Oznámení

19. dubna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení!

19. dubna : Obyčejný citrón a jeho netradiční využití beze zbytku. V kuchyni i v domácnosti je skvělý pomocník!

19. dubna : Rodičovství podle zvěrokruhu: Štíři jsou přísní, Panny umí ustoupit.

#26 26. 4. 2011 18:31

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Majkafo, vůbec nevadí, naopak,já si ráda počtu a srovnám to, jak depresi prožívali ostatní, co jim pomáhalo, jaké mají zkušenosti...

Vlastně takto jakoby pokračovalo mé povídání si se spolupacienty, nesmírně přínosné. Člověk viděl, že v tom není sám, pochytil rady těch, kdo již byli v léčbě dál, pochopil, že některé pocity v depresi jsou zákonité a spjaté právě s tou nemocí a že to tedy není osobní selhání a neschopnost.

Takže piš dál, Ty i ostatní, těším se na vaše postřehy.
Ač už jsem z nejhoršího venku, to téma je pro mě hodně aktuální a každá zkušenost, kterou mohu použít i do svého života, se vítá. smile

 

#27 26. 4. 2011 18:38

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Mně to povídání se spolupacienty tenkrát taky hodně pomáhalo.
Bylo moc prima, když už jsem mohla pak chodit na vycházky sama nebo se spolupacienty.
Ze začátku vůbec, jak píšeš, a pak jen s dospělým příbuzným. Ale já tu žádného dospělého příbuzného neměla. Mému synovi bylo 17, tak po pohovoru s mým lékařem dostal výjimku, že mi bylo dovoleno chodit s ním. Sedli jsme si vždy do parku k fontáně a já dvě hodiny čuměla do fontány a měla jsem totálně prázdnou hlavu a v těch chvílích mě nic netrápilo.
Jednou se mnou zašel i ke kadeřnici. Ani nevím, jak jsem to přežila, ale říkal, že jsem tam vypadala tak klidně a spokojeně.
A pak asi po 5 týdnech mě pustili samotnou na plovárnu. Já byla tak šastná, že jsem to zvládla v prostředí, kde jsem nikdy nebyla. Měla jsem děsný strach, ale stále jsem se myšlenkami uklidňovala,že to zvládnu, a když ne, tak to prostě někomu řeknu a oni zavolají na psychiatrii a někdo si pro mě přijde.
Byla jsem tak pyšná, že jsem to zvládla. Dnes mi to přijde úsměvné, ale tenkrát to pro mě bylo, jako bych zdolala Mount Everest.

 

#28 26. 4. 2011 21:37

hellium
♥♥-----
Registrovaný: 10. 11. 2010
Příspěvky: 84

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Milá Blossom, i já Tě vítám zpátky. Tedy vlastně ne zpátky, spíš na Tvé nové cestě. Mám velikánskou radost, že jsi v pořádku a že jsi to pořád Ty. Když teď čtu Tvé nové příspěvky usmívám se u toho jak blb big_smile. I když skoro nepřispívám, chodím si sem často číst a Tvoje psaní mě hodně oslovuje - tak jako většinu ostatních tady. A se Ti daří! Ještě připojím své "životní motto": A teď už to bude jenom lepší. big_smile

Není tady

 

#29 26. 4. 2011 21:44

morpheus
Babinet Klub
Místo: Dolní Kotěhůlky
Registrovaný: 14. 2. 2009
Příspěvky: 8057
Web

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss : Nazdar bazar tongue a diky za clanky k depresi. Nechces je rovnou blognout ? Mohou byt hlavne pro takove jako jsem ja, co depresi a dokonce i depku neznaji ani z odborne literatury. Ja volim pokazde mezi zivotem a smrti, zatim se mi nestalo, ze bych musel zvolit predcasnou smrt, jelikoz tu jeste porad pisu par


"Upozorňujeme, že neživé objekty, jako je Kamarádka, nemluví. Pokud mluví, doporučujeme neposlouchat jejich rady"

Není tady

 

#30 26. 4. 2011 22:25

Kiara
♥♥♥♥♥♥♥
Místo: Praha - východ
Registrovaný: 10. 1. 2006
Příspěvky: 9643

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

majkafa napsal(a):

Celou tu dobu mě udivovalo, že jsem nepřistoupila k řešení, o kterém psala Kiara. Věděla jsem, že mám sklon řešit problémy alkoholem. Ale v době deprese jsem v sobě měla jakousi záklopku a nevypila jsem ani kapku alkoholu. Díkybohu za tu klapku.

