Enn napsal(a):

Holky já jsem tak ráda,že píšete.No já v podstatě už chodím k psycholožce i psychiatrovi,i když z jiného důvodu.Můžu Vám říct,že teď co se nám zadařilo druhé,tak si v duchu říkám,jak já to zvládnu.

To víš,že to zvládneš...zvládly to jiné,které také měly problémy už dřív a řešily to psychiatrem. Když bude potřeba,psychiatr ti napíše nějaká AD. Mám kamarádku,která trpí panickou poruchou a AD musela brát celé těhotenství,protože jak říkala,zešílela by. Po narození malé začala vysazovat a pokud vím nic nebere. A jak ta se bála toho jestli malé neublíží,nebude mít laktačku apod....
A to co jsi psala ve svém úvodním příspěvku, o těch myšlenkách,tak myslím,že ve vzteku máme každý takové(podobné) myšlenky,za které se třeba i později stydíme.Je to normální,myšlenkou neublížíš.

rejka napsal(a):

Enn napsal(a):

Holky já jsem tak ráda,že píšete.No já v podstatě už chodím k psycholožce i psychiatrovi,i když z jiného důvodu.Můžu Vám říct,že teď co se nám zadařilo druhé,tak si v duchu říkám,jak já to zvládnu.

To víš,že to zvládneš...zvládly to jiné,které také měly problémy už dřív a řešily to psychiatrem. Když bude potřeba,psychiatr ti napíše nějaká AD. Mám kamarádku,která trpí panickou poruchou a AD musela brát celé těhotenství,protože jak říkala,zešílela by. Po narození malé začala vysazovat a pokud vím nic nebere. A jak ta se bála toho jestli malé neublíží,nebude mít laktačku apod....
A to co jsi psala ve svém úvodním příspěvku, o těch myšlenkách,tak myslím,že ve vzteku máme každý takové(podobné) myšlenky,za které se třeba i později stydíme.Je to normální,myšlenkou neublížíš.

Rejko,to jsi krásně napsala.Já AD beru znovu.Taky mám úzkostnou poruchu.

Je to těžký, s tím jídlem. Mladší dcera měla na roce 8.30 kg a úměrně k tomu zobkala. K snídani čtvereček chlebíčka, k obědu tři zrnka rýže.....máma říkala, že normální dítě hlady neumře, ať ji nechám - no, vydržela jsem to statečně tejden, pak jsem ztratila nervy

Když vás tak čtu, tak jsem si vzpomněla na období  kdy byli Kamče tak možná 4 měsíce, venku obleva, nebo pršelo. Já venku s kočárek a se psem. Kamča brečela až se za náma lidé otáčeli, já spěchala domu, tak jsem to vzala zkratkou, zajela jsem díky tomu do hlubokého bahna, takže kočár uplně zaprasený, do toho pejsek si někde za mnou v klidu čuchal na travičce a absolutně nereagoval na mé zavolání. Byla jsem uplně bez sebe a chybělo hodně málo, abych nezaparkovala kočár a psa u lampy a nenechala je tam svému osudu No nestalo se, ale někdy se podobné pocity vracejí
U nás také bojujeme s jídlem a jak tu někdo psal, když Kamilka nechce jíst, tak zažívám pocit paniky a beznaděje, protože v roce a půl je velká asi jako některá půl roční dítka. Má jen 8, 3 kg.
No a hranice to je taky kámen úrazu, mám spíš sklony být slabá a benevoletní matka a absolutně nemám ujasněné kde  ty hranice mám stanovit. A Kamča to podle mě cítí a zkouší. Zatím u nás zabírá zabavit, zabavit a utahat. Jakmile je znuděná, nebo jí něco je, tak to je pak krůček ke konfliktu. Pokud je vydováděná, tak se celkem domluvíme a samo i lépe jí.
Dost často mám pocit, že hodně věcí dělám špatně. Ale to je i věc sebevědomí

