14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Majkafo, vůbec nevadí, naopak,já si ráda počtu a srovnám to, jak depresi proívali ostatní, co jim pomáhalo, jaké mají zkuenosti...
Vlastně takto jakoby pokračovalo mé povídání si se spolupacienty, nesmírně přínosné. Člověk viděl, e v tom není sám, pochytil rady těch, kdo ji byli v léčbě dál, pochopil, e některé pocity v depresi jsou zákonité a spjaté právě s tou nemocí a e to tedy není osobní selhání a neschopnost.
Take pi dál, Ty i ostatní, těím se na vae postřehy.
Ač u jsem z nejhorího venku, to téma je pro mě hodně aktuální a kadá zkuenost, kterou mohu pouít i do svého ivota, se vítá.
Mně to povídání se spolupacienty tenkrát taky hodně pomáhalo.
Bylo moc prima, kdy u jsem mohla pak chodit na vycházky sama nebo se spolupacienty.
Ze začátku vůbec, jak píe, a pak jen s dospělým příbuzným. Ale já tu ádného dospělého příbuzného neměla. Mému synovi bylo 17, tak po pohovoru s mým lékařem dostal výjimku, e mi bylo dovoleno chodit s ním. Sedli jsme si vdy do parku k fontáně a já dvě hodiny čuměla do fontány a měla jsem totálně prázdnou hlavu a v těch chvílích mě nic netrápilo.
Jednou se mnou zael i ke kadeřnici. Ani nevím, jak jsem to přeila, ale říkal, e jsem tam vypadala tak klidně a spokojeně.
A pak asi po 5 týdnech mě pustili samotnou na plovárnu. Já byla tak astná, e jsem to zvládla v prostředí, kde jsem nikdy nebyla. Měla jsem děsný strach, ale stále jsem se mylenkami uklidňovala,e to zvládnu, a kdy ne, tak to prostě někomu řeknu a oni zavolají na psychiatrii a někdo si pro mě přijde.
Byla jsem tak pyná, e jsem to zvládla. Dnes mi to přijde úsměvné, ale tenkrát to pro mě bylo, jako bych zdolala Mount Everest.
Milá Blossom, i já Tě vítám zpátky. Tedy vlastně ne zpátky, spí na Tvé nové cestě. Mám velikánskou radost, e jsi v pořádku a e jsi to pořád Ty. Kdy teď čtu Tvé nové příspěvky usmívám se u toho jak blb . I kdy skoro nepřispívám, chodím si sem často číst a Tvoje psaní mě hodně oslovuje - tak jako větinu ostatních tady. A se Ti daří! Jetě připojím své "ivotní motto": A teď u to bude jenom lepí.
Není tady
Bloss : Nazdar bazar a diky za clanky k depresi. Nechces je rovnou blognout ? Mohou byt hlavne pro takove jako jsem ja, co depresi a dokonce i depku neznaji ani z odborne literatury. Ja volim pokazde mezi zivotem a smrti, zatim se mi nestalo, ze bych musel zvolit predcasnou smrt, jelikoz tu jeste porad pisu
Není tady
majkafa napsal(a):
Celou tu dobu mě udivovalo, e jsem nepřistoupila k řeení, o kterém psala Kiara. Věděla jsem, e mám sklon řeit problémy alkoholem. Ale v době deprese jsem v sobě měla jakousi záklopku a nevypila jsem ani kapku alkoholu. Díkybohu za tu klapku.
Ano, Majkafo.
Ve větině lidí dřímá jakási poslední jiskřička pudu sebezáchovy, která mu brání udělat ten poslední osudový krok dopředu. U Tebe to byla jakási pomyslná záklopka, která Ti podvědomě velela "Nesmí", u mě to bylo rozhodnutí dobrovolně podstoupit léčbu, které mi naopak zavelelo: "Musí".
Já to řeknu trochu odlehčeně: Ten Pámbíček nás musel mít obzvlá rád, musel s námi mít svoje speciální úmysly - třeba abychom na tomto světě pobyly o něco déle, ne jsme měly původně v úmyslu a popostrčil nás k tomu, abychom to předčasně nevzdávaly
Není tady
Blossom, vítám tě zpátky na Babinetu. Taky jsi mi tu moc chyběla.
