Já na té ženě nic zvláštního ani výjmečného neshledávám.
Její psychický stav bude s největší pravděpodobností psychospirituální krize, to může potkat kohokoliv v dnešní obtížné  době, když vznikne energetická  nerovnováha.

Upravil(a) Johana50 (2. 5. 2011 17:03)

Tulip, existuje něco, jako povolení odejít.
Jsou lidé, kteří ho mají, protože vědí, kdy o něj požádat.

Pan,
povolení odejít - může být. Ale několikrát být zachráněn, to mi nesedí

Ta paní je otázka. Klidně tam může doznívat nějaká část ega, nebo může vnímat věci jen a pouze jinak. Z tvého popisu vidím jen tvůj obraz o ní a to je neskutečně málo.

Blossom napsal(a):

Sice nevím, který úřad vydává to příslušné povolení , ale zmíněná paní ho přes jí avizovanou nejvyšší duchovní úroveň tedy neměla:
Poprvé byla zachráněna, ačkoli si pro sebevražedný  úmysl zaplatila 3 dny v hotelu, a hned první den spolykala příslušné prášky, kterých prý objemově bylo do třičtvrtě skleničky.
Podruhé to chtěla vyřešit skokem z výšky, prý se opila, aby přehlušila pud sebezáchovy. Další podrobnosti k tomu nechtěla říct, ale z logiky věci vyplývá, že ani opilost její pud sebezáchovy nepřebila.Z rozhovorů s ní mám tušení, že na jejím postoji se nezměnilo nic a že až ji propustí, patrně to zkusí znovu...

Blossom, tak podle tohoto popisu se jedná o čistě účelový pokus o sebevraždu

Tobě není divné, že určitě v prvním případě a možná i v druhém potřebovala paní ke svému "odchodu" ze světa široké publikum ?!? Člověk, který hodlá skálopevně opustit toto slzavé údolí to totiž udělá tak, aby mu jeho úmysl nemohl nikdo překazit tím, že ho "včas najde" a rozhodně si kvůli svému sebevražednému pokusu neobjednává hotel, kde se pohybuje hotelová služba, pokojské a hosté - tudíž je tam provoz jak na Václaváku - ale sprovodí se ze světa sám doma. Psala jsi, že paní žije zcela osaměle jako kůl v plotě, žádné přátele nemá, s rodinou se nestýká. Kdyby doopravdy chtěla spáchat sebevraždu, mohla to udělat u sebe v bytě, protože by měla jistotu, že by se nenašel nikdo, kdo by jí sebevražedný pokus překazil, nikdo by ji delší dobu nepostrádal a její ostatky by byly objeveny až za několik týdnů (neber to jako cynismus, ale jako suše konstatovanou skutečnost).

Nechci být cynická, ale paní má zvláštní přístup k lidem: na svobodě si s nikým nerozumí, její názory nikdo nesdílí. Jediné místo, kde najde posluchače pro svůj zvláštní svět, je uzavřené oddělení psychiatrie. Tam je "mezi svými", tam vždycky najde nějakého spolupacienta, který je s ní nedobrovolně zavřen na pokoji a na kterého může neomezeně mluvit, protože před ní se dá utéct jenom do koupelny, na WC, do jídelny nebo na individuální terapie. Prostě si v léčebně najde vždycky nějakou "oběť", která jí vynahrazuje nedostatek kontaktů s vnějším světem na svobodě a žárlivě si ji hlídá, viz:

Když za mnou jednou přišla na chvíli jiná spolupacientka na náš pokoj a chvíli jsme si povídaly, Karolína nás po chvíli přerušila, s tím, ať změníme téma, že se to naše povídání nedá poslouchat, probíráme prý samé léky a takhle se z toho tedy nikdy nedostaneme. hmm No, tak jsme si šly s kamarádkou povídat na chodbu. Ale Karolínina zlostná reakce mě překvapila.


Opravdu to na mě dělá dojem, že paní Karolína je velmi inteligentní a velmi nešťastný člověk, který páchá nedokonané sebevražedné pokusy, aby se dostal alespoň na pár měsíců "mezi lidi", v tomto případě na psychiatrické oddělení a tam si alespoň od srdce popovídal. Ne, že nemá ráda lidi - ona jen není schopna na svobodě navázat a udržet mezilidské kontakty a v tom je ten celý meritus věci. Pravděpodobně jí bylo kdysi v dětství skutečně systematicky ubližováno a zanechalo to na její psychice nedozírné následky - a paní se nechce nechat léčit na utrpěné šrámy z minulosti, ale raději bude střídavě žít mezi domovem a psychiatrickou léčebnou

Máš totiž nesmírnou pravdu v tom, že svoje sebevražedné pokusy bude paní velmi pravděpodobně opakovat - nikoliv ve snaze skutečně se připravit o život, ale aby se dostala zase zpátky na psychiatrii a dejme tomu tři měsíce byla zase na pokoji s nějakou příjemnou pacientkou, která jí bude trpělivě naslouchat, ať chce nebo nechce

Kiaro, v něčem s Tebou názor sdílím, hlavně v tom, že ta paní byla v podstatě asi nešťastný člověk, i když sama sobě i lidem okolo tvrdila opak - že je naprosto spokojená, vyrovnaná a na tom nejvyším možném stupni duchovního vývoje.

