Arcanum napsal(a):

A co a to klasik majkafa?

majkafa říká, že je zajímavé, kdy ses registrovala a že tvůj způsob psaní znám, hirondel.

Blossom napsal(a):

Ano, tentokrát s tebou v jistém slova smyslu souhlasím, s tím, co jsem vytučnila.

To vnitřní nastavení je právě třeba ta  geneticky v našem rodě daná úzkostnost. Plus se mi k tomu prý nasčítala únava z  12 let podnikatelských stresů ohledně firmy se zaměstnanci, kterou vedu.
V tom já spatřuji to vnitřní nastavení.

Vnější situace k tomu přispěla - v zimě jsme měli velmi málo zakázek, vypadalo to, že finančně jako firma nedožijem léta, prostě jsem měla velké obavy o budoucnost. A k tomu jsem prožila tu havárku.
No, a spirála deprese se rozjela....

(Ačkoli se mé tehdejší úvahy ukázaly jako zbytečně katastrofické - mimosezónní propad objednávek jsme nakonec přestáli dobře. Zákon schválnosti - jen co jsem odjela do nemocnice, navalilo se objednávek tolik, že jsme je museli odmítat...)

K Tomuhle pridam svoje dasi postrehy.

Ano,souhlasim,protoze rodine uzkosti uzce souvisi se zpusobem mysleni ve vasi rodine. Prebrala jsi ten vzor mysleni ,presto ale neznamena ze to k Tobe neoddelitelne patri.
Tohle nastaveni je to co lze zmenit a je to potreba zmenit. V tom se urcite shodneme.

Co se tyka lidskeho ega,lidskeho ja,to je to co bezne zpusobuje strach o svoji existenci. Ma velke oci ze starchu ale jakmile ego ustoupi a projevi se duse,ta strach naopak nema.

Blossom napsal(a):

Ale přijde mi to, že to tady začíná být stále dokolečka... Asi si fakt udělej tu chvilku a tu diskusi se přečti celou.

Blossom skutecne nemam cas cist vsechno. Mela jsem ale zajem rict sve postrehy.
Nikdy jsem zadna antidepresiva nebrala nebot znam jinou cestu ven.
A proto jsem tady.

Neni tak uplne pravda ze je to dokolecka dokola.Osobne na to mam jiny pohled a nevidim to jako ty.

Blossom napsal(a):

Arcanum napsal(a):

Blossom napsal(a):

Ano, tentokrát s tebou v jistém slova smyslu souhlasím, s tím, co jsem vytučnila.

To vnitřní nastavení je právě třeba ta  geneticky v našem rodě daná úzkostnost. Plus se mi k tomu prý nasčítala únava z  12 let podnikatelských stresů ohledně firmy se zaměstnanci, kterou vedu.
V tom já spatřuji to vnitřní nastavení.

Vnější situace k tomu přispěla - v zimě jsme měli velmi málo zakázek, vypadalo to, že finančně jako firma nedožijem léta, prostě jsem měla velké obavy o budoucnost. A k tomu jsem prožila tu havárku.
No, a spirála deprese se rozjela....

(Ačkoli se mé tehdejší úvahy ukázaly jako zbytečně katastrofické - mimosezónní propad objednávek jsme nakonec přestáli dobře. Zákon schválnosti - jen co jsem odjela do nemocnice, navalilo se objednávek tolik, že jsme je museli odmítat...)

K Tomuhle pridam svoje dasi postrehy.

Ano,souhlasim,protoze rodine uzkosti uzce souvisi se zpusobem mysleni ve vasi rodine. Prebrala jsi ten vzor mysleni ,presto ale neznamena ze to k Tobe neoddelitelne patri.
Tohle nastaveni je to co lze zmenit a je to potreba zmenit. V tom se urcite shodneme.

Co se tyka lidskeho ega,lidskeho ja,to je to co bezne zpusobuje strach o svoji existenci. Ma velke oci ze starchu ale jakmile ego ustoupi a projevi se duse,ta strach naopak nema.

Hmmm, ty mě znáš? A moji rodinu taky?  
I kdyby to bylo jen z mých příspěvků tady, tak na to, že jsi se zaregistrovala teprv včera, je to neobvykle jasnozřivý úsudek...

Asi fakt budeš hirondel nebo někdo takový, pod změněným nickem.
Prosím, jestli chceš psát dalekosáhlé rozbory o egu, duši atd.atd., prosím, vytvoř si na to vlastní vlákno na Duchovním fóru.

Nepochopila jsi pointu Blossom. Netvrdim ze znam Tebe nebo Tvoji rodinu.Mluvim o myslenkovych vzorech. A o tom ze mysleni je prvotni pricinou deprese.
Pokladam sem pouze sve vlastni postrehy z me vlkastni zkusenosti.

