Staršího kluka klidně plácnu přes zadek, přes ruce, začíná u nás fungovat i metoda zákazů (zákaz večeřníčku, Animáčku, hraček...)
U mladší to nejde. Ani ji neplácám, nezakazuji - to nemá v jejím věku smysl.
V momentě, kdy mě doslova se... a já bych měla chut ji plácnout, tak se KOUSNU DO PRSTU. A to pořádně. V ten moment mě zlost na ni přechází a zaměřím se na bolest z toho kousnutí. U mě to funguje stoprocentně.

Enn mě už taky ujely nervy. Dany nechce jíst a při tom je děsně hubený, takže u nás nějaké pokusy hladovění nelze praktikovat.
A když už jsme několik týdnů vyvařovala laskominky, aby mi to po pár lžičkách začal plivat, tak jsem taky vylítla. A to nebylo takové to plivání jen z pusinky. Normálka to kolem sebe schváně prskal a plival to přímo na mě. Cíleně.
Tak jsem mu jí taky střihla.

A taky mě to děsně mrzelo a obrečela jsem to, vyčítala si to. A dodnes si to vyčítám.

Ale teď , když už vidím, že na něj jakési tresty platí, tak je užívám. Když nás fackoval, tak jsem mu to vracela. Ne, že jsem mu jí vyťala , ale spíš smbolicky. Takové to: ty mě, tak já tobě taky.
A on pak fackovat přestal.

A přesně, jak tu píšou holky. Špatně se o tom mluví, ale máme to asi každá. A opravdu záleží hodně na povaze dítěte i mámy.

Mě se ty jeho extempore nejhůř snášejí, když mám dostat MS. Sama jsem nervozní a je mi blbě, a Dany to nejspíš cítí a přijde mi , že o to víc je sám nevrlejší a protivnější. A to je pak oheň na střeše hned

Tak u nás je momentálně období vzoru, takže vztekací scény jsou na denním pořádku.

Oblékání, dávání plenky ......

U nás hodně pomáhá teorie z knížky "Nejšťastnější batole". Fakt to zabírá.

Já v okamžiku, kdy bych ho nejraději zabila, odcházím do jiné místnosti. Nemlátím, netluču. Vždycky říkám, mám vstát? A on se ztiší a říká jo. A já: opravdu mám vstát? on: jo. Já: já ale vstanu jenom jednou: on: jo. To vstanu, on už je zlaťoučký.

Přišla jsem totiž na to, že tím, že mu jednu třepnu kamkoliv, vůbec tím nic nezlepším, naopak. Pro něho je horší trest, když fakt odejdu do jiné místnosti a nechám ho samotného na chviličku.

Prostě moje rada je: předcházet těmhle stavům. Všechno si tedy připravím a udělám nebo uděláme s přítelem, když spinká - mám štěstí, je to spáč a přes poledne spinká klidně 3 hodinky a žádné uspávání či podobné problémy nemáme, takže si stihnu uvařit, uklidit. Hodně mi pomáhá D. to je taky super, ve všem jedem společně. Sama bych to zvládla taky, ale s nervama v kýblu. Prostě tak, abychom se mohli věnovat co nejvíc jemu.  Tím pádem má málo příležitostí pro vztek. Tráví hodně času na čerstvém vzduchu, což je pro něj naprosto úžasné, vyřádí se a večer padne únavou.

Ale vzteká se tedy samo pořádně.

Takže asi tak, nejsi v tom sama, to určitě ne.

Ališa napsal(a):

Já v okamžiku, kdy bych ho nejraději zabila, odcházím do jiné místnosti. Nemlátím, netluču. Vždycky říkám, mám vstát? A on se ztiší a říká jo. A já: opravdu mám vstát? on: jo. Já: já ale vstanu jenom jednou: on: jo. To vstanu, on už je zlaťoučký.

Já samozřejmě svoje dítě taky nemlátím nebo netluču, ale občas dostane výchovnou přes ručku (samo jenom takové plácnutí, ne abych ji tu ruku zlomila)nebo přes plínku a u nás to funguje alespoň tak, že v ten moment ví, že to co udělala bylo špatně.