Ano, Majkafo.
Ve většině lidí dřímá jakási poslední jiskřička pudu sebezáchovy, která mu brání udělat ten poslední osudový krok dopředu. U Tebe to byla jakási pomyslná záklopka, která Ti podvědomě velela "Nesmíš", u mě to bylo rozhodnutí dobrovolně podstoupit léčbu, které mi naopak zavelelo: "Musíš".

Já to řeknu trochu odlehčeně: Ten Pámbíček nás musel mít obzvl᚝ rád, musel s námi mít svoje speciální úmysly - třeba abychom na tomto světě pobyly o něco déle, než jsme měly původně v úmyslu a popostrčil nás k tomu, abychom to předčasně nevzdávaly wink


"Náhody neexistují - to jen Bůh chce zůstat inkognito ..."

Není tady

 

#31 26. 4. 2011 22:56

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Blossom, vítám tě zpátky na Babinetu. Taky jsi mi tu moc chyběla.

Myslím, že na toto vlákno budu často přispívat, páč moje diagnóza je taky deprese, přesněji lehká až středně těžká deprese protahovaná (dystýmie). Onemocněla jsem v roce 2008 kvůli tomu, že jsem si připadala strašně nemožná, že s nikým nechodím, tehdy jsem byla nepolíbená panna. Tři čtvrtě roku jsem depresi čelila bez odborné pomoci, teprve až pak jsem se začala léčit. Léčím se stále, beru už třetím rokem antidepresiva. Až loni v létě nastal obrat. Konečně jsem se měla od čeho odrazit, udělala jsem bakalářské státnice, podala si inzerát na seznamku a na taky na doučovací servery, našla Tonyho a začala doučovat němčinu.

Blossom, já prožívala depresi trochu jinak. Přímo mě obtěžovala nadměrná spavost, spala jsem průměrně 12 hodin, můj rekord byl myslím 16 hodin v kuse. Pořád jsem byla unavená, nic nepomáhalo, až pak Tony, doučování a úlohy do školy, kdy jsem musela být vzhůru. V době, kdy mě deprese sžíraly nejvíce, jsem si pletla dny, termíny, dvakrát jsem zapomněla, že mám zkoušku, přitom jsem si všechno značila do kalendáře a pětkrát se dívala. Strašně to ve mně vřelo, byla jsem tak vzteklá, měla jsem tendenci ublížit svým křečkům. Představovala jsem si, jak je vyhodím z okna, spláchnu do záchodu nebo jim aspoň ustřihnu nožičku a nebo ouško. Teď se za takovéto myšlenky stydím. Prostě jsem se cítila tak špatně a záviděla křečkům, že je jim líp, chtěla jsem, aby jim bylo taky tak zle. Z toho jsem měla takové stavy, kdy bych nejraději zkameněla, neměla jsem na nic sílu, jen jsem čuměla do blba, představovala jsem si, jak si zalezu pod psací stůl, zůstanu nehybná a nakonec bezbolestně zemřu. Často jsem myslela na sebevraždu, k realizaci ovšem nikdy nedošlo. Bála jsem se a bojím následků, zkrátka že dojde k situaci, kdy na tom budu ještě hůř než před pokusem. Moc dobře si vzpomínám na večery, kdy jsem se modlila, aby umřela ve spánku. Ráno jsem byla pak zklamaná, že se tak nestalo. Je zajímavé, že ráno mi bylo poměrně dobře, deprese zaútočila až k odpolednímu, nejhorší to bylo večer. Taky jsem bývala strašně apatická, bylo mi všechno jedno. Asi tři semestry jsem to měla nahnuté ve škole, málem mě i vyhodili ze školy, páč jsem do určitého data neměla splněný určitý počet kreditů. Vždycky štěstí přálo na mé straně a já se posunula o semestr dál. Bakaláře jsem přesto studovala čtyři roky, o rok jsem si ho prodloužila. V době největších depresí jsem ztratila zájem se stýkat se svou tehdy jedinou kamarádkou, kontakt jsem s ní po roce opět navázala. Nic mě nebavilo, přestala jsem se věnovat koníčkům. Nemohla jsem se učit, učení mě strašně rozčilovalo. Často jsem se také fackovala, bohužel toto mi zůstalo a i teď si takto občas ulevím.

