19. dubna : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 19. dubna : Obyčejný citrón a jeho netradiční vyuití beze zbytku. V kuchyni i v domácnosti je skvělý pomocník! 19. dubna : Rodičovství podle zvěrokruhu: tíři jsou přísní, Panny umí ustoupit. |
|
|
Zakládám tohle vlákno, jednak trochu pro sebe a samozřejmě taky pro vás.
Pro sebe v tom smyslu, e mi pomáhá se ze svých záitků a zkueností vypsat, vlastně je to trochu pro mě taková forma psychoterapie, jak psala tuím Kiara.
A pro vás proto, e snad tím můu někomu třeba i pomoct, aby se sám v sobě lépe vyznal a včas rozpoznal depresi a začal ji včas léčit (protoe čím déle se to nechá rozbujet, tím hůř se to léčí).
Předem upozorňuji, e to psaní bude dlouhé. Pocitů, záitků a vjemů je tolik, a tak sloitých, e se to v pár větách popsat nedá.
To tedy jen varuji ty, kteří neradi čtou dlouhé příspěvky, aby tu neztráceli čas a nepsali mi pak, e takové romány se nedají číst
.
Asi to celé rozdělím do jakýchsi kapitol, a budu to průběně psát, jak dovolí čas a nálada.
PŘÍZNAKY DEPRESE
Dokud jsem se s depresí sama nesetkala, myslela jsem si, e se deprese projevuje jen bolestí due, patnou a smutnou náladou, mylenkami na sebevradu.
To ve platí, avak depresi provázejí i dalí příznaky, které mě samotnou překvapily, pozorovala jsem je na sobě delí dobu, ale netuila jsem, e to právě jsou u příznaky nemoci:
Nesoustředěnost a roztritost:
Já vdycky byla ten typ, co se např.chodí dvakrát při odchodu z domova přesvědčit, zda je zamčeno apod.
Ale v posledních měsících narostla má nesoustředěnost a roztritost do obludných rozměrů: Stále jsem něco hledala, klíče, mobil, kalkulačku, tuku, a poté, co nalezla, jsem zas hledala něco jiného. Nezdá se to, ale tohle člověku sebere spoustu času a hlavně energie.
Věci v práci, které jsem dřív zvládala levou zadní za 10 minut, mě najednou trvaly hodinu, a stále jsem ve po sobě přepočítávala a kontrolovala, a přesto jsem snad v 50 % věcí dělala banální chyby.
Prostě s úsilím 200 % najednou uděláte jen 10 % práce, a jetě z toho polovinu blbě.
Co vám začne brát sebedůvěru a spirála deprese se roztáčí....
Nerozhodnost
Začala se projevovat v práci i v běném ivotě. Najednou pro mě začal být problém rozhodnout se i ve zcela triviálních věcech. Narůstalo to a tak, e pár dní před svou hospitalizací jsem nebyla schopná ani nakoupit: S nákupním vozíkem jsem bezradně bloudila supermarketem, nerozhodná, co vlastně nám doma chybí, co mám koupit, take u pokladny jsem v koíku měla tak 3 věci a teprve po návratu domů viděla, co ve doma není...
Nespavost
to je snad nejhorí: V depresi vám nejde spát, ráno jste unavení a vyčerpaní, v noci při nespavosti u se děsíte, jak takto nevyspalí zvládnete den.... Nespavost po mnoho dní za sebou je hrozná. A u mě paradoxně po prvně nasazených antridepresivech jetě vzrostla, asi 14 dní jsem spala sotva 2 hodiny denně...
Při takové nespavosti začnete po spánku touit, bdění a ivot obecně se stane trýznivým a jedinou úlevu přináí spánek, který skoro nepřichází..... Asi v té souvislosti začínají přicházet mylenky na sebevradu: Touíte po nebytí jako po jediné monosti úlevy, úniku z té duevní bolesti, která vás neustále provází...
Touha neít
Tyto mylenky mě velmi trápily: Rozumově jsem stále jasně vnímala, e pro odchod ze ivota nejsou vlastně ádné objektivní důvody. Naopak, cítila jsem, e něco takového udělat nesmím, hlavně kvůli dětem i dalím blízkým. A to ve mě vytvářelo dalí napětí, protoe podvědomím jsem po nebytí nesmírně touila jako po jediné cestě k úlevě, a zároveň jsem si tyto mylenky vyčítala, věděla jsem, e to nesmím udělat.
Ale ty mylenky neustále samy dotíraly, já je zaháněla...přirovnala bych to k tomu, jako kdy do domu lezou krysy: Vy je vyenete, pečlivě vechny díry utěsníte, a ony si stále nalézají díry nové a znovu a znovu se vám tam objevují....
Únava
Depresi provází neuvěřitelná únava: Ztrácíte fyzičku, pak vám začnou dělat potíe běné úkony, jste u nich neuvěřitelně unavení a vyčerpaní a v postupujících stádiích u nejste schopní i nejzákladnějí sebeobsluhy, jen leíte bezmocně v posteli ( u mě takto daleko únava nedospěla, ale u mnoha spolupacientů z nemocnice ano).