Myslím, e na toto vlákno budu často přispívat, páč moje diagnóza je taky deprese, přesněji lehká a středně těká deprese protahovaná (dystýmie). Onemocněla jsem v roce 2008 kvůli tomu, e jsem si připadala straně nemoná, e s nikým nechodím, tehdy jsem byla nepolíbená panna. Tři čtvrtě roku jsem depresi čelila bez odborné pomoci, teprve a pak jsem se začala léčit. Léčím se stále, beru u třetím rokem antidepresiva. A loni v létě nastal obrat. Konečně jsem se měla od čeho odrazit, udělala jsem bakalářské státnice, podala si inzerát na seznamku a na taky na doučovací servery, nala Tonyho a začala doučovat němčinu.
Blossom, já proívala depresi trochu jinak. Přímo mě obtěovala nadměrná spavost, spala jsem průměrně 12 hodin, můj rekord byl myslím 16 hodin v kuse. Pořád jsem byla unavená, nic nepomáhalo, a pak Tony, doučování a úlohy do koly, kdy jsem musela být vzhůru. V době, kdy mě deprese síraly nejvíce, jsem si pletla dny, termíny, dvakrát jsem zapomněla, e mám zkouku, přitom jsem si vechno značila do kalendáře a pětkrát se dívala. Straně to ve mně vřelo, byla jsem tak vzteklá, měla jsem tendenci ublíit svým křečkům. Představovala jsem si, jak je vyhodím z okna, spláchnu do záchodu nebo jim aspoň ustřihnu noičku a nebo ouko. Teď se za takovéto mylenky stydím. Prostě jsem se cítila tak patně a záviděla křečkům, e je jim líp, chtěla jsem, aby jim bylo taky tak zle. Z toho jsem měla takové stavy, kdy bych nejraději zkameněla, neměla jsem na nic sílu, jen jsem čuměla do blba, představovala jsem si, jak si zalezu pod psací stůl, zůstanu nehybná a nakonec bezbolestně zemřu. Často jsem myslela na sebevradu, k realizaci ovem nikdy nedolo. Bála jsem se a bojím následků, zkrátka e dojde k situaci, kdy na tom budu jetě hůř ne před pokusem. Moc dobře si vzpomínám na večery, kdy jsem se modlila, aby umřela ve spánku. Ráno jsem byla pak zklamaná, e se tak nestalo. Je zajímavé, e ráno mi bylo poměrně dobře, deprese zaútočila a k odpolednímu, nejhorí to bylo večer. Taky jsem bývala straně apatická, bylo mi vechno jedno. Asi tři semestry jsem to měla nahnuté ve kole, málem mě i vyhodili ze koly, páč jsem do určitého data neměla splněný určitý počet kreditů. Vdycky těstí přálo na mé straně a já se posunula o semestr dál. Bakaláře jsem přesto studovala čtyři roky, o rok jsem si ho prodlouila. V době největích depresí jsem ztratila zájem se stýkat se svou tehdy jedinou kamarádkou, kontakt jsem s ní po roce opět navázala. Nic mě nebavilo, přestala jsem se věnovat koníčkům. Nemohla jsem se učit, učení mě straně rozčilovalo. Často jsem se také fackovala, bohuel toto mi zůstalo a i teď si takto občas ulevím.
Za ty tři roky jsem vystřídala několik léků. Nejprve mi psychiatrička, od které jsem po pár měsících odela, předepsala Mollome, po tom mě brněly straně končetiny a ráno, resp. dopoledne jsem se probouzela z hlubokého spánku, jako by mě vytahovali ze studny. Vedlejí účinky nepřely, s psychiatričkou jsem nebyla spokojená, proto jsem tedy přela k jinému odborníkovi. Dostala jsem Cipralex, který velice dobře snáím, po čase mi přidal Deniban, co je speciální lék na dystýmii, a pak beru taky Mollome na večer, má to zlepit spánek.
Není tady
Otázky na tebe, Blossom.
Kde jsi byla hospitalizovaná? V Bohnicích?
Já hospitalizovaná nikde nebyla, léčím se jen ambulantně.