Za ty tři roky jsem vystřídala několik léků. Nejprve mi psychiatrička, od které jsem po pár měsících odešla, předepsala Mollome, po tom mě brněly strašně končetiny a ráno, resp. dopoledne jsem se probouzela z hlubokého spánku, jako by mě vytahovali ze studny. Vedlejší účinky nepřešly, s psychiatričkou jsem nebyla spokojená, proto jsem tedy přešla k jinému odborníkovi. Dostala jsem Cipralex, který velice dobře snáším, po čase mi přidal Deniban, což je speciální lék na dystýmii, a pak beru taky Mollome na večer, má to zlepšit spánek.

Není tady

 

#32 26. 4. 2011 23:09

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Otázky na tebe, Blossom.
Kde jsi byla hospitalizovaná? V Bohnicích?
Já hospitalizovaná nikde nebyla, léčím se jen ambulantně.

DOBRÁ RADA
Kde vám skutečně pomůžou, jsou psychiatrické léčebny, ne psychiatrické oddělení v nemocnicích. V Brně jsou tři lůžkové psychiatrie: Vojenská nemocnice, Bohunice (neplést s Bohnicemi, v Bohunicích je fakultní nemocnice) a Černovice. Jediné Černovice jsou PL (psychiatrická léčebna). Mám nemocného bráchu, schizofrenika, za poslední dva roky byl hospitalizovaný šestkrát na psychiatrii, čtyřikrát ve Vojenské nemocnici a dvakrát v Černovicích. V Černovicích je lepší péče a hlavně, je tam návaznost, to ve Vojenské nemocnici se o ně po propuštění nikdo nestará, neexistuje tam stacionář, ani pacienty neposílají třeba do různých občanských sdružení na doléčení. Od mamčiného známého, brněnského revizního lékaře, vím, že Vojenská nemocnice se specializuje na alkoholiky, ostatním neumí pomoct, Bohunice dělají zase vědu, jediné Černovice dokáží postavit lidi na nohy, snaží se o komplexní léčbu, která má návaznost. Tolik k brněnským psychiatriím. Každopádně, pokud budete mít problém (nepřeju vám to), nechoďte do Vojenské nemocnice v Brně, celkově tato nemocnice, tedy až na oční, stojí za nic.

Není tady

 

#33 26. 4. 2011 23:12

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Pak ještě, myslím, že to tu psala Blossom o svém spolupacientovi, že má ID (invalidní důchod) na depresi. Tak to nikomu nedají. Musí to mít na jinou diagnózu, na deprese skutečně důchod nedávají. Vůbec ono je problém dostat ID i na schizofrenii, můj brácha má schizofrenii, není schopen chodit do práce, ani do školy a dostal ID 1. stupně.

Není tady

 

#34 26. 4. 2011 23:19

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Další postřeh.
Když jsem se začala léčit, tak jsem se naivně domnívala, že když budu poctivě brát antidepresiva, bude po depresi. Netušila jsem, že je to běh na dlouhou tra. Je to víc jak rok, co přispívám na fórum Deprese a jak z ní ven na Lidech.cz. Tam jsou lidi, co se s depresí léčí více jak 20 let! Snaží se všemi způsoby depresi čelit, ovšem čas od času zažívají ataky. Bojují s depresí, nevzdávají to. Mnohdy je to vysilující, deprimující, navzájem se tam podporujeme, tak sa nemoc snáší líp. Kdybys měla Blossom zájem, můžeš se k nám přijít podívat.

