Oznámení

15. října : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení!

15. října : Různé životní příběhy, trápení i radosti a starosti žen si s námi můžete pročítat v našem magazínu.

29. září : Uvařme si spolu dietní květákové kari.

#1 26. 4. 2011 10:13

Blossom
Host

Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Zakládám tohle vlákno, jednak trochu pro sebe a samozřejmě taky pro vás. par

Pro sebe v tom smyslu, že mi pomáhá se ze svých zážitků a zkušeností vypsat, vlastně je to trochu pro mě taková forma psychoterapie, jak psala tuším Kiara.

A pro vás proto, že snad tím můžu někomu třeba i pomoct, aby se sám v sobě lépe vyznal a včas rozpoznal depresi a začal ji včas léčit (protože čím déle se to nechá rozbujet, tím hůř se to léčí). 

Předem upozorňuji, že to psaní bude dlouhé. Pocitů, zážitků a vjemů je tolik, a tak složitých, že se to v pár větách popsat nedá.
To tedy jen varuji ty, kteří neradi čtou dlouhé příspěvky, aby tu neztráceli čas a nepsali mi pak, že takové romány se nedají číst wink smile .

Asi to celé rozdělím do jakýchsi kapitol, a budu to průběžně psát, jak dovolí čas a nálada.

 

#2 26. 4. 2011 11:02

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

PŘÍZNAKY DEPRESE

Dokud jsem se s depresí sama nesetkala, myslela jsem si, že se deprese projevuje jen bolestí duše, špatnou a smutnou náladou, myšlenkami na sebevraždu.
To vše platí, avšak depresi provázejí i další příznaky, které mě samotnou překvapily, pozorovala jsem je na sobě delší dobu, ale netušila jsem, že to právě jsou už příznaky nemoci:

Nesoustředěnost a roztržitost:
Já vždycky byla ten typ, co se  např.chodí dvakrát při odchodu z domova přesvědčit, zda je zamčeno apod.
Ale v posledních měsících narostla má nesoustředěnost a roztržitost do obludných rozměrů: Stále jsem něco hledala, klíče, mobil, kalkulačku, tužku, a poté, co nalezla, jsem zas hledala něco jiného. Nezdá se to, ale tohle člověku sebere spoustu času a hlavně energie.
Věci v práci, které jsem dřív zvládala levou zadní za 10 minut, mě najednou trvaly hodinu, a stále jsem vše po sobě přepočítávala a kontrolovala, a přesto jsem snad v 50 % věcí dělala banální chyby.
Prostě s úsilím 200 % najednou uděláte jen 10 % práce, a ještě z toho polovinu blbě. sad
Což vám začne brát sebedůvěru a spirála deprese se roztáčí.... 

Nerozhodnost
Začala se projevovat v práci i v běžném  životě. Najednou pro mě začal být problém rozhodnout se i ve zcela triviálních věcech. Narůstalo to až tak, že pár dní před svou hospitalizací jsem nebyla schopná ani nakoupit: S nákupním vozíkem jsem bezradně bloudila supermarketem, nerozhodná, co vlastně nám doma chybí, co mám koupit, takže u pokladny jsem v košíku měla tak 3 věci a teprve po návratu domů viděla, co vše doma není...

Nespavost
to je snad nejhorší: V depresi vám nejde spát, ráno jste unavení a vyčerpaní, v noci při nespavosti už se děsíte, jak takto nevyspalí zvládnete den.... Nespavost po mnoho dní za sebou je hrozná. A u mě paradoxně po prvně nasazených antridepresivech ještě vzrostla, asi 14 dní jsem spala sotva 2 hodiny denně...
Při takové nespavosti začnete po spánku toužit, bdění a život obecně se stane trýznivým a jedinou úlevu přináší spánek, který skoro nepřichází..... Asi v té souvislosti začínají přicházet myšlenky na sebevraždu: Toužíte po nebytí jako po jediné možnosti úlevy, úniku z té duševní bolesti, která vás neustále provází...

Touha nežít
Tyto myšlenky mě velmi trápily: Rozumově jsem stále jasně vnímala, že pro odchod ze života nejsou vlastně žádné objektivní důvody. Naopak, cítila jsem, že něco takového udělat nesmím, hlavně kvůli dětem i dalším blízkým. A to ve mě vytvářelo další napětí, protože podvědomím jsem po nebytí nesmírně toužila jako po jediné cestě k úlevě, a zároveň jsem si tyto myšlenky vyčítala, věděla jsem, že to nesmím udělat.
Ale ty myšlenky neustále samy dotíraly, já je zaháněla...přirovnala bych to k tomu, jako když do domu lezou krysy: Vy je vyženete, pečlivě všechny díry utěsníte, a ony si stále nalézají díry nové a znovu a znovu se vám tam objevují....

Únava
Depresi provází neuvěřitelná únava: Ztrácíte fyzičku, pak vám začnou dělat potíže běžné úkony, jste u nich neuvěřitelně unavení až vyčerpaní a v postupujících stádiích už nejste schopní i nejzákladnější sebeobsluhy, jen ležíte bezmocně v posteli ( u mě takto daleko únava nedospěla, ale u mnoha spolupacientů z nemocnice ano).

Psychosomatické projevy a fobie
Ty jsem na vlastní kůži nezažila, ale mělo je mnoho z mých spolupacientů: Např. Pocit zahlenění a neustálého odkašlávání (ačkoli na ORL vyloučili jakoukoli infekci apod.), dále různé bolesti, například zad, ale i žaludku....
Mnozí kolegové tam měli fobie - dělalo se jim zle z vyjití na ulici, z pobytu v dopravních prostředcích...