DOBRÁ RADA
Kde vám skutečně pomůou, jsou psychiatrické léčebny, ne psychiatrické oddělení v nemocnicích. V Brně jsou tři lůkové psychiatrie: Vojenská nemocnice, Bohunice (neplést s Bohnicemi, v Bohunicích je fakultní nemocnice) a Černovice. Jediné Černovice jsou PL (psychiatrická léčebna). Mám nemocného bráchu, schizofrenika, za poslední dva roky byl hospitalizovaný estkrát na psychiatrii, čtyřikrát ve Vojenské nemocnici a dvakrát v Černovicích. V Černovicích je lepí péče a hlavně, je tam návaznost, to ve Vojenské nemocnici se o ně po proputění nikdo nestará, neexistuje tam stacionář, ani pacienty neposílají třeba do různých občanských sdruení na doléčení. Od mamčiného známého, brněnského revizního lékaře, vím, e Vojenská nemocnice se specializuje na alkoholiky, ostatním neumí pomoct, Bohunice dělají zase vědu, jediné Černovice dokáí postavit lidi na nohy, snaí se o komplexní léčbu, která má návaznost. Tolik k brněnským psychiatriím. Kadopádně, pokud budete mít problém (nepřeju vám to), nechoďte do Vojenské nemocnice v Brně, celkově tato nemocnice, tedy a na oční, stojí za nic.
Není tady
Pak jetě, myslím, e to tu psala Blossom o svém spolupacientovi, e má ID (invalidní důchod) na depresi. Tak to nikomu nedají. Musí to mít na jinou diagnózu, na deprese skutečně důchod nedávají. Vůbec ono je problém dostat ID i na schizofrenii, můj brácha má schizofrenii, není schopen chodit do práce, ani do koly a dostal ID 1. stupně.
Není tady
Dalí postřeh.
Kdy jsem se začala léčit, tak jsem se naivně domnívala, e kdy budu poctivě brát antidepresiva, bude po depresi. Netuila jsem, e je to běh na dlouhou tra. Je to víc jak rok, co přispívám na fórum Deprese a jak z ní ven na Lidech.cz. Tam jsou lidi, co se s depresí léčí více jak 20 let! Snaí se vemi způsoby depresi čelit, ovem čas od času zaívají ataky. Bojují s depresí, nevzdávají to. Mnohdy je to vysilující, deprimující, navzájem se tam podporujeme, tak sa nemoc snáí líp. Kdybys měla Blossom zájem, můe se k nám přijít podívat.
Není tady
Z příspěvků Blossom a Majkafy nezasvěcený můe mít dojem, e depresisté hubnou a ztrácí chu k jídlu. Někteří ano, ovem spousta z nich naopak hodně přibere. Důkazem je toho můj brácha, kterému se schizofrenie vyvinula z depresí. Po Zyprexe přibral cca 40 kg! Byl teda na kost hubený, tak to nebylo tak hrozné, ale přesto to byla síla, kdy za dva měsíce přibral 40 kg. Před časem zase bral Mirtazapin (Blossom, pozor na to) a nabral asi 25 kg za dva měsíce. Oba léky na psychiku hodně pomůou, ovem 90% lidí po něm hodně přibere, chu k jídlu je neovladatelná. Pamatuju si, e brácha snědl místo jedné porce oběda porce tři, ze spaní mluvil jídlo, jídlo. Otevřeně říkám, e kdyby mi někdo jeden z těchto léků nabídl, odmítla bych. U tak mám nadváhu, nemůu si dovolit přibrat 30 kg. Myslím, e je dobře, e ti Mirtazapin nakonec vysadili.
Není tady
Mám z tebe, Blossom, radost. Je skvělé, e se chce léčit a aktivně se zapojuje do léčby. Moc ti přeju, aby se to u jen zlepovalo. Gratuluju ti k rozhodnutí přestat podnikat a začít "nový ivot".
Není tady
Jetě bych ti, Blossom a vem depresistům, doporučila cvičit jógu. Já ji začala cvičit v době, kdy jsem na tom byla nejhůř. Tehdy mi absolutně nelo se uvolnit, vechno mě tam tvalo, spousta pozic mi nela. Vytrvala jsem ovem a teď, po třech letech, cítím obrovský pokrok v józe. Zjistila jsem po čase, e mě jóga uklidňuje, krásně se při cvičení uvolním. Na józe je mi straně sympatické, e je to cvičení pro vechny generace.
Není tady
Vilemíno, znám několik lidí, co mají plný invalidní důchod (teď se to snad nazývá důchod 3. stupně?) s diagnózou deprese.
