Oznámení

15. října : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení!

15. října : Různé životní příběhy, trápení i radosti a starosti žen si s námi můžete pročítat v našem magazínu.

29. září : Uvařme si spolu dietní květákové kari.

#51 27. 4. 2011 21:46

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Marthino, mě tady to diskutování o depresi nevadí, ale naopak prospívá. Už se znám, abych něco mohla "odžít a odložit", pomáhá mi o tom mluvit nebo psát, vykecat se z toho, na příspěvcích a zkušenostech ostatních si některé věci doobjasnit a lépe pochopit.
Takto jsem díky babinetu se po pár letech  vyrovnala se vším ohledně alkoholové závislosti mého bývalého manžela. V době, kdy jsem to prožívala, babinet nebyl, mě strašně chybělo pokecat si s někým s podobnou prožitou zkušeností.
Až po vypsání se ze všeho na alkoholickém vlákně jsem cítila, že už jsem to v sobě konečně uzavřela.

Ivano, zmiňuješ se o tom, že ses za depresi styděla, žes nechtěla, aby to okolí vědělo. S podobným postojem jsem se setkala u některých spolupacientů, ti také svůj pobyt na psychiatrickém oddělení před známými tajili. Dokonce jsme toto téma řešili při jedné skupinové psychoterapii. Utajováním jen dáváte prostor různým dohadům a fámám...
Musím říct, že já s tím nemám nejmenší problém, podle mě je to nemoc jako každá jiná a může postihnout úplně každého (viz přísloví Proti průseru není nikdo očkován... wink hmm .  Všem ze svého okolí jsem to řekla na rovinu, a mám pocit, že nikdo to nějak neřešil, ve smyslu že by to mělo být nějaké stigma. Naopak, často jsem slýchala - já vím, oč jde, měla to má maminka (bratr, kamarádka, kolega z práce......)

Jedna spolupacientka vyprávěla, jak když se kdysi její kolega se vrátil z nemocnice, tak ho před celým pracovním kolektivem jedna ženská  oslovila - Tak co, jak bylo v blázinci?? dumbom
Já bych na to odpověděla: Dobře. stolt Dali mě tam dohromady, díky nim je mi líp. Takže když by to postihlo vás nebo vaše blízké, nebojte se blázince, tam vám pomůžou... hmm vissla

Upravil(a) Blossom (27. 4. 2011 22:04)

 

#52 27. 4. 2011 21:54

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Ivano, napsalas trefně, že deprese je rakovina duše Ano, to je asi výstižné: Bez léčby deprese rozežírá duši čím dál tím víc...
Teď vím, že pocit deprese je nesdělitelný, takovým přirovnáním se aspoň snad dá naznačit, jaké to je...

Terapeut, co nás učil jógu, měl na to taky přirovnání:
Vemte to tak, že za normálního stavu můžete třeba sval ruky napnout a povolit, tedy řídit ho svou vůlí. Avšak když do svalu dostanete křeč, vůle je vám k ničemu.
A deprese je něco jako křeč duše...

 

#53 27. 4. 2011 22:42

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Jak už jsem psala dřív, pro zvládnutí akutní fáze deprese je nutná správná medikace, která vám sedne. To je základ.
A jakmile toho budete schopni, začít pak s psychoterapiemi a dalšími cestami k uzdravení.

U nás probíhaly vždy tak 3 terapie denně. Za nejpřínosnější jsem považovala skupinové psychoterapie. Probírala se tam různá témata, například myšlenky na sebevraždu, pocity při propustkách domů o víkendu ( pro většinu pacientů to bylo těšení i velký stres před víkendy, zvlášť na počátku léčby), jak má člověk reagovat na neomalené poznámky některých lidí apod.