Nemam v umyslu psat rozbory o egu,mela jsem v umyslu rict jako to ma spojitost s depresi.

Neco se te dotklo? Pak za to ja ale nemuzu.

Vilemína napsal(a):

Rozchod s Tonym není dobrý nápad, ovšem není to s ním tak růžové, jak se ze začátku zdálo. Ano, je moc hodný, chápavý. Bohužel je strašně uvázaný u hospodářství, .....

Vilemino podivej se na to jednim pohledem z druhe strany: mas partnera, ktery te ma nade vse rad. Navic se koncentruje na to zasadni, na pracia na budoucnost. Takoveho ti  muze spousta zen zavidet. Koukni jak to vypada u jinych prispevatelek tady na babi.Starosti s neaktivnim a po vsech moznych strankach pasivnim partnerem.

Mas dobrou skolu, kterou sis vybrala a stale zdarne pokracujes! Zkousky jsou pro kazdeho stressa ty k tomu proste patri. 

Vyborne ti to napsala Blossom. Urcite vis, ze ma pravdu a presne tohle potrebujes.

sahleb, můj názor je, že důležitější, než že mě má rád partner, je, jestli já mám ráda (miluji) partnera. Pokud jsem s ním jenom proto, že mě má rád a blábláblá, dříve nebo později si natluču. Ale někdy nevíme, proč s ním vlastně jsme, tak zase nedělat ukvapené kroky. A v depresi opravdu neřešit. Počkat a řešit až pak.

Upravil(a) majkafa (25. 5. 2011 16:00)

majkafa napsal(a):

sahleb, můj názor je, že důležitější, než že mě má rád partner, je, jestli já mám ráda (miluji) partnera. Pokud jsem s ním jenom proto, že mě má rád a blábláblá, dříve nebo později si natluču. Ale někdy nevíme, proč s ním vlastně jsme, tak zase nedělat ukvapené kroky. A v depresi opravdu neřešit. Počkat a řešit až pak.

Já myslím, že to není buď - a nebo, že úplně nejlepší je varianta milovat a být milovaný.

Jo, a pro dobrý pocit ze života je asi nejdůležitější být v souladu sama se sebou. Nezávisle na vztazích s jinými.

Blossom napsal(a):

majkafa napsal(a):

sahleb, můj názor je, že důležitější, než že mě má rád partner, je, jestli já mám ráda (miluji) partnera. Pokud jsem s ním jenom proto, že mě má rád a blábláblá, dříve nebo později si natluču. Ale někdy nevíme, proč s ním vlastně jsme, tak zase nedělat ukvapené kroky. A v depresi opravdu neřešit. Počkat a řešit až pak.

Já myslím, že to není buď - a nebo, že úplně nejlepší je varianta milovat a být milovaný.

Jo, a pro dobrý pocit ze života je asi nejdůležitější být v souladu sama se sebou. Nezávisle na vztazích s jinými.

Ano, s tím plně souhlasím.
Ale myslím, že nemůžeme vědět, jestli nás partner miluje. Můžeme vědět jenom o sobě, že milujeme my jeho. A možná tak nějak cítit, že nás i on (snad) miluje.