Katastrofické vidění světa
V depresi vidíte vše černě - své osobní vyhlídky, vše je pro vás obrovský a neřešitelný problém, děsíte se všeho, pak nejste schopni ani číst noviny či dívat se na televizi - vše vás frustruje až tak, že si říkáte, že v takovémto světě nejste schopni obstát a žít.
I když vás všichni kolem přesvědčují, že vše je řešitelné, je to marné - vy to skrz "černé brýle deprese" prostě jako neřešitelnou katastrofu vše vnímáte a cítíte.

Ztráta sebedůvěry
Ze všech výše popsaných jevů vyplývá ztáta veškerého sebevědomí a sebedůvěry. Je úplně fuk, že dosud jste ve svém životě vše zvládali (a tudíž je reálný předpoklad, že zvládnete i svou budoucnost). I díky té své roztržitosti, nerozhodnosti a obrovské únavě si prostě zcela přestanete věřit a vidíte sami sebe jako neschopné bytosti, které nemají šanci v běžném životě obstát. sad

 

#3 26. 4. 2011 11:51

Nicolas
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 2. 2. 2006
Příspěvky: 2752
Web

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Vítej zpět - i s dlouhými příspěvky (lidé, co umí dělat odstavce, se čtou OK) :-)
Přeji v rekonvalescenci duše hodně trpělivosti a síly a klidu. A s mými oblíbenými slovy, že vše co píšeme, píšeme především pro sebe, ti přeji dlouhé a časté psaní korunované třeba pocitem "tak už mě to psaní vlastně nebaví a nudí, jdu s kamarády radši na volejbal a pak na pivo a zmrzlinu".

Není tady

 

#4 26. 4. 2011 12:03

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss, popsalas to úplně přesně a srozumitelně. To vše jsem měla.
Navíc jsem zhubla 17 kg za cca necelé 3 měsíce a byla mi pořád strašlivá zima.
Stále mě bolelo a píchalo v místě slinivky břišní - ony psychosomatické projevy. Poslali mě na různá vyšetření a nic. Paní doktorka mi pak říkala, že člověk v těžké depresi má tyto průvodní znaky, že ho "bolí" orgán, který je v jeho těle nejslabší.
Trpěla jsem sociální fobií, nejraději bych zůstala navždy schovaná na psychiatrii a už nikdy neodešla do světa ven.
brrrr až mi jde mráz po zádech, když se mi to zpětně vybavuje, jak to bylo strašné.

A taky jsem nechápala, jak jsem probůh mohla kdy dělat práci, kterou dělám, když jsem teď totálně neschopná a jak píšeš, vše jsem 10x po sobě kontrolovala, nebyla schopná udělat ani rutinní práci, kterou jsem předtím vykonávala denně bez nejmenšího přemýšlení a nejednou jsem to "neuměla".
"Neuměla" jsem ani vařit, dokonce ani oloupat brambory. dumbom

Upravil(a) majkafa (26. 4. 2011 12:11)

 

#5 26. 4. 2011 12:08

eremuruss
♥♥♥♥♥♥♥
Registrovaný: 6. 3. 2007
Příspěvky: 11939

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss pekne popsane.upne se v tom vidim,vyjimka je ta nespavost.Spim velmi dobre ,az po nocnich smenach je to katastrofa.Velmi poucne cteni.Tolik me tu chybeli tvoje prispevky.


Za jednu minutu člověk pozná, zda se mu někdo líbí, za hodinu pozná, zda by jej dokázal mít rád či milovat, za jeden den zjistí, jestli by s tou osobou dokázal strávit celý život...ale poté trvá celý život než na tu osobu zapomene.

Není tady

 

#6 26. 4. 2011 13:26

Kiara
♥♥♥♥♥♥♥
Místo: Praha - východ
Registrovaný: 10. 1. 2006
Příspěvky: 9614

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss: myslím si, že něco takového, jako Tvoje psaní tady už dlouho chybělo stolt tummenupp Jsou to vlastní zkušenosti a prožitky člověka-pacienta, který si prošel peklem deprese. Navíc jsou Tvoje zážitky popsány velmi srozumitelnou formou, což je velmi dobré.

Kdyby Tvoje psaní pomohlo jen jednomu jedinému člověku včas zatáhnout za pomyslnou záchrannou brzdu a vyhledat lékaře, už v té chvíli by mělo Tvoje psaní významný smysl stolt netoliko na tom, že Tvoje psaní jasně ukazuje, že deprese je sice nepříjemná nemoc, ale není to žádný strašák a dá se buď překonat, nebo snesitelně dostat pod kontrolu a to je zase významná pomoc pro ty, kteří už si léčbou třeba prošli a vědí, že na to nejsou sami. Že je více lidí, kteří se s podobnými problémy potýkají, že je to běh na dlouhou trať, ale dá se uběhnout a že jim pomůže vzájemná výměna zkušeností, byť přes písmenka.

Bloss, dík za to, že jsi a za to, že píšeš pussa

Upravil(a) Kiara (26. 4. 2011 13:27)


"Náhody neexistují - to jen Bůh chce zůstat inkognito ..."

Není tady

 

#7 26. 4. 2011 13:47

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Připojuji se ke Kiaře. Dík.

 

#8 26. 4. 2011 14:40

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Majkafo, s tou zimomřivostí a ubýváním na váze máš naprostou pravdu, na to jsem ve výčtu příznaků zapomněla...
Já během února zhubla 6 kg a zimomřivější než je v populaci běžné jsem byla vždy, ovšem v době jakýchkoli "nervů", mi bývalo dvojnásob zima a teď při depresi samozřejmě taky.

