miaa napsal(a):

No, a já nebyla po rozvodu šťastná na Slovensku, odjela jsem do ČR. Milovala jsem to tady, ale poslední leta už to neplatí. Teď bych nejraději odjela natrvalo někam, kde zákon je zákon a vše funguje jak má a dá se normálně žít.

Obávám se, že takováto země neexistuje.

Asi se budeme muset spokojit s tím, že u nás to funguje jak má alespoň občas..... i s tím se dá většinou normálně žít...

Blossom, musím reagovat. To není "naše maminkovské Vždyť jsem ti to říkala". Já jsem to nepoužila a doufám, že ani nikdy nepoužiju vůči svým dětem, i kdyby mě to třeba někdy napadlo. Ale NIKDY to svým dětem neřeknu. To je "maminkovské" jenom těch maminek, kterým stále nedošlo. Které stále nepřijaly dospělost svých dětí. A ne všech maminek.

dusička napsal(a):

ano Majko - toje pravda, co si napsala.
Ale víš co se říká, nikdy neříkej nikdy

Tady si s klidným svědomím troufnu říct - nikdy. Stojím při svých dětech. Ale nikdy jim neradím bez toho, aby se o radu ony samy zeptaly a nikdy neříkám, že jsem jim to říkala. Nemám s tím problém. Nemám potřebu mít pocit zadostiučinění vůči vlastním dětem a obouchávat jim o hlavu, že jsem jim to říkala.

majkafa napsal(a):

dusička napsal(a):

ano Majko - toje pravda, co si napsala.
Ale víš co se říká, nikdy neříkej nikdy

Tady si s klidným svědomím troufnu říct - nikdy. Stojím při svých dětech. Ale nikdy jim neradím bez toho, aby se o radu ony samy zeptaly a nikdy neříkám, že jsem jim to říkala. Nemám s tím problém. Nemám potřebu mít pocit zadostiučinění vůči vlastním dětem a obouchávat jim o hlavu, že jsem jim to říkala.

To je jistě chvályhodné.
A bylo by fajn umět jít i dál a tento princip  takto používat i vůči ostatním lidem, nejen vůči svým dětem.. Například i vůči Rosamundě na Alkoholickém vláknu...

Nemyslím to zle nebo osobně. I já zrovna směrem k  Ros taky někdy v duchu lomím rukama...a dá mi dost práce, ty "maminkovsky" radící slova typu "vždyť ti to říkáme posté, jak to, že nás neposloucháš"  nevyslovit. (tedy nenapsat)....

A občas vyřknu na leccos názor (radu?), ačkoliv se mě neptali. To považuji za prospěšné, názor svých rodičů jsem taky znávala a býval pro mě přínosným pohledem z jiného úhlu.
Ale snažím se, abych jim to opravdu řekla jen jednou, nemeldovat jim totéž neustále



S tím souhlasím, a přijde mi to normální, že NĚKDY přispěji radou nebo zkušeností i když se mě nikdo z dětí neptal a tzv."neprosil". A samozřejmě je jejich věcí, zda si radu vezmou k srdci nebo ne. Nikomu nic nenutím.

Blossom napsal(a):

To je jistě chvályhodné.
A bylo by fajn umět jít i dál a tento princip  takto používat i vůči ostatním lidem, nejen vůči svým dětem.. Například i vůči Rosamundě na Alkoholickém vláknu...

Nemyslím to zle nebo osobně. I já zrovna směrem k  Ros taky někdy v duchu lomím rukama...a dá mi dost práce, ty "maminkovsky" radící slova typu "vždyť ti to říkáme posté, jak to, že nás neposloucháš"  nevyslovit. (tedy nenapsat)....

Jenže já to směrem k Ros vůbec používat nechci. . Je mým rozhodnutím, vůči komu to užívám a vůči komu ne. Ros je nerozumnější, než má mláďátka. Nepoučitelná.
Nad tím ses nezamyslela, že vůči jiným lidem a v situacích, kde se já sama rozhodnu, to prostě říkat chci a budu?

Upravil(a) majkafa (19. 5. 2011 16:05)

Dospělost dospělých lidí myslím přijímám.
Skutečnou dospělost. Rosamunda zatím stále není dospělá.

sahleb, nepřekrucuj. Já jsem nepsala nic takového. Psala jsem pouze, už nevím jaké to bylo téma, které vyplývalo z českých zákonů, že tady nežiješ a téměř nic o současných českých zákonech nevíš a píšeš, co není pravda. Protože jsi tam psala naprosté nesmysly.  Byla to jedna konkrétní věc a bylo to jedno konkrétní tvé psaní.
Jestli si chceš přihřívat polívčičku, tak pravdivě. Nelži.

Upravil(a) majkafa (19. 5. 2011 17:57)

Rev, myslím, že už jsem dospělá. Pamatuji si, jak v říjnu 2006 má paní psycholožka při první návštěvě řekla - naším úkolem je, abyste konečně dospěla. Řekla bych, že se to povedlo. To samozřejmě neznamená, že se člověk nemusí učit a "dospívat" celý život pořád dál. Má forma sdělení je přesně taková, jaká chci, aby byla. K někomu laskavá. A k někomu hodně tvrdá. Na některé bylo laskavosti už až příliš ze všech stran. A k ničemu. Je čas přitvrdit. Pomáhá to. I mně to pomohlo, když to nešlo po dobrém. jojo:

Nu, myslím, že si různá uznávání a odsouhlasování osobuje občas každý z nás. Podle toho, jak on danou situaci či osobu vidí ve své vlastní hlavě.

Sama vedu vztah "na dálku". Můj přítel je cizinec a jsme od sebe dost daleko. "Na dálku" to bylo už od začátku, oba jsme do toho šli s tím vědomím.

Ale chci říct, že i takovýto vztah může fungovat, ne vždy je to "neperspektivní".  Není to samozřejmě jednoduché a je to trochu jiné než kdybychom měli partnery, se kterými se můžeme vídat, kdykoli se nám zachce.

Když to tak zhodnotí,, asi to není pro každého, ne každý se dokáže vyrovnat s tím pocitem dlouhodobého odloučení milované osoby. Ale člověk to nezjistí, pokud to nezkusí. Myslím, že v takovém vztahu je o to důležitější mít od začátku jasno v tom, kam ten vztah směřuje, co od toho očekáváme. My jsme se rozhodli příští rok vzít, protože chceme být konečně spolu, máme pocit, že jsme se konečně potkali a i přes tu dálku nám to stojí za to.

Je mi jasné, že to nakonec nemusí vyjít, ale takové riziko je v každém vztahu. Spíš než na národnosti záleží na konkrétním člověku. My jsme z odlišných kultur, přesto máme podobné názory, zájmy, potřeby.

Chápu, že se Anduško možná podvědomě bojíš, že dcera zůstane v zahraničí. I já mám takové vnitřní dilema. Už teď jsem dlouhodobě mimo domov a vidím, jak se našim stýská a jak se obávají, že se odstěhuju nadobro na druhý konec světa. Možná to tak dopadne a mně je jich moc líto. Na druhou stranu je to můj život, nelze se rozhodovat tak, abychom vyhověli jen těm druhým. Protože nakonec bychom se z toho stejně trápili.