Pandorraa napsal(a):

venuše napsal(a):

To vysilani je rizeno podvedomim. To neovlivnis....

Ovlivnit to lze Ale jen tak, že si co nejvíc vyčistíš to smetiště, které tvé podvědomí obsahuje. Říká se tomu práce na sobě, odkládání masek, poznávání jak si s námi hraje Soratek, boj s parazitem...... Prostě říká se tomu různě, ale pořád je to obyčejná, poctivá a trpělivá práce na sobě

Muzes byt prosim konkretnejsi ? Prace na sobe znamena co ? Nucene prace na sobe ? BI.

Majkafa : A jak jsi daleko s tou praci na sobe ? Citis se sama se sebou spokojena ? Vse co delas, citis ze delas s Tvym nejlepsim umyslem ?

Ještě dodám, že na sobě teď nepracuji cíleně a od - do, teď je 17 hodin, je čas na sobě hodinu pracovat. Takhle ne.
Když jsem byla na dně a vrátila se z psychiatrie, kde jsem strávila 7 týdnů, tenkrát jsem na sobě pracovala cíleně. Teda, ne že by to šlo lehce a že by se mi do toho chtělo. Nejraději bych byla zůstala ležet v posteli a už nikdy nevstala. Ale když už mě vrátili zpět, řekla jsem si, že návrat zpět už bych nerada zažila znovu a tak už nebudu odcházet, dokud není můj čas. A tak jsem pracovala cíleně, abych někde v něčem našla něco, větu, slovo, cokoli, co by tu prázdnotu ve mně otočilo a já bych zase cítila, že tady chci být a že mě to baví.
To jsem chodila dva a půl roku každé pondělí odpoledne na 1,5 hodinovou skupinovou terapii k psycholožce, dále ke skvělé psychiatričce, protože tou dobou mě držela nad vodou jenom antidepresiva.

Teď už pracuji "nikdy" a "pořád". Nijak cíleně. Prostě jdu třeba do knihkupectví, osloví mě tam nějaká knížka, tak si ji koupím a přečtu. Toulám se po netu, osloví mě nějaká akce, tak tam jdu. Osloví mě nějaký film. Ráno jdu do práce a potěší mě kvetoucí podběl... Teď už to ke mně přichází samo, co potřebuji v tu chvíli, aby přišlo. Já se v podstatě nijak "nesnažím". "Jen" naslouchám svému nitru.

Přemýšlela jsem, jestli tam já vidím píchnutí. Neviděla jsem.
Možná to vyzní jinak, než bych chtěla teď říct, ale potěšilo mě, že opravdu funguje - čistému vše čisté. Odpověděla jsem s čistým srdcem s tím, že jestli tam od tebe píchnutí bylo, třeba to bude k něčemu někomu jinému.

Majkafo
Myslím,že se nedá napsat, že se pracuje cíleně.
Když svítí sluníčko, celkově se cítím vyladěnější, nerozčilujou mě tolik věci jako jindy. Někdy když je pod mrakem cítím chmury, jsem vnitřně smutná.
Jak psala Blossom o depreci, možná malou taky zažívám, jsem úzkostlivá (ale to i povahou) a kolikrát cítím, že mám blbej pocit, že jsem na něco zapomněla a přemílám den ,jestli jsem vše udělala správně, i když se snažím dělat ,abych nic nezapomněla, ale ten pocit.
A jak na sobě pracuju? Začala jsem jezdit autem  - pro mě nová záliba - zase něco jiného, v autě sedím, vnímám dopravní provoz a cítím se spokojená,
já totiž podávám nejlepší výkon když jsem vybičovaná.
Nebo ted jsem začala háčkovat - když ženský na bbn ukazují svá dílka.
Snažím se pracovat na vztahu s mou mamkou a funguje to, když jí pochválím , vrátí se mi to, není ona nervozní ani já ne.
Rodičem se asi budu učit celý život.
snažím se nechybovat a dělat vše do puntíku, jsem spokojená a moje dušička má pokoj, když mám dobrý pocit.
Ale jenom nechápu, proč se mi vrací, že manžel je nezodpovědný. A zase si říkám, proč bych si to měla dávat k sobě za vinu. On takový je, je to jeho povaha, já jsem naopak zodpovědná asi až moc (a vztahovačná)
no ještě mám hodně co na sobě měnit. Ale nejde to , kolikrát vím, že bych měla sklidnit mysl, ale neumím to - zatím