...a ještě jeden příznak jsem opomněla uvést....přemýšlím, jak ho pravdivě a přitom decentně popsat......asi takto: Vždy jsem byla osoba s velkou chutí do života a schopností užívat si jeho radostí. I těch radostí ve dvou gloria ....
A právě počátkem zimy jsem zaznamenala, že se v této oblasti jaksi zklidňuji. Moc jsem to neřešila, říkala jsem si - po 3 letech vztahu je to asi zákonité, no a taky mi holt už není dvacet, ale víc než jednou tolik.
Zkrátka ani ve snu mě tehdy nenapadlo, že i toto je jeden z typických příznaků deprese. Že to zapadá do mozaiky ostatních příznaků deprese.

Protože jsem s tím neměla předchozí zkušenost, vnímala jsem ty jednotlivé příznaky odděleně, zvlášť, nenapadlo mě dát si je do souvislosti.
Proto vám je vlastně tady ostatním popisuju, a i já už budu napříště (ačkoli doufám, že žádné "příště" ohledně deprese snad už nezažiju) vědět, nač si mám dát pozor, a nastupující depresi bych už nyní rozpoznala a řešila mnohem dříve.

 

#9 26. 4. 2011 14:52

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Kiara napsal(a):

Bloss: myslím si, že něco takového, jako Tvoje psaní tady už dlouho chybělo stolt tummenupp Jsou to vlastní zkušenosti a prožitky člověka-pacienta, který si prošel peklem deprese. :

Ano, toto vše prosím berte jako můj osobní pohled a zkušenost, nemám ambice psát nějaké obecně platné vědecké pojednání o depresích.
Samozřejmě je ale dobré, si o tom něco přečíst a nastudovat. Případným zájemcům doporučuji knihu Deprese a jak ji zvládat od manželů Praškových.

Tu knihu  jsem ukázala i svým spolupacientům, a mnoho z nich si z té knihy okopírovalo celé pasáže s tím, že to dají přečíst svým blízkým, kteří mnozí jejich nemoc nechápali.
Zejména si kopírovali pasáže, kde bylo jasně psáno:

Deprese není pacientova lenost, ačkoli to tak při pohledu zvenčí může připadat.
Deprese není ničí neschopnost, poznámky  "Tak se tak nepozoruj, vzchop se, chce to jen trochu vůle" nemocnému nejen nepomohou, ale vysloveně škodí.
Deprese není ničí vina, tedy ani samotného pacienta,ani jeho okolí. Může ji dostat kdokoli, stejně jako třeba cukrovku nebo jakoukoli jinou nemoc.

 

#10 26. 4. 2011 15:10

Lvice
♥♥♥♥♥--
Místo: Vesmír
Registrovaný: 19. 1. 2011
Příspěvky: 747

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Ahoj Bloss, vítám tě zpátky pussa.


Člověk musí mít vždycky cíl, ale nemusí se vždycky trefit.

Není tady

 

#11 26. 4. 2011 15:24

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss, ještě jsem si vzpomněla, že mi téměř pořád brnělo celé tělo. A takový tlak zevnitř z hlavy do uší.
Četla jsem, že říkat člověku s depresí - mysli pozitivně, vzchop se, zaměstnej se, je stejné, jako říct člověku se zlomenou nohou, že to je dobrý, to rozchodí.

 

#12 26. 4. 2011 15:47

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

CO ZPŮSOBUJE NEBO NAPOMÁHÁ VZNIKU DEPRESE

Vrozené osobnostní nastavení
Tak jako u všech jiných nemocí, s mnohými dispozicemi se již rodíme. K depresím jsou náchylnější lidé citliví, tací, co mají rádi věci pod svou kontrolou a zajištěním.
Flegmatici a lidi rádi riskující a nebo ti, pro které je nejistota dobrodružstvím, jsou před depresí asi více od přírody chráněni, než ti ne- flegmatici.

Taktéž samozřejmě existují dispozice dědičné. V některých rodinách se prostě deprese vyskytují častěji, to jednoznačně vyplývalo z životopisů mnohých spolupacientů. Životopisné terapie byly vůbec mezi všemi ostatními terapiemi nejpoučnější....
No a i můj táta si při příležitosti mé deprese vzpomněl, že jeho maminka, má babička, měla v životě podobné depresivní období....

Dlouhodobé vyčerpání, nedostatek odpočinku
Tento faktor se objevoval u více než poloviny spolupacientů. Byl určitě výrazným faktorem i přímo u mě.
Co mě ale překvapilo, je to, že je důležitý TYP odpočinku - je potřeba, aby aspoň část odpočinku byla pasivní, a nebo výrazně odlišná od naší běžné denní činnosti.

Vysvětlím na příkladu spolupacienta:To byl učitel, s poměrně velkým prostorem pro odpočinek ( letní prázdniny apod). Avšak jeho koníčkem byl sport, trenérství a organizování sportovních zápasů. To ho velmi bavilo a tomu věnoval prakticky veškerý volný čas. Domníval se, že tím koníčkem odpočívá, nabíjelo ho to. Jenže se z toho jednoho dne sesypal.  sad
Terapeutka mu vysvětlila, že vlastně v práci i ve svém hobby dělal v podstatě to samé - práce s lidmi, organizování. Že to z hlediska organizmu odpočinek nebyl.

Podobné to bylo i u mě - i mé koníčky byly hodně práce s lidmi a organizování, podobně jako má práce. A nebo pak kolo či brusle - zkrátka jen aktivní odpočinek.
Proválet třeba půl dne na gauči u mě takřka neexistovalo, přišlo mi to jako ztráta času, když je přeci tolik věcí, co mě zajímají, co se dá vymýšlet a dělat...

