Majkafo, vůbec nevadí, naopak,já si ráda počtu a srovnám to, jak depresi prožívali ostatní, co jim pomáhalo, jaké mají zkušenosti...

Vlastně takto jakoby pokračovalo mé povídání si se spolupacienty, nesmírně přínosné. Člověk viděl, že v tom není sám, pochytil rady těch, kdo již byli v léčbě dál, pochopil, že některé pocity v depresi jsou zákonité a spjaté právě s tou nemocí a že to tedy není osobní selhání a neschopnost.

Takže piš dál, Ty i ostatní, těším se na vaše postřehy.
Ač už jsem z nejhoršího venku, to téma je pro mě hodně aktuální a každá zkušenost, kterou mohu použít i do svého života, se vítá.

Milá Blossom, i já Tě vítám zpátky. Tedy vlastně ne zpátky, spíš na Tvé nové cestě. Mám velikánskou radost, že jsi v pořádku a že jsi to pořád Ty. Když teď čtu Tvé nové příspěvky usmívám se u toho jak blb . I když skoro nepřispívám, chodím si sem často číst a Tvoje psaní mě hodně oslovuje - tak jako většinu ostatních tady. Ať se Ti daří! Ještě připojím své "životní motto": A teď už to bude jenom lepší.

majkafa napsal(a):

Celou tu dobu mě udivovalo, že jsem nepřistoupila k řešení, o kterém psala Kiara. Věděla jsem, že mám sklon řešit problémy alkoholem. Ale v době deprese jsem v sobě měla jakousi záklopku a nevypila jsem ani kapku alkoholu. Díkybohu za tu klapku.

Ano, Majkafo.
Ve většině lidí dřímá jakási poslední jiskřička pudu sebezáchovy, která mu brání udělat ten poslední osudový krok dopředu. U Tebe to byla jakási pomyslná záklopka, která Ti podvědomě velela "Nesmíš", u mě to bylo rozhodnutí dobrovolně podstoupit léčbu, které mi naopak zavelelo: "Musíš".

Já to řeknu trochu odlehčeně: Ten Pámbíček nás musel mít obzvlášť rád, musel s námi mít svoje speciální úmysly - třeba abychom na tomto světě pobyly o něco déle, než jsme měly původně v úmyslu a popostrčil nás k tomu, abychom to předčasně nevzdávaly

Otázky na tebe, Blossom.
Kde jsi byla hospitalizovaná? V Bohnicích?
Já hospitalizovaná nikde nebyla, léčím se jen ambulantně.

DOBRÁ RADA
Kde vám skutečně pomůžou, jsou psychiatrické léčebny, ne psychiatrické oddělení v nemocnicích. V Brně jsou tři lůžkové psychiatrie: Vojenská nemocnice, Bohunice (neplést s Bohnicemi, v Bohunicích je fakultní nemocnice) a Černovice. Jediné Černovice jsou PL (psychiatrická léčebna). Mám nemocného bráchu, schizofrenika, za poslední dva roky byl hospitalizovaný šestkrát na psychiatrii, čtyřikrát ve Vojenské nemocnici a dvakrát v Černovicích. V Černovicích je lepší péče a hlavně, je tam návaznost, to ve Vojenské nemocnici se o ně po propuštění nikdo nestará, neexistuje tam stacionář, ani pacienty neposílají třeba do různých občanských sdružení na doléčení. Od mamčiného známého, brněnského revizního lékaře, vím, že Vojenská nemocnice se specializuje na alkoholiky, ostatním neumí pomoct, Bohunice dělají zase vědu, jediné Černovice dokáží postavit lidi na nohy, snaží se o komplexní léčbu, která má návaznost. Tolik k brněnským psychiatriím. Každopádně, pokud budete mít problém (nepřeju vám to), nechoďte do Vojenské nemocnice v Brně, celkově tato nemocnice, tedy až na oční, stojí za nic.