Enn, já tě nechci strašit ale bude hůř a je to normální..Tohle se mi taky stávalo, když byl Honza malý, v pudu sebezáchovy jsem normalně kopala do gauče nebo bušila do polštáře..Teď už Baruš začíná se prosazovat a mě to nechává naprosto chladnou a užívám si "klidu"..protože ve srovnání s tím jak zlobí ¨její brácha je to pohoda..Někdy mám chut mu sbalit batoh a zamknout za ním dveře a mít alespoň chvilinky klid od těch neustálých soubojů kdo z koho..Tohle je součást mateřství, jen se o tom nemluví a řada rodičů to nepřizná..:-)

Taky si myslím, že děti zkouší, kde je ta hranice, kam až můžou. A pokud jim ty hranice nedáme, tak budou nejisté. Ostatně je o tom napsánou spousta knih.


Já taky Danymu spoustu věcí vysvětluji, než nějak trestám. Ale pokud opakovaně zkouší a ani mírně zvýšený hlas nezabírá a naopak to vyvolává vzpouru, pak příchází "trest".

Třeba, když leje vodu z vany, tak ho prostě vyndám. Ať se vzteká, jak vzteká.
A teď už si to sakra rozmyslí, jestli bude lít. Teď už stačí kouknout a říct "Půjdeš ven " a okamžitě od tohoto činu upustí.

A u nás plácání nepomáhalo. I se mi to dost nelíbí. Ale zase na něj platí , když ho povalím na zem. To je pro něj trest největší.
Samozřejmě tak, aby si neublížil.

Takže když škodí přes míru, jde do vertikální polohy. A je to.


A miluju ho nade vše, snesla bych mu modré z nebe a dala za něj život

No jasně, tohle je ožehavé téma. Málokterá mamina přizná, jak doma "trpí" páč jak se na ní ostatní maminky budou dívat, že ??? Jenže ony to ty maminky mají doma stejný - jen se o tom nemluví. Protože každá chceme mít doma vzorňáky, aby "lidi neřekli"

Enn, buĎ v klidu, fakt jen málokdo si neprožije to co popisuješ.
Já byla taky takova hysterka když přišlo první období vzdoru a pláče. Něvěděla jsem si rady. Časem se člověk uklidní a naučí být trpělivější ... teda u mě to tak fungovalo. Zkoušela jsem všelicos .... No samo, že rady od dalších maminek nepomáhaly - protože každý dítko je jiný. Až později jsem pochopila, že zlobit na dceru se nemůžu, vždyť ona jenom chudák "podědila" naši genetickou výbavu ....
Jako nebyl to naprostý extrém, my spíš měly problémy s usínáním a spánkem jako takovým, ale rozčílit mě to dovedlo stejně. Pak když jsem viděla v obchodě na zemi vztekajícího chlapečka který chce tu hračku a zoufalou maminku, tak mě to tak "zahřálo" u srdce - né ze zlomyslnosti, ale proto, že jsem věděla, že to není ve mě, že nejsem špatná máma, že je to v těch dětech a ony se s tím musí poprat .... s věkem to odezní. Otázka je, kdy ????

JEdnoduchá a jasná rada na to, jak tohle vyřešit prostě neexistuje. To dítě si to musí odbýt a my rodiče "přetrpět"

Rozhodně nejsi špatná máma, přeji pevné nervy

Holky díky moc za tohle téma... fakt pomáhá číst si, že jsme na tom vesměs stejně...
moje holky jsou celkem éra - nemyslím si, že by to byl nějaký extrém, ale občas je jich fakt dost... zvlášť poslední dobou, kdy opravdu fest zkouší hranice kam až můžou... každá pěkně po svém a na každou platí naprosto něco jiného... není to tak dlouho co jsem seděla v koupelně na vaně a pěkně si pofňukávala, že to prostě nemůžu zvládnout a jaká jsem hrozná matka... (měly jsme za sebou podobnou scénku co tu už někdo popisoval - vztekající se a řvoucí dítě, matka vynervená atd...) i když normálně jsem vůči názorům okolí celkem imunní, občas se zkrátka červíček zakousne...
naštěstí mám dvě kamarádky, které jsou "normální" a nemají problém přiznat, že maj stavy, kdy by ty děti nejradši někam "zavřely" fakt díky za ně...
a ještě jednou díky vám, že máte odvahu mluvit o tom, že někdy prostě máte svých milovaných dítek plné zuby