Psychosomatické projevy a fobie
Ty jsem na vlastní kůi nezaila, ale mělo je mnoho z mých spolupacientů: Např. Pocit zahlenění a neustálého odkalávání (ačkoli na ORL vyloučili jakoukoli infekci apod.), dále různé bolesti, například zad, ale i aludku....
Mnozí kolegové tam měli fobie - dělalo se jim zle z vyjití na ulici, z pobytu v dopravních prostředcích...
Katastrofické vidění světa
V depresi vidíte ve černě - své osobní vyhlídky, ve je pro vás obrovský a neřeitelný problém, děsíte se veho, pak nejste schopni ani číst noviny či dívat se na televizi - ve vás frustruje a tak, e si říkáte, e v takovémto světě nejste schopni obstát a ít.
I kdy vás vichni kolem přesvědčují, e ve je řeitelné, je to marné - vy to skrz "černé brýle deprese" prostě jako neřeitelnou katastrofu ve vnímáte a cítíte.
Ztráta sebedůvěry
Ze vech výe popsaných jevů vyplývá ztáta vekerého sebevědomí a sebedůvěry. Je úplně fuk, e dosud jste ve svém ivotě ve zvládali (a tudí je reálný předpoklad, e zvládnete i svou budoucnost). I díky té své roztritosti, nerozhodnosti a obrovské únavě si prostě zcela přestanete věřit a vidíte sami sebe jako neschopné bytosti, které nemají anci v běném ivotě obstát.
Vítej zpět - i s dlouhými příspěvky (lidé, co umí dělat odstavce, se čtou OK) :-)
Přeji v rekonvalescenci due hodně trpělivosti a síly a klidu. A s mými oblíbenými slovy, e ve co píeme, píeme předevím pro sebe, ti přeji dlouhé a časté psaní korunované třeba pocitem "tak u mě to psaní vlastně nebaví a nudí, jdu s kamarády radi na volejbal a pak na pivo a zmrzlinu".
Není tady
Bloss, popsalas to úplně přesně a srozumitelně. To ve jsem měla.
Navíc jsem zhubla 17 kg za cca necelé 3 měsíce a byla mi pořád stralivá zima.
Stále mě bolelo a píchalo v místě slinivky břiní - ony psychosomatické projevy. Poslali mě na různá vyetření a nic. Paní doktorka mi pak říkala, e člověk v těké depresi má tyto průvodní znaky, e ho "bolí" orgán, který je v jeho těle nejslabí.
Trpěla jsem sociální fobií, nejraději bych zůstala navdy schovaná na psychiatrii a u nikdy neodela do světa ven.
brrrr a mi jde mráz po zádech, kdy se mi to zpětně vybavuje, jak to bylo strané.
A taky jsem nechápala, jak jsem probůh mohla kdy dělat práci, kterou dělám, kdy jsem teď totálně neschopná a jak píe, ve jsem 10x po sobě kontrolovala, nebyla schopná udělat ani rutinní práci, kterou jsem předtím vykonávala denně bez nejmeního přemýlení a nejednou jsem to "neuměla".
"Neuměla" jsem ani vařit, dokonce ani oloupat brambory.
Upravil(a) majkafa (26. 4. 2011 12:11)
Bloss pekne popsane.upne se v tom vidim,vyjimka je ta nespavost.Spim velmi dobre ,az po nocnich smenach je to katastrofa.Velmi poucne cteni.Tolik me tu chybeli tvoje prispevky.
Není tady
Bloss: myslím si, e něco takového, jako Tvoje psaní tady u dlouho chybělo
Jsou to vlastní zkuenosti a proitky člověka-pacienta, který si proel peklem deprese. Navíc jsou Tvoje záitky popsány velmi srozumitelnou formou, co je velmi dobré.
Kdyby Tvoje psaní pomohlo jen jednomu jedinému člověku včas zatáhnout za pomyslnou záchrannou brzdu a vyhledat lékaře, u v té chvíli by mělo Tvoje psaní významný smysl netoliko na tom, e Tvoje psaní jasně ukazuje, e deprese je sice nepříjemná nemoc, ale není to ádný straák a dá se buď překonat, nebo snesitelně dostat pod kontrolu a to je zase významná pomoc pro ty, kteří u si léčbou třeba proli a vědí, e na to nejsou sami. e je více lidí, kteří se s podobnými problémy potýkají, e je to běh na dlouhou tra, ale dá se uběhnout a e jim pomůe vzájemná výměna zkueností, by přes písmenka.
Bloss, dík za to, e jsi a za to, e píe
Upravil(a) Kiara (26. 4. 2011 13:27)
Není tady
Připojuji se ke Kiaře. Dík.
Majkafo, s tou zimomřivostí a ubýváním na váze má naprostou pravdu, na to jsem ve výčtu příznaků zapomněla...
Já během února zhubla 6 kg a zimomřivějí ne je v populaci běné jsem byla vdy, ovem v době jakýchkoli "nervů", mi bývalo dvojnásob zima a teď při depresi samozřejmě taky.
...a jetě jeden příznak jsem opomněla uvést....přemýlím, jak ho pravdivě a přitom decentně popsat......asi takto: Vdy jsem byla osoba s velkou chutí do ivota a schopností uívat si jeho radostí. I těch radostí ve dvou ....