Úplně nejpřínosnějšími terapiemi byly podle mě životopisné skupiny, to když jeden člověk si připravil svůj životopis, přečetl ho a jiní kladli doplňující otázky a své postřehy. Většinou se životopis neobešel bez slz, často to byly totiž dost hororové příběhy. Obvykle  jsme se dostali k jádru problému dotyčného a taky se člověk hodně dozvěděl i sám o sobě, protože ty životopisy mívaly společné rysy v něčem, často se v problému jiného člověk poznal a z pohledu třetí osoby si uvědomil i věci, které i on řešil.
Životopis je tak citlivým tématem, že jeden pacient se po přečtení první věty tak rozplakal, že nebyl schopen životopis přečíst. Ale pak přiznal, že se mu tím pláčem, po léta zadržovaným, nesmírně ulevilo.

Pak byly pracovní terapie (ty mě moc nebavily, přišlo mi to jako spíš zabíjení času, než zaberou léky), při nich se třeba pletly košíky, něco malovalo a nebo navlékaly korálky apod.

Celkem zajímavé byly artterapie - například jsme měli každý namalovat, co bychom měli udělat, aby se náš život změnil k lepšímu.
Nebo udělat mapu vztahů = z barevných papírů vystříhnout a na čtvrtku nalepit sebe a své blízké. To se pak rozebíralo, a bylo velmi zajímavé, kolik pravdivých postřehů se z obrázku vylouplo a emocí vylezlo napovrch, i takových, až se tvůrce sám divil. Posuzovalo se to podle barev, které člověk na jednotlivé postavy použil, jak je na ploše rozmístil atd, bylo v tom nečekaně hodně pravdy, skryté v podvědomí.

Nácvik relaxace, autogenní trénink a jóga mě osobně nějak neoslovily a zdá se mi moc nepomáhaly, ale některým spolupacientům to pomáhalo hodně. Je to individuální.
Muzikoterapie (většinou poslouchání hudby a pak rozebírání pocitů) a biblioterapie (čtení z nějaké knížky a následné rozebírání) mi taky nějak zvlášt přínosné nepřipadaly.

 

#54 27. 4. 2011 23:07

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Blossom napsal(a):

Vilemíno, ahoj, dík za Tvé postřehy.
Žravost až vlčí hlad po Mirtazapinu potvrzuji.
Já ho naštěstí měla jen těch 5 týdnů, takže jsem stačila nabrat jen pár kilo, a jelikž jsem šla do nemocnice zhublá o 6 kilo, tak dnes mám o 2 kila méně, než jsem v posledních letech mívala. Takže jsem se dostala na svou ideální váhu, mám teď zas postavu jako na svém avataru (ta fotka je pár let stará). Ty 2 kila navíc mi nešla sundat ( popravdě - nějak extra jsem to neřešila, zas tak moc mi nevadila). Tak  je mám dole, ovšem tento druh  "hubnutí" jsem si ani ve snu nepředstavovala a samozřejmě nikomu nedoporučuju hmm ...

Tebe bych, snad mi to zaškatulkování nebudeš zazlívat, Vilemíno zařadila do té skupiny, která má (měla) depresi předevím z e samoty, z dlouhodobé absence partnerského vztahu.Teď máš Tonyho a to je dobře, je Ti mnohem líp.
I když deprese úplně nezmizela (což podle mě spadá do další mé "škatulky" - rodinné dispozice).

Co se týká invalidního důchodu, tak část mých spolupacientů ho měla plný (ten učitel, o kterém jsem se zmiňovala, např.už 10 let), a někteří částečný. Takže na depresi se určitě invalidní důchod dává, a nebo tedy dával, možná, že teď jsou pravidla pro invalidní důchod zpřísněná, nevím.
Těch s nějakou formou inv.důchodu tam mezi spolupacienty byla tak třetina.

Vůbec se nezlobím. Sama si to uvědomuju. Myslela jsem si naivně, že po příchodu na VŠ dospěju, více se osamostatním, najdu si partnera a ono nic. Povedlo se to až na magisterském stupni.

Není tady

 

#55 27. 4. 2011 23:13

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

No vidíš, Blossom, mě by zase skupinové terapie vadily, dělalo by mi problém mluvit před tolika lidmi o svých problémech. Nejvíce bych se těšila na pracovní terapie. Strašně ráda vyšívám. Teď mám rozvyšívaný ubrus na velký stůl, vyšívám růžičky stonkovým stehem, strašně mě to uklidňuje. Stejně tak sbírání borůvek je pro mě velký relax. Nebo navlíkání korálků. Pak taky není špatná práce na zahrádce - vytrhávání plevelu atd.

