Nemám strach z ničeho, jenom je mi líto lidí, kteří, ač né vlastní vinnou, nemohou prožít plněhodnotný život, neboť jim prostě nebylo ,,shůry dáno". Ostatní lze získat prací nebo koupit.

Bramborka napsal(a):

Mně příjde zajímavý, Blos, i ten rozdíl mezi prezentací a skutečností, který bych vnímala. Jak to píšeš a jak tady čtu reakce, uvědomuji si, že i POPSANOU situaci zde vnímá každý jinak. Co člověk, to verze. Natož pak PROŽITOU! A  navíc - nehodnotit, neříkat to je špatně, toto je dobře, jen vidět - skvost!

Dobře řečeno.
Tohle bych dal do záhlaví Diskuse v bláhové naději. že to snad  někoho trkne.
Žij blaze a dlouho, či jak se to zdraví  borci ve stártreku

Upravil(a) Lomikel (3. 5. 2011 22:33)

majkafa napsal(a):

Vladeno, víš, že litovat kohokoliv znamená povyšovat se nad něj?
Oni mají svou cestu, každý máme v tomto životě svou a své lekce k učení.
A možná jsou leckdy šťastnější a moudřejší, než ti, co jim "shůry dáno" je.

Když o tom tak přemýšlím, je vlastně litování povyšování. Ale já vždycky brala slovo povyšovat jako negativní.
V tomto ale negatismus není. člověk si uvědomí, že vlastně ty jeho starosti jsou malichernosti, proč se rozčilovat sama nad sebou , když někdo má svou cestu ještě trnitější.

Nebo jen špatně volené slova. Takže soucítím.

DaiTerr napsal(a):

Litování = povyšování? Pokud litujeme někoho upřímně a s empatií, to znamená s pocitem, že asi dobře tušíme, jak se dotyčný cítí a je nám jasné, že takto bychom se sami rozhodně dobře necítili a tím pádem je nám ho moc líto a moc bychom mu přáli, aby se cítil lépe, nebo prožíval situace lépe - pak v tom povyšování nevidím..

Litování = povyšování? A nebo Litování = projevení empatie a citu = tak to ani omylem.. to se přece nenosí.. nejsme slaboši, no ne? Litování je přece pro srágory. My musíme být tvrdí.. Jako ocel.. Jako Iron Maiden..

Netvrdím, že dobře chápu souvislosti, ale popisuji pouze pocit, který to ve mě vyvolalo..

U tebe se nenosí projevení empatie a citu? TY MUSÍŠ být tvrdý? Proč?

Nu, u mě se nosí.
Tak prosím, nepiš za mě nebo za jiné, ale jenom za sebe.

Btw nikdy jsi nezažil od jiného člověka, nebo jsi nepocítil v sobě při nějaké situaci takové - tak to tě teda lituji, a při podrobném zkoumání pocitu a vyřčených slov ti nedošlo, žes to vyslovil s pohrdáním a vyvýšením se? Že ty teda tohle rozhodně ne a on chudák jo, a tak to ho teda fákt lituješ?
Já nejsem bezchybná a tohle jsem někdy udělala. A ne jednou. Ale až poté, co se mluvilo o tom, že litování bývá povyšováním, mi došlo, aháá - tak tohle je tím myšleno.

Pokud projevuji empatii, tak je pro mě správným pojmenováním soucit, ne litování.

Ale možná je to pro někoho jenom slovíčkaření. A někdo třeba chápe, co jsem tím myslela, kdy je litování povyšováním.

Upravil(a) majkafa (4. 5. 2011 8:06)

Mě hned praští do oka, když někdo píše MY.
Si vyhrazuji. Jen málokdo má pověření, aby mohl něco psát nebo říkat i za mě.
Chápu, jak to myslel.
Ale za mě - MY ne. Někteří nebo já - to jo.
Aby bylo jasno.

Upravil(a) majkafa (4. 5. 2011 8:08)

Bramborka napsal(a):

Mně příjde zajímavý, Blos, i ten rozdíl mezi prezentací a skutečností, který bych vnímala. Jak to píšeš a jak tady čtu reakce, uvědomuji si, že i POPSANOU situaci zde vnímá každý jinak. Co člověk, to verze. Natož pak PROŽITOU! A  navíc - nehodnotit, neříkat to je špatně, toto je dobře, jen vidět - skvost!

Já to taky tak vnímám.
A právě proto, že je vždycky zajímavé vidět věc z různých úhlů, a mě zajímalo, jak se budou různí lidé dívat na situaci ohleně téhle spolupacientky, jsem tu diskusi založila.

A co se týká teze nehodnotit, neříkat toto je špatně, toto je dobře?
Pro mě je zajímavé pozorovat i ta hodnocení. Dávno jsem pochopila, že mnohá hodnocení, zvlášť ta ryze negativní, vypovídají mimoděk dost věcí právě o tom hodnotiteli samém.

Babinet je taková škola praktické psychologie, zdarma a člověk se u toho navíc často i dobře baví.

majkafa napsal(a):

dusička napsal(a):

majkafa napsal(a):

Vladeno, víš, že litovat kohokoliv znamená povyšovat se nad něj?
Oni mají svou cestu, každý máme v tomto životě svou a své lekce k učení.
A možná jsou leckdy šťastnější a moudřejší, než ti, co jim "shůry dáno" je.