A právě počátkem zimy jsem zaznamenala, e se v této oblasti jaksi zklidňuji. Moc jsem to neřeila, říkala jsem si - po 3 letech vztahu je to asi zákonité, no a taky mi holt u není dvacet, ale víc ne jednou tolik.
Zkrátka ani ve snu mě tehdy nenapadlo, e i toto je jeden z typických příznaků deprese. e to zapadá do mozaiky ostatních příznaků deprese.
Protoe jsem s tím neměla předchozí zkuenost, vnímala jsem ty jednotlivé příznaky odděleně, zvlá, nenapadlo mě dát si je do souvislosti.
Proto vám je vlastně tady ostatním popisuju, a i já u budu napřítě (ačkoli doufám, e ádné "přítě" ohledně deprese snad u nezaiju) vědět, nač si mám dát pozor, a nastupující depresi bych u nyní rozpoznala a řeila mnohem dříve.
Kiara napsal(a):
Bloss: myslím si, e něco takového, jako Tvoje psaní tady u dlouho chybělo
![]()
Jsou to vlastní zkuenosti a proitky člověka-pacienta, který si proel peklem deprese. :
Ano, toto ve prosím berte jako můj osobní pohled a zkuenost, nemám ambice psát nějaké obecně platné vědecké pojednání o depresích.
Samozřejmě je ale dobré, si o tom něco přečíst a nastudovat. Případným zájemcům doporučuji knihu Deprese a jak ji zvládat od manelů Prakových.
Tu knihu jsem ukázala i svým spolupacientům, a mnoho z nich si z té knihy okopírovalo celé pasáe s tím, e to dají přečíst svým blízkým, kteří mnozí jejich nemoc nechápali.
Zejména si kopírovali pasáe, kde bylo jasně psáno:
Deprese není pacientova lenost, ačkoli to tak při pohledu zvenčí můe připadat.
Deprese není ničí neschopnost, poznámky "Tak se tak nepozoruj, vzchop se, chce to jen trochu vůle" nemocnému nejen nepomohou, ale vysloveně kodí.
Deprese není ničí vina, tedy ani samotného pacienta,ani jeho okolí. Můe ji dostat kdokoli, stejně jako třeba cukrovku nebo jakoukoli jinou nemoc.
Ahoj Bloss, vítám tě zpátky .
Není tady
Bloss, jetě jsem si vzpomněla, e mi téměř pořád brnělo celé tělo. A takový tlak zevnitř z hlavy do uí.
Četla jsem, e říkat člověku s depresí - mysli pozitivně, vzchop se, zaměstnej se, je stejné, jako říct člověku se zlomenou nohou, e to je dobrý, to rozchodí.
CO ZPŮSOBUJE NEBO NAPOMÁHÁ VZNIKU DEPRESE
Vrozené osobnostní nastavení
Tak jako u vech jiných nemocí, s mnohými dispozicemi se ji rodíme. K depresím jsou náchylnějí lidé citliví, tací, co mají rádi věci pod svou kontrolou a zajitěním.
Flegmatici a lidi rádi riskující a nebo ti, pro které je nejistota dobrodrustvím, jsou před depresí asi více od přírody chráněni, ne ti ne- flegmatici.
Takté samozřejmě existují dispozice dědičné. V některých rodinách se prostě deprese vyskytují častěji, to jednoznačně vyplývalo z ivotopisů mnohých spolupacientů. ivotopisné terapie byly vůbec mezi vemi ostatními terapiemi nejpoučnějí....
No a i můj táta si při příleitosti mé deprese vzpomněl, e jeho maminka, má babička, měla v ivotě podobné depresivní období....
Dlouhodobé vyčerpání, nedostatek odpočinku
Tento faktor se objevoval u více ne poloviny spolupacientů. Byl určitě výrazným faktorem i přímo u mě.
Co mě ale překvapilo, je to, e je důleitý TYP odpočinku - je potřeba, aby aspoň část odpočinku byla pasivní, a nebo výrazně odliná od naí běné denní činnosti.
Vysvětlím na příkladu spolupacienta:To byl učitel, s poměrně velkým prostorem pro odpočinek ( letní prázdniny apod). Avak jeho koníčkem byl sport, trenérství a organizování sportovních zápasů. To ho velmi bavilo a tomu věnoval prakticky vekerý volný čas. Domníval se, e tím koníčkem odpočívá, nabíjelo ho to. Jene se z toho jednoho dne sesypal.
Terapeutka mu vysvětlila, e vlastně v práci i ve svém hobby dělal v podstatě to samé - práce s lidmi, organizování. e to z hlediska organizmu odpočinek nebyl.
Podobné to bylo i u mě - i mé koníčky byly hodně práce s lidmi a organizování, podobně jako má práce. A nebo pak kolo či brusle - zkrátka jen aktivní odpočinek.
Proválet třeba půl dne na gauči u mě takřka neexistovalo, přilo mi to jako ztráta času, kdy je přeci tolik věcí, co mě zajímají, co se dá vymýlet a dělat...