Vzpomínám si, e jsem se taky fackovala, kdy u to bylo v hlavě k nevydrení. A taky jsem se típala a trochu řezala do rukou, abych fyzickou bolestí přehluila psychickou.
Pak jsem měla období, kdy jsem chodila. Sem-tam, sem-tam, nemocniční chodba byla natěstí dlouhá. Bylo nás tam chodičů několik.
A taky jsem mluvila na veřejnosti nahlas. Kdy se to nedalo v hlavě vydret. Nahlas jsem si říkala - nebooj, holčičko, to zvládne, to bude dobrý.
Vilemíno, ahoj, dík za Tvé postřehy.
ravost a vlčí hlad po Mirtazapinu potvrzuji.
Já ho natěstí měla jen těch 5 týdnů, take jsem stačila nabrat jen pár kilo, a jelik jsem la do nemocnice zhublá o 6 kilo, tak dnes mám o 2 kila méně, ne jsem v posledních letech mívala. Take jsem se dostala na svou ideální váhu, mám teď zas postavu jako na svém avataru (ta fotka je pár let stará). Ty 2 kila navíc mi nela sundat ( popravdě - nějak extra jsem to neřeila, zas tak moc mi nevadila). Tak je mám dole, ovem tento druh "hubnutí" jsem si ani ve snu nepředstavovala a samozřejmě nikomu nedoporučuju ...
Tebe bych, snad mi to zakatulkování nebude zazlívat, Vilemíno zařadila do té skupiny, která má (měla) depresi předevím z e samoty, z dlouhodobé absence partnerského vztahu.Teď má Tonyho a to je dobře, je Ti mnohem líp.
I kdy deprese úplně nezmizela (co podle mě spadá do dalí mé "katulky" - rodinné dispozice).
Co se týká invalidního důchodu, tak část mých spolupacientů ho měla plný (ten učitel, o kterém jsem se zmiňovala, např.u 10 let), a někteří částečný. Take na depresi se určitě invalidní důchod dává, a nebo tedy dával, moná, e teď jsou pravidla pro invalidní důchod zpřísněná, nevím.
Těch s nějakou formou inv.důchodu tam mezi spolupacienty byla tak třetina.
Jetě jsi se ptala Vilemíno, kde jsem byla hospitalizovaná. V rámci zachování své anonymity tady na babinetu nechci uvádět město, ovem bylo to na psychiatrickém oddělení nemocnice, nikoli v psychiatrické léčebně.
Dole na příjmovém oddělení byli pacienti vech diagnóz, o patro vý jen my, s depresí a u ve stabilizovanějím stavu (kadý z nás pobyl nejprve nějaký čas na tom příjmovém oddělení) a léčení alkoholici.
Musím říct, e péče byla podle mě skvělá, personál výborný (sem tam nějaká výjimka se nala, ale to je vude), dokonce i strava vynikající, ačkoli na nemocniční stravu větinou lidi nadávají.
To výdejní okénko, jsem jim tam ze srandy říkala, mi doma tedy bude chybět .
Kdybyste přili na to nae oddělení v prvním patře, asi byste nevěřili, e jste na psychiatrii. Při pohledu zvenčí to mohlo vypadat, jako banda simulantů . V přestávkách mezi terapiemi jsme sedávali na terase a nebo na chodbě a povídali si, často zazníval smích. O vycházkách jsme chodili na kafe a zákusek, říkali jsme tomu zákuskoterapie, cukrárny v okolí jsme měli zmapované.
Dost často vak někomu z nás bylo psychicky zle, avak to ho spolupacienti podreli, nebo se to řeilo na skupinové psychoterapii, případně to řeili doktoři změnou medikace. Ale na první pohled jsme vypadali jako parta kamarádů někde na společné akci.
Tím chci říct - nedémonizujte si psychiatrii jako "blázinec", nebojte se psychiatrie, nestyďte se za to, e jste tam byli hospitalizovaní a nebo se chystáte. Je to místo, kde vám pomohou, a kde jsou lidi stejní, jako vude jinde - dobří i horí, jen je spojuje společný zdravotní problém.
Mám odtamtud pár nových kamarádek. S jednou z nich (ta tam byla opakovaně, právě kvůli své samotě) plánujeme za pár dní návtěvu koncertu. Mě je její společnost příjemná a jí snad dám trochu pocit, e není tak úplně sama.