Další postřeh.
Když jsem se začala léčit, tak jsem se naivně domnívala, že když budu poctivě brát antidepresiva, bude po depresi. Netušila jsem, že je to běh na dlouhou trať. Je to víc jak rok, co přispívám na fórum Deprese a jak z ní ven na Lidech.cz. Tam jsou lidi, co se s depresí léčí více jak 20 let! Snaží se všemi způsoby depresi čelit, ovšem čas od času zažívají ataky. Bojují s depresí, nevzdávají to. Mnohdy je to vysilující, deprimující, navzájem se tam podporujeme, tak sa nemoc snáší líp. Kdybys měla Blossom zájem, můžeš se k nám přijít podívat.

Mám z tebe, Blossom, radost. Je skvělé, že se chceš léčit a aktivně se zapojuješ do léčby. Moc ti přeju, aby se to už jen zlepšovalo. Gratuluju ti k rozhodnutí přestat podnikat a začít "nový život".

Vilemíno, znám několik lidí, co mají plný invalidní důchod (teď se to snad nazývá důchod 3. stupně?) s diagnózou deprese.

Vzpomínám si, že jsem se taky fackovala, když už to bylo v hlavě k nevydržení. A taky jsem se štípala a trochu řezala do rukou, abych fyzickou bolestí přehlušila psychickou.
Pak jsem měla období, kdy jsem chodila. Sem-tam, sem-tam, nemocniční chodba byla naštěstí dlouhá. Bylo nás tam chodičů několik.
A taky jsem mluvila na veřejnosti nahlas. Když se to nedalo v hlavě vydržet. Nahlas jsem si říkala - nebooj, holčičko, to zvládneš, to bude dobrý.

Ještě jsi se ptala Vilemíno, kde jsem byla hospitalizovaná. V rámci zachování své anonymity tady na babinetu nechci uvádět město, ovšem bylo to na psychiatrickém oddělení nemocnice, nikoli v psychiatrické léčebně.
Dole na příjmovém oddělení byli pacienti všech diagnóz, o patro výš jen my, s depresí a už ve stabilizovanějším stavu (každý z nás pobyl nejprve nějaký čas na tom příjmovém oddělení) a léčení alkoholici.
Musím říct, že péče byla podle mě skvělá, personál výborný (sem tam nějaká výjimka se nala, ale to je všude), dokonce i strava vynikající, ačkoli na nemocniční stravu většinou lidi nadávají.
To výdejní okénko, jsem jim tam ze srandy říkala, mi doma tedy bude chybět .

Kdybyste přišli na to naše oddělení v prvním patře, asi byste nevěřili, že jste na psychiatrii. Při pohledu zvenčí to mohlo vypadat, jako banda simulantů . V přestávkách mezi terapiemi jsme sedávali na terase a nebo na chodbě a povídali si, často zazníval smích. O vycházkách jsme chodili na kafe a zákusek, říkali jsme tomu zákuskoterapie, cukrárny v okolí jsme měli zmapované.
Dost často však někomu z nás bylo psychicky zle, avšak to ho spolupacienti podrželi, nebo se to řešilo na skupinové psychoterapii, případně to řešili doktoři změnou medikace. Ale na první pohled jsme vypadali jako parta kamarádů někde na společné akci.
Tím chci říct - nedémonizujte si psychiatrii jako "blázinec", nebojte se psychiatrie, nestyďte se za to, že jste tam byli hospitalizovaní a nebo se chystáte. Je to místo, kde vám pomohou, a kde jsou lidi stejní, jako všude jinde - dobří i horší, jen je spojuje společný zdravotní problém.
Mám odtamtud pár nových kamarádek. S jednou z nich (ta tam byla opakovaně, právě kvůli své samotě) plánujeme za pár dní návštěvu koncertu. Mě je její společnost příjemná a jí snad dám trochu pocit, že není tak úplně sama.

Shrnu to - nebojte se psychiatrie, je lépe se nechat tam pár týdnů hospitalizovat aby vás poměrně rychle postavili na nohy, než se roky pouze při ambulatní léčbě doma trápit.

Upravil(a) Blossom (27. 4. 2011 8:38)

A ještě ty psychosomatické projevy deprese, konkrétně kašlání, zahlenění - toto může být i vedlejší účinek některých léků . Speciálně antipsychotika, snad i antidepresiva to mohou způsobit. Mohou způsobit oslabení svalů odpovědných za vykašlávání. netvrdím že je to tak vždy, jen jedna z možností.

