Mahari, na tuhle fintu jsem já taky přišla, dokonce jsem mu to lila do flašky od Jupíka ale řekl, že mu tento Jupík nechutná a bylo.

MArti, u nas to prozatim zlomila skolka jen castecne...Prvni pulrok nejedl, nepil, nesvacil, a odmital si byt sednout ke stolecku..druhy pulrok sedel u stolecku, ale nejedl, semtam neco snedl ke svace..ted po dvou letech jsme na suchym prilohach a rizku..ale je fakt, ze reditelka rikala, kam jeji pamet saha, tak tohle nezna..

jako holky, nekažte mi tu radost - na školku se taky spoléhám u nás je jídlo taky naprosto nepotřebná věc k životu, ale já to už asi půl roku absolutně odmítám řešit - nejíš? nejez... nic jiného nedostaneš... no a kupodivu poslední dobou sleduju malou změnu k lepšímu ve smyslu, že na snídani si 2x do něčeho kousne, na oběd taky už něco sní atd...dokonce jsou i světlé dny, kdy sní všechnu polévku (tak 1/4 normální porce dítěte v tomto věku ), ale co do ní nedostanu před odpoledním spaním, tak potom už nehrozí... taky jsou dny, kdy je jen o vodě, ale spoléhám se na to, že zemřít hlady snad nemůže ale je fakt, že zpětně vidím, že jak jsem to řešila a byla z toho nervozní, tak to bylo ještě horší, odmítala všechno... sladké nám moc nejede (teda až na čokoládu, tu má skoro každý den kousíček ), ale zas může na kila okurky a sem tam nějaké ovoce zobne, takže už je to lepší, než to bývalo... každopádně máme to samé, co popisujete - u babičky docela v pohodě sní i dvakrát tolik, co doma... co se pití týká, taky za trest do ní něco dostat a všichni na nás hledí jak na krkavčí rodiče, když jí vždycky jen poručíme vodu... prý jí chuderce ani nedopřejem... už jsem vzdala vysvětlování, že ona prostě pije jen a pouze vodu a sladké hnusy nemusí, takže většinou všichni moudří rádci zkouší podstrčit šťávičku, něco slazeného atd. a já pak mám jen škodolibou radost, když to Dorča začne plivat

jinak abych se vrátila k původnímu tématu, myslím, že takové chvilky si zažije (nejednou) každá máma, kdy ji i napadají otázky, proč to dítě vůbec měla, že si to takto nepředstavovala atd.. ani já nejsem výjimka, o malou jsme se snažili asi 3 roky, tak by člověk mohl říct, že musím být happy a jak na obláčku, ale jsou dny, kdy jsem fakt na dně, vyčerpaná a naprosto kolikrát znechucená sama sebou i vším kolem... ale asi to k tomu patří, nejsme matinky z reklamy, co jsou pořád usměvavé, s uklizeným bytem a čistými poslušnými dětmi...

Upravil(a) lenkaB (23. 5. 2011 9:20)

Verčulko já tohle teď řeším taky. Prostě, když je rozčílený, jde si to na někom nebo na něčem vybít. Ale zjistila jsem, že tak prostě reaguje. Když se o něco praští nebo uhodí a udělá mu to bebí, tak už nepláče, ale řekne bum a jde k té věci, stolu ... a udělá mu bum. Tím si to tím vyřeší. Ale když je vzteklej, tak jde a buší do nás a do čehokoliv. Prostě je rozčílenej a bere to tak, že jsme mu udělali bum my, tak si za to zasloužíme. Já si myslím, že to prostě neumí jiným stylem dát najevo. Prostě buď se vzteká nebo do nás buší. Dospělý člověk se s tím umí vypořádat nějakým stylem a děti to řeší tak. Tohle snad ani řešení nemá a jestli jo. Tak mi ho napište, ráda bych ho znala.

Verčulko u nás nic moc jako zvýšení hlasu, až po řev, ani plácnutí nepomáhá
jediné , co pomáha je ho vzít od toho čím hází nebo do čeho bouchá, držím ho v náručí a snažím se na něj klidným hlasem mluvit, že se to nedělá, že se věci takhle ničí, že mě to bolí, že mi dělá auva a že vím, že se zlobí, ale že se to dá zvládnout i jinak
a mluvím a mluvím pořád dokola,a on se za chvilku zklidní
když sebou mrskne o zem tak ho nechám zeptám se jestli chce ležet na zemi  a on , že ne a se řevem jde ke mě do náručí a zas mluvím a mluvím
dá to teda fest práci nezačít být rozčilená a křičet, ale u nás to zabírá, tak to třeba tayk zkuste
u nás totiž když zvýším hlas tak je pak k neutišení docela dlouho

no ono to asi není pevné objetí, já ho nedržím pevně -já ho jen vemu od té činnosti, kterou dělá posadím si ho na klín a on se pak přitulí sám, já ho jen  pak už hladím , nemusím ho držet
takže bych řekla, že to  pevné obejtí v pravém slova smyslu není

Právě teď, za celý den spala 40 minut a od 8 jí uspáváme a stále nespí. Grrr chce se mi vzteky brečet. Tak jsem se těšila, že si dneska po týdnu sednu k telce a dám nohy hore

Moc mi pomohlo to tu vyventilovat. V poslední době se nenechám tak lehce vytočit, víc se hlídám. Nezabila jsem jednoho, ani když prohlásil že chce bydlet u babičky, protože ta ho poslouchá. Ani druhého, když jsem ho po třicáté vracela do postýlky a poslouchala jeho vzteklý řev, protože se mu chtělo spinkat.