Není tady

 

#56 28. 4. 2011 7:33

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Blossom napsal(a):

Ivano, zmiňuješ se o tom, že ses za depresi styděla, žes nechtěla, aby to okolí vědělo. S podobným postojem jsem se setkala u některých spolupacientů, ti také svůj pobyt na psychiatrickém oddělení před známými tajili. Dokonce jsme toto téma řešili při jedné skupinové psychoterapii. Utajováním jen dáváte prostor různým dohadům a fámám...
Musím říct, že já s tím nemám nejmenší problém, podle mě je to nemoc jako každá jiná a může postihnout úplně každého (viz přísloví Proti průseru není nikdo očkován... wink hmmVšem ze svého okolí jsem to řekla na rovinu, a mám pocit, že nikdo to nějak neřešil, ve smyslu že by to mělo být nějaké stigma. Naopak, často jsem slýchala - já vím, oč jde, měla to má maminka (bratr, kamarádka, kolega z práce......)

Blossom, já jsem to měla se svou depresí stejně. Je to nemoc jako každá jiná. Když jsem o ní mluvila s blízkými i v práci na rovinu, dostávalo se mi ze všech stran pochopení. Žádné odsuzování, nikdy jsem ani neměla pocit, že by si za mými zády něco probírali. Postavila jsem se tomu čelem a myslím, že je to lepší, než se stydět a tutlat to.
Pak jsem chodila 2 a půl roku na skupinovou psychoterapii - každé pondělí odpoledne hodinu a půl. Ta byla super, moc mi pomohla. Ale i tam jsem se setkala se spolupacienty, kteří už chodili na skupinovku třeba 5 let a svému okolí to stále tajili. Dokud se člověk stydí, má to dle mého názoru pro sebe stále nevyřešené.
Já jsem se nesmířila s tím, že bych měla být do konce života na antidepresivách. A tak jsem se rozhodla, že nebudu. V nejhorším byly super, ale teď už chci žít sama za sebe. Někdo je možná musí brát pořád. Já jsem ráda, že jsem mohla po čase tuto berličku odložit.
Ale kdyby zase bylo zle, nebudu váhat a půjdu vyhledat pomoc včas. Doufám, že bych to poznala.

 

#57 28. 4. 2011 10:02

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Já si (ovšem zcela laicky) myslím, že je rozdíl, když někdo má depresi způsobenou vnějšími vlivy (ať už přepracováním,nebo nějakou životní ztrátou) a nebo je to deprese endogenní  - prostě jeho tělo ten serotonin a ostatní látky chronicky nevyrábí.Tam si myslím, že to asi ani jinak nejde, než brát antidepresiva doživotně.V takovém případě bych je i já brala, než podstupovat propady a trápení.
Já pevně doufám, že já patřím do té první škatulky a že časem budu moct antidepresiva zas vysadit. Mají se brát aspoň půl roku po odeznění příznaků, já je chci brát do té doby, než firmu uzavřeme a já si najdu novou práci, než se můj život  po změnách usadí a najede do nových kolejí. Což doufám nebude déle než těch půl roku....

Ještě se chci zeptat vás, co s tím máte zkušenost: Pociťovali jste po příchodu z nemocnice taky zvýšenou  fyzickou únavu? A jak dlouho?
Já se psychicky teď naštěstí cítím zcela dobře. Ale překvapilo mě, jak moc mě klesla fyzička: když jsme byli s přítelem na výletě, byla jsem najednou vyčerpaná tak po čtvrtině trasy, než kterou jsem dřív zvládala levou zadní.
A tak teď, na neschopence, poslouchám své tělo, chvílemi lenoším a odpočívám, chvílemi něco dělám na zahrádce, aby si tělo zvykalo na pohyb, a doufám, že ta únava postupně zmizí.