Teď u vím, e si pasivní odpočinek musím do svého ivota zařadit. U se to učím Například dnes (jsem doma na neschopence), se víceméně zatím válím na gauči s kníkou, a nebo sedím u kompu a píu.Venku prí a já zjiuji, e lenoit a nabývat síly pasivně je docela příjemné....
Neastné dětství
Tento faktor natěstí u mě nebyl, já měla dětství astné.
Avak z mnohých ivotopisů mých spolupacientů mi el mráz pozádech - chladní, přísní rodičové, nikdy ádná pochvala, různá netěstí v rodině, hodně alkoholismu a domácího násilí,pobyt v dětském domově odděleně od sourozenců....
Hodně z lidí s tímto dětstvím mělo a dosud má problémy se sebepřijetím, sebedůvěrou, zkrátka nemají rádi sami sebe, myslí si, e si nic pěkného ani nezaslouí....
Osamění - ivot dlouhodobě bez partnera a dalích vztahů
Překvapilo mě, kolik lidí má deprese ze své osamělosti. Např. vichni nai mutí spolupacienti ili dlouhodobě sami (3 svobodní, 1 dlouho rozvedený). I osamělé eny tam byly- bez dětí, partnerů,bez sourozenců (a nebo se patnými vztahy se sourozenci).
Tito vichni se vlastně do nemocnice opakovaně vraceli, a někteří měli kvůli depresím invalidní důchod.
Já si to laicky vysvětluju tak, e příčina jejich deprese na ně vdy čekala doma - sami říkali, jak hrozné pro ně je vrátit se do těch 4 zdí a nemět s kým promluvit.. Někteří měli aspoň třeba kočku nebo psa, ale při úmrtí jejich zvířecího miláčka, je to vrhlo zas do hlubích depresí..
Mnozí tito v nemocnici paradoxně rozkvetli, byli tu toti mezi lidmi, chodívali za námi na návtěvy i po svém proputění, kamarádi z nemocnice jim nahrazovali chybějící rodinu...
Lidé s dlouhodobě dysfunkční rodinou
část pacientů do deprese uvrhly dlouhodobě patné vztahy v rodině.... asi nejsmutnějím příběhem byl příběh paní, její jeden syn se dostal do vězení, ona mu pomohla zajistit zkrácení trestu za dobré chování (prý musela doloit, e bude mít bydlitě i práci - bydlet ho vzala k sobě do domu,práci zajistila). A poté, co se syn vrátil domů, vydundal ze sourozence plnou moc (dům byl psán na jeho sourozence) a dům pak nějak prohrál, zkrátka o něj přili a celá rodina se tím octla den ze dne bez střechy nad hlavou, stali se z nich bezdomovci...
Klimakterium
U části pacientek deprese přila jako průvodní znak přechodu.
Pacienti s depresí "bez příčiny"
Malá část pacientů depresi dostala bez zjevné příčiny. Byli to lidi jako kdokoli z
vás - s hezkým dětstvím, fajn rodinou i prací, s dostatkem odpočinku.... Ani oni sami, ani terapeuti nepřili na důvod, proč právě je deprese postihla.
Jsou pro mě důkazem rčení mého kamaráda "Proti průseru není nikdo očkován...."
Asi tak jako rakovinu plic me dostat i absolutní nekuřák, tak i deprese můe potkat vlastně kohokoli, bez výjimky...bohuel....
Týýý jo, Blossom ... kolikrát to tak čtu - obzvlá příběhy Tvých spolupacientů - a myslím si, e deprese by se spí měla jmenovat "nemoc poraněných srdcí"
Já měla stejné příznaky, stejné pocity, jenome mě tenkrát před čtyřmi lety nenapadlo nic lepího, ne svoje mučivé stavy zapíjet alkoholem. Depresí jsem se stejně nezbavila a navíc jsem si vypěstovala slunou alkoholovou závislost, které jsem se zbavila a v léčebně. Take v nemocnici jsem skončila tak jako tak, pitím jsem nic nevyléčila ani neoddálila. Antidepresiva jsem začala brát u v léčebně a brala jsem je jetě jeden rok po proputění z léčby. Teď jsem v pohodě, neberu ádné léky a abstinuji - před Vánoci to budou 4 roky, co jsem se napila naposledy.
Já o tom píu proto, e chci z vlastní zkuenosti varovat vechny, kteří mají podobné příznaky, co popisuje Blossom, nalézají se třeba v nějaké neutěené ivotní situaci a myslí si, e by jim pomohlo občas si dát nějakou tu skleničku. Nepomohlo ... naopak se dostanou jetě do větího průvihu, léčebna či nemocnice je zaručeně neminou a hospitalizace v podobném zařízením přijde tak rychle, e si to ani nedovedou představit
Není tady
Bloss, vítám tě zpátky! Byla si vdy v mém hledáčku na BB. Ale tvoje nemoc je pro mne takové! překvapení a velký psychologický otazník. Pokud se tu někdo na BB hroutil, tak Ty jsi stála nablízku a dodávala dotyčnému energii. Stále se mi vrací otázka Pandory: ,,Co Blossom řeí?" A ty jsi odpovídala, e ,,nic"... přitom v podtextu bylo znát, e po něčem jde....Lépe to neumím napsat.