Shrnu to - nebojte se psychiatrie, je lépe se nechat tam pár týdnů hospitalizovat aby vás poměrně rychle postavili na nohy, ne se roky pouze při ambulatní léčbě doma trápit.
Upravil(a) Blossom (27. 4. 2011 8:38)
Vilemína napsal(a):
Pak jetě, myslím, e to tu psala Blossom o svém spolupacientovi, e má ID (invalidní důchod) na depresi. Tak to nikomu nedají. Musí to mít na jinou diagnózu, na deprese skutečně důchod nedávají. Vůbec ono je problém dostat ID i na schizofrenii, můj brácha má schizofrenii, není schopen chodit do práce, ani do koly a dostal ID 1. stupně.
Upravil(a) amely (29. 4. 2011 7:33)
Není tady
A jetě ty psychosomatické projevy deprese, konkrétně kalání, zahlenění - toto můe být i vedlejí účinek některých léků . Speciálně antipsychotika, snad i antidepresiva to mohou způsobit. Mohou způsobit oslabení svalů odpovědných za vykalávání. netvrdím e je to tak vdy, jen jedna z moností.
Není tady
Jak se má k člověku s příznaky deprese chovat okolí,rodina?Co mu pomáhá?
Není tady
Revlibo, já Ti s dovolením zkopíruji příspěvek Blossom, ze kterého vyplývá, jak se k nemocnému jeho okolí a rodina chovat nemá:
Blossom napsal(a):
Deprese není pacientova lenost, ačkoli to tak při pohledu zvenčí můe připadat.
Deprese není ničí neschopnost, poznámky "Tak se tak nepozoruj, vzchop se, chce to jen trochu vůle" nemocnému nejen nepomohou, ale vysloveně kodí.
Deprese není ničí vina, tedy ani samotného pacienta,ani jeho okolí. Můe ji dostat kdokoli, stejně jako třeba cukrovku nebo jakoukoli jinou nemoc.
Nemocnému pomáhá neskutečná trpělivost okolí, alespoň částečná empatie a vědomí, které je mu dáváno najevo: toti, e nemocný není ani lenoch, ani simulant, ani si své problémy nevymýlí, jen aby na sebe přitáhl pozornost, ani netouí po tom, aby se stal zajímavým. A dalí velmi důleitá věc je, aby si blízcí nemocného uvědomili, e deprese - pravá deprese - je onemocnění, naprosto nezvladatelné vůlí pacienta. Take nějaké takové rady typu: "Musí se víc snait ... nepoddávej se tomu ... chce to jen silnou vůli a trochu chtít ... a Tě zas přepadne blbá nálada, jdi si zacvičit nebo jdi na procházku" jsou naprosto mimo mísu a samotnému nemocnému jsou platné, jako mrtvému zimník
Není tady
amely napsal(a):
Vilemína napsal(a):
Pak jetě, myslím, e to tu psala Blossom o svém spolupacientovi, e má ID (invalidní důchod) na depresi. Tak to nikomu nedají. Musí to mít na jinou diagnózu, na deprese skutečně důchod nedávají. Vůbec ono je problém dostat ID i na schizofrenii, můj brácha má schizofrenii, není schopen chodit do práce, ani do koly a dostal ID 1. stupně.
Vilemíno, jak se prosím, tě projevuje u bráchy ta schizofrenie? má halucinace nabo bludy, klesl mu intelekt? Kde ho diagnostikovali? A podle jakých kriterií.
K vůli jakým projevům uívá ty léky?
ví proč se ptám? Moje dcera má jinou diagnozu, která je ale zaměnitelná se sch. Řada sch. je diagnostikovaná patně. Taky jsme to u řeili a znalosti psychiatrů jsou v těchto oblastech dost patné.
Taky ta Tvoje deprese můe (ale nemusí) být důsledek jiné diagnózy.
Amely, poslala jsem ti delí SZ, kde se ke vemu, co tě zajímá, vyjadřuju.
Není tady
.