 

#58 28. 4. 2011 10:19

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss, já jsem atypický případ. Jak už jsem psala, po příchodu z nemocnice mi bylo ještě hůř než předtím, protože jsem se znovu vrátila do nevyřešených problémů.
V nemocnici jsem byla 7 týdnů. Vrátila jsem se začátkem srpna. Kupec na barák shodou okolností přišel v ten samý den, kdy jsem se vrátila z nemocnice. Ale pak se ještě rozhodoval, pak jsem hledala byt, kam se s dětmi přestěhovat, pak jsem hledala peníze, za co ho koupit, protože kupec za dům zaplatí až po vyřízení hypotéky a majitel bytu chtěl peníze hned. Díkybohu se mi hned dvě kamarádky (samy od sebe, aniž jsem se zeptala, když slyšely o mé situaci) nabídly, že mi na byt půjčí, než budu mít peníze za barák a budu jim moct vrátit. I těm jsem nesmírně vděčná, že byly ochotny z fleku mi půjčit téměř čtvrt milionu. Jedné nabídky jsem využila.
Poprvé jsem se synem spala v bytě 29.9.2006, to mi bylo ještě stále příšerně. Líp mi začalo být až v prosinci 2006.

 

#59 28. 4. 2011 12:43

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Obávám se, že vrátit se z léčení domů do nevyřešených problémů není tak atypické, a že to čeká dokonce většinu pacientů:
Osamělí se vrátí domů do své samoty, přepracovaní si musí najít novou méně stresovou práci, spolupacientka, kterou syn připravil o střechu nad hlavou a žije teď jen z dávek v hmotné nouzi si hledá v 55 letech nějaké přístřeší, práci, a i veškeré vybavení, protože přišla i o nábytek apod, protože ho neměla kam uskladnit.... sad Ta chudák nemá vlastně vůbec nic - o všechny materiální jistoty přišla, k tomu totálně  rozbité vztahy v rodině a nalomené zdraví... sad

Z nemocnice by se člověk měl vrátit zdravotně stabilizovaný, psychicky jaksi zpevněný, aby byl schopen zásadní změny ve svém životě realizovat. Po psychoterapiích by měl mít srovnané životní priority a vyznat se ve svém problému, a mít aspoň rámcovou praktickou představu, co bude měnit a jak.
Takto nějak mi to říkal náš primář, a teprve  v takovémto stavu propouštěl pacienty domů, i mě.
Jak to doma pak člověk zvládne, to je trochu sázka do loterie a kromě osobního nasazení v tom hraje roli i kus štěstí...

Upravil(a) Blossom (28. 4. 2011 12:51)

 

#60 28. 4. 2011 13:53

Revliba
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 5. 3. 2011
Příspěvky: 1374

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Zajímalo by mě jak se dá rozlišit hluboká endogenní deprese,kdy je člověk nucen být celoživotně medikován od té reaktivní,které spouštěcí mechanismus byl nějaký náhlý otřes v životě.
Jak už jsem tady psala,tu reaktivní depresi jsem prodělala,léky brala a nepomohly mi nijak zvlášť.
Měla jsem pocit,že to stejně musím zvládnout sama a vysadila je,aniž by nastala jakákoli změna
Chtělo to všechno jen čas.
Tudíž si říkám,že jsem asi nižší hladinu serotoninu neměla.
Nicméně stále mám divný pocit,že už vím,co to je,jak je to hrozný a občas se to o mě pokouší a tak se nějak snažím,aby mě nedostala..
Ale ,kde je ta hranice??

Není tady

 

#61 28. 4. 2011 16:17

Selima
♥♥♥♥♥♥♥
Místo: už Bratislava
Registrovaný: 27. 4. 2006
Příspěvky: 38606

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Ja to laicky vidím tak, že endogénna depresia nepotrebuje žiadne "spúšťače" zvonka, žiadne očividné preťaženie či prepraovanie, žiadne podnety... Že sa nejako začína a žije si bez ohľadu na vonkajšie okolnosti, (fyzický) zdravotný stav, apod. Možno o to ťažšie je priznať si ju, dať sa na liečbu a navyše vydržať tlak nechápajúceho okolia. hmm
Inak, vitaj, Bloss... smile


V 21. storočí je utrpenie povolené, ale už nie povinné.
Brita

Není tady

 

#62 28. 4. 2011 16:37

dusička
♥♥♥♥♥♥♥
Místo: DC
Registrovaný: 14. 6. 2006
Příspěvky: 24389

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss - děkuji za toto téma, sice se mě osobně netýká, jak se říká, kdo nezažije nepochopí, ale alespon o lidech,který tím prošli, přemýšlí.