Pan je dobrý psycholog, co je pro mne velmi přínosná informace, nebo jsem v její schopnosti moc nevěřila. Jinak, Bloss, má dobrý pozorovací talent. V případě hospitalizace, věřím, e jsi mnohým pacientům nahlédla do ivota a stala se během svého pobytu velice uitečnou spolupacientkou a pomohla v terapii! Jse to stále Ty, osoba vnímavá, inteligentní, empatická....jenom jsi na sebe zřejmě navalila velký kámen. Nic se zřejmě nestalo jen náhodou, a i ta deprese Tě posunula dopředu. Určitě se pro Tebe otevřela oblast, která je pro zdravého člověka uzavřená, ale pro duchovní svět nezaplatitelná.......určitě ví, jak to myslím. Jetě jednou: Vítej !'
Není tady
Depresi jsem prodělala,reaktivní,po rozvodu.Vechno výe uvedené jsem prodělala,téměř do detailů :-)
Nemusela jsem bohudík do nemocnice,docházela jsem ambulantně na psychiatrii.
Antidepresiva brala,nezdálo se mi,e by mi nějak ani dlouhodobě zabírala.
Mám pocit,e jsem se z toho stejně musela nakonec vybabrat já sama.
Moná neustálými problémy a tlaky,které jsem v defenzívě prostě musela řeit.
Z dlouhodobého hlediska si ale myslím,e u mě "jednou měla" ta mrcha a tak jsem stále ve střehu :-)
Zajímalo by mne dle zkueností vech,jak se k člověku s depresí a u jakékoli formy chovat.
Mně tehdy nepomáhalo nic ze strany okolí...
Upravil(a) Revliba (26. 4. 2011 16:51)
Není tady
Bloss.....je to tak poučné.....já se tam najdu...někdy....zamrazí mne.....bojuji a myslím si, e úspěně.....ale pi, pi....prosím.....má opravdu pozorovací talent, jsi empatická......líbí se mi tvůj pohled na věc.....jsi moudrá.....pi i pro nás
Bloss, Wiki, Kiaro a dalí......zaily jste na vlastní kůi.....co tě nezabije, to tě posílí...
vae příspěvky mi moc daly......
Není tady
Vladěno, dík za přivítání .
Nicméně Tvůj úhel pohledu mě docela překvapil. Co e prý řeím, nebo co jsem řeila??
Donedávna nic, celkem fajn jsem si uívala ivota. Ve se zlomilo začátkem zimy, po mé (mnou nezaviněné) těké autohavárii. Čím dál nad tím přemýlím, tím si myslím, e ten ok z bouračky mi v hlavě jaksi přehodil nějakou výhybku,. ale zřejmě můj organismus byl u tou dobou dost vyčerpaný a nalomený neustálou aktivitou (která mě ovem velmi bavila a naplňovala ! ). Ta havárka byla asi poslední kapka, kterou pohár psychické zátěe přetekl.
V nemocnici jsem naopak se docela těce vyrovnávala s tím, e svůj dosavadní ivotní rytmus a styl budu muset kvůli zdraví změnit. Zkraje jsem to vnímala jako velkou ivotní ztrátu. Protoe například posledních pár let povauju za jedno z nejspokojenějích a rozhodně osobnostně nejzajímavějích a nejplodnějích obdobích svého ivota.
Je fakt, e byly potřeba asi ty dva měsíce hospitalizace na to, abych se se situací srovnala, zorientovala, nala si novou cestu a na ní i její pozitiva.
Čekají mě velké změny: Předvím jsem se rozhodla přestat podnikat. Podnikání mi před lety spadlo do klína řízením osudu, já to přijala, zvládla a obstála a tu profesi jsem si zamilovala. Avak podnikání je velmi nervově vyčerpávající. Vím, e kdybych to dělala dlouhodobě dál, skončila bych v nemocnici asi znovu.
Napomáhá tomu vemu i racionální úvaha: Ná obor je na ústupu, 90 % firem naeho oboru v posledních 5 letech skončilo. Tu nai firmu (zacpěte si klidně nosy, komu to bude smrdět samochválou) jsem udrela přes krizi právě svou neutuchající aktivitou. A ta aktivita a vypětí právě měla pak značný podíl na tom, e jsem skončila na čas v nemocnici.
Zkrátka - podnikání je čím dál tím větí stres a zodpovědnost, podmínky se neustále zhorují (třeba letos tím, e první 3 týdny neschopenky platí zaměstnavatel - to je pro mení firmy likvidační).
Navíc syn i dcera mají svůj vyhraněný ivotní směr, nyní u je jasné, e ve firmě nechtějí pokračovat. Tak firmu postupně zavřeme, zásoby rozprodáme, firemní prostory pronajmeme.
Těch pár let k dokončení studia dětí finančně zvládnem, navíc děti si ke studiu přivydělají.
Já si budu muset najít za pár měsíců nové zaměstnání. To je jediné, co mám nyní větího k řeení, jsme toti kraj s vysokou nezaměstnaností a práce tu není, hledá se těko a s delím dojíděním. A mě u není dvacet, ale skoro 46, co pro zaměstnavatele není ádné terno.