Tak já myslím, že zuřivé výbuchy jsou celkem normální. Ale určitě ne to nejlepší
Sama jsem měla zuřivých záchvatů několik - od ječení, přes brek, plácnutí přes zadek...po totální vyčerpávní a bylo to naprosto k ničemu. Naposled jsme si se synem slíbili, že to byla naše poslední scéna a zatím je pokoj
Chce totiž neustále nosit, poroučí si, kam chce jít (samozřejmě v náručí), co mám a co nemám dělat, nemůžu si ani uklidit, uvařit, nic. A to mě dovádělo občas k takové nepříčetnosti, že jsem sama zírala. Nepomáhá vysvětlování, zákazy, tresty, můj pláč, křik, zavření v pokojíčku, domluva. Trvá to pořád, ale už odmítám dělat scény. Prostě ho vezmu a tahám se s ním, protože vím, že nic nezabere a prostě bude donekonečna řvát, když ho nevezmu
Nevím, má nějaké divné období. Jakoby se něčeho bál, nevím.
Ale jako radu bych měla opravdu zůstat co nejvíc v klidu, zuřivot asi nikomu moc nepomůže. Často je dítko klidnější už proto, že je máma klidnější

Potvurko, tak na srazu děti vedle sebe posazovat nebudem, ještě by se v tom nejezení podporovali.
Taky řvu, taky mě to trápí, nejhorší ráno vypravovat do školky. Absolutně nic na něj neplatí, po dobrém po zlém, ani něco slíbit ani něčím vyhrožovat. To samé u jídla. I kdybych před něj položila Kindervajíčko, stejně tu polívku neochutná. Z jeho jídla mám těžkou neurózu a zase na něj ječím. Je mi ho pak hrozně líto, mám špatné svědomí, měla jsem taky takovou mamku a hodně se mi to vrylo do paměti.  Jsou nějaké krizové esence, Bachovy kapky nebo tak nějak se to jmenuje, uvažovala jsem si to pořídit, neznáte to někdo? Máte s něčím zkušenosti? Kde se to dá sehnat, v lékárně asi ne?

Ježiš Karal to je hrozný, to bych byla vyřízená, den a půl o vodě, to si vůbec nedokážu představit. Tak to Kamča je hodně slabý odvárek, nicméně se bojím, aby jsme se k horší variantě nedopracovali. Už jsem si všimla, že mně třeba jídlo odmítá a tatínek jí pak s přehledem nakrmí, nebo když je u babičky, tak jí líp a podobné.

Ahoj holky, četla jsem jen poslední příspěvky ohledně jídla...no musím říct, že naše děti jsou fakt jak přes kopírák
Od zavedení příkrmů u Nicolky se s jídlem opravdu potýkáme...nechtěla nikdy pořádně jíst a v dnešní době jí pouze: suchou rýži, suché těstoviny, rajskou polévku (kterou nemůže, protože má alergii na rajčata ), suchej rohlík, a samotny maso bez přílohy.

Jakékoliv nové jídlo odmítá, a ani přesvědčování či slibování nezabírá
Prostě já už to neřeším, nervovala jsem se kvůli tomu dost, větišnou ji nachystám více druhů potravin na talíř a co sní, tak sní...ona se dokáže v jídle rýpat i dvě hodiny.

No a k tomu ji samozřejmě dávám multivitamínový tabletky, aby přece jen měla nějaký vitamíny...dr. radil netlačit a dávat na výběr více druhů jídla a prostě se kvůli tomu nenervovat...Já jsem byla taky taková držka na jídlo, když jsem byla děcko a dnes  je ze mě hotový gurmán, který furt žere

Mladší dcerka, ta zase je úplný opak, ta sní cokoliv i co není k jídlu a už v roce sní větší porce než Nicolka

Upravil(a) Maharishi (20. 5. 2011 15:11)

