Majkafo - děkuji,

Zdarec, nebudu prudit napisu a mizim. Ja nevim, zda to tak funguje, mozna ano a mozna ne-e, ale ja osobne si svuje vnimani sveta nenechavam ridit tim, co nekdo napsal.Je to  jeho vnimani a ja mam zase to moje, vse na co jsem prisel a jak to vnimam ja, jsou jen moje zkusenosti, tyto knihy ktere "vysvetluji" jak co funguje  v duchovni oblasti nejsou pro me, na to bud prijdu sam, nebo jeste nenadesel "muj cas" a nasilim se "posouvat vpred" se nehodlam.
Abych se stal vnimavym, k tomu nepotrebuji knihy, staci se divak kolem sebe a trochu "myslet" ( moje vlastni zkusenost ).

KDyž tak přemýšlím, nerozumím tomu.
Právě že mě přijde,že u mě je to naopak. Když otevřu srdíčko, přijde špatné. Když nasadím masku, a dělám jako normál, žádné otevírání, nic mi neublíží.
Přirovnala bych to k větě, v lásce vyhrává ,kdo má rád mín.

dusička napsal(a):

KDyž tak přemýšlím, nerozumím tomu.
Právě že mě přijde,že u mě je to naopak. Když otevřu srdíčko, přijde špatné. Když nasadím masku, a dělám jako normál, žádné otevírání, nic mi neublíží.
Přirovnala bych to k větě, v lásce vyhrává ,kdo má rád mín.

Možná je to ve způsobu, jak to uděláš. Jestli ne-násilně.
Jestli proto, že za to očekáváš stejné?
Jestli to nemáš dělat bez jakýchkoliv očekávání, jestli to nemá vyvěrat z tvé duše, nebýt hrané... ale skutečné...

Hlavně, dusi, ty věty jsou o tobě. Co dělat ve vztahu sama k sobě. Otevřít své srdce sama sobě. Neočekávat, nedělat to kvůli jiným. Ale kvůli sobě.

morpheus napsal(a):

Zdarec, nebudu prudit napisu a mizim. Ja nevim, zda to tak funguje, mozna ano a mozna ne-e, ale ja osobne si svuje vnimani sveta nenechavam ridit tim, co nekdo napsal.Je to  jeho vnimani a ja mam zase to moje, vse na co jsem prisel a jak to vnimam ja, jsou jen moje zkusenosti, tyto knihy ktere "vysvetluji" jak co funguje  v duchovni oblasti nejsou pro me, na to bud prijdu sam, nebo jeste nenadesel "muj cas" a nasilim se "posouvat vpred" se nehodlam.
Abych se stal vnimavym, k tomu nepotrebuji knihy, staci se divak kolem sebe a trochu "myslet" ( moje vlastni zkusenost ).

...no s tímhle souhlasím, plno nacistických pohlavárů, kteří veleli v koncentračních táborech a na frontě, po válce zmizelo se změněnou identitou a dožili se v poklidu a bohatství po zavražděných vysokého věku, byli oblíbeni a když se ke stáru přišlo na to kdo byli nikdo v okolí tomu ani nevěřil, protože ti lidé i díky neuvěřitelnému majetku žili poklidný miloučký nestresovatý život. Nevrátilo se jim to utrpení, naopak byli štastní a pyšní na to jak zatočili s nižší rasou a užívali si postavení do smrti. Jak píše Dušička, kdyby se rozkrájela a rozdala svoje srdce stejně si toho okolí nevšimne. Věřím na to, že každý má nějak rozdané karty. Vidím to i v práci, kolikrát umírají děti, mladí lidé, hodní lidé, celé jejich okolí to komentuje, že zrovna oni byli tak hodní, tak pomáhlali bližním aj aj a přesto jim "pámbu" nepomohl, naopak tu leží třeba vrazi nebo násilníci, kteří se vykřešou z diagnozy, která je pomalu neslučitelná se životem. Takže je fajn usmívat se,ale psychopatovi, co vás z dlouhý chvíle bodne do zad je fuk jestli se usmíváte nebo mračíte, jen jste byli v nesprávný čas na nesprávném místě. jiná věc je chovat se tak v úzkém kruhu nejbližšch, naučila jsem se k cizím lidem nosit "masku" nepřístupnosti a profesionality. Víc si cizí lidé nazaslouží a secsakra se mi nechce si někoho pustit k tělu, nemám potřebu a "srdíčkování" mě vždycky jen stálo zbytečnou energii, čm jsem starší, tím vc vidm, že po dobrém to s lidma nejde, jak vyctí, že jste hodní už vás využívají a svezou se vám na zádech. Dobrotu si nechávám jen na doma, jinde si vystačím s profesionalitou a obrovskou asertivitou...a nebudu měnit, vždycky když jsem to udělala záhy jsem si drbala hlavu