Revlibo, já Ti s dovolením zkopíruji příspěvek Blossom, ze kterého vyplývá, jak se k nemocnému jeho okolí a rodina chovat nemá:

Blossom napsal(a):

Deprese není pacientova lenost, ačkoli to tak při pohledu zvenčí může připadat.
Deprese není ničí neschopnost, poznámky  "Tak se tak nepozoruj, vzchop se, chce to jen trochu vůle" nemocnému nejen nepomohou, ale vysloveně škodí.
Deprese není ničí vina, tedy ani samotného pacienta,ani jeho okolí. Může ji dostat kdokoli, stejně jako třeba cukrovku nebo jakoukoli jinou nemoc.

Nemocnému pomáhá neskutečná trpělivost okolí, alespoň částečná empatie a vědomí, které je mu dáváno najevo: totiž, že nemocný není ani lenoch, ani simulant, ani si své problémy nevymýšlí, jen aby na sebe přitáhl pozornost, ani netouží po tom, aby se stal zajímavým. A další velmi důležitá věc je, aby si blízcí nemocného uvědomili, že deprese - pravá deprese - je onemocnění, naprosto nezvladatelné vůlí pacienta. Takže nějaké takové rady typu: "Musíš se víc snažit ... nepoddávej se tomu ... chce to jen silnou vůli a trochu chtít ... až Tě zas přepadne blbá nálada, jdi si zacvičit nebo jdi na procházku" jsou naprosto mimo mísu a samotnému nemocnému jsou platné, jako mrtvému zimník

.

Upravil(a) Vladena (27. 4. 2011 18:06)

Ahoj Bloss - zrovna o víkendu jsem si na Tebe vzpomněla, když jsem byla na výletě na Vysočině a procházela se tam po kopečcích za krásného slunného dne, kdy se všechno svěže zelenalo a ptáci zpívali jako o závod. To jsem si říkala, že je snad nejlepší "terapie" na deprese. Ten pocit splynutí s přírodou. Tak jsem moc ráda, že máš to, ne příliš příjemné, období za sebou a můžeš se zase radovat třeba z těchto zážitků   Moc Ti přeji, až se Ti svět zase zdá každým dnem krásnější a slunce zářivější.

Načala jsi zajímalé téma (jak jinak u Tebe), ale nejsem si jistá zda je pro Tebe vhodné se v tom stále přehrabrovat (?) Ale možná ano - to si posoudíš nejlépe sama.

Já osobně k tématu deprese z vlastního pohledu nemůžu přispět - maximálně jsem to "dotáhla" do silně stresových situací či postraumatických stresových reakcí a stačilo mi dostatečně i to.

Ale naopak to vidím (viděla jsem) z druhé strany. Můj bývalý partner se s depresemi potýká více než 20 let a po celou dobu co jsme byli spolu (téměř deset let) užíval různá antidepresiva (můžu potvrdit, že Cipralex si zatím vede nejlépe ) Silné deprese, které jste zde popisovaly ho v podstatě cyklicky zasahovaly přibližně 2x do roka. Jenže on své přání NEBÝT realizoval prostřednictvím alkoholu. Ale o tom jsem se rozepsala na jiném vlákně a sem to nepatří.

Z mého pohledu partnera musím říct, že život s člověkem postiženým opakujícími se depresemi je náročný a vyčerpávající. Je to tanec na tenkém ledě. Částečně spolutrpíte s partnerem. Dlouho jsem si to neuvědomovala, ale teď když už je to pryč, tak mám chvílemi pocit "odstaveného prázdného vagonu". Příliš mě to vyčerpalo. Ne do stavu stresů nebo depresí, ale takového pocitu životní krize (možná i krize středních let).  Ale podotýkám, že možná bych na to měla jiný náhled, kdyby ty deprese nebyly ředěny a následně umocňovány alkoholem. Ale to už nezjistím. Protože bylo to tak, jak to bylo.