Každý den je jen jednou za život

Není tady

 

#63 30. 4. 2011 20:27

sahleb
♥♥♥♥♥♥♥
Místo: MIMO CESKO
Registrovaný: 14. 5. 2008
Příspěvky: 5109

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Ja jsem zazila depresi poporodni. A mozna, ze navazpvala na nejakou,kterou jsem mela predtim. MOzna ne.
Ted uz si na to nevzpominam. Svoje priznaky mohu popsat skoro stejne. Strasna unava, nespavost. Mela jsem pocit, ze jsem stale pod vodou a topim se, nekdo/neco me tlaci pod hladinu a drzi me tam.

Blby bylo, ze jsem vazne nevedela, ze mam depresi. Muj chot, kdyz bylo nejlepe me ignoroval. Jinak me urazel, byla jsem lina jako prase a neschopna. Poznal, ze mi neco je a myslim si, ze se docela bavil. Navrhl mi, ze at zkusim sebevrazdu. Jit k doktorovi me ani nenapadlo. Melajsem pocot, ze jsem silene rozmazlena a fakt neschopna a lina. Proste zmetek, kterej se neumi absolutne adekvatne chovat.  A ze jsem nevdecna. Samozrejme, jsem myslela na sebevrazdu, ale nevedela jsem co bude s mym ditetem. To me jedine odradilo.

Az za nekolik let, jsem sla k lekarce, ktera byla Indka,  stasne hodna a chapajici a ta me poprve rekla, ze jsem nemocna. Zadna dalsi terapie nenasledovala a dokonce jsem to nikde nerekla. Chot by me myslim rychle znicil.


Kultura je založena na tom, co se od lidí vyžaduje, ne na tom, co se jim poskytuje.

ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY

Není tady

 

#64 1. 5. 2011 20:54

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Nakoukla jsem dnes zas do téhle diskuse a překvapily mě hned 3 komerční upoutávky pod posledním  příspěvkem: Reklama na Benosen, dále na nějaký preparát z třezalky a pak odkaz na semináře pana Kaliny Máš depresi? Zatím jsem poradil každému...

Mám z toho fakt divný pocit hmm , když tato diskuse o depresi - nemoci (nikoli o občasné depce = špatné náladě, kterou míváme někdy všichni) je využívána jako reklamní prostor pro tuto "cílovou skupinu"....
Tím spíš, že na nemoc - depresi nic z uvedeného nepomáhá, a dokonce může i škodit: Benosen jsem při narůstající depresi zkoušela brát, avšak bylo to k ničemu (zabíral mi však párkrát dřív, když mě zlobila menší, běžná nespavost). A když už berete náhodou antidepresiva, tak se k nim NESMÍ brát přípravky nebo čaje z třezalky.

Nakoukla jsem i na upoutávku seminářů a CD pana Kaliny, co prý zatím v depresi poradil každému. A jeho rady můžou podle mě pomoct v normální běžné blbé náladě, avšak v depresi coby nemoci jsou k ničemu. Např. rada, že se vám udělá líp, pokud si vzpomenete třeba na někoho na vozíku, nebo jinak vážně nemocného... wink
Vím, že jsem se i takto nějak svou narůstajcí depresi snažila zvládnout, když mi svět začal připadat hrozný a viděla jsem vše černě, říkala jsem si - vždyť lidé přeci  žili i ve válkách, a jinak hrozných situacích, a teď nic takového není.
A sama sobě jsem si říkala i - vždyť jsi zdravá, je tolik lidí s těžkými nemocemi, vždyť nemáš proč se trápit.... Bylo to úplně k prdu. Nepomáhalo mi to a nevěřím, že by to někomu se skutečně rozjetou nemocí - depresí pomáhalo.