Díky za tohle téma. Ja mám částečnou invalidku na deprese a neměla jsem odvahy o svých stavech tady psát, abych neotrávila lidi. Dost popisovaného osobně jsem prožila, zažila. Sama jsem chtěla dobrovolně 2x nastoupit do nemocnice v době, kdy mne pronásledovaly samovražedné myšlenky a šlo čím dál hůř proti tomu bojovat. Drželo mne jen dítě, že nikoho nemá, jen mne a kvůli ní nesmím.
Myslela jsem, že mne v nemocnici pohlídají, kdyby mne v hlavě prdlo a prostě jsem to skončila.
Jsem samoživitelka, to se tady asi ví, otec dítěte totální neplatič. Když jsem ho nechala prohlásit za mrtvého, protože zmizel, aby nemusel do vězení, tak dítě nedostalo ani sirotčí důchod.
Já za něj platila jeho dluh, a je toho hodně, co člověka časem položí. Dítě furt nemocné a nakonec "život" dolehl i na mne.
Já měla stavy, že jsem z bytu nevycházela, nemohla jsem, klidně i 10 dnů. A to jsem měla neschopenku, že jsem mohla paradoxně kdykoliv na procházky, tudíž, kontrola na mne nemohla. Nebýt dítěte, nevím, kdo by nakoupil. Já ně, raději bych nejedla, jen abych nešla za dveře.
Nemohla jsem jezdit mhd, metrem, vlakem.
Nemohla jsem už ani telefonovat s lidma, tak jsem zrušila pevnou.
Neměla jsem ani síly psát maily, stranila jsem se i kamarádek.
Naposled jsem si našla prácu snů a přišla o ní. Nedivím se, nepoznávala jsem sama sebe. Mluvila jsem mimo, nevěděla jsem, co ze mne vypadne a občas to byly morbidity. Měla jsem časové výpadky, výpadky paměti. Práci, co jsem uměla leta jsem najednou nebyla schopna udělat a dva dny si vzpomínala, jak se to dělá, přitom šlo o blbé vyúčtování cestovného. Viděla jsem v psaném slově něco, co tam vůbec psané nebylo a pod.
Cítim se nemožně, že nic neumím, vše jsem zpackala. Nejhorší je pocit, že jsem jediná živitelka rodiny. Musela jsem si půjčit na živobytí, pak půjčit na půjčku, aby nás nevyrazily z bytu, který jsem kdysi sama zvelebila ze IV. na málem I.
Škoda psát. Taky jsem prospala dny, s práškem i noci. Doma bordel, nebyla jsem schopna fyzicky ničeho. Jediná jistota byla, když jsem měla opřená záda o gauč. V noci jsem viděla na stěnách nevím co.
Vše proto ,že jsem přišla o práci, že je kolem šílená nespravedlnost a nejistota. Slovo pocení se slabé slovo, jak ze mne lilo, když jsem se začala oblékat, že musím ven a na pohovor. Když jsem to překonala, zkroutila mne bolest od žaludku, málem jsem se pozvracela a venku mne chytaly takové křeče do nohou, že jsem pak nikam nedošla, jen domů.
Nebýt dítěte, že nakupovala a něco uvařila, nevím. I tak nevím. Někdy jsem byla tak rozklepaná, že jsem se snažila uklidnit tím, že jsem si fyzicky ublížila, abych odvedla pozornost a myšlenky jinam. 
Plně chápu ženské, které páchají sebevraždy i s dětma. Vůbec se jim nedivím, volby není. Rodina je daleko nebo není. Práce není, bydlení není.
Stát velice dobře vymyslel, jak obrat děti a nedát jim nic. Kdyby alespoň byla vymahatelnost práva, že člověk najde alespoň někde zastání. Ani v zákoně ne.

Miaa

Miaa, a už je to lepší???

Holky, děkuji, jsem dojatá k slzám. A to nepíšu o matce, která nepodrží, spíše ještě dorazí.
Než by mne půjčila, tak peníze raději uloží na termínovaný vklad za 3 roky, aby měla na pohřeb.
Kamarádky už půjčily a už nemám co prodat.
Jo, a z AD jsem nakynula v nejhorším období.
A nešlo napsat vše. Ano, teď, když po několika letech je mne konečně líp, že už mohu vyjít ven chytá dítě něco jako depka. Už ležela 2x 3 týdny bez síly a energie a já si to vyčítám, že jsem ji zničila život, že jsem zlá a nemožná matka a tak.
Ano, byla jsem i na ušním, protože jsem nerozuměla větám a do telefonu jsem zásadně neslyšela začátek věty, ani v životě. Prostě šum a už vůbec jsem si nepamatovala, kdo volá. V práci jsem představila právnici jiným jménem hosta a pod. Bála jsem se sama sebe, co udělám. Ztrácela rovnováhu, tak jsem si koupila nestabilní boty, abych se vymlouvala na ně. Neunelsa jsem nic, rozcintala vše a pod.
Stranila se lidí, někdy se venku stačilo jen na někoho podívat a už bych zvracela nebo se na něj vrhla, ale ne v dobrém.
Nicméně, jestli se dostanu do bodu, že přijdu o byt, tak řešení mám. A neřeknu jaké.
Notářka mne podvedla s dědictvím, zapoměla říci maličkost, že je tam exekuce na 15 mil.!, a soud chtěl už dva týdny pro převzetí zaplatit poplatky, které dlužil její otec za výživné. A teď soud vyhrožuje exekucí???!!!, ale žeby předím vymohl výživné, to ho netrápí. A když napíšu, že dítě příjem nemá, já z ČID 5484 czk taky ne, tak jen napíše, že čisté dědictví je cca 14 000, tak mám. Ale že nelze prodat kvůli blokaci akcie a tím se dostat k hotovosti, to ho taky nezajímá.
Beru v životě trest za něco, co člověk udělal a neměl. Ale už to trvá dlouho a nevím, zaco mne život trestá.
Už jsem se hodně změnila a myslela jsem, že jsem na dně. Já nevím, ještě exituje dno dna, nebo co.