Teď už vím, že si pasivní odpočinek musím do svého života zařadit. Už se to učím wink Například dnes (jsem doma na neschopence), se víceméně zatím válím na gauči s knížkou, a nebo sedím u kompu a píšu.Venku prší a já zjišťuji, že lenošit a nabývat síly pasivně je docela příjemné....

Nešťastné dětství
Tento faktor naštěstí u mě nebyl, já měla dětství šťastné.
Avšak z mnohých životopisů mých spolupacientů mi šel mráz pozádech - chladní, přísní rodičové, nikdy žádná pochvala, různá neštěstí v rodině, hodně alkoholismu a domácího násilí,pobyt v dětském domově odděleně od sourozenců.... sad
Hodně z lidí s tímto dětstvím mělo a dosud má problémy se sebepřijetím, sebedůvěrou, zkrátka nemají rádi sami sebe, myslí si, že si nic pěkného ani nezaslouží....

Osamění - život dlouhodobě bez partnera a dalších vztahů
Překvapilo mě, kolik lidí má deprese ze své osamělosti. Např. všichni naši mužští spolupacienti žili dlouhodobě sami (3 svobodní, 1 dlouho rozvedený). I osamělé ženy tam byly- bez dětí, partnerů,bez sourozenců (a nebo se špatnými vztahy se sourozenci).
Tito všichni se vlastně do nemocnice opakovaně vraceli, a někteří měli kvůli depresím invalidní důchod.
Já si to laicky vysvětluju tak, že příčina jejich deprese na ně vždy čekala doma - sami říkali, jak hrozné pro ně je vrátit se do těch 4 zdí a nemět s kým promluvit.. Někteří měli aspoň třeba kočku nebo psa, ale  při úmrtí jejich zvířecího miláčka, je to vrhlo zas do hlubších depresí..
Mnozí tito v nemocnici paradoxně rozkvetli, byli tu totiž mezi lidmi, chodívali za námi na návštěvy i po svém propuštění, kamarádi z nemocnice jim nahrazovali chybějící rodinu...

Lidé s dlouhodobě dysfunkční rodinou
část pacientů do deprese uvrhly dlouhodobě špatné vztahy v rodině.... asi nejsmutnějším příběhem byl příběh paní, jejíž jeden syn se dostal do vězení, ona mu pomohla zajistit zkrácení trestu za dobré chování (prý musela doložit, že bude mít bydliště i práci - bydlet ho vzala k sobě do domu,práci zajistila). A poté, co se syn vrátil domů, vydundal ze sourozence plnou moc (dům byl psán na jeho sourozence) a dům pak nějak prohrál, zkrátka o něj přišli a celá rodina se tím octla den ze dne bez střechy nad hlavou, stali se z nich bezdomovci...

Klimakterium
U části pacientek deprese přišla jako průvodní znak přechodu.

Pacienti  s depresí "bez příčiny"
Malá část pacientů depresi dostala bez zjevné příčiny. Byli to lidi jako kdokoli z
vás - s hezkým dětstvím, fajn rodinou i prací, s dostatkem odpočinku.... Ani oni sami, ani terapeuti nepřišli na důvod, proč právě je deprese postihla.
Jsou pro mě důkazem rčení mého kamaráda "Proti průseru není nikdo očkován...."
Asi tak jako rakovinu plic mže dostat i absolutní nekuřák, tak i deprese může potkat vlastně kohokoli, bez výjimky...bohužel.... sad

 

#13 26. 4. 2011 16:35

Kiara
♥♥♥♥♥♥♥
Místo: Praha - východ
Registrovaný: 10. 1. 2006
Příspěvky: 9614

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Týýý jo, Blossom ... kolikrát to tak čtu - obzvlášť příběhy Tvých spolupacientů - a myslím si, že deprese by se spíš měla jmenovat "nemoc poraněných srdcí" grater

Já měla stejné příznaky, stejné pocity, jenomže mě tenkrát před čtyřmi lety nenapadlo nic lepšího, než svoje mučivé stavy zapíjet alkoholem. Depresí jsem se stejně nezbavila a navíc jsem si vypěstovala slušnou alkoholovou závislost, které jsem se zbavila až v léčebně. Takže v nemocnici jsem skončila tak jako tak, pitím jsem nic nevyléčila ani neoddálila. Antidepresiva jsem začala brát už v léčebně a brala jsem je ještě jeden rok po propuštění z léčby. Teď jsem v pohodě, neberu žádné léky a abstinuji - před Vánoci to budou 4 roky, co jsem se napila naposledy.

Já o tom píšu proto, že chci z vlastní zkušenosti varovat všechny, kteří mají podobné příznaky, co popisuje Blossom, nalézají se třeba v nějaké neutěšené životní situaci a myslí si, že by jim pomohlo občas si dát nějakou tu skleničku. Nepomohlo ... naopak se dostanou ještě do většího průšvihu, léčebna či nemocnice je zaručeně neminou a hospitalizace v podobném zařízením přijde tak rychle, že si to ani nedovedou představit grater


"Náhody neexistují - to jen Bůh chce zůstat inkognito ..."