Proto mi připadá dost eklhaftní usch , že právě tyto odkazy jsou umístěny do této  diskuse... Přijde mi to, jako kdyby v někdo zlomenou nohu sliboval vyléčit heřmánkovou mastí....

Já vím, Babinet pochopitelně žije z reklam, ale tady to podle mě hraničí s určitou etikou...
A pokud jste se v příznacích popsaných v této diskuse poznali, tak zamiřte co nejrychleji k psychiatrovi, a neztrácejte čas a nevyhazujte peníze za přípravky a prostředky, které na rozjíždějící se nebo rozjetou depresi neúčinkují. sad

 

#65 1. 5. 2011 20:57

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Teď koukám, že reklamní upoutávky pod posledním příspěvkem se mění. Teď jsou tam jiné.
Ale to, že se tam sešly právě ty zmíněné 3, o kterých jsem psala, mi přišlo usch .

Tak věřme tedy , že to byla náhoda..... kapitulation

 

#66 1. 5. 2011 21:06

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss, s těmi reklamami - to jen že si toho teď víc všímáš. Vždy si víc všímáme toho, co momentálně máme k řešení.
Já teď všude objevuji kuchyně a vestavěné skříně. smile

 

#67 1. 5. 2011 21:25

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Blossom, je to přesně, jak píšeš. Když se mi rozjížděla deprese, své pocity jsem často ventilovala mamce. Nejčastěji jsem jí říkala, že nemám šanci tento život zvládnout. Její jediná odpověď zněla: Zvládneš to jako jiní. Někdy taky přihodila: Co mají říkat lidi nemocní či jinak trpící. Skutečně toto není pro depresisty žádné povzbuzení, jen je to vždycky naštve. Alespoň mě to strašně naštvalo. Vřelo to v mně, měla jsem chuť mamku plesknout něčím.

Není tady

 

#68 1. 5. 2011 21:30

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Vil, mně to taky říkali. Ale na druhou stranu, co bychom očekávali, co by nám měli říct, aby nám z toho nebylo ještě hůř?
Dělali, co mohli.
Ostatně, co bys takovému člověku řekla ty?

 

#69 1. 5. 2011 21:38

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Vilemína napsal(a):

Blossom, je to přesně, jak píšeš. Když se mi rozjížděla deprese, své pocity jsem často ventilovala mamce. Nejčastěji jsem jí říkala, že nemám šanci tento život zvládnout. Její jediná odpověď zněla: Zvládneš to jako jiní. Někdy taky přihodila: Co mají říkat lidi nemocní či jinak trpící. Skutečně toto není pro depresisty žádné povzbuzení, jen je to vždycky naštve. Alespoň mě to strašně naštvalo. Vřelo to v mně, měla jsem chuť mamku plesknout něčím.

Ano, přesně tak jsem to cítila taky: že nemám šanci tento život zvládnout.
Opravdu jsem to takto cítila. Přesto, že předchozích 45 let jsem zvládla vše, co přede mě život postavil.

Někdo se tu ptal, jak se k nemocnému má chovat okolí. Já vlastně jen s určitostí vím, jak se okolí chovat nemá, to tu bylo popsáno.
Ale jak se chovat má? Ono je to těžké, i ty nejlépe míněné rady, jako Ti Vilemíno dávala Tvá maminka, prostě nepadají na úrodnou půdu, nemůžou, protože duše nemocného je jako poušť, kde prostě nic nevzklíčí...

Asi nejlépe je nemocného trpělivě podporovat, že to je léčitelná nemoc a že se z toho dostane,  a směřovat co nejrychleji k psychiatrovi, nic jiného udělat nelze.
Chápu, že i pro blízké nemocného je to nesmírně náročná situace.

