Marthino, mě tady to diskutování o depresi nevadí, ale naopak prospívá. Už se znám, abych něco mohla "odžít a odložit", pomáhá mi o tom mluvit nebo psát, vykecat se z toho, na příspěvcích a zkušenostech ostatních si některé věci doobjasnit a lépe pochopit.
Takto jsem díky babinetu se po pár letech  vyrovnala se vším ohledně alkoholové závislosti mého bývalého manžela. V době, kdy jsem to prožívala, babinet nebyl, mě strašně chybělo pokecat si s někým s podobnou prožitou zkušeností.
Až po vypsání se ze všeho na alkoholickém vlákně jsem cítila, že už jsem to v sobě konečně uzavřela.

Ivano, zmiňuješ se o tom, že ses za depresi styděla, žes nechtěla, aby to okolí vědělo. S podobným postojem jsem se setkala u některých spolupacientů, ti také svůj pobyt na psychiatrickém oddělení před známými tajili. Dokonce jsme toto téma řešili při jedné skupinové psychoterapii. Utajováním jen dáváte prostor různým dohadům a fámám...
Musím říct, že já s tím nemám nejmenší problém, podle mě je to nemoc jako každá jiná a může postihnout úplně každého (viz přísloví Proti průseru není nikdo očkován... .  Všem ze svého okolí jsem to řekla na rovinu, a mám pocit, že nikdo to nějak neřešil, ve smyslu že by to mělo být nějaké stigma. Naopak, často jsem slýchala - já vím, oč jde, měla to má maminka (bratr, kamarádka, kolega z práce......)

Jedna spolupacientka vyprávěla, jak když se kdysi její kolega se vrátil z nemocnice, tak ho před celým pracovním kolektivem jedna ženská  oslovila - Tak co, jak bylo v blázinci??
Já bych na to odpověděla: Dobře. Dali mě tam dohromady, díky nim je mi líp. Takže když by to postihlo vás nebo vaše blízké, nebojte se blázince, tam vám pomůžou...

Upravil(a) Blossom (27. 4. 2011 22:04)

Jak už jsem psala dřív, pro zvládnutí akutní fáze deprese je nutná správná medikace, která vám sedne. To je základ.
A jakmile toho budete schopni, začít pak s psychoterapiemi a dalšími cestami k uzdravení.

U nás probíhaly vždy tak 3 terapie denně. Za nejpřínosnější jsem považovala skupinové psychoterapie. Probírala se tam různá témata, například myšlenky na sebevraždu, pocity při propustkách domů o víkendu ( pro většinu pacientů to bylo těšení i velký stres před víkendy, zvlášť na počátku léčby), jak má člověk reagovat na neomalené poznámky některých lidí apod.

Úplně nejpřínosnějšími terapiemi byly podle mě životopisné skupiny, to když jeden člověk si připravil svůj životopis, přečetl ho a jiní kladli doplňující otázky a své postřehy. Většinou se životopis neobešel bez slz, často to byly totiž dost hororové příběhy. Obvykle  jsme se dostali k jádru problému dotyčného a taky se člověk hodně dozvěděl i sám o sobě, protože ty životopisy mívaly společné rysy v něčem, často se v problému jiného člověk poznal a z pohledu třetí osoby si uvědomil i věci, které i on řešil.
Životopis je tak citlivým tématem, že jeden pacient se po přečtení první věty tak rozplakal, že nebyl schopen životopis přečíst. Ale pak přiznal, že se mu tím pláčem, po léta zadržovaným, nesmírně ulevilo.

Pak byly pracovní terapie (ty mě moc nebavily, přišlo mi to jako spíš zabíjení času, než zaberou léky), při nich se třeba pletly košíky, něco malovalo a nebo navlékaly korálky apod.

Celkem zajímavé byly artterapie - například jsme měli každý namalovat, co bychom měli udělat, aby se náš život změnil k lepšímu.
Nebo udělat mapu vztahů = z barevných papírů vystříhnout a na čtvrtku nalepit sebe a své blízké. To se pak rozebíralo, a bylo velmi zajímavé, kolik pravdivých postřehů se z obrázku vylouplo a emocí vylezlo napovrch, i takových, až se tvůrce sám divil. Posuzovalo se to podle barev, které člověk na jednotlivé postavy použil, jak je na ploše rozmístil atd, bylo v tom nečekaně hodně pravdy, skryté v podvědomí.

Nácvik relaxace, autogenní trénink a jóga mě osobně nějak neoslovily a zdá se mi moc nepomáhaly, ale některým spolupacientům to pomáhalo hodně. Je to individuální.
Muzikoterapie (většinou poslouchání hudby a pak rozebírání pocitů) a biblioterapie (čtení z nějaké knížky a následné rozebírání) mi taky nějak zvlášt přínosné nepřipadaly.