Ale kdy u to tak osud přinesl, beru to jako svou novou, jinou cestu. Věřím, e bude klidnějí, méně stresová a sama sebe snad uivím vdy. Své koníčky trochu poupravím, ale neopustím docela. Jen je budu dělat ve zvolněném tempu, přidám pasivního odpočinku a uívání si ivota.
Nakonec si to po těch letech práce na 200 % zaslouím.
Blossom, vítám tě zpátky, moc jsi mi tu chyběla. Ráda vdy čtu tvoje příspěvky, mají hlavu a patu a nepostrádají tzv. zdravý rozum a zároveň vůbec nejsou povrchní. A jsou zajímavé, bez tebe ten babinet jaksi skomíral, u tu byly jen samé dětičky a jinak nic zajímavého ke čtení a k přemýlení.
Já sama jsem si opakovanými depresemi prola, pro mě byla nejhorí nezměrná únava a také a sociální fobie - nesnesla jsem přítomnost dětí, manela a vůbec jakýchkoli lidí. Chtěla jsem být sama a zároveň jsem měla strané výčitky svědomí, e jsem taková, vechno mi připadalo černé, bezvýchodné, ztratila jsem jakýkoli smysl ivota, nejen svého, ale lidského ivota vůbec. Přitom jsem si stále uvědomovala, e ty mylenky jsou moje nemoc, ale nedokázala jsem se toho zbavit. Jediné, co jsem měla jiné ne ty, bylo, e jsem naopak pořád spala, o víkendu klidně i 18-20 hodin denně a taky jsem nehubla, protoe jsem jedla kila čokolády. Jako by moje tělo chtělo načerpat ten serotonin aspoň z čokolády. Bojovala jsem pět let, vdycky mi nasadili nějaká AD, ze začátku to jakoby pomohlo a najednou dalí pád do propasti. V podstatě jsem se vzpamatovala těsně předtím, ne se mi rozpadlo manelství. A věřím, e to z 80% bylo mojí dlouholetou depresí. Můj ex prostě nevydrel to neustálé odmítání z mé strany, taky - ač vysokokolsky vzdělán a velmi inteligentní, z lékařské rodin, měl pořád takový pocit, e ta moje deprese není nemoc, ale patná povaha. Obdivuju tě, e jsi la do léčebny. mně to tehdy nabídli, ale já si vybrala radi lázně. Tam mi bylo moc fajn, ale doma se mi vecko vrátilo. Říkám si, e jsem měla jít radi do léčebny, moná bych se uzdravila dřív a manel se mnou zůstal. Ale pozdě bych honiti.
Kadopádně ti přeju, a u se deprese nikdy nezopakuje a vůbec ti přeju vechno dobré.
Není tady
Blossom napsal(a):
Donedávna nic, celkem fajn jsem si uívala ivota. Ve se zlomilo začátkem zimy, po mé (mnou nezaviněné) těké autohavárii. Čím dál nad tím přemýlím, tím si myslím, e ten ok z bouračky mi v hlavě jaksi přehodil nějakou výhybku,. ale zřejmě můj organismus byl u tou dobou dost vyčerpaný a nalomený neustálou aktivitou (která mě ovem velmi bavila a naplňovala ! ). Ta havárka byla asi poslední kapka, kterou pohár psychické zátěe přetekl.
Myslím,e jsi na to kápla. Je to skoro jako přes kopírák co se před 3 lety stalo mé kolegyni. Sklony k depresi a úzkostem měla asi prý vdycky,ale nevěnovala tomu nějakou pozornost,protoe jak to přilo,tak to odelo. ke zlomu dolo právě po proité autonehodě,kdy krom "boule na čele" to odnesly jen plechy. A v tu chvíli u ní dolo ke zkratu,kdy se jí spustila deprese. Trvalo jí to rok ne se dala do kupy tak,e dnes u zase normálně řídí auto a funguje jako člověk. Jenom ten psycholog jí prý zůstane asi navdy.
Lidem jako jsi ty ( aktivní,společentí,veselí,zábavní, stále nabitý program...) se tohle stává. Kadý,se kterým jsem měla monost probírat tyto problémy ( a bylo jich opravdu hodně ) měli tohle společné. Kdy bude chtít,dostane se z toho a zvolní tempo. I kdy bude třeba někdy cítit,e se to moná vrací,u to pozná a začne to řeit hned...
Není tady
Ivano, myslím, e léčebna nebo hospitalizace na psychiatrickém oddělení a její pomoc je také individuální.
Já byla 7 týdnů na psychiatrii a kdy mě vykopli, protoe u jsem tam byla moc dlouho (nabídli mi 3-měsíční pobyt v psychiatrické léčebně, co jsem nechtěla, protoe syn byl sám doma ve velkém domě a blíila se zima), bylo mi jetě hůř, ne při pokusu o sebevradu a před hospitalizací. Protoe jsem se vracela do prázdného domu, kde na mě nečekala náruč mého BM. Čekal mě prodej domu, nalezení a koupě bytu, stěhování... Sama dodnes nechápu, jak jsem to ve stavu těké deprese mohla zvládnout. Mám to vechno ve vzpomínkách jako straný sen. Můj syn byl jediný, kdo byl se mnou. Odnesl to a já jsem mu za tolik vděčná. Neměl kam utéct, jako třeba dcerka - na kolej na druhý konec republiky. Obě děti měly co dělat, aby se vyrovnaly s odchodem táty a jeho nezájmem a jetě navíc nemocná matka.