Není tady

 

#14 26. 4. 2011 16:38

Vladena
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 15. 12. 2007
Příspěvky: 1732

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss, vítám tě zpátky! hjarta Byla si vždy v mém hledáčku na BB. Ale tvoje nemoc je pro mne takové! překvapení a velký psychologický otazník. Pokud se tu někdo na BB hroutil, tak Ty jsi stála nablízku a dodávala dotyčnému energii. Stále se mi vrací otázka Pandory: ,,Co Blossom řešíš?" A ty jsi odpovídala, že ,,nic"... přitom v podtextu bylo znát, že po něčem jdeš....Lépe to neumím napsat. tongue Pan je dobrý psycholog, což je pro mne velmi přínosná informace, neboť jsem v její schopnosti moc nevěřila. Jinak, Bloss, máš dobrý pozorovací talent. V případě hospitalizace, věřím, že jsi mnohým pacientům nahlédla do života a stala se během svého pobytu velice užitečnou spolupacientkou a pomohla v terapii!  Jseš to stále Ty, osoba vnímavá, inteligentní, empatická....jenom jsi na sebe zřejmě navalila velký kámen. Nic se zřejmě nestalo jen náhodou, a i ta deprese Tě posunula dopředu. Určitě se pro Tebe otevřela oblast, která je pro zdravého člověka uzavřená, ale pro duchovní svět nezaplatitelná.......určitě víš, jak to myslím. Ještě jednou: Vítej !'

Není tady

 

#15 26. 4. 2011 16:50

Revliba
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 5. 3. 2011
Příspěvky: 1374

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Depresi jsem prodělala,reaktivní,po rozvodu.Všechno výše uvedené jsem prodělala,téměř do detailů :-)
Nemusela jsem bohudík do nemocnice,docházela jsem ambulantně na psychiatrii.
Antidepresiva brala,nezdálo se mi,že by mi nějak ani dlouhodobě zabírala.

Mám pocit,že jsem se z toho stejně musela nakonec vybabrat já sama.
Možná neustálými problémy a tlaky,které jsem v defenzívě prostě musela řešit.
Z dlouhodobého hlediska si ale myslím,že už mě "jednou měla" ta mrcha a tak jsem stále ve střehu :-)

Zajímalo by mne dle zkušeností všech,jak se k člověku s depresí ať už jakékoli formy chovat.

Mně tehdy nepomáhalo nic ze strany okolí...

Upravil(a) Revliba (26. 4. 2011 16:51)

Není tady

 

#16 26. 4. 2011 17:11

vera
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 22. 5. 2007
Příspěvky: 2185

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss.....je to tak poučné.....já se tam najdu...někdy....zamrazí mne.....bojuji a myslím si, že úspěšně.....ale piš, piš....prosím.....máš opravdu pozorovací talent, jsi empatická......líbí se mi tvůj pohled na věc.....jsi moudrá.....piš i pro nás

Bloss, Wiki, Kiaro a další......zažily jste na vlastní kůži.....co tě nezabije, to tě posílí...
vaše příspěvky mi moc daly......

Není tady

 

#17 26. 4. 2011 17:20

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Vladěno, dík za přivítání pussa .
Nicméně Tvůj úhel pohledu mě docela překvapil. Co že prý řeším, nebo co jsem řešila??
Donedávna nic, celkem fajn jsem si užívala života. Vše se zlomilo začátkem zimy, po mé (mnou nezaviněné) těžké autohavárii. Čím dál nad tím přemýšlím, tím si myslím, že ten šok z bouračky mi v hlavě jaksi přehodil nějakou výhybku,. ale zřejmě můj organismus byl už tou dobou dost vyčerpaný a nalomený neustálou aktivitou (která mě ovšem velmi bavila a naplňovala ! ). Ta havárka byla asi poslední kapka, kterou pohár psychické zátěže přetekl.

V nemocnici jsem naopak se docela těžce vyrovnávala s tím, že svůj dosavadní životní rytmus a styl budu muset kvůli zdraví změnit. Zkraje jsem to vnímala jako velkou životní ztrátu. Protože například posledních pár let považuju za jedno z nejspokojenějších a rozhodně osobnostně nejzajímavějších a nejplodnějších obdobích svého života.

Je fakt, že byly potřeba asi ty dva měsíce hospitalizace na to, abych se se situací srovnala, zorientovala, našla si novou cestu a na ní i její pozitiva.
Čekají mě velké změny: Předvším jsem se rozhodla přestat podnikat. Podnikání mi před lety spadlo do klína řízením osudu, já to přijala, zvládla a obstála a tu profesi jsem si zamilovala. Avšak podnikání je velmi nervově vyčerpávající. Vím, že kdybych to dělala dlouhodobě dál, skončila bych v nemocnici asi znovu.
Napomáhá tomu všemu i racionální úvaha: Náš obor je na ústupu, 90 % firem našeho oboru v posledních 5 letech skončilo. Tu naši firmu (zacpěte si klidně nosy, komu to bude smrdět samochválou) jsem udržela přes krizi právě svou neutuchající aktivitou. A ta aktivita a vypětí právě měla pak značný podíl na tom, že jsem skončila na čas v nemocnici.
Zkrátka - podnikání je čím dál tím větší stres a zodpovědnost, podmínky se neustále zhoršují (třeba letos tím, že první 3 týdny neschopenky platí zaměstnavatel - to je pro menší firmy likvidační).
Navíc syn i dcera mají svůj vyhraněný životní směr, nyní už je jasné, že ve firmě nechtějí pokračovat. Tak firmu postupně zavřeme, zásoby rozprodáme, firemní prostory pronajmeme.
Těch pár let k dokončení studia dětí finančně zvládnem, navíc děti si ke studiu přivydělají.

Já si budu muset najít za pár měsíců nové zaměstnání. To je jediné, co mám nyní většího k řešení, jsme totiž kraj s vysokou nezaměstnaností a práce tu není, hledá se těžko a s delším dojížděním. A mě už není dvacet, ale skoro 46, což pro zaměstnavatele není žádné terno.