No vidíš, Blossom, mě by zase skupinové terapie vadily, dělalo by mi problém mluvit před tolika lidmi o svých problémech. Nejvíce bych se těšila na pracovní terapie. Strašně ráda vyšívám. Teď mám rozvyšívaný ubrus na velký stůl, vyšívám růžičky stonkovým stehem, strašně mě to uklidňuje. Stejně tak sbírání borůvek je pro mě velký relax. Nebo navlíkání korálků. Pak taky není špatná práce na zahrádce - vytrhávání plevelu atd.

Já si (ovšem zcela laicky) myslím, že je rozdíl, když někdo má depresi způsobenou vnějšími vlivy (ať už přepracováním,nebo nějakou životní ztrátou) a nebo je to deprese endogenní  - prostě jeho tělo ten serotonin a ostatní látky chronicky nevyrábí.Tam si myslím, že to asi ani jinak nejde, než brát antidepresiva doživotně.V takovém případě bych je i já brala, než podstupovat propady a trápení.
Já pevně doufám, že já patřím do té první škatulky a že časem budu moct antidepresiva zas vysadit. Mají se brát aspoň půl roku po odeznění příznaků, já je chci brát do té doby, než firmu uzavřeme a já si najdu novou práci, než se můj život  po změnách usadí a najede do nových kolejí. Což doufám nebude déle než těch půl roku....

Ještě se chci zeptat vás, co s tím máte zkušenost: Pociťovali jste po příchodu z nemocnice taky zvýšenou  fyzickou únavu? A jak dlouho?
Já se psychicky teď naštěstí cítím zcela dobře. Ale překvapilo mě, jak moc mě klesla fyzička: když jsme byli s přítelem na výletě, byla jsem najednou vyčerpaná tak po čtvrtině trasy, než kterou jsem dřív zvládala levou zadní.
A tak teď, na neschopence, poslouchám své tělo, chvílemi lenoším a odpočívám, chvílemi něco dělám na zahrádce, aby si tělo zvykalo na pohyb, a doufám, že ta únava postupně zmizí.

Obávám se, že vrátit se z léčení domů do nevyřešených problémů není tak atypické, a že to čeká dokonce většinu pacientů:
Osamělí se vrátí domů do své samoty, přepracovaní si musí najít novou méně stresovou práci, spolupacientka, kterou syn připravil o střechu nad hlavou a žije teď jen z dávek v hmotné nouzi si hledá v 55 letech nějaké přístřeší, práci, a i veškeré vybavení, protože přišla i o nábytek apod, protože ho neměla kam uskladnit.... Ta chudák nemá vlastně vůbec nic - o všechny materiální jistoty přišla, k tomu totálně  rozbité vztahy v rodině a nalomené zdraví...

Z nemocnice by se člověk měl vrátit zdravotně stabilizovaný, psychicky jaksi zpevněný, aby byl schopen zásadní změny ve svém životě realizovat. Po psychoterapiích by měl mít srovnané životní priority a vyznat se ve svém problému, a mít aspoň rámcovou praktickou představu, co bude měnit a jak.
Takto nějak mi to říkal náš primář, a teprve  v takovémto stavu propouštěl pacienty domů, i mě.
Jak to doma pak člověk zvládne, to je trochu sázka do loterie a kromě osobního nasazení v tom hraje roli i kus štěstí...

Upravil(a) Blossom (28. 4. 2011 12:51)

Ja to laicky vidím tak, že endogénna depresia nepotrebuje žiadne "spúšťače" zvonka, žiadne očividné preťaženie či prepraovanie, žiadne podnety... Že sa nejako začína a žije si bez ohľadu na vonkajšie okolnosti, (fyzický) zdravotný stav, apod. Možno o to ťažšie je priznať si ju, dať sa na liečbu a navyše vydržať tlak nechápajúceho okolia.
Inak, vitaj, Bloss...

Ja jsem zazila depresi poporodni. A mozna, ze navazpvala na nejakou,kterou jsem mela predtim. MOzna ne.
Ted uz si na to nevzpominam. Svoje priznaky mohu popsat skoro stejne. Strasna unava, nespavost. Mela jsem pocit, ze jsem stale pod vodou a topim se, nekdo/neco me tlaci pod hladinu a drzi me tam.

Blby bylo, ze jsem vazne nevedela, ze mam depresi. Muj chot, kdyz bylo nejlepe me ignoroval. Jinak me urazel, byla jsem lina jako prase a neschopna. Poznal, ze mi neco je a myslim si, ze se docela bavil. Navrhl mi, ze at zkusim sebevrazdu. Jit k doktorovi me ani nenapadlo. Melajsem pocot, ze jsem silene rozmazlena a fakt neschopna a lina. Proste zmetek, kterej se neumi absolutne adekvatne chovat.  A ze jsem nevdecna. Samozrejme, jsem myslela na sebevrazdu, ale nevedela jsem co bude s mym ditetem. To me jedine odradilo.