Enn, jak psaly holky, určitě je to normální, někdy prostě ten pohár trpělivosti přeteče. Já jsem nejhorší pocity zažívala asi první 3 měsíce, kdy Jonáška trápilo dost bříško, hodně plakal, kolikrát celé dny. Já nevyspalá, unavená, se řvoucím dítětem - to jsem si kolikrát říkala, jestli jsem ho vůbec chtěla...až takhle jsem přemýšlela...pak se to to nejhorší srovnalo. Teď taky kolikrát vypěním, Jonášek je sice hodné dítě, ale též zkouší hranice, kam může, jako každé dítě. Takže klid, vyvztekat se a hlavně žádné černé myšlenky, jsme na tom všechny stejně !!

Enn, ja se pred chvili vratila od detske psycholozky..uz tri roky resime jidlo, u nas se proste neji a kdyz ano tak neskutecnym divadlem, v peti letech se neni schopen najist dost na to aby nemel hlad a pak ma samo hystericke ulety..Z cast toho je manipulace s rodicema, cast uricta fobie z jidla, ale dospelo to do stadia, kdy uz sama citim ze vuci Honzovi zacinamam byt alegricka, prtoze co jidlo to souboj na krev, kdy on ma hlad, ale odmita se najist, mnohdy i jedel, ktera ma rad....Pani psycholozka byla prima, rikala, ze je to normalni a ze matek ktere v ramci materstvi navstivi psychologa¨nebo psychiatra je opravdu hodne, pac je to zahul na nervy..nicmene me uklidnila, ze z toho proste vyroste, a ze spis nez naucit Honzu jist nam pomuze jak to prezit..Ony nas deticky umi postavit do situaci, kdy zase my testujeme svoje hranice a nikdo neni superman..Takze nas ceka rodinna terapie a doufam, nejake zlepseni..Neberu to jako moje selhani (ikdyz i takova obdobi jsem mela) spis nas Honzik postavil pred vec se kterou uz si proste nevime rady a pokud se nepletu, ani on sam si neumi pomoct..takze nebuj, kazde bojujeme jinak, s necim jinym, ale jsme na stejne lodi...potreba je prezit a doufat, ze to co jsme do nich vlozili se jednou jako zazrakem objevi a my budeme slzet dojetim, jake uzasne dospele deticky mame :-) Haha :-)

Podle detske lekarky maji deti pet "pubertalnich" obdobi nez dojdou do te skutecne puberty..obdobi vzdoru je prvni z nich..nejhorsi pry je to preskolni..ale at pocitam jak pocitam, nejak mi stale vychazi ze z te puberty vubec nevyjdou a pak prijde ta "velka" :-)) Ale nejak mam pocit, pri sledovani okoli, ze u kluku je ta potreba souboju vyssi nez u holcicek..ty maji zase jine zbrane,hraji vic na emoce..

Karal, držím vám palce, já už měla k psychologovi taky nakročeno, ale nakonec jsme to nějak ustáli
Ale ono naštěstí příroda je moudrá a naděluje děti spravedlivě, takže Deni je kliďásek, což hodně věcí usnadňuje . Kdybych měla dva Matěje, vezmu to rovnou do Bohnic

Enn, ja mam někdy takovou chuť, nechat všechno tak jak je, dítě, domácnost, psa i manžela a utéct někam na druhej konec planety, zvlášť když se malej narodil, trpěl na bolení bříška  a plakal a plakal, já brečela s nim a pořád jsem si říkala co jsem to za matku, když mu nedokážu ani pomoct. Na našeho Matu nic holka neplatí, jak začnu s TYTYTY, tak se mi začne ukrutně řechtat a schválně dělá to co nechci, abych byla naštvaná, protože mu prostě připadam srandovní . No, vždycky se začnu smát taky, prostě to nevydržim, neboj, myslim že jsme na tom všechny dost podobně . Chce to asi na chvilku odejít, vypnout a pak to řešit s čistou hlavou. Ja sem taky nervas, ale na malýho jsem zatim takovou potřebu vybouchnout neměla, myslim, že to příde s obdobím vzdoru. Drž se a pevné nervy