Ale když už to tak osud přinesl, beru to jako svou novou, jinou cestu. Věřím, že bude klidnější, méně stresová a sama sebe snad uživím vždy. Své koníčky trochu poupravím, ale neopustím docela. Jen je budu dělat ve zvolněném tempu, přidám pasivního odpočinku a užívání si života.
Nakonec si to po těch letech práce na 200 % zasloužím. stolt smile

 

#18 26. 4. 2011 17:21

Ivana
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 19. 1. 2006
Příspěvky: 3806

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Blossom, vítám tě zpátky, moc jsi mi tu chyběla. Ráda vždy čtu tvoje příspěvky, mají hlavu a patu a nepostrádají tzv. zdravý rozum a zároveň vůbec nejsou povrchní. A jsou zajímavé, bez tebe ten babinet jaksi skomíral, už tu byly jen samé dětičky a jinak nic zajímavého ke čtení a k přemýšlení.
Já sama jsem si opakovanými depresemi prošla, pro mě byla nejhorší nezměrná únava a také až sociální fobie - nesnesla jsem přítomnost dětí, manžela a vůbec jakýchkoli lidí. Chtěla jsem být sama a zároveň jsem měla strašné výčitky svědomí, že jsem taková, všechno mi připadalo černé, bezvýchodné, ztratila jsem jakýkoli smysl života, nejen svého, ale lidského života vůbec. Přitom jsem si stále uvědomovala, že ty myšlenky jsou moje nemoc, ale nedokázala jsem se toho zbavit. Jediné, co jsem měla jiné než ty, bylo, že jsem naopak pořád spala, o víkendu klidně i 18-20 hodin denně a taky jsem nehubla, protože jsem jedla kila čokolády. Jako by moje tělo chtělo načerpat ten serotonin aspoň z čokolády. Bojovala jsem pět let, vždycky mi nasadili nějaká AD, ze začátku to jakoby pomohlo a najednou další pád do propasti. V podstatě jsem se vzpamatovala těsně předtím, než se mi rozpadlo manželství. A věřím, že to z 80% bylo mojí dlouholetou depresí. Můj ex prostě nevydržel to neustálé odmítání z mé strany, taky - ač vysokoškolsky vzdělán a velmi inteligentní, z lékařské rodin, měl pořád takový pocit, že ta moje deprese není nemoc, ale špatná povaha. Obdivuju tě, že jsi šla do léčebny. mně to tehdy nabídli, ale já si vybrala radši lázně. Tam mi bylo moc fajn, ale doma se mi všecko vrátilo. Říkám si, že jsem měla jít radši do léčebny, možná bych se uzdravila dřív a manžel se mnou zůstal. Ale pozdě bych honiti.
Každopádně ti přeju, ať už se deprese nikdy nezopakuje a vůbec ti přeju všechno dobré.

Není tady

 

#19 26. 4. 2011 17:33

rejka
♥♥♥♥♥♥-
Místo: kousek od matičky stověžaté
Registrovaný: 1. 12. 2009
Příspěvky: 1888

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Blossom napsal(a):

Donedávna nic, celkem fajn jsem si užívala života. Vše se zlomilo začátkem zimy, po mé (mnou nezaviněné) těžké autohavárii. Čím dál nad tím přemýšlím, tím si myslím, že ten šok z bouračky mi v hlavě jaksi přehodil nějakou výhybku,. ale zřejmě můj organismus byl už tou dobou dost vyčerpaný a nalomený neustálou aktivitou (která mě ovšem velmi bavila a naplňovala ! ). Ta havárka byla asi poslední kapka, kterou pohár psychické zátěže přetekl.

Myslím,že jsi na to kápla. Je to skoro jako přes kopírák co se před 3 lety stalo mé kolegyni. Sklony k depresi a úzkostem měla asi prý vždycky,ale nevěnovala tomu nějakou pozornost,protože jak to přišlo,tak to odešlo. ke zlomu došlo právě po prožité autonehodě,kdy krom "boule na čele" to odnesly jen plechy. A v tu chvíli u ní došlo ke zkratu,kdy se jí spustila deprese. Trvalo jí to rok než se dala do kupy tak,že dnes už zase normálně řídí auto a funguje jako člověk. Jenom ten psycholog jí prý zůstane asi navždy.
Lidem jako jsi ty ( aktivní,společenští,veselí,zábavní, stále nabitý program...) se tohle stává. Každý,se kterým jsem měla možnost probírat tyto problémy ( a bylo jich opravdu hodně ) měli tohle společné. Když budeš chtít,dostaneš se z toho a zvolníš tempo. I když budeš třeba někdy cítit,že se to možná vrací,už to poznáš a začneš to řešit hned...


„Nevyčítej životu, co ti nedal, uč se oceňovat to, co ti dal.“
Seneca
http://pdgf.pitapata.com/C9u1p2.png

Není tady

 