Není tady

 

#35 26. 4. 2011 23:25

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Z příspěvků Blossom a Majkafy nezasvěcený může mít dojem, že depresisté hubnou a ztrácí chu k jídlu. Někteří ano, ovšem spousta z nich naopak hodně přibere. Důkazem je toho můj brácha, kterému se schizofrenie vyvinula z depresí. Po Zyprexe přibral cca 40 kg! Byl teda na kost hubený, tak to nebylo tak hrozné, ale přesto to byla síla, když za dva měsíce přibral 40 kg. Před časem zase bral Mirtazapin (Blossom, pozor na to) a nabral asi 25 kg za dva měsíce. Oba léky na psychiku hodně pomůžou, ovšem 90% lidí po něm hodně přibere, chu k jídlu je neovladatelná. Pamatuju si, že brácha snědl místo jedné porce oběda porce tři, ze spaní mluvil jídlo, jídlo. Otevřeně říkám, že kdyby mi někdo jeden z těchto léků nabídl, odmítla bych. Už tak mám nadváhu, nemůžu si dovolit přibrat 30 kg. Myslím, že je dobře, že ti Mirtazapin nakonec vysadili.

Není tady

 

#36 26. 4. 2011 23:27

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Mám z tebe, Blossom, radost. Je skvělé, že se chceš léčit a aktivně se zapojuješ do léčby. Moc ti přeju, aby se to už jen zlepšovalo. Gratuluju ti k rozhodnutí přestat podnikat a začít "nový život".

Není tady

 

#37 26. 4. 2011 23:32

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Ještě bych ti, Blossom a všem depresistům, doporučila cvičit jógu. Já ji začala cvičit v době, kdy jsem na tom byla nejhůř. Tehdy mi absolutně nešlo se uvolnit, všechno mě tam štvalo, spousta pozic mi nešla. Vytrvala jsem ovšem a teď, po třech letech, cítím obrovský pokrok v józe. Zjistila jsem po čase, že mě jóga uklidňuje, krásně se při cvičení uvolním. Na józe je mi strašně sympatické, že je to cvičení pro všechny generace.

Není tady

 

#38 27. 4. 2011 7:31

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Vilemíno, znám několik lidí, co mají plný invalidní důchod (teď se to snad nazývá důchod 3. stupně?) s diagnózou deprese.

Vzpomínám si, že jsem se taky fackovala, když už to bylo v hlavě k nevydržení. A taky jsem se štípala a trochu řezala do rukou, abych fyzickou bolestí přehlušila psychickou.
Pak jsem měla období, kdy jsem chodila. Sem-tam, sem-tam, nemocniční chodba byla naštěstí dlouhá. Bylo nás tam chodičů několik.
A taky jsem mluvila na veřejnosti nahlas. Když se to nedalo v hlavě vydržet. Nahlas jsem si říkala - nebooj, holčičko, to zvládneš, to bude dobrý. smile

 

#39 27. 4. 2011 8:05

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Vilemíno, ahoj, dík za Tvé postřehy.
Žravost až vlčí hlad po Mirtazapinu potvrzuji.
Já ho naštěstí měla jen těch 5 týdnů, takže jsem stačila nabrat jen pár kilo, a jelikž jsem šla do nemocnice zhublá o 6 kilo, tak dnes mám o 2 kila méně, než jsem v posledních letech mívala. Takže jsem se dostala na svou ideální váhu, mám teď zas postavu jako na svém avataru (ta fotka je pár let stará). Ty 2 kila navíc mi nešla sundat ( popravdě - nějak extra jsem to neřešila, zas tak moc mi nevadila). Tak  je mám dole, ovšem tento druh  "hubnutí" jsem si ani ve snu nepředstavovala a samozřejmě nikomu nedoporučuju hmm ...

Tebe bych, snad mi to zaškatulkování nebudeš zazlívat, Vilemíno zařadila do té skupiny, která má (měla) depresi předevím z e samoty, z dlouhodobé absence partnerského vztahu.Teď mᚠTonyho a to je dobře, je Ti mnohem líp.
I když deprese úplně nezmizela (což podle mě spadá do další mé "škatulky" - rodinné dispozice).

Co se týká invalidního důchodu, tak část mých spolupacientů ho měla plný (ten učitel, o kterém jsem se zmiňovala, např.už 10 let), a někteří částečný. Takže na depresi se určitě invalidní důchod dává, a nebo tedy dával, možná, že teď jsou pravidla pro invalidní důchod zpřísněná, nevím.
Těch s nějakou formou inv.důchodu tam mezi spolupacienty byla tak třetina.