V dobách stabilizovaných farmaky jsem byla šťastná, že je deprese (a s ní i potřeba alkoholu) pryč a byla jsem schopna i obrečet, že antidepresiva měla vliv (neblahý) na sexuální život.  Říkala jsem, že nemůžu mít všechno a víceméně nedobrovolně dobrovolně žila téměř v celibátu. Hlavně, že mám prima parťáka, se kterým si rozumím i beze slov a že v těch dobrých obdobích (která byla delší než ta horší) je skvělým tátou mému dítěti. Vydrželo mi to dlouho.... až jsem pak postupně zjistila, že už dál NEMŮŽU a hlavně NECHCI. Vadilo mi děsně "řešení" depresí alkoholem - to jsem nebyla schopna akceptovat. Už jsem si nepřipadala jako žena, ale jako ošetřovatelka.

Doufám, že tento příspěvek nikdo nebude chápat jako odsouzení nebo nepochopení lidí trpící depresí! Není tomu tak! Je to jen pohled z druhé strany. Navíc s krátkým časovým odstupem.

Jedna dobrá zpráva závěrem - současná generace antidepresiv už dokáže opravdu výrazně zlepšit kvalitu života. A pohyb - jakýkoliv, který je člověku příjemný - ať už jóga, běh, jízda na kole, dlouhé procházky... jsou taky skvělým doplňkem tvorby potřebných hormonů - toto nepodceňovat! Hlavně se nelitovat a žít tak jak se zpívá v jedné písničce - "carpe diem - život je krátký, tak ať točí se svět...". Držím Vám všem "depresistům" palce ať zatočíte s depresí vy a ne ona s vámi!

Marthino, u mě to přišlo tak nějak plíživě, když mi bylo asi 38-40 let. Právě jsem se dostala z nejhoršího období, kdy byly děti pořád ( a tím myslím téměř každý týden) nemocné a já přestala žít v každodenní šíleném stresu. Jinak jsem se v té době měla moc dobře, měla jsem krásné děti, koupili jsme si nový byt, manžel mě miloval a já jeho, v práci ho povýšili, takže jsme si mohli dovolit hezké dovolené v zahraničí a výlety po Česku... a mně bylo čím dál hůř a hůř. Až jsem šla na radu manžela k jeho známé psycholožce a ta mi zjistila depresi. Začala jsem chodit k psychiatričce, naordinovali mi antidepresiva a vždy to bylo trochu lepší a najednou další propad. Pak jsem jednou spolykala prášky, ani nevím, jestli to měla být sebevražda, prostě jsem je do sebe naházela, abych už měla klid. Manžel se synem mě zavezli do nemocnice, kde mi vypumpovali žaludek.  Podařilo se mi je přemluvit, že jsem si prášky vzala omylem, takže mě nehospitalizovali na psychiatrii. Moje doktorka mi ale stejně nabídla, ať si tam jdu lehnout. Já nechtěla za žádnou cenu, tak mě přemluvila aspoň na lázně. Tam mi bylo úžasně, cítila jsem se fajn, ale jen do doby, než jsem se vrátila domů. Pak to bylo zase jako předtím - antidepresiva, chvíli dobrý, pak propad, nová antidepresiva, zase chvíli dobrý a zase propad. Trvalo to 5 let. Pak jsem dostala kombinaci léků Serlift a Deniban a za několik měsíců jsem si uvědomila, že už jsem dlouho neměla žádný propad. Začala jsem se radovat a plánovat si, jak znovu dáme dohromady vztah s manželem, který se mi hodně odcizil, jenže v té době mi řekl, že se chce se mnou rozvést. Že o tom přemýšlí již několik let! Byla jsem naprosto v šoku, já ho strašně milovala, tak jsem ho prosila, ať mě neopouští, ať nám dá ještě šanci, ale nechtěl. Pak jsem zjistila, že už má novou přítelkyni, kamarádku mojí dcery. Po našem rozvodu si ji vzal, mají spolu chlapečka.
Od té doby, co beru Serlift (teď Asentru) a Deniban jsem sice měla pár "zaškobrtnutí" - vždycky pár dní, maximálně 2 týdny, ale už to nikdy nebylo tak zlé jako jsem psala výše. Doktorka mi řekla, že tyto léky budu muset brát do smrti, jsem s tím smířená. Už nikdy nechci nic tak strašného zažít. Nikdy!