Jediné, co mě po příchodu z psychiatrie "drelo", bylo to, e u NIKDY nechci zaít, e se znovu pokusím o sebevradu a znovu se mi to nepovede a já se zase octnu tady. To byla daleko horí hrůza, ne samotné rozhodnutí odejít.
Take mně bylo na psychiatrii paradoxně "skvěle", byla jsem tam jako ve skleněném azylu, kde jsem nemusela nic řeit a byli kolem mě pořád lidé.
Můj stav se začal zlepovat a poté, co se mi podařilo prodat ná dům a co jsme se se synem přestěhovali do mého bytu. Můj byt mě v podstatě spolu s několika velmi důleitými lidmi pro ty chvíle, co mě dreli nad vodou, zachránil. Kdybych zůstala v tom domě, myslím, e bych skočila pod vlak nebo udělala něco jiného, abych měla jistotu, e tentokrát doopravdy umřu.
Má kolegyně zorganizovala mé stěhování. Po letech, kdy u jsem to byla zase já, mi říkala, e chlapi, co mě stěhovali, říkali, e tak zlomeného člověka, jakým jsem byla tenkrát já, jetě nikdy v ivotě neviděli. Myslím, e měli pravdu. Můj syn mi říkal, e jsem chodící mrtvola, e je na mě tak straný pohled.
Uffff, díkybohu, e u je dnes a ne tenkrát. Téměř 4 roky jsem bez antidepresiv a dva a půl roku u nechodím na skupinovou terapii.
Nikomu bych nepřála něco tak straného, jako je těká deprese, u mě totální rozklad osobnosti, zaít.
Celou tu dobu mě udivovalo, e jsem nepřistoupila k řeení, o kterém psala Kiara. Věděla jsem, e mám sklon řeit problémy alkoholem. Ale v době deprese jsem v sobě měla jakousi záklopku a nevypila jsem ani kapku alkoholu. Díkybohu za tu klapku.
Blossom, to jsou hezké plány, které má do budoucna. Z tvých písmenek u čií optimizmus a víra v budoucnost, i kdy se s tou mrkou moná jetě chvilku popere. Ale z nejhorího u jsi venku.
Přeji ti hodně těstí a hezkých dní a jsem ráda, e jsi zase tu. A díky za tvé psaní.
Ivano, já la do psychiatrické léčebny sama, bez objednání, nechala jsem se tam dětmi nablind odvézt, kdy jsem cítila, e to nezvládám. Taky jsem chtěla ulevit dětem, i svým rodičům, cítila jsem, jak mým stavem trpí. Byli fantastičtí, na mě straně hodní, ale člověku v těké depresi prostě nepomáhá u nic, i kdyby se okolí sebevíc snailo.
ít delí dobu s depresivním člověkem je asi frustrující. Vím, e se okolí uleví, kdy se dotyčný jde léčit. Kdy ti jeho blízcí, co u vyzkoueli úplně ve a nic nezabralo, vědí, e nemocný je v rukou odborníků.
Pamatuji si to z doby, kdy jsem ila s manelem, závislým na alkoholu. Kdy se mi ho podařilo dostat do léčebny, straně se mi ulevilo. e je tam, kde pro něj odborníci mohou udělat nejvíc. e se (ačkoli to bude znít sobecky) u o ně nemusím chvíli starat já, kdy vechny mé snahy ho z toho dostat selhávaly...
A víte, co je paradox? e psychiatrické oddělení, kde jsem teď 2měsíce byla, má i oddělení Alkoholismus a toxikománie. e jsem byla ve stejných zdech, na stejné chodbě a ve stejných místnostech, jako před 11 lety můj manel..... Přilo mi to hodně mystické nebo nevím jak to říct, e mě osud dovedl na ta samá místa jako jeho, a oba jsme tam byli ze stejného prvopočátečního důvodu - stresy v podnikání.
I to způsobilo můj názor, e dál u nechci podnikat. Nae rodina zaplatila podnikání u příli velkou daň, a já rozhodně chci zůstat naivu a zdravá.
Pobyt v léčebně není nic příjemného, ale dá se přeít a rozhodně je to podle mě nejlepí cesta k uzdravení. Jednak jste pod stálým dohledem doktorů a oni vám tak můou nasadit tu nejvhodnějí medikaci (ktará je podle mě v akutní fázi deprese klíčová).
Navíc je prospěné i vytrení z domácího prostředí (které ve větině případů se vznikem deprese úzce souvisí), no a pak máte denně pomoc různých psychoterapií apod. O těch psychoterapiích se jetě v některém dalím příspěvku podrobněji rozepíu.
No a v neposlední řadě vám velmi pomáhají spolupacienti - lidi v podobné ivotní situaci. U povídání s nimi vám mnoho osvětlí, navíc dríte se psychicjky navzájem nad vodou, víte přesně, jak tomu druhému je (co vai blízcí, kdy depresi neproili, ani vědět nemůou).