V něčem však musím Tvé myšlenky poopravit a doplnit fakty:
Ten hotel si prý objednala právě proto, aby ji nikdo nenašel, aby měla pro svůj úmysl klid. Prý na dveře dala tu cedulku NERUŠIT, právě proto, aby ji třeba uklízející pokojská nenašla.
I když - máš pravdu v tom, že vlastně možná mohla svůj úmysl udělat zrovna tak v bytě, když se s nikým nestýkala....

Dále bych chtěla doplnit, že asi jen ze třetiny načínala hovor se mnou ona, ale tak ve dvou třetinách případů jsem to byla já, kdo začal s komunikací. Takže Tvá hypotéza, že si chodila na psychiatrii popovídat, najít naslouchající společnost, myslím není správná.
Ona nenavazovala kontakty ani s nikým dalším, celkově se držela lidí stranou, většinou ani nevycházela z pokoje, pokud nebylo potřeba.

To já jsem se spíš ptala jí, protože ona byla jediná (údajně) velmi duchovní bytost, na (údajně) velmi vysoké úrovni, kterou jsem měla možnost osobně, naživo, poznat. Mě její názory zajímaly, jednak tvrdím, že se od úplně každého člověka, s kým se v životě setkáme, můžeme něco naučit a nebo v něčem dál posunout. Nebo aspoň poznat jiný úhel na život, nahlédnout do jiných osudů.

Ale za druhé mnoho z toho, co ona říkala, jsem tady čítávala už dřív na Duchovním fóru. A tady jsem měla možnost setkat se s tím vším naživo, v praxi, a podívat se na to komplexně, nikoli jen z útržkovitých teoretických tezí psaných v příspěvcích diskusí.

Jinak obecně - pobyt v nemocnici bych sice už nerada opakovala, ale jako z každé životní situace, tak i zde to bylo možno to pojmout jako velmi zajímavou životní zkušenost: Poznala jsem prostředí a lidi, které bych jinak nikdy nepotkala. A specielně bylo zajímavé poznat příběhy a osudy těch lidí. Mám pocit, že z těch osudů by se dala napsat celá knížka jakýchsi reportáží, či úvah o životě.
Paradoxně - z oddělení psychiatrie mám i několik nových kamarádek, a spousta lidí, kterou jsem tu potkala, mi dala svými osudy námět na přemýšlení na hodně dlouho. Určitě mi poznání tohoto prostředí mnohé cenné do života dalo.
Inu, vše zlé je i k něčemu dobré, když má člověk oči otevřené....

Tulipánka napsal(a):

Blos,
už na začátku mi na tom něco nesedlo: to, že ONA CHCE opustit tento svět. Pokud by byla opravdu to, o čem mluví, tak by neměla potřebu odcházet a prostě by počkala, až "bude odejita". Připadá mi psychicky nemocná, trošku jako ti náboženští fanatici, jak dělají rituály, kde umírají.

Přesně tak....buď jsi na konci - pak to neřešíš, nebo prostě ještě nejsi.
Ta holka by asi jen hrozně moc chtěla být, protože si neví rady
a Láska teda nemůže být ani omylem, při tom, jak se vyjadřovala o lidech a jak s nimi soužila
Jdu vás dočíst.

Já se v duchovních věcech moc nevyznám. Snad nikoho neurazím, ale - jak může někdo sám sebe tak povýšit (říkat o sobě - já jsem Láska) a o ostatních smýšlet tak negativně a (dělá to na mě dojem) povýšeně? Neztratila se paní v těch duchovních studiích? Není její názor fanatický? Není pouze sebestředná? Podle mého laického názoru si nikdo, kdo je opravdu  duchovně na výši život nevezme. Zřejmě ta paní opravdu potřebuje pomoci, ale ona pomoc nepřijímá.