 

#40 27. 4. 2011 8:26

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Ještě jsi se ptala Vilemíno, kde jsem byla hospitalizovaná. V rámci zachování své anonymity tady na babinetu nechci uvádět město, ovšem bylo to na psychiatrickém oddělení nemocnice, nikoli v psychiatrické léčebně.
Dole na příjmovém oddělení byli pacienti všech diagnóz, o patro výš jen my, s depresí a už ve stabilizovanějším stavu (každý z nás pobyl nejprve nějaký čas na tom příjmovém oddělení) a léčení alkoholici.
Musím říct, že péče byla podle mě skvělá, personál výborný (sem tam nějaká výjimka se nala, ale to je všude), dokonce i strava vynikající, ačkoli na nemocniční stravu většinou lidi nadávají.
To výdejní okénko, jsem jim tam ze srandy říkala, mi doma tedy bude chybět big_smile .

Kdybyste přišli na to naše oddělení v prvním patře, asi byste nevěřili, že jste na psychiatrii. Při pohledu zvenčí to mohlo vypadat, jako banda simulantů wink hmm . V přestávkách mezi terapiemi jsme sedávali na terase a nebo na chodbě a povídali si, často zazníval smích. O vycházkách jsme chodili na kafe a zákusek, říkali jsme tomu zákuskoterapie, cukrárny v okolí jsme měli zmapované.
Dost často však někomu z nás bylo psychicky zle, avšak to ho spolupacienti podrželi, nebo se to řešilo na skupinové psychoterapii, případně to řešili doktoři změnou medikace. Ale na první pohled jsme vypadali jako parta kamarádů někde na společné akci.
Tím chci říct - nedémonizujte si psychiatrii jako "blázinec", nebojte se psychiatrie, nestyďte se za to, že jste tam byli hospitalizovaní a nebo se chystáte. Je to místo, kde vám pomohou, a kde jsou lidi stejní, jako všude jinde - dobří i horší, jen je spojuje společný zdravotní problém.
Mám odtamtud pár nových kamarádek. S jednou z nich (ta tam byla opakovaně, právě kvůli své samotě) plánujeme za pár dní návštěvu koncertu. Mě je její společnost příjemná a jí snad dám trochu pocit, že není tak úplně sama.

Shrnu to - nebojte se psychiatrie, je lépe se nechat tam pár týdnů hospitalizovat aby vás poměrně rychle postavili na nohy, než se roky pouze při ambulatní léčbě doma trápit.

Upravil(a) Blossom (27. 4. 2011 8:38)

 

#41 27. 4. 2011 10:30

amely
♥♥♥♥♥--
Registrovaný: 11. 1. 2009
Příspěvky: 907

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Vilemína napsal(a):

Pak ještě, myslím, že to tu psala Blossom o svém spolupacientovi, že má ID (invalidní důchod) na depresi. Tak to nikomu nedají. Musí to mít na jinou diagnózu, na deprese skutečně důchod nedávají. Vůbec ono je problém dostat ID i na schizofrenii, můj brácha má schizofrenii, není schopen chodit do práce, ani do školy a dostal ID 1. stupně.

Upravil(a) amely (29. 4. 2011 7:33)

Není tady

 

#42 27. 4. 2011 10:33

amely
♥♥♥♥♥--
Registrovaný: 11. 1. 2009
Příspěvky: 907

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

A ještě ty psychosomatické projevy deprese, konkrétně kašlání, zahlenění - toto může být i vedlejší účinek některých léků . Speciálně antipsychotika, snad i antidepresiva to mohou způsobit. Mohou způsobit oslabení svalů odpovědných za vykašlávání. netvrdím že je to tak vždy, jen jedna z možností.

Není tady

 

#43 27. 4. 2011 10:57

Revliba
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 5. 3. 2011
Příspěvky: 1374

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Jak se má k člověku s příznaky deprese chovat okolí,rodina?Co mu pomáhá?

