Prečo starecká? Mne sa to stáva aj v 43... pri veciach, ktoré väčšinu ľudí nechajú chladnými. No a čo? To nie je nič proti ničomu, ani sa od nikoho nič neočakáva... Proste si voľne zaslzím alebo zatrasiem hlasom a o chvíľu je všetko OK.

tohle bohužel řeším docela často se svojí máti...je to činorodá ženská, pálí jí to a najednou narazím na téma o dětství, o nemocech, o věcěch z práce a ona najednou brečí. Říkala jsem jí, že mě to znervozňuje a že nevím proč vlastně brečí a ona neví a povětšinou řekne :" Vždyť já nebrečím" je to opravdu vyčerpávající...starším lidem koluje v hlavě miliony zážitků, miliony vzpomínek i těch zlých a nekdy stačí se zmínit o něčem co s tématem zdánlivě nesouvisí a slzy se valí sami. Nejhorší je, že asi budu to samé, už dneska mi občas pitomost zvlhčí oči, ale protože to sama nesnáším dělám všechno proto, abych to potlačovala...počítám, že až budu starší bude to ovládání těžší.
Včera zrovna jsem mluvila s máti po telefonu /voláme si několikrát denně/ a ona najednou:"ježiši já mám klíště" bydlím od ní 50 km nechtělo se mi je absolvovat kvůli klíštěti a ona už brečela...že prostě nesnáší ten pocit že jí něco žere a že si ho neumí vyndat, znělo to opravdu zoufale a hystericky. Za chvíli klíště vyndala a zase byla pohodička. Jako by se nic nestalo...je to skutečně projev stáří setkávám se s tím i v práci, tam mě to nechává klidnou, u vlastní matky to je ale strašně vysilující

Osobne si vubec nemyslim ze je to vekem.

Reaguju na to tak ze cekam az to prejde.

xxxx napsal(a):

tohle bohužel řeším docela často se svojí máti...je to činorodá ženská, pálí jí to a najednou narazím na téma o dětství, o nemocech, o věcěch z práce a ona najednou brečí. Říkala jsem jí, že mě to znervozňuje a že nevím proč vlastně brečí a ona neví a povětšinou řekne :" Vždyť já nebrečím" je to opravdu vyčerpávající...starším lidem koluje v hlavě miliony zážitků, miliony vzpomínek i těch zlých a nekdy stačí se zmínit o něčem co s tématem zdánlivě nesouvisí a slzy se valí sami. Nejhorší je, že asi budu to samé, už dneska mi občas pitomost zvlhčí oči, ale protože to sama nesnáším dělám všechno proto, abych to potlačovala...počítám, že až budu starší bude to ovládání těžší.
Včera zrovna jsem mluvila s máti po telefonu /voláme si několikrát denně/ a ona najednou:"ježiši já mám klíště" bydlím od ní 50 km nechtělo se mi je absolvovat kvůli klíštěti a ona už brečela...že prostě nesnáší ten pocit že jí něco žere a že si ho neumí vyndat, znělo to opravdu zoufale a hystericky. Za chvíli klíště vyndala a zase byla pohodička. Jako by se nic nestalo...je to skutečně projev stáří setkávám se s tím i v práci, tam mě to nechává klidnou, u vlastní matky to je ale strašně vysilující

není tohle spíš hysterčení ?    a to s věkem nemá nic společného.. snad..

Frigo napsal(a):

xxxx napsal(a):

tohle bohužel řeším docela často se svojí máti...je to činorodá ženská, pálí jí to a najednou narazím na téma o dětství, o nemocech, o věcěch z práce a ona najednou brečí. Říkala jsem jí, že mě to znervozňuje a že nevím proč vlastně brečí a ona neví a povětšinou řekne :" Vždyť já nebrečím" je to opravdu vyčerpávající...starším lidem koluje v hlavě miliony zážitků, miliony vzpomínek i těch zlých a nekdy stačí se zmínit o něčem co s tématem zdánlivě nesouvisí a slzy se valí sami. Nejhorší je, že asi budu to samé, už dneska mi občas pitomost zvlhčí oči, ale protože to sama nesnáším dělám všechno proto, abych to potlačovala...počítám, že až budu starší bude to ovládání těžší.
Včera zrovna jsem mluvila s máti po telefonu /voláme si několikrát denně/ a ona najednou:"ježiši já mám klíště" bydlím od ní 50 km nechtělo se mi je absolvovat kvůli klíštěti a ona už brečela...že prostě nesnáší ten pocit že jí něco žere a že si ho neumí vyndat, znělo to opravdu zoufale a hystericky. Za chvíli klíště vyndala a zase byla pohodička. Jako by se nic nestalo...je to skutečně projev stáří setkávám se s tím i v práci, tam mě to nechává klidnou, u vlastní matky to je ale strašně vysilující

není tohle spíš hysterčení ?    a to s věkem nemá nic společného.. snad..

jj určitě to je přehnaná reakce,ale dřív máti taková nebyla a tak je to nejspíš věkem

Blossom napsal(a):

Díky za vaše příspěvky.