Holky, jak to tady čtu s tím jídlem, nenervujte se s těma nechutama když si vzpomenu na sebe, co jsem byla za dáreček   copak den a půl, tři dny bez jídla bylo u mě normální, mamka šílela chudera, též vymýšlela, jak mi něco podstrčit, che, nic platný, nežrala jsem. Zato jak od sousedů něco zavonělo, třeba bramborový placky, už jsem se jim cpala do kuchyně   Měli kluka stejně starýho, sousedka byla fajn, vždycky v létě nás vykvartýrovala i s jídlem do stanu na dvoře. Abychom jí nedělali v kuchyni binec. A ještě jsem jedla o prázdninách u babičky. Ale taky né všecko, jenom krupicovou kašičku a borůvkový koláč a to jenom když to babička vařila v modré zástěře. Když měla jinou zástěru, tak jsem to nejedla.  Já jsem vlastně až do cca 6 let nejedla skorem nic jinýho než tu kaši a to přibližně tak obden. A v létě ovoce, to zas jo. A pažitku přímo ze záhonku a ředkvičky i s hlínou.
Ve školce nás k jídlu nenutili, vzpomínám si, že nás tam bylo víc takových nechutů. Byla jsem hubený chrastítko až do puberty, ale nemarodila jsem. Babička říkávala, že dítě hlady neumře, když je doma jídlo. No měla pravdu, ale chudák mamka si vytrpěla svoje.  Kdybych tehdy uměla komunikovat, řekla bych našim, hlavně mamce, ať si mě furt nevšímá, ať to neřeší, ať mě nechá bejt jako to dělá babička – „chceš polívku? Nechceš? Tak si dělej co chceš.“   Ale mamka pořád něco vymýšlela, vyhrožovala, strašila, prášky polykala….   A já jsem pak byla z jídla otrávená na týden dopředu.
Jo, a ještě moje švagrová, ta byla též něco takovýho. Manžel mi popisoval, on je její starší brácha, jak jejich mamka ji krmila do pěti let. Musela prý ji krmit, jinak holka nejedla. Prý i několik dní.  A pak je jednou v létě odvezla svojí sestře na týden a bylo tam moc dětí z celé široké rodiny, jedly u jednoho stolu a ta  malá   prý chvilku koukala kolem a když viděla, že si jí nikdo nevšímá, chňapla po lžíci a začala baštit

No, pravda, u sousedky/na návštěvě snědla absolutně cokoliv a v nekonečném množství. Tak jsem říkala, že to uvařím a bude jíst u nich. A krupičkové období, 3 roky!!! denně máme taky za sebou.
Já měla strach, že ji nevemou do školy v 7-mi letech, že je malá vzrůstem a neměla kolik kg, kolik má mít dítě v 7-mi letech. Ani zuby neměly snahu vypadávat a růst již dospělé.
A pravda, předtím mne nevytočilo nic, ale co mám dítě, umí to za vteřinu. Asi  je to normální.

Potvurko, ve školce taky pořád řeší, že nejí. Ani u babičky nebo tety si nevezme co nechce. Jí jen rohlíky s máslem, tvrdý sýr, pečené kuře, řízek, bílý jogurt s lentilkama, vývar s těstovinama, rajskou polívku. Z chleba většinou jen kůrku. Dnes jsem ho přesvědčila na lžičku smetanové omáčky, knedlík k tomu přikusoval suchý. Jednou za 14 dní sní mrkev.  Kterékoli z těchto jídel už třeba zítra nebude jíst. Jako malý jedl docela hezky, pak to omezoval. Pokud ho donutím jen ochutnat to co nechce, poblije se. Vyhladovění na něj neplatí, to jsem zkoušela, byl schopný sníst dva malé bílé jogurty za dva dny. Už jsem ho i vydírala tím, že umře protože mu chybí živiny.
Nakonec já na něj řvu, on je taky hysterický a stejně nejí a neposlechne.

Jo, tak s oblíkáním je u nás taky komedie, nechce se oblíkat, neumí to, obleč mě
A nebo jí něco říkám a ona pořád: co? co? A přitom na prohlídce měla sluch v pořádku, prostě slyší jen to, co chce.
Teo, tak Niki má s jídlem období, kdy ve školce jí dobře a pak prostě zase nejí. Měla jsem výměnu názorů s pomocnicí ve školce, kdy do Niki nacpala maso, ta se začla dávit a flusat to ven, tak jí paní otitulovala prasetem a já zrovna stála v šatně a slyšela to, takže jsem to řešila přes ředitelku s tím, že si výslovně nepřeju, aby jí jídlo nutily. I dětská říkala, že nenutit, že je to pak ještě horší. Ovoce a zeleninu mi taky nechce jíst, taky jsem z toho na prášky, že nemá vitamíny a pak je nemocná Občas jí kupuju nějaké vitamíny aspoň pro svůj dobrý pocit.