Není tady

 

#44 27. 4. 2011 11:26

Kiara
♥♥♥♥♥♥♥
Místo: Praha - východ
Registrovaný: 10. 1. 2006
Příspěvky: 9643

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Revlibo, já Ti s dovolením zkopíruji příspěvek Blossom, ze kterého vyplývá, jak se k nemocnému jeho okolí a rodina chovat nemá:

Blossom napsal(a):

Deprese není pacientova lenost, ačkoli to tak při pohledu zvenčí může připadat.
Deprese není ničí neschopnost, poznámky  "Tak se tak nepozoruj, vzchop se, chce to jen trochu vůle" nemocnému nejen nepomohou, ale vysloveně škodí.
Deprese není ničí vina, tedy ani samotného pacienta,ani jeho okolí. Může ji dostat kdokoli, stejně jako třeba cukrovku nebo jakoukoli jinou nemoc.

Nemocnému pomáhá neskutečná trpělivost okolí, alespoň částečná empatie a vědomí, které je mu dáváno najevo: totiž, že nemocný není ani lenoch, ani simulant, ani si své problémy nevymýšlí, jen aby na sebe přitáhl pozornost, ani netouží po tom, aby se stal zajímavým. A další velmi důležitá věc je, aby si blízcí nemocného uvědomili, že deprese - pravá deprese - je onemocnění, naprosto nezvladatelné vůlí pacienta. Takže nějaké takové rady typu: "Musíš se víc snažit ... nepoddávej se tomu ... chce to jen silnou vůli a trochu chtít ... až Tě zas přepadne blbá nálada, jdi si zacvičit nebo jdi na procházku" jsou naprosto mimo mísu a samotnému nemocnému jsou platné, jako mrtvému zimník stolt


"Náhody neexistují - to jen Bůh chce zůstat inkognito ..."

Není tady

 

#45 27. 4. 2011 15:37

Vilemína
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 12. 4. 2008
Příspěvky: 1971

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

amely napsal(a):

Vilemína napsal(a):

Pak ještě, myslím, že to tu psala Blossom o svém spolupacientovi, že má ID (invalidní důchod) na depresi. Tak to nikomu nedají. Musí to mít na jinou diagnózu, na deprese skutečně důchod nedávají. Vůbec ono je problém dostat ID i na schizofrenii, můj brácha má schizofrenii, není schopen chodit do práce, ani do školy a dostal ID 1. stupně.

Vilemíno, jak se prosím, tě projevuje  u bráchy ta schizofrenie? má halucinace nabo bludy, klesl mu intelekt? Kde ho diagnostikovali? A podle jakých kriterií.
K vůli jakým projevům užívá ty léky?

víš proč se ptám? Moje dcera má jinou diagnozu, která je ale zaměnitelná se sch. Řada sch. je diagnostikovaná špatně. Taky jsme to už řešili a znalosti psychiatrů jsou v těchto oblastech dost špatné.

Taky ta Tvoje deprese může (ale nemusí) být důsledek jiné diagnózy.

Amely, poslala jsem ti delší SZ, kde se ke všemu, co tě zajímá, vyjadřuju.

Není tady

 

#46 27. 4. 2011 16:44

Vladena
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 15. 12. 2007
Příspěvky: 1732

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

.

Upravil(a) Vladena (27. 4. 2011 18:06)

Není tady

 

#47 27. 4. 2011 18:24

Ivana
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 19. 1. 2006
Příspěvky: 3806

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Blossom,já byla hloupá, že jsem do léčebny nešla. Styděla jsem se za to, co mi je a nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Celou tu dobu jsem chodila do práce (kromě těch lázní), i když pámbuví, co jsem tam dělala. Pamatuji se jen, jak tam sedím a klimbám nad papírama. Naštěstí jsem tehdy měla takovou práci, kdy mě nikdo nekontroloval, co dělám a kolik toho dělám, jinak by mě museli vyhodit. Domů jsem se vysloveně doplazila, vlezla si do postele, snědla  čokoládu a spala. Celé víkendy jsem prospala, vím, že pro mě byla neskutečná námaha vylézt a jít na záchod. Proto se nemůžu zlobit na svého ex, že to nakonec nevydržel. Vždy jsem na něho hodila veškerou starost o děti, když jsem měla ty nejhorší stavy, tak i o domácnost, nic se se mnou nedalo podnikat, byli jsme zvyklí každý víkend vypadnout ven, chodit za přáteli, zvát je k nám a najednou nic z toho nešlo. Pamatuji se, jak mi tehdy můj muž líčil, jak zoufale chodil sám po lese a já u toho brečela, bylo mi to strašně líto, ale nemohla jsem to dělat s ním. Jednou jsem se přinutila jít a celou dobu jsem se vlekla jako těžce nemocná, lehala si do trávy a nemohla se hnout. Myslel si, že jsem hysterka.
Dnes bych do té léčebny šla, všichni by mi mohli být ukradení, kdybych věděla, že to bude trvat pět let a že mi můj milovaný muž odejde.
Zajímavé je, že už se mi deprese nevrátily, ani když jsem byla totálně na dně z našeho rozchodu. To jsem byla strašně smutná, taky jsem uvažovala o sebevraždě, ale bylo to něco úplně jiného, než ten pocit naprosté marnosti všeho, co jsem zažívala v depresi. Je to strašná nemoc - rakovina duše. Kdo to nepoznal, ten nemůže pochopit!