Chápu, když se člověk dojme třeba u romantického filmu, a nebo třeba při vyprávění nějaké vzpomínky z mládí...

Ale mému taťkovi se toto stává při naprosto běžných tématech typu počasí, politika, sousedi, co nového ve městě.

Vlastně jednou to se to stalo, když jsme mluvili o Tatrách, kam on dřív rád jezdil...
Ale ve valné většinš případů to je u témat praktických, neemočně zbarvených.... s tím si právě nevím moc rady.

...víš ono je to téma emočně plochý třeba pro nás, ale máti si při mluvení o tom co nového ve městě vybaví, že tam už moc nejezdí, protože už nechodí do práce a je tak vlastně stará a nepotřebná a přitom by tak chtěla zase vstávat v pět /nad čímž lomila 40 let rukama/  a už se slzy valí, to samé krásné počasí, my si libujem, že budeme opékat špekáčky, opalovat se a koupat a máti už tohle všechno nemá s kým sdílet a zase jsou tu slzy, nahlas důvod neřekne, jen to odbyde tím : "já nebrečím" protože nás nechce otravovat a přiznat třeba, že je jí smutno. Dřív se žilo s mladýma na vejminku. Dneska jsou lidi na stáří hodně sami. Stačí se podívat do nejaké LDNky kam příbuzní odkládají nepotřebné babičky...jen na ně promluvíte a už pláčí. Protože se jim spojí to, že vlastní rodina se jich na to jak se mají ani nezeptá jen zahlédnou něco z venku mají v očích slzy, protože sami už ven nemohou. Brečí tam jako děti ve školce...ty taky nechtějí být sami mezi cizími

Já to mám taky v podstatě po celý život. Někdy se mi zlomí hlas ani nevím proč...jsem prostě taková cíťa

xxxx napsal(a):

Frigo napsal(a):

xxxx napsal(a):

tohle bohužel řeším docela často se svojí máti...je to činorodá ženská, pálí jí to a najednou narazím na téma o dětství, o nemocech, o věcěch z práce a ona najednou brečí. Říkala jsem jí, že mě to znervozňuje a že nevím proč vlastně brečí a ona neví a povětšinou řekne :" Vždyť já nebrečím" je to opravdu vyčerpávající...starším lidem koluje v hlavě miliony zážitků, miliony vzpomínek i těch zlých a nekdy stačí se zmínit o něčem co s tématem zdánlivě nesouvisí a slzy se valí sami. Nejhorší je, že asi budu to samé, už dneska mi občas pitomost zvlhčí oči, ale protože to sama nesnáším dělám všechno proto, abych to potlačovala...počítám, že až budu starší bude to ovládání těžší.
Včera zrovna jsem mluvila s máti po telefonu /voláme si několikrát denně/ a ona najednou:"ježiši já mám klíště" bydlím od ní 50 km nechtělo se mi je absolvovat kvůli klíštěti a ona už brečela...že prostě nesnáší ten pocit že jí něco žere a že si ho neumí vyndat, znělo to opravdu zoufale a hystericky. Za chvíli klíště vyndala a zase byla pohodička. Jako by se nic nestalo...je to skutečně projev stáří setkávám se s tím i v práci, tam mě to nechává klidnou, u vlastní matky to je ale strašně vysilující

není tohle spíš hysterčení ?    a to s věkem nemá nic společného.. snad..

jj určitě to je přehnaná reakce,ale dřív máti taková nebyla a tak je to nejspíš věkem

Sice nešílím když mám klíště, ale že někomu hodně vadí ten pocit, že má v sobě cizopasníka, to se ani nedivím. Dokážu se do toho vžít. přece jen to je cizí tvor zavrtaný v mé kůži, blé. Hnus. raději na to nemyslím, a klíště si vyndám. Ale dobře mi ten pocit taky nedělá.

Bloss,já si nemyslím,že to souvisí se stářím.V průběhu života se psychika vyvíjí a mění,to co s námi nehnulo před 10-ti lety s námi dneska zacloumá. To co jsme před lety odsuzovali,dnes děláme apod.Nevím jak ty,ale já na sobě za posledních 20 let zaznamenala celkem dost změn v chování. Jsem trpělivější,klidnější,málo co mě doopravdy vyvede z míry,jsem také ale citlivější k utrpení druhého a mám větší pochopení.