Upravil(a) Blossom (1. 5. 2011 21:41)

 

#70 1. 5. 2011 21:44

matlamama
Zablokovaný
Registrovaný: 29. 4. 2011
Příspěvky: 55

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Vilemína napsal(a):

Blossom, je to přesně, jak píšeš. Když se mi rozjížděla deprese, své pocity jsem často ventilovala mamce. Nejčastěji jsem jí říkala, že nemám šanci tento život zvládnout. Její jediná odpověď zněla: Zvládneš to jako jiní. Někdy taky přihodila: Co mají říkat lidi nemocní či jinak trpící. Skutečně toto není pro depresisty žádné povzbuzení, jen je to vždycky naštve. Alespoň mě to strašně naštvalo. Vřelo to v mně, měla jsem chuť mamku plesknout něčím.

Tohle mi dcera říká často , když má ataky.........já nemůžu tenhle život zvládnout, používá dokonce stejná slova......snažíme se doplňovat léky B komplexem, protože bývá  prostě období , kdy nestačí.

Podle mě je to tím, že deprese člověku bere energii a sílu a ten člověk má pocit, že je to nad jeho síly, všimněme si, že depresáci často na netu zakládají diskuze , kde píšou o svých starostech a doufají v pozitivní energii.......jakoby sajou podporu .......

Není tady

 

#71 1. 5. 2011 23:06

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

majkafa napsal(a):

Vil, mně to taky říkali. Ale na druhou stranu, co bychom očekávali, co by nám měli říct, aby nám z toho nebylo ještě hůř?
Dělali, co mohli.
Ostatně, co bys takovému člověku řekla ty?

Majkafo, těžko říct. Asi bych se snažila své dítě více podpořit, snažit se celou situaci více rozebrat. U mamky jsem měla pocit, že ji svými problémy obtěžuju.

Není tady

 

#72 1. 5. 2011 23:10

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss, co celé dny děláš? Užíváš si zahrádky? Doporučuju dny vyplnit smysluplnou činností, která člověka příliš nezatíží. Nic nedělání není dobré. Není to tak dávno, co jsem jen tak bezcílně surfovala po internetu, nebo jen čuměla do blba. Rozhodila jsem si denní biorytmus, bylo to hrozné.

Není tady

 

#73 2. 5. 2011 9:23

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Vilemína napsal(a):

Bloss, co celé dny děláš? Užíváš si zahrádky? Doporučuju dny vyplnit smysluplnou činností, která člověka příliš nezatíží. Nic nedělání není dobré. Není to tak dávno, co jsem jen tak bezcílně surfovala po internetu, nebo jen čuměla do blba. Rozhodila jsem si denní biorytmus, bylo to hrozné.

Vilemíno, já se na radu své psychoterapeutky snažím činnost teď krátce po návratu z nemocnice spíš brzdit. Psychoterapeutka mi totiž odkryla, že jsem svým naturelem až příliš nastavená na aktivitu, na výkon, že neumím pasivně odpočívat, a to mi škodí.

Ale k Tvému dotazu: Když je hezky, pobývám hodně na zahrádce, sázím kytky, natírám  plot apod., mezitím si tam ale taky posedím třeba s kafem a kochám se tím, co jsem natřela a zasadila a vůbec tím jak je krásný den. Občas si odběhnu sem k Babinetu.
A dnes, když prší,  se budu věnovat restům v domácnosti.

O víkendu jsem byla s přítelem na 2 kratších výletech na kole, naštěstí i fyzická únava už mě opouští. Jsem ráda, že  mám psané vycházky takřka po celý den, tak to mi umožňuje pozvolný návrat zpátky ke všemu, co jsem dělávala, zpátky do normálního života. smile

 

#74 2. 5. 2011 17:43

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss, když jsem si četla na výletech popis tvého víkendového výletu, první mě napadlo - ta holka je tak krátce po velkém ataku těžké deprese a už takhle přepaluje své fyzické síly. Mě by takový výlet položil i teď, a to si myslím, že jsem zdravá.
Prosím, nezapomeń, že máš nařízený pasivní odpočinek. Mám o tebe starost.

 

#75 2. 5. 2011 18:35

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss, jaká je tvá diagnóza? Středně těžké deprese?

Není tady

 
NÁŠ TIP:

    Zápatí

    Powered by PunBB 1.2.24c
    © Copyright 2002–2008 Rickard Andersson
    Content © Copyright 2000–2016 SAMI spol. s r.o.
    Ochrana osobních údajů