Není tady

 

#48 27. 4. 2011 18:28

Marthina
♥♥♥----
Registrovaný: 14. 2. 2009
Příspěvky: 119

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Ahoj Bloss - zrovna o víkendu jsem si na Tebe vzpomněla, když jsem byla na výletě na Vysočině a procházela se tam po kopečcích za krásného slunného dne, kdy se všechno svěže zelenalo a ptáci zpívali jako o závod. To jsem si říkala, že je snad nejlepší "terapie" na deprese. Ten pocit splynutí s přírodou. Tak jsem moc ráda, že mᚠto, ne příliš příjemné, období za sebou a můžeš se zase radovat třeba z těchto zážitků par  Moc Ti přeji, až se Ti svět zase zdá každým dnem krásnější a slunce zářivější.

Načala jsi zajímalé téma (jak jinak u Tebe), ale nejsem si jistá zda je pro Tebe vhodné se v tom stále přehrabrovat (?) Ale možná ano - to si posoudíš nejlépe sama.

Já osobně k tématu deprese z vlastního pohledu nemůžu přispět - maximálně jsem to "dotáhla" do silně stresových situací či postraumatických stresových reakcí a stačilo mi dostatečně i to.

Ale naopak to vidím (viděla jsem) z druhé strany. Můj bývalý partner se s depresemi potýká více než 20 let a po celou dobu co jsme byli spolu (téměř deset let) užíval různá antidepresiva (můžu potvrdit, že Cipralex si zatím vede nejlépe big_smile) Silné deprese, které jste zde popisovaly ho v podstatě cyklicky zasahovaly přibližně 2x do roka. Jenže on své přání NEBÝT realizoval prostřednictvím alkoholu. Ale o tom jsem se rozepsala na jiném vlákně a sem to nepatří.

Z mého pohledu partnera musím říct, že život s člověkem postiženým opakujícími se depresemi je náročný a vyčerpávající. Je to tanec na tenkém ledě. Částečně spolutrpíte s partnerem. Dlouho jsem si to neuvědomovala, ale teď když už je to pryč, tak mám chvílemi pocit "odstaveného prázdného vagonu". Příliš mě to vyčerpalo. Ne do stavu stresů nebo depresí, ale takového pocitu životní krize (možná i krize středních let).  Ale podotýkám, že možná bych na to měla jiný náhled, kdyby ty deprese nebyly ředěny a následně umocňovány alkoholem. Ale to už nezjistím. Protože bylo to tak, jak to bylo.

V dobách stabilizovaných farmaky jsem byla šastná, že je deprese (a s ní i potřeba alkoholu) pryč a byla jsem schopna i obrečet, že antidepresiva měla vliv (neblahý) na sexuální život.  Říkala jsem, že nemůžu mít všechno a víceméně nedobrovolně dobrovolně žila téměř v celibátu. Hlavně, že mám prima paráka, se kterým si rozumím i beze slov a že v těch dobrých obdobích (která byla delší než ta horší) je skvělým tátou mému dítěti. Vydrželo mi to dlouho.... až jsem pak postupně zjistila, že už dál NEMَU a hlavně NECHCI. Vadilo mi děsně "řešení" depresí alkoholem - to jsem nebyla schopna akceptovat. Už jsem si nepřipadala jako žena, ale jako ošetřovatelka.

Doufám, že tento příspěvek nikdo nebude chápat jako odsouzení nebo nepochopení lidí trpící depresí! Není tomu tak! Je to jen pohled z druhé strany. Navíc s krátkým časovým odstupem.