Prostě u pobyt se stejně nemocnými lidmi je jedna velká úasná psychoterapie. Také na vlastní oči vidíte úplné zázraky, jak lidé z těkého stavu procitají a i kdy vám osobně je jetě tou dobou blbě, tak máte naději, e kdy jdou k lepímu vai spolupacienti,co přili jen pár týdnů před vámi, půjdete vy časem k lepímu taky.
Co bylo na pobytu na psychiatrii opravdu dost frustrující, byl pobyt na příjmovém oddělení (U mě první týden pobytu a pak týden při změně léků). To je, kdy vás v těkém stavu přivezou, ne vás pak předají o patro vý na oddělení "R" (= resocializace). R je oddělení u se samostatnými vycházkami, volnějím reimem,mnohými aktivitami a hlavně s pacienty lehčího stavu.
Dole na příjmu byli lidé vech duevních nemocí, často ve velmi těkém stavu, i klecová lůka tam byla občas vyuívána, zejména pro alkoholiky, jeliko bohuel tady byla zruena záchytka a tak alkoholiky a toxikomany vozili sem, mezi nás ostatní pacienty, a to bylo občas peklo, někdy tam působili takový vyrvál, e jsme se my ostatní (často nespavostí trpící) vůbec nevyspali.
Také tam bylo hodně zmatených důchodců, neustále hledajících svůj pokoj. Párkrát dokonce v noci k někomu omylem přilehli na postel....
Nejhorí na příjmovém oddělení byla ale ta nečinnost: nedělo se tam vůbec nic, čas dělilo jen jídlo , chození na záchod a spánek. A těch pár pacientů, se kterými se dalo popovídat, větina těch těích vůbec nekomunikovala.
Ten příjem mi připadal hrozný. Ale co je to jeden týden v ivotě lidském? Takřka nic....a bez léčby bych to nezvádla,doma určitě ne, nejspí bych si něco udělala, neměla jsem k tomu daleko.
Tak jsem se to snaila pojmout takto: Chlapi chodívali na dva roky na vojnu. Tohle je taková moje "vojna": Jsem tu s lidmi, které jsem si nevybrala, v pokoji po 5 lidech, v nesvobodném prostředí - nemůete nikam, vude jsou mříe, musíte se podřídit reimu, který je pro vás těko snesitelný. No, jak na vojně nebo v kriminále...
Ale jak říkám - nebylo to příjemné (tedy hlavně na tom příjmu), ale bylo to nezbytné. Jen díky tomu, e jsem to absolvovala, se dnes cítím konečně dobře a mám nakročeno myslím na dobrou cestu k úplnému uzdravení.
Proto apeluji na ty, kterých se to můe týkat - raděj se jděte léčit, to vám pomůe, jedině tam vás dají během pár týdnů dohromady. Vím určitě, e doma bych to nezvládla a personálu jsem tam u při odchodu nesmírně děkovala za péči a děkuji jim i takto, vitruálně.
Má kamarádka po odchodu jejího BM k milence mi říkala o období deprese to, co jsem zaila i já. Já si vůbec nepamatuji, v čem jsem chodila oblečená. Měla jsem o 17 kg méně, vechny kalhoty a sukně mi spadly přes boky. Chodila jsem do práce jako bezdomovec, cosi přivázané provázkem kolem pasu a hodně vrstev oblečení, protoe mi byla neustále zima. Tenkrát bylo velmi teplé léto. Seděla jsem sama v kanceláři. Venku bylo 36 stupňů a já se třásla zimou a měla jsem vedle sebe zapnutý elektrický radiátor, který na mě sálal teplo.
Mí spolupracovníci si museli myslet, e jsem se opravdu zbláznila. Ostatně, nebyli daleko od pravdy. Jsem jim nesmírně vděčná, e byli v té době ke mně tak nesmírně ohleduplní. Za celou dobu a ani následně jsem u nikoho nezahlédla ani náznak odsouzení. Věděli, co se děje, ze mě to sálalo do dálky, to nelo nijak schovat. Závěrku i konsolidovanou závěrku jsem zvládla udělat jen tak, e jsem se vdy po pár hodinách dopovala Neurolem. Jinak jsem nebyla schopna fungovat.
Bloss, ví, na co jsem se já opravdu v nemocnici těila? Kdy bude po snídani úklid a já si budu moct na sesterně vyzvednout latexové rukavice před vytíráním a navléknu si je na ruce. Mně byly ty rukavice tak neuvěřitelně příjemné.
Asi to zní úsměvně, či divně, ale ze začátku byly dny, kdy ty latexové rukavice na mých rukách byly jediná světlá chvilka mého dne.
Já jsem tenkrát i ve dnech, kdy ná pokoj neměl slubu, vytírala velikánskou nemocniční chodbu, bez mylenek, to mi lo, aspoň nějaká práce mi la, jen abych mohla mít co nejdéle "legálně" na rukou ty latexové rukavice.
Upravil(a) majkafa (26. 4. 2011 18:22)
Bloss, prosím, nevadí, e se ti na tvém vlákně vykecávám? Kdy tak se omlouvám. Ani nevím, proč se mi chce o tom psát.
A těí mě, e o tom můu psát normálně a u mě to netrápí. e u je to jenom konstatování.