Az za nekolik let, jsem sla k lekarce, ktera byla Indka,  stasne hodna a chapajici a ta me poprve rekla, ze jsem nemocna. Zadna dalsi terapie nenasledovala a dokonce jsem to nikde nerekla. Chot by me myslim rychle znicil.

Teď koukám, že reklamní upoutávky pod posledním příspěvkem se mění. Teď jsou tam jiné.
Ale to, že se tam sešly právě ty zmíněné 3, o kterých jsem psala, mi přišlo .

Tak věřme tedy , že to byla náhoda.....

Blossom, je to přesně, jak píšeš. Když se mi rozjížděla deprese, své pocity jsem často ventilovala mamce. Nejčastěji jsem jí říkala, že nemám šanci tento život zvládnout. Její jediná odpověď zněla: Zvládneš to jako jiní. Někdy taky přihodila: Co mají říkat lidi nemocní či jinak trpící. Skutečně toto není pro depresisty žádné povzbuzení, jen je to vždycky naštve. Alespoň mě to strašně naštvalo. Vřelo to v mně, měla jsem chuť mamku plesknout něčím.

Vilemína napsal(a):

Blossom, je to přesně, jak píšeš. Když se mi rozjížděla deprese, své pocity jsem často ventilovala mamce. Nejčastěji jsem jí říkala, že nemám šanci tento život zvládnout. Její jediná odpověď zněla: Zvládneš to jako jiní. Někdy taky přihodila: Co mají říkat lidi nemocní či jinak trpící. Skutečně toto není pro depresisty žádné povzbuzení, jen je to vždycky naštve. Alespoň mě to strašně naštvalo. Vřelo to v mně, měla jsem chuť mamku plesknout něčím.

Ano, přesně tak jsem to cítila taky: že nemám šanci tento život zvládnout.
Opravdu jsem to takto cítila. Přesto, že předchozích 45 let jsem zvládla vše, co přede mě život postavil.

Někdo se tu ptal, jak se k nemocnému má chovat okolí. Já vlastně jen s určitostí vím, jak se okolí chovat nemá, to tu bylo popsáno.
Ale jak se chovat má? Ono je to těžké, i ty nejlépe míněné rady, jako Ti Vilemíno dávala Tvá maminka, prostě nepadají na úrodnou půdu, nemůžou, protože duše nemocného je jako poušť, kde prostě nic nevzklíčí...

Asi nejlépe je nemocného trpělivě podporovat, že to je léčitelná nemoc a že se z toho dostane,  a směřovat co nejrychleji k psychiatrovi, nic jiného udělat nelze.
Chápu, že i pro blízké nemocného je to nesmírně náročná situace.

Upravil(a) Blossom (1. 5. 2011 21:41)

majkafa napsal(a):

Vil, mně to taky říkali. Ale na druhou stranu, co bychom očekávali, co by nám měli říct, aby nám z toho nebylo ještě hůř?
Dělali, co mohli.
Ostatně, co bys takovému člověku řekla ty?

Majkafo, těžko říct. Asi bych se snažila své dítě více podpořit, snažit se celou situaci více rozebrat. U mamky jsem měla pocit, že ji svými problémy obtěžuju.

Vilemína napsal(a):

Bloss, co celé dny děláš? Užíváš si zahrádky? Doporučuju dny vyplnit smysluplnou činností, která člověka příliš nezatíží. Nic nedělání není dobré. Není to tak dávno, co jsem jen tak bezcílně surfovala po internetu, nebo jen čuměla do blba. Rozhodila jsem si denní biorytmus, bylo to hrozné.

Vilemíno, já se na radu své psychoterapeutky snažím činnost teď krátce po návratu z nemocnice spíš brzdit. Psychoterapeutka mi totiž odkryla, že jsem svým naturelem až příliš nastavená na aktivitu, na výkon, že neumím pasivně odpočívat, a to mi škodí.

Ale k Tvému dotazu: Když je hezky, pobývám hodně na zahrádce, sázím kytky, natírám  plot apod., mezitím si tam ale taky posedím třeba s kafem a kochám se tím, co jsem natřela a zasadila a vůbec tím jak je krásný den. Občas si odběhnu sem k Babinetu.
A dnes, když prší,  se budu věnovat restům v domácnosti.

O víkendu jsem byla s přítelem na 2 kratších výletech na kole, naštěstí i fyzická únava už mě opouští. Jsem ráda, že  mám psané vycházky takřka po celý den, tak to mi umožňuje pozvolný návrat zpátky ke všemu, co jsem dělávala, zpátky do normálního života.

Bloss, jaká je tvá diagnóza? Středně těžké deprese?