Jedna dobrá zpráva závěrem - současná generace antidepresiv už dokáže opravdu výrazně zlepšit kvalitu života. A pohyb - jakýkoliv, který je člověku příjemný - a už jóga, běh, jízda na kole, dlouhé procházky... jsou taky skvělým doplňkem tvorby potřebných hormonů - toto nepodceňovat! Hlavně se nelitovat a žít tak jak se zpívá v jedné písničce - "carpe diem - život je krátký, tak a točí se svět...". Držím Vám všem "depresistům" hjarta palce a zatočíte s depresí vy a ne ona s vámi!

Není tady

 

#49 27. 4. 2011 18:33

Marthina
♥♥♥----
Registrovaný: 14. 2. 2009
Příspěvky: 119

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Ivano, neznám Tvůj příběh a tak možná hloupá otázka. Jak dlouho trvalo Tvé depresivní obdbobí? Bylo to opakované?

Pokud Ti dotaz připadá příliš na tělo, tak se omlouvám a nechávám na Tobě zda odpovíš.

Není tady

 

#50 27. 4. 2011 18:51

Ivana
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 19. 1. 2006
Příspěvky: 3806

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Marthino, u mě to přišlo tak nějak plíživě, když mi bylo asi 38-40 let. Právě jsem se dostala z nejhoršího období, kdy byly děti pořád ( a tím myslím téměř každý týden) nemocné a já přestala žít v každodenní šíleném stresu. Jinak jsem se v té době měla moc dobře, měla jsem krásné děti, koupili jsme si nový byt, manžel mě miloval a já jeho, v práci ho povýšili, takže jsme si mohli dovolit hezké dovolené v zahraničí a výlety po Česku... a mně bylo čím dál hůř a hůř. Až jsem šla na radu manžela k jeho známé psycholožce a ta mi zjistila depresi. Začala jsem chodit k psychiatričce, naordinovali mi antidepresiva a vždy to bylo trochu lepší a najednou další propad. Pak jsem jednou spolykala prášky, ani nevím, jestli to měla být sebevražda, prostě jsem je do sebe naházela, abych už měla klid. Manžel se synem mě zavezli do nemocnice, kde mi vypumpovali žaludek.  Podařilo se mi je přemluvit, že jsem si prášky vzala omylem, takže mě nehospitalizovali na psychiatrii. Moje doktorka mi ale stejně nabídla, a si tam jdu lehnout. Já nechtěla za žádnou cenu, tak mě přemluvila aspoň na lázně. Tam mi bylo úžasně, cítila jsem se fajn, ale jen do doby, než jsem se vrátila domů. Pak to bylo zase jako předtím - antidepresiva, chvíli dobrý, pak propad, nová antidepresiva, zase chvíli dobrý a zase propad. Trvalo to 5 let. Pak jsem dostala kombinaci léků Serlift a Deniban a za několik měsíců jsem si uvědomila, že už jsem dlouho neměla žádný propad. Začala jsem se radovat a plánovat si, jak znovu dáme dohromady vztah s manželem, který se mi hodně odcizil, jenže v té době mi řekl, že se chce se mnou rozvést. Že o tom přemýšlí již několik let! Byla jsem naprosto v šoku, já ho strašně milovala, tak jsem ho prosila, a mě neopouští, a nám dá ještě šanci, ale nechtěl. Pak jsem zjistila, že už má novou přítelkyni, kamarádku mojí dcery. Po našem rozvodu si ji vzal, mají spolu chlapečka.
Od té doby, co beru Serlift (teď Asentru) a Deniban jsem sice měla pár "zaškobrtnutí" - vždycky pár dní, maximálně 2 týdny, ale už to nikdy nebylo tak zlé jako jsem psala výše. Doktorka mi řekla, že tyto léky budu muset brát do smrti, jsem s tím smířená. Už nikdy nechci nic tak strašného zažít. Nikdy!

Není tady

 
NÁŠ TIP:

Zápatí

Powered by PunBB 1.2.24c
© Copyright 2002–2008 Rickard Andersson
Content © Copyright 2000–2016 SAMI spol. s r.o.
Ochrana osobních údajů