Aha, tak ne asi nepotřebovala "mezi lidi" i když - kdoví? Třeba už věděla ze zkušenosti, že ani nemusí navazovat kontakt, protože tam s ní vždycky naváže někdo jinej?
A ano - nikdo, kdo prošel skutečným utrpením a skutečnou pokorou o sobě nebude tvrdit, že je "na výši" nebo tak něco.....si předsav dalajlamu, jak to říká!
Já jak slyším něco na tenhle způsob, tak už mám našpicovaný uši.
Nicméně, Bloss,  já bych se tedy zajímala spíš o tohle: Pročjsem tam potkala ksakru zrovna ji? proč ne někoho neutrálního, nezajímavýho, nebo naopak spřízněnou duši? Těch možností přece bylo...ale byla to holt....zrovna tahle

Přesně tak, člověk, který je duchovně na výši o tom nemluví a nekritizuje druhé a už vůbec neskáče do řeči, aby radil.........radí jen když je požádán, nezasahuje násilím do věcí , ani do svýho života .

Tohle byl jen ubohej blázen kterej chtěl bejt pro druhý zajímavej a snažil se na sebe upozornit sebevraždama ,ale opatrně, aby se mu nic nestalo
Jsou lidi co se druhým lidem normálně přiblížit neumí , je to silnější než oni , ta jejich hádavost a kritičnost , pak musí používat složité postupy jako tahle paní

Ano, přesně to, co napsala Lupi, by bylo otázkou pro mě. Proč jsem tu paní potkala?  Paní, a´t už je jakákoliv - zdravá, nemocná,sociopat,  halucinuje, zfanatizovaná, předurčená... - to my stejně nevíme a nevyřešíme, můžeme si jen tipnout, ale pro přišla do cesty MNĚ?
To by byla alfa - omega mého přemýšlení. Co mi tím nabízí? Měla jsem se něco dozvědět? Na co tím túkla..atd

Protože jsem před snad 11lety byla v PL, jako "příprava" pro léčebnu, asi detox, vzpomínám na to dodnes jako na otřesný zážitek, než mě dali z nějakého všechnodohromady na mně podobné. Přes to všechno, co jsem byla, jsem byla úplně zdravá orientovaná.  Dokonce i střízlivá. Byl to asi nejhorší zážitek, odlidštění, ale vzala jsem to jako začátek svého trestu - dobře mi tak. Zločin a trest. Na léčebnu jsem se proto nesmírně těšila, že už konečně budu moci se sebou NĚCO DĚLAT!.

Ale te´d vím, proč jsem tam byla. Setkala jsem se tam s vynikajícím lékařem, (psycholigem) který mě i v tenkrát mé situaci tituloval "paní kolegyně". Myslím, že po léčebný kontakt právě s ním mi pomohl k začlenění. Uvědomila jsem si tenkrát úplně jiné hodnoty života a jakými "samozřejmostmi" jsem pohrdla.

Díky tomu, že (jak píše Lupína) jsou tito lidé všude, je můlžeme potkat právě v tu chvíli, kdy jsme připarveni a ochotni se nechat obohatit.

lupina montana napsal(a):

.
Nicméně, Bloss,  já bych se tedy zajímala spíš o tohle: Proč jsem tam potkala ksakru zrovna ji? proč ne někoho neutrálního, nezajímavýho, nebo naopak spřízněnou duši? Těch možností přece bylo...ale byla to holt....zrovna tahle

Lupino, přesně takto jsem si to říkala. A přesně z tohoto důvodu jsem se já sama dost zajímala o její svět a ptala se jí na leccos.
Zkraje jsem si říkala, že mi osud přihrál  možnost se od takového člověka třeba něco  přiučit.
No, pak jsem postupně poznávala, že je to trochu jinak, než ona paní sama prezentuje.....

Nicméně i tak považuju setkání s ní ( a s ostatními lidmi, které bych jinak určitě nepotkala) za zajímavé a v lecčems k zamyšlení....
Neutrální, nezajímavý, jak Lupino píšeš,  tam nebyl asi nikdo.

Přesto bych se na přijímací oddělení, kde jsou lidi všech diagnóz, už nechtěla dostat.
Mě vadila ta nesvoboda, pobyt omezený na pokoj, chodbu a jídelnu a vlastně organizované nicnedělání - čas dělila jen vizita, jídlo a cesta na záchod.
A upřímně říkám, že soužití s některými pacienty bylo stresující - slečna chvílemi vyrážející nesrozumitelné zvuky, starý pán neustále bloudící a při hledání své postele občas přilehávající k jiným pacientům, opilá paní celou noc hulákající přikurtovaná k lůžku na chodbě ( oddělení fungovalo i jako záchytka a museli ji umístit aspoň na chodbu, když nikde neměli volno).

Pak o patro výš, s lidmi stejné diagnózy a při volném režimu s vycházkami a spoustou terapií mi už bylo dobře, tam už jsme byli taková parta, kde bývalo i veselo, a když ne, tak jsme se vzájemně podpořili.

A platí, že právě zde si člověk nejlépe uvědomí, jak je ta hranice mezi "normálními" a  psychicky nemocnými strašlivě tenká....

Upravil(a) Blossom (3. 5. 2011 14:45)