ona je poprvé v životě na koni a vychutnává si to. Když mi půjčila třeba stovku na jídlo, pečlivě si to zaznamenala do sešitku a co o mně šíří si jen domýšlím, jak se její přátelé ode mne odvrací. Na přelomu roku jsem si našel "normální" práci, takže začínám pomaloučku fungovat a za čas, až všechno splatím, bude určitě lépe. Vánoce i Silvestra jsem strávil doma sám a kdyby mi to nepřipomínala, ani by mi to nebylo líto.
Nevím, ale myslím, že už nikdy nebude náš vztah takový jako dřív a upřímně řečeno o to ani nestojím. Já sám vím, že jen překonávám těžké období a nakonec to nějak zvládnu, ale jak se mám chovat k ní? Teď musím pokorně snášet úšklebky a nadávky, protože ona platí a říká to dostatečně důrazně a nahlas. Až se to změní, mám strach, že už ji nikdy nebudu chtít ani vidět. Cizí lidé se ke mě chovají lépe.

Děkuji všem, kteří to dočetli až sem.

Tak mně se líbí, že píšeš a uvědomuješ si, že to nějak zvládneš. Držím palce.
Chápu tvé zklamání - očekával jsi, že svět bude nakonec fér,  že funguje spravedlnost, že bez práce nejsou koláče, na každého jednou dojde, že každý svého štěstí strojvůdcem apod. a teď vidíš, že to tak není. Z toho ale nemusíš být zoufalý, důležité je, že tys dokázal bojovat a dokážeš znovu vyhrát svůj boj.

Jak se máš chovat k ní? Umím si představit to dilema, kdy je to o tom, že si necháš všechno líbit a kdy můžeš mít pocit, žes zbytečně vyjel apod. Máš právo vyjádřit své pocity stylem "jsem rád, že mě teďka držíš, ale mrzí mě, že to dáváš tak najevo, cítím se pak jako břemeno" Řekl bych chovej se tak, abys pak mohl říkat plnou pravdu a podívat se jí i blízkým do očí.

Co bude, až se to změní zatím nemůžeš posoudit, dokud to nenastalo. Třeba se chytí ona za nos, třeba budeš velkorysý, třeba poznáš, že ani tobě blízký člověk nemusí být takový formát, jak bys rád a třeba se s tím nesmíříš a nebudeš ji chtít vidět. Tím se teď ale nezabývej.

Nooo - řekla bych, že jak jste si ji vychovali... Ty jsi makal, abys byl nezávislej, sestra tu nezávislost vyměnila za bez prstu hnutí "vykňučené" požitky. Ty jsi ji krmil, prachy půjčoval, pomáhal- no bodejť by se nechovala tak, že se ti zdálo "že máme nejhezčí vztah za domu své existence".
Jenže, chlapče, mám dojem, že pokud není totální psí čumák, muselo jí aspoň v duchu štvát, že má vůči tobě dluhy (Mimochodem - vracela? Nebos nechtěl, když je to "v rodině"?) - ať už skutečné nebo abstraktní. Tak ti to teď dává sežrat i s chlupama... to kroužení kolem dveří, aby dostala večeři, ty (asi) pocity poněkud nepříjemné, když od tebe něco potřebovala... ať už si o to říkala, nebo jí to bylo tebou "vnucováno".
Takže jo, rozumím jejím úšklebkům a nadávkám (čímž nechci říct, že s tím souhlasím) - ona má totiž konečně velkýho bráchu na kolenou... toho bráchu, kterej měl, zatímco ona musela kňučet, kterej jí (možná) byl dávanej za příklad... nevím. Ale vím, že když se slabší kusy "vyšvihnou", holt si musí dokázat svoji (pofidérní) sílu. Něco jako když tě velkej pes v klidu obejde, zatímco ratlík si s chutí rafne , nebo aspoň hlasitě řve.