Upravil(a) Vladena (27. 4. 2011 18:06)
Není tady
Blossom,já byla hloupá, e jsem do léčebny nela. Styděla jsem se za to, co mi je a nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Celou tu dobu jsem chodila do práce (kromě těch lázní), i kdy pámbuví, co jsem tam dělala. Pamatuji se jen, jak tam sedím a klimbám nad papírama. Natěstí jsem tehdy měla takovou práci, kdy mě nikdo nekontroloval, co dělám a kolik toho dělám, jinak by mě museli vyhodit. Domů jsem se vysloveně doplazila, vlezla si do postele, snědla čokoládu a spala. Celé víkendy jsem prospala, vím, e pro mě byla neskutečná námaha vylézt a jít na záchod. Proto se nemůu zlobit na svého ex, e to nakonec nevydrel. Vdy jsem na něho hodila vekerou starost o děti, kdy jsem měla ty nejhorí stavy, tak i o domácnost, nic se se mnou nedalo podnikat, byli jsme zvyklí kadý víkend vypadnout ven, chodit za přáteli, zvát je k nám a najednou nic z toho nelo. Pamatuji se, jak mi tehdy můj mu líčil, jak zoufale chodil sám po lese a já u toho brečela, bylo mi to straně líto, ale nemohla jsem to dělat s ním. Jednou jsem se přinutila jít a celou dobu jsem se vlekla jako těce nemocná, lehala si do trávy a nemohla se hnout. Myslel si, e jsem hysterka.
Dnes bych do té léčebny la, vichni by mi mohli být ukradení, kdybych věděla, e to bude trvat pět let a e mi můj milovaný mu odejde.
Zajímavé je, e u se mi deprese nevrátily, ani kdy jsem byla totálně na dně z naeho rozchodu. To jsem byla straně smutná, taky jsem uvaovala o sebevradě, ale bylo to něco úplně jiného, ne ten pocit naprosté marnosti veho, co jsem zaívala v depresi. Je to straná nemoc - rakovina due. Kdo to nepoznal, ten nemůe pochopit!
Není tady
Ahoj Bloss - zrovna o víkendu jsem si na Tebe vzpomněla, kdy jsem byla na výletě na Vysočině a procházela se tam po kopečcích za krásného slunného dne, kdy se vechno svěe zelenalo a ptáci zpívali jako o závod. To jsem si říkala, e je snad nejlepí "terapie" na deprese. Ten pocit splynutí s přírodou. Tak jsem moc ráda, e má to, ne příli příjemné, období za sebou a můe se zase radovat třeba z těchto záitků Moc Ti přeji, a se Ti svět zase zdá kadým dnem krásnějí a slunce zářivějí.
Načala jsi zajímalé téma (jak jinak u Tebe), ale nejsem si jistá zda je pro Tebe vhodné se v tom stále přehrabrovat (?) Ale moná ano - to si posoudí nejlépe sama.
Já osobně k tématu deprese z vlastního pohledu nemůu přispět - maximálně jsem to "dotáhla" do silně stresových situací či postraumatických stresových reakcí a stačilo mi dostatečně i to.
Ale naopak to vidím (viděla jsem) z druhé strany. Můj bývalý partner se s depresemi potýká více ne 20 let a po celou dobu co jsme byli spolu (téměř deset let) uíval různá antidepresiva (můu potvrdit, e Cipralex si zatím vede nejlépe ) Silné deprese, které jste zde popisovaly ho v podstatě cyklicky zasahovaly přiblině 2x do roka. Jene on své přání NEBÝT realizoval prostřednictvím alkoholu. Ale o tom jsem se rozepsala na jiném vlákně a sem to nepatří.
Z mého pohledu partnera musím říct, e ivot s člověkem postieným opakujícími se depresemi je náročný a vyčerpávající. Je to tanec na tenkém ledě. Částečně spolutrpíte s partnerem. Dlouho jsem si to neuvědomovala, ale teď kdy u je to pryč, tak mám chvílemi pocit "odstaveného prázdného vagonu". Příli mě to vyčerpalo. Ne do stavu stresů nebo depresí, ale takového pocitu ivotní krize (moná i krize středních let). Ale podotýkám, e moná bych na to měla jiný náhled, kdyby ty deprese nebyly ředěny a následně umocňovány alkoholem. Ale to u nezjistím. Protoe bylo to tak, jak to bylo.