#20 26. 4. 2011 17:57

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Ivano, myslím, že léčebna nebo hospitalizace na psychiatrickém oddělení a její pomoc je také individuální.
Já byla 7 týdnů na psychiatrii a když mě vykopli, protože už jsem tam byla moc dlouho (nabídli mi 3-měsíční pobyt v psychiatrické léčebně, což jsem nechtěla, protože syn byl sám doma ve velkém domě a blížila se zima), bylo mi ještě hůř, než při pokusu o sebevraždu a před hospitalizací. Protože jsem se vracela do prázdného domu, kde na mě nečekala náruč mého BM. Čekal mě prodej domu, nalezení a koupě bytu, stěhování... Sama dodnes nechápu, jak jsem to ve stavu těžké deprese mohla zvládnout. Mám to všechno ve vzpomínkách jako strašný sen. Můj syn byl jediný, kdo byl se mnou. Odnesl to a já jsem mu za tolik vděčná. Neměl kam utéct, jako třeba dcerka - na kolej na druhý konec republiky. Obě děti měly co dělat, aby se vyrovnaly s odchodem táty a jeho nezájmem a ještě navíc nemocná matka.
Jediné, co mě po příchodu z psychiatrie "drželo", bylo to, že už NIKDY nechci zažít, že se znovu pokusím o sebevraždu a znovu se mi to nepovede a já se zase octnu tady. To byla daleko horší hrůza, než samotné rozhodnutí odejít.
Takže mně bylo na psychiatrii paradoxně "skvěle", byla jsem tam jako ve skleněném azylu, kde jsem nemusela nic řešit a byli kolem mě pořád lidé.
Můj stav se začal zlepšovat až poté, co se mi podařilo prodat náš dům a co jsme se se synem přestěhovali do mého bytu. Můj byt mě v podstatě spolu s několika velmi důležitými lidmi pro ty chvíle, co mě drželi nad vodou, zachránil. Kdybych zůstala v tom domě, myslím, že bych skočila pod vlak nebo udělala něco jiného, abych měla jistotu, že tentokrát doopravdy umřu.
Má kolegyně zorganizovala mé stěhování. Po letech, když už jsem to byla zase já, mi říkala, že chlapi, co mě stěhovali, říkali, že tak zlomeného člověka, jakým jsem byla tenkrát já, ještě nikdy v životě neviděli. Myslím, že měli pravdu. Můj syn mi říkal, že jsem chodící mrtvola, že je na mě tak strašný pohled.
Uffff, díkybohu, že už je dnes a ne tenkrát. Téměř 4 roky jsem bez antidepresiv a dva a půl roku už nechodím na skupinovou terapii.
Nikomu bych nepřála něco tak strašného, jako je těžká deprese, u mě totální rozklad osobnosti, zažít.
Celou tu dobu mě udivovalo, že jsem nepřistoupila k řešení, o kterém psala Kiara. Věděla jsem, že mám sklon řešit problémy alkoholem. Ale v době deprese jsem v sobě měla jakousi záklopku a nevypila jsem ani kapku alkoholu. Díkybohu za tu klapku.

 

#21 26. 4. 2011 17:59

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Blossom, to jsou hezké plány, které máš do budoucna. Z tvých písmenek už čiší optimizmus a víra v budoucnost, i když se s tou mrškou možná ještě chvilku popereš. Ale z nejhoršího už jsi venku.
Přeji ti hodně štěstí a hezkých dní a jsem ráda, že jsi zase tu. A díky za tvé psaní.

 

#22 26. 4. 2011 18:07

Blossom
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Ivano, já šla do psychiatrické léčebny sama, bez objednání, nechala jsem se tam dětmi nablind odvézt, když jsem cítila, že to nezvládám. Taky jsem chtěla ulevit dětem, i svým rodičům, cítila jsem, jak mým stavem trpí. Byli fantastičtí, na mě strašně hodní, ale člověku v těžké depresi prostě nepomáhá už nic, i kdyby se okolí sebevíc snažilo.
Žít delší dobu s depresivním člověkem je asi  frustrující. Vím, že se okolí uleví, když se dotyčný jde léčit. Když ti jeho blízcí, co už vyzkoušeli úplně vše a nic nezabralo, vědí, že nemocný je v rukou odborníků.

Pamatuji si to z doby, kdy jsem žila s manželem, závislým na alkoholu. Když se mi ho podařilo dostat do léčebny, strašně se mi ulevilo. Že je tam, kde pro něj odborníci mohou udělat nejvíc. Že se (ačkoli to bude znít sobecky) už o ně nemusím chvíli starat já, když všechny mé snahy ho z toho dostat selhávaly...

A víte, co je paradox? Že psychiatrické oddělení, kde jsem teď 2měsíce byla, má i oddělení Alkoholismus a toxikománie. Že jsem byla ve stejných zdech, na stejné chodbě a ve stejných místnostech, jako před 11 lety můj manžel..... Přišlo mi to hodně mystické nebo nevím jak to říct, že mě osud dovedl na ta samá místa jako jeho, a oba jsme tam byli ze stejného prvopočátečního důvodu - stresy v podnikání.
I to způsobilo můj názor, že dál už nechci podnikat. Naše rodina zaplatila  podnikání už příliš velkou daň, a já rozhodně chci zůstat naživu a zdravá.

Pobyt v léčebně není nic příjemného, ale dá se přežít a rozhodně je to podle mě nejlepší cesta k uzdravení. Jednak jste pod stálým dohledem doktorů a oni vám tak můžou nasadit tu nejvhodnější medikaci (ktará je podle mě v akutní fázi deprese klíčová).
Navíc je prospěšné i vytržení z domácího prostředí (které ve většině případů se vznikem deprese úzce souvisí), no a pak máte denně pomoc různých psychoterapií apod. O těch psychoterapiích se ještě v některém dalším příspěvku podrobněji rozepíšu.

No a v neposlední řadě vám velmi pomáhají spolupacienti - lidi v podobné životní situaci. Už povídání s nimi vám mnoho osvětlí, navíc držíte se psychicjky navzájem nad vodou, víte přesně, jak tomu druhému je (což vaši blízcí, když depresi neprožili, ani vědět nemůžou).
Prostě už pobyt se stejně nemocnými lidmi je jedna velká úžasná psychoterapie. Také na vlastní oči vidíte úplné zázraky, jak lidé z těžkého stavu procitají a i když vám osobně je ještě tou dobou blbě, tak máte naději, že když jdou k lepšímu vaši spolupacienti,co přišli jen pár týdnů před vámi, půjdete vy časem k lepšímu taky.

