Elibri - čeho se bojíš, z čeho máš strach?

Já jsem po dítěti taky nikdy netoužila, pak jsem potkala kluka, o kterém jsem byla přesvědčená, že on je ten pravý a s tím jsem ty děti chtěla. Tehdy ovšem nebyl žádný internet a jediná kniha o dětech byla Budeme mít děťátko, takže jsem vůbec neměla páru do čeho jdu. Je fakt, že mi dítě )a záhy druhé) obrátilo život naruby. s partnerem jsme pak byli hlavně rodiče, neustále jsme řešili děti a starali se o ně 24 hodin denně. Byl to záhul. Ale teď, když jsou dospělí, jsem nesmírně šťastná, že je mám a vůbec si nedovedu představit, že bych byla bez nich. Jsem ráda, že jsem ty náročné roky překonala. A partner mě opustil nikoli po 5 letech, ale po 24, když už děti byly dospělé.
Já bych do dětí určitě šla, je blbost čekat, až po nich začnu šílet. Pokud nejsem naprosto pevně rozhodnuta, že děti nikdy, tak už je podle mě fuk, jestli je mám teď nebo za 4 roky. Kromě toho, čím mladší matka, tím bude mladší, až děti vyrostou a užije si ještě plnohodnotného života před stářím. Taky jsem měla první dítě v 26 a jsem naprosto spokojená.

Naši se rozvedli když mi bylo tak kolem 7 8 let a v okolí co pozoruji tak se vztah rozpadne po narození dítěte tak za ty 4 až 5 let. Neměla bych kam jít bydlet s dítětem, toho se bojím hlavně. Přítel je perfektní, děti má rád, teda aspon to svoje. Páry kterým to neklape si pořizují děti jen na slepení vztahu a těm kterým to klape, jako nám, si ho pořídí z lásky a vztah se rozpadne. Možná mám smůlu že narážím na samé takové případy. Ale ani se necítím na dítě, vždyt neumím ani pořádně vařit. Už ted si říkám že za dva roky dítě taky nebudu chtít. Pořád čekám že si s přítelem vyjedem někam k moři, myslím jen my dva, nebo si prostě jen užít nějakou romantiku ale pořád trávíme čas v práci a o víkendu máme přítelova syna, takže romatika padá. Ale on chce brát syna všude s sebou, mě to nevadí, aspon je větší sranda, ale občas bych chtěla trávit čas jen s přítelem. Možná i tohle mě odrazuje od dítěte, že jsem si s přítelem nic moc neužila.

Elibri - asi takto -
žádná ženská není připravená na dítě, neví, co se od ní očekává, jaký bude mít těhotenství,porod, jaký to bude.
Můžeš mít načteno, okoukáno, ale ženská prostě jde do neznámýho
To že neumíš vařit. No a co, všichni se to naučíme. Z toho bych si vůbec hlavu nelámala.
Odejít láska může kdykoliv at máš dítě nebo nemáš. To není daný, jestli vztahy pohoří po 4-5 ltech po dítěti.
říká se,že krize je po 7 letech vztahu, to by akorát možná tak vycházelo.
Ty máš strach mít dítě,přitom by si ho chtěla.
A to, že by si chtěla být s přítelem sama - miminko i spí
Jasně, je to o ničem jiném,
PS: Mám tři děti a nelituju

elibri, já měla první dítě v šestadvaceti a o nic jsem nepřišla.
Vařit jsem neuměla, musela jsem se to naučit "za plného pochodu".
Bydlet jsem neměla kde - sice byl byt v dohlednu, ale než jsem ho získala, první tři roky jsem bydlela s oběma dětmi v matčině 1+1. V pokoji o 15m2 jsme bydleli tři - já, batole a kojenec, manžel už se tam nevešel a chodil nás přes týden navštěvovat, víkendy jsme trávili na chalupě bez vody
K moři jsme se dostali, až když bylo dětem 4 a 5 roků.

elibri, i když se na děti zatím necítíš, doporučila bych Ti, aby ses zaměřila na ty činnosti, které zatím neovládáš a na získání vlastního zázemí, které zatím nemáš. Přece nechceš bydlet až do smrti u rodičů a ani ve třiceti si neumět uvařit třeba buřtguláš ?!? Tyhle znalosti, vědomosti a zázemí přece do života nepotřebuješ kvůli nějakému dítěti, potřebuješ je především kvůli sobě, abys bydlela ve svém a dovedla se sama o sebe se vším všudy postarat. Nu - a protože je všechno jednou poprvé, někdy se začít musí. Jednou jako když to najdeš
Já Ti to říkám proto, že jsem taky trpěla jak zvíře, když jsem uměla vařit dětem jenom polívčičky a kašičky a pro dva dospělé lidi jsem uměla uvařit jenom dušené hovězí stokrát jinak Začátky to byly vpravdě krušné, i když teď na to vzpomínám spíš s úsměvem. Hlavně na to, jak můj dnes už bývalý manžel žvejkal hovězí, tuhý jako podešev a s křečovitým úsměvem na tváři mě ujišťoval, jak mu ode mě chutná

Jo, a s tím, že tě chlap po 4-5 letech opustí. Člověk nikdy dopředu netuší, jeslti je to napořád nebo to skončí po 5,10,15 nebo 40 letech. Prostě buď a nebo

Modroočka napsal(a):

Ale k tématu, nemá cenu něco lámat přes koleno a dítě není věc, která se dá odložit, když se mi omrzí. Jasně, než být špatná matka, tak raději nebýt matka. Ale na druhou stranu je spousta holek, co děti nechtěly, žádný mateřský pudy, žádný biologický hodiny, nic takovýho necítily a v momentě, kdy otěhotněly, tak se to u nich otočilo. Mám zářný příklad v kamarádčině dceři. O dítěti nechtěla ani slyšet, NIKDY nechtěla mít žádnýho "uřvanýho haranta". Pak neplánovaně otěhotněla a přesto, že ji v těhotenství přítel opustil, těšila se na miminko a dnes má osmiměsíční holčičku, kterou miluje, je šťastná, že ji má a svým názorům před těhotenstvím se směje.
Těžko říct, holky.

Ja som zasa vychovávala dieťa ženy, u ktorej sa to nezlomilo ani po pôrode a dieťa odložila 7-mesačné k susedom. Čiže - spoliehať sa na omeškaný nástup materinského pudu fakt nedá.

No u rodičů nebydlím, bydlím u přítele ale pokud se rozejdeme tak bych se musela k rodičům vrátit. A na vlastní byt opravdu nemám, jsem obyčejná prodavačka s platem 8 000kč čistého. Ale asi se na to opravdu zatím vykašlu, máte pravdu, bůh ví co bude za dva roky Třeba se té dovolené někdy dočkám. Jinak Vám všem moc děkuji za názory a rady.

No nedá mi to, abych nekomentovala.
ženská může být dobrou matkou ,milenkou, ženou, hospodyní, ale musí mít vedle sebe muže, který jí to umožní a to tak, že bude dobrým mužem,milencem, otcem

Hirondel - Ty to umíš tak skvěle napsat.
PRostě Elibri, dopředu mít strach, že vztah nevyjde a zůstaneš sama s dítětem - není asi tím vztahem, co by sis představovala