Tak já tomu - co vysíláme, to se nám i vrací -  docela věřím. Ale faktem je, že jsem už několkrát byla v situaci, kterou jsem viděla hodně špatně a až po delším čase jsem poznala, že to bylo pro něco dobré. Takže možná až s odtupem času se dá poznat, zda to, co se děje, je nebo není dobré. Věřím na boží mlýny a na to, že se člověku to dobré vrací. I kdyby to měl být jen dobrý pocit z toho, že jsem někomu pomohla. I to je přece dobré.  Zlé - to nevím. Tam je to možná složitější.

dusička napsal(a):

Přirovnala bych to k větě, v lásce vyhrává ,kdo má rád mín.

Tuhle větu mi kdysi dávno, před asi 25 lety, řekla jedna dívka, když se se mnou rozcházela...
"A máš pocit, že jsi něco vyhrála?" zeptal jsem se jí já.
Rozplakala se a utekla...

majkafa napsal(a):

dusička napsal(a):

KDyž tak přemýšlím, nerozumím tomu.
Právě že mě přijde,že u mě je to naopak. Když otevřu srdíčko, přijde špatné. Když nasadím masku, a dělám jako normál, žádné otevírání, nic mi neublíží.
Přirovnala bych to k větě, v lásce vyhrává ,kdo má rád mín.

Možná je to ve způsobu, jak to uděláš. Jestli ne-násilně.
Jestli proto, že za to očekáváš stejné?
Jestli to nemáš dělat bez jakýchkoliv očekávání, jestli to nemá vyvěrat z tvé duše, nebýt hrané... ale skutečné...

Hlavně, dusi, ty věty jsou o tobě. Co dělat ve vztahu sama k sobě. Otevřít své srdce sama sobě. Neočekávat, nedělat to kvůli jiným. Ale kvůli sobě.

Souhlasim

Přirovnala bych to k větě, v lásce vyhrává ,kdo má rád mín.
Já jsem to myslela jinak.
Já nesoutěžím v lásce, to vůbec ne. V lásce se přeci soutěžit nedá, kdo z koho, když miluju, tak miluju.
Já tuhle větu beru spíš tak, když tak o tom přemýšlím, tak vyhrává je v této větě špatné slovo. Ale že to má jednodušší , lehčí, když má rád mín, nebolí ho tolik rozchod, to zjištění, zklamání.
Takto jsem myslela i tím, co vysíláme, to se nám vrátí. Asi vysílám špatně. Ale měla jsem na mysli, když jsem se někomu otevřela srdcem a tím pádem i sama sobě, ukázala jsem své slabé stránky, neměla jsem masku, obrátilo se to proti mně.
Nebo ještě jinak, když neukážu svou lásku, když se budu přetvařovat a dělat,že mě dotyčný (dávám příklad) nijak moc nezajímá, o něj moc nestojím, ukáže se, že dotyčný o mě stojí víc než kdybych ukázala pravou tvář. Já nevím, jestli to píšu dostatečně k pochopení.
A taky věřím na boží mlýny.

Tak už začínám chápat teorii.
A v praxi jsem to dělala blbě, když jsem cítila k někomu lásku, jakobych se odevzdala. Nejenom při milování. Prostě jsem to tak cítila,že je to dobře.
Jak ale to udělám, aby ten "odstup" byl zevnitř, aby nebyl předtvařovaný.

No dobře, zůstat tajemná. Ale jak to udělat, abych to cítila i sama v sobě? Zatím když jsem zůstala tajemná, byla to má přetvářka.

Hm, to budu muset prozkoumat, proč mi to nejde.
Já taky cítím hranice, poslouchám své nitro. Takže já myslím, že chybka u mě bude v něčem jiném.
Když tak o tom přemýšlím, muži mi říkaj, že jsem na první pohled chladná, nepřípustná. A to se nepředtvařuju,prostě taková jsem, šedá myška.
Chybka bude v tom, že jsem se domnívala, že partnerství je láska, přátelství - prostě spojený vše v jedno.
Ano v tom to bude.

Upravil(a) dusička (12. 3. 2011 21:25)