Když o tom tak přemýšlím, je vlastně litování povyšování. Ale já vždycky brala slovo povyšovat jako negativní.
V tomto ale negatismus není. člověk si uvědomí, že vlastně ty jeho starosti jsou malichernosti, proč se rozčilovat sama nad sebou , když někdo má svou cestu ještě trnitější.

Já už v sobě cítím rozdíl mezi litováním a soucitem. Povyšování je negativní.
Ale kdysi jsem taky nechápala, že litování je povyšování.
Někdy soucítíme a nazýváme to litováním. Možná proto to někteří ještě necítí jako rozdíl.

Litování a soucit je nadřazování..............ten malej chudáček ubohej, může to být nadřazenost i v dobrým..........ale pořád je ten ke komu to  cítím níž........takže to hladí moje ego, že je chudáček, já jsem výš.
Jediný možný je SOUCÍTĚNÍ ...... kdy jsem vedle něj a cítím jeho problémy.

Majkafo,

Když k někomu cítím lítost, pak to mám tak, jak popisuji v prvním bodě a ani by mne nenapadlo v tom cítit nějaké pohrdání, či nadřazování. Strašné, viď? Takový su já nízký a nechápavý tvor "-)


Vadí ti MY? Vůbec jsi se v tom nemusela hledat, protože jsem to myslel hodně obecně.

***

Ale vážně, lidi.. Musím přiznat, že  něco není se mnou o.k., protože mám furt jakési pocity vůči světu. A ty pocity jsou takové, že někteří lidi zřejmě vystudovali doktorát z šutrologie, nebo co. Připadají mi tvrdí, že by skály nad nimi bečely.. A okolní svět, se mi zdá, že taky je čím dál tvrdší. Asi už přecházíme tím "novým věkem a transformací" z uhlíkových nuancí do diamantových? Nebo jak teda?

Z hlediska zrcadlení uznávám, že bude chyba na mém příjímači. Fajn.. Ale asi ty zrcadla blbě chápu, protože ať se snažím být sebevětší hovado, tak to furt nejde.. Když s někým soucítím, tak to tak myslím a nevidím žádné povyšování, nebo nadřazování. Naopak přemýšlím, jak dotyčnému jeho "trest" usnadnit (a vlastně se tak srát do jeho lajfu s tím, že si zas pocybrám karmické renomé..)

Jedna cesta je taková, že můžu nechat všecko volně plynou, až to splyne se vším... až se to třebas posere.. Ale zatím mi to nejde tak, jak bych si přál. Furt mám pocit, že "je potřeba někoho zachraňovat", i když je jasné, že bych měl především a teď zachraňovat sám sebe, protože každý si jede tu svou lajnu a nikdo se o pomoc v podstatě neprosí..

Takže KDE dělám chybu? CO mi má ukázat toto zrcadlo? Když se člověk setká s tvrdostí, které by nebyl schopen, CO mu toto zrcadlo říká? Že má být tvrdší? A nebo je to jen zkouška, zda člověk toto ustojí, aby se ta zkouška pak nemusela opakovat?

Majkafo, ono rčení :Podle sebe soudím Tebe, má něco do sebe. Ve svém příspěvku... Komu není ,,..... dáno" už jsem pokračovala všeobecně. Zamyslela jsem se nad lidmi, kteří prostě nedostali do života moc rozumu...dělají podřadnou práci, jsou nevzdělavatelní či dokonce ležáci s MO. Podle mne je ohromné štěstí prožít život naplno. Soucit považuji za přirozenou vlastnost a též podání pomocné ruky. Každá jsme z jiného prostředí, já si nehraju se slovíčky, nehledám za nimi negativismus. Proč v diskuzi někoho manipulovat do otázek , hojit si své pošramocené ego?

Vladena napsal(a):

Judyno, souhlas, ale prosté lidi jsem neměla vůbec na paměti....
DaiTerr: souhlas, hezky napsané s homorem a nadhledem......

Já taky ne, proto jsem ten spodní odstaveček oddělila. Ten už se k Tvému příspěvku nevztahoval.
To byl jen takový obecný povzdech

Dai Terr, vidíš, mně se zase okolní svět zdá čím dál tím víc laskavější. Lidé se víc zajímají o duchovno, v mém okolí je čím dál víc lidí milých, vlídných, empatických, laskavých a jsem tomu moc ráda.
Tvrdé  lidi bez soucitu potkávám čím dál tím méně.
Možná to záleží na "brýlých", jakými se na svět díváme.
Kdysi jsem ho viděla tak, jak to popisuješ ty.
Poslední 4 roky ho vidím stále lepší a lepší a s nadějí.

Vrátím se na začátek k té paní v popisu od Bloss.

Syn známého herce Ladislava Freje (69) Ladislav (33) trpí vážnou duševní chorobou. Dlouhé roky si lékaři mysleli, že nadějný herec trpí schizofrenií, ale před lety mu MUDr. Jiří Krombholz diagnostikoval schizoidní poruchu osobnosti. Nemoc mladého Freje tak ubíjela, že opustil herectví a uchýlil se do unhošťského stacionáře Slunce všem.

Pokud by paní mohla žít v některém stacionáři byla by šťastná, jak za zdmi v blázinci. Jenže míst je málo, takže koná nepovedené sebevraždy, aby se jí ulevilo na pár měsíců. Pud sebezáchovy u ní pracuje a proto ji našla Bloss usměvavou a vyrovnanou. Prožívala své hezčí období.

Jsem asi málo vzdělaná,ale jaký je rozdíl mesi soucitem a lítostí? Nikdy jsem to nepitvala, asi mi to uniklo......já to beru celkem v rovnítku.