Co bylo na pobytu na psychiatrii opravdu dost frustrující, byl pobyt na příjmovém oddělení (U mě první týden pobytu a pak týden při změně léků). To je, když vás v těžkém stavu přivezou, než vás pak předají o patro výš na oddělení "R" (= resocializace). R je oddělení už se samostatnými vycházkami, volnějším režimem,mnohými aktivitami a hlavně s pacienty lehčího stavu.
Dole na příjmu byli lidé všech duševních nemocí, často ve velmi těžkém stavu, i klecová lůžka tam byla občas využívána, zejména pro alkoholiky, jelikož bohužel tady byla zrušena záchytka a tak alkoholiky a toxikomany vozili sem, mezi nás ostatní pacienty, a to bylo občas peklo, někdy tam působili takový vyrvál, že jsme se my ostatní (často nespavostí trpící) vůbec nevyspali.
Také tam bylo hodně zmatených důchodců, neustále hledajících svůj pokoj. Párkrát dokonce v noci k někomu omylem přilehli na postel....
Nejhorší na příjmovém oddělení byla ale ta nečinnost: nedělo se tam vůbec nic, čas dělilo jen jídlo , chození na záchod a spánek. A těch pár pacientů, se kterými se dalo popovídat, většina těch těžších vůbec nekomunikovala.

Ten příjem mi připadal  hrozný. Ale co je to jeden týden v životě lidském? Takřka nic....a bez léčby bych to nezvádla,doma určitě ne, nejspíš bych si něco udělala, neměla jsem k tomu daleko.
Tak jsem se to snažila pojmout takto: Chlapi chodívali na dva roky na vojnu. Tohle je taková moje "vojna": Jsem tu s lidmi, které jsem si nevybrala, v pokoji po 5 lidech, v nesvobodném prostředí - nemůžete nikam, všude jsou mříže, musíte se podřídit režimu, který je pro vás těžko snesitelný. No, jak na vojně nebo v kriminále...

Ale jak říkám - nebylo to příjemné (tedy hlavně na tom příjmu), ale bylo to nezbytné. Jen díky tomu, že jsem to absolvovala, se dnes cítím konečně dobře a mám nakročeno myslím na dobrou cestu k úplnému uzdravení.

Proto apeluji na ty, kterých se to může týkat - raděj se jděte léčit, to vám pomůže, jedině tam vás dají během pár týdnů dohromady. Vím určitě, že doma bych to nezvládla a personálu jsem tam už při odchodu nesmírně děkovala za péči a děkuji jim i takto, vitruálně. hjarta godlike

 

#23 26. 4. 2011 18:08

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Má kamarádka po odchodu jejího BM k milence mi říkala o období deprese to, co jsem zažila i já. Já si vůbec nepamatuji, v čem jsem chodila oblečená. Měla jsem o 17 kg méně, všechny kalhoty a sukně mi spadly přes boky. Chodila jsem do práce jako bezdomovec, cosi přivázané provázkem kolem pasu a hodně vrstev oblečení, protože mi byla neustále zima. Tenkrát bylo velmi teplé léto. Seděla jsem sama v kanceláři. Venku bylo 36 stupňů a já se třásla zimou a měla jsem vedle sebe zapnutý elektrický radiátor, který na mě sálal teplo.
Mí spolupracovníci si museli myslet, že jsem se opravdu zbláznila. Ostatně, nebyli daleko od pravdy. Jsem jim nesmírně vděčná, že byli v té době ke mně tak nesmírně ohleduplní. Za celou dobu a ani následně jsem u nikoho nezahlédla ani náznak odsouzení. Věděli, co se děje, ze mě to sálalo do dálky, to nešlo nijak schovat.  Závěrku i konsolidovanou závěrku jsem zvládla udělat jen tak, že jsem se vždy po pár hodinách dopovala Neurolem. Jinak jsem nebyla schopna fungovat.

 

#24 26. 4. 2011 18:13

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss, víš, na co jsem se já opravdu v nemocnici těšila? Když bude po snídani úklid a já si budu moct na sesterně vyzvednout latexové rukavice před vytíráním a navléknu si je na ruce. Mně byly ty rukavice tak neuvěřitelně příjemné.
Asi to zní úsměvně, či divně, ale ze začátku byly dny, kdy ty latexové rukavice na mých rukách byly jediná světlá chvilka mého dne. smile
Já jsem tenkrát i ve dnech, kdy náš pokoj neměl službu, vytírala velikánskou nemocniční chodbu, bez myšlenek, to mi šlo, aspoň nějaká práce mi šla, jen abych mohla mít co nejdéle "legálně" na rukou ty latexové rukavice. smile

Upravil(a) majkafa (26. 4. 2011 18:22)

 

#25 26. 4. 2011 18:15

majkafa
Host

Re: Postřehy z nemocnice - léčba deprese a úzkostí

Bloss, prosím, nevadí, že se ti na tvém vlákně vykecávám? Když tak se omlouvám. Ani nevím, proč se mi chce o tom psát.
A těší mě, že o tom můžu psát normálně a už mě to netrápí. Že už je to jenom konstatování.

 
NÁŠ TIP:

    Zápatí

    Powered by PunBB 1.2.24c
    © Copyright 2002–2008 Rickard Andersson
    Content © Copyright 2000–2016 SAMI spol. s r.o.
    Ochrana osobních údajů