dusička, deprese, o které píše Blossom, je něco jiného. Ty nemáš depresi. Skutečná deprese, nedá se vyjádřit slovy. Tam bolí i tělo, vibrace, vnitřní chvění, neschopnost mozku myslet, pocit, že neumím oloupat brambory a jak je možné, že jsem někdy dokázala vařit, pocit, že neumím dělat svou práci, musím se kontrolovat, abych to nezkazila, věci, co jsem jindy dělala rutinně a nikdy nepřemýšlela, jestli je udělat umím.
Už jen ráno vstát z postele byl úspěch.
To je tak něco strašného, co slovy nejde popsat. Jak psala Bloss, kdo nezažil, neuvěří. To se nedá.

Majkafo - já vím, kdo nezažije, nepochopí. Myslím si o sobě , že jsem silný jedinec, stojím obouma nohama na zemi. Vím, že netrpím depresí. Možná když už fakt nemůžu a cítit se vyřízená a vyflusaná, že tam je ten malinký jedno procento deprese. Ale já se umím zachránit sama - jdu do práce, ponořím se do čísel a jsem ok.

Ja sam za sebe : Nevim co je deprese. Teda vim, znam diagnozu i teoreticky jak to funguje, ale nikdy jsem to nezazil.

Popřemýšlet o starostí jiných, popřemýšlet jak sama bych se v té situaci zachovala. Neodsuzovat, spíš přijít na příčinu. Atd.atd.

Pro mě je nejhorší nejistota, beznaděj. To bych vzteky ,smutkem brečela, že nemůžu bojovat, změnit svůj svět.

dusička napsal(a):

Morfe - nikdo nevyvolává hádky, tady je to jen výměna názorů, tím,že pracuješ na sobě neznamená, že nebudeš odpovídat, když něco myslíš jinak než ostatní.
A zase - i virtuálno je možná pracování na sobě, protože osobně třeba čtu příspěvky ostatních uživatelů bbn a snažím se je pochopit - ano, i to je zkušenost - myšlenky, názory jiných. Utřídit je, zařadit, popřemýšlet o nich

neni to jen vymena nazoru Pred tydnem jsem zacal psat docela zajimavy ( jak pro koho ) serial na novem Babinetu o disinhibici - jednani bez zabran, kdyz je clovek schovany za svou "zdanlivou" anonymitu na internetu. Jeho reakce jsou uplne jine, nez reakce v realnem svete. Napsat neznamemu cloveku v SZ, ze je hovado neni totez, co vymenit si telefonni cisla a rict mu to do telefonu a neni totez jako se sejit a rict mu to do oci

morpheus napsal(a):

dusička napsal(a):

Morfe - nikdo nevyvolává hádky, tady je to jen výměna názorů, tím,že pracuješ na sobě neznamená, že nebudeš odpovídat, když něco myslíš jinak než ostatní.
A zase - i virtuálno je možná pracování na sobě, protože osobně třeba čtu příspěvky ostatních uživatelů bbn a snažím se je pochopit - ano, i to je zkušenost - myšlenky, názory jiných. Utřídit je, zařadit, popřemýšlet o nich

neni to jen vymena nazoru Pred tydnem jsem zacal psat docela zajimavy ( jak pro koho ) serial na novem Babinetu o disinhibici - jednani bez zabran, kdyz je clovek schovany za svou "zdanlivou" anonymitu na internetu. Jeho reakce jsou uplne jine, nez reakce v realnem svete. Napsat neznamemu cloveku v SZ, ze je hovado neni totez, co vymenit si telefonni cisla a rict mu to do telefonu a neni totez jako se sejit a rict mu to do oci

Morfe - možná jak pro koho.
Já třeba hovado a hanlivé slova nepoužívám ani v reálném ani ve virtuálním světě.
A já se fakt nebojím říct co na srdci to na jazyku plnou hubou.
U mě je docela normální, všichni to o mě vědí, jen bych se měla naučit volit vhodná slova, abych třeba neurazzila nebojá nevím. Neumím mlčet. Nepřetvařuju se. Nejsem tady schovaná za svým nickem.
Možná je pravda, že mi jde vyjadřování myšlenek lépe písemnou formou jak ústní, že možná virtuálně vypadám jako ukecaná ženská, možná ve skutečnosti někdy jsem, někdy ne.

Klidně bych Ti ho v tváří tvář ukázala. To si piš,že ano. Jenomže Ty by si asi ve skutečnosti nepsal, co píšeš virtuálně.