V dobách stabilizovaných farmaky jsem byla astná, e je deprese (a s ní i potřeba alkoholu) pryč a byla jsem schopna i obrečet, e antidepresiva měla vliv (neblahý) na sexuální ivot. Říkala jsem, e nemůu mít vechno a víceméně nedobrovolně dobrovolně ila téměř v celibátu. Hlavně, e mám prima paráka, se kterým si rozumím i beze slov a e v těch dobrých obdobích (která byla delí ne ta horí) je skvělým tátou mému dítěti. Vydrelo mi to dlouho.... a jsem pak postupně zjistila, e u dál NEMŮU a hlavně NECHCI. Vadilo mi děsně "řeení" depresí alkoholem - to jsem nebyla schopna akceptovat. U jsem si nepřipadala jako ena, ale jako oetřovatelka.
Doufám, e tento příspěvek nikdo nebude chápat jako odsouzení nebo nepochopení lidí trpící depresí! Není tomu tak! Je to jen pohled z druhé strany. Navíc s krátkým časovým odstupem.
Jedna dobrá zpráva závěrem - současná generace antidepresiv u dokáe opravdu výrazně zlepit kvalitu ivota. A pohyb - jakýkoliv, který je člověku příjemný - a u jóga, běh, jízda na kole, dlouhé procházky... jsou taky skvělým doplňkem tvorby potřebných hormonů - toto nepodceňovat! Hlavně se nelitovat a ít tak jak se zpívá v jedné písničce - "carpe diem - ivot je krátký, tak a točí se svět...". Drím Vám vem "depresistům" palce a zatočíte s depresí vy a ne ona s vámi!
Není tady
Ivano, neznám Tvůj příběh a tak moná hloupá otázka. Jak dlouho trvalo Tvé depresivní obdbobí? Bylo to opakované?
Pokud Ti dotaz připadá příli na tělo, tak se omlouvám a nechávám na Tobě zda odpoví.
Není tady
Marthino, u mě to přilo tak nějak plíivě, kdy mi bylo asi 38-40 let. Právě jsem se dostala z nejhorího období, kdy byly děti pořád ( a tím myslím téměř kadý týden) nemocné a já přestala ít v kadodenní íleném stresu. Jinak jsem se v té době měla moc dobře, měla jsem krásné děti, koupili jsme si nový byt, manel mě miloval a já jeho, v práci ho povýili, take jsme si mohli dovolit hezké dovolené v zahraničí a výlety po Česku... a mně bylo čím dál hůř a hůř. A jsem la na radu manela k jeho známé psycholoce a ta mi zjistila depresi. Začala jsem chodit k psychiatričce, naordinovali mi antidepresiva a vdy to bylo trochu lepí a najednou dalí propad. Pak jsem jednou spolykala práky, ani nevím, jestli to měla být sebevrada, prostě jsem je do sebe naházela, abych u měla klid. Manel se synem mě zavezli do nemocnice, kde mi vypumpovali aludek. Podařilo se mi je přemluvit, e jsem si práky vzala omylem, take mě nehospitalizovali na psychiatrii. Moje doktorka mi ale stejně nabídla, a si tam jdu lehnout. Já nechtěla za ádnou cenu, tak mě přemluvila aspoň na lázně. Tam mi bylo úasně, cítila jsem se fajn, ale jen do doby, ne jsem se vrátila domů. Pak to bylo zase jako předtím - antidepresiva, chvíli dobrý, pak propad, nová antidepresiva, zase chvíli dobrý a zase propad. Trvalo to 5 let. Pak jsem dostala kombinaci léků Serlift a Deniban a za několik měsíců jsem si uvědomila, e u jsem dlouho neměla ádný propad. Začala jsem se radovat a plánovat si, jak znovu dáme dohromady vztah s manelem, který se mi hodně odcizil, jene v té době mi řekl, e se chce se mnou rozvést. e o tom přemýlí ji několik let! Byla jsem naprosto v oku, já ho straně milovala, tak jsem ho prosila, a mě neopoutí, a nám dá jetě anci, ale nechtěl. Pak jsem zjistila, e u má novou přítelkyni, kamarádku mojí dcery. Po naem rozvodu si ji vzal, mají spolu chlapečka.
Od té doby, co beru Serlift (teď Asentru) a Deniban jsem sice měla pár "zakobrtnutí" - vdycky pár dní, maximálně 2 týdny, ale u to nikdy nebylo tak zlé jako jsem psala výe. Doktorka mi řekla, e tyto léky budu muset brát do smrti, jsem s tím smířená. U nikdy nechci nic tak straného zaít. Nikdy!
Není tady