Po skoro ročním vztahu jsem se minulý týden rozešla s přítelem. Je mi z toho ale hrozně a nemůžu na něj přestat myslet, a pořád přemýšlím, jestli jsem neudělala velkou chybu.

Byl to totiž takový 'rozchod z rozumu' - věc, kterou jsem asi měla udělat dávno, která mi rozumově přišla pro mě do budoucna nejlepší, a asi mě i hodně ovlivnilo okolí, kdy 99% mých nejbližších si ten rozchod přálo. Ale rozum je jedna věc a city druhá, že..teď se trápím, pořád se snažím přesvědčit sama sebe, že to bylo dobré rozhodnutí, a že bych s ním časem stejně nebyla šťastná.

Přítel je cizinec, do ČR si přijel původně užívat -žil tady asi rok z úspor, pak mu došly peníze tak začal pracovat v jazykové škole. Teď je tady necelé 2 roky a neplánuje návrat domů, prostě neřeší co bude.. Je to hodně inteligentní a charismatický člověk, ale přesně takový ten typ, co sedí několikrát týdně baru nebo v kavárně, pije a vede intelektuální řeči a teorie; je to zábavné a zajímavé, musím říct že s ním jsem zažila ty nejzajímavější párty v životě. Kromě toho ale nemá vůbec žádný zájem, nedělá nic, jen bary, kavárny, o víkendu párty a zbytek dne spí, což mi na něm vadilo- přišlo mi to jako totálně promarněný čas. Další věc je jeho vztah k penězům- většinou jsem to byla já, kdo platil o trochu víc (peněz bereme každý asi stejně) zvlášť když mu před koncem měsíce došly peníze (ale že by si odpustil alkohol panáky, to zas ne...) -případně jsem mu "půjčovala", ale zpátky jsem to už nedostala. Vadil mi jeho bordel- v jeho pokoji jen dvě matrace, které si ani nepovlíkl, jinak zbytky od jídla, několik dnů staré talíře, hrnky se zplesnivělým čajem, popelníky a hadry na hromadě- jemu je to prostě jedno... Prostě společensky naprosto okouzlující člověk, inteligentní, se zajímavými názory, ale nedokážu se oprostit od těchto dalších věcí.

Já myslím, že mě měl opravdu hodně rád a je mi celé situace i jeho citů hrozně líto, a navíc já k němu samozřejmě pořád něco cítím, ale ten jeho styl života mi přišel takový marný... bylo to občas zábavné, ale já jsem v tom celkově moc smysl neviděla, a když s ním trávím čas tím -pro mě- nicneděláním, tak jen lenivím..trávila jsem s ním hodně času, a vedle náročné práce a tohohle už mi nezbýval čas ani se chvíli trochu věnovat sobě a dělat něco užitečného. Je mi 28 a chtěla bych něco, v čem bych viděla nějakou budoucnost, co by mělo smysl, nakonec jsem jen měla pocit jako by mi život utíkal pod rukama a já jen ztrácela čas. . Ale teď mě hrozně hlodá, protože jsem do něj asi pořád zamilovaná.   Rozešli jste se někdy s někým, koho jste měli hodně rádi, možná ho stále milovali, ale rozumově věděli, že to není (asi ideální) člověk pro společný život?