Milá Veiled   asi ti moc neporadim, protoze tuto otazku jsem nikdy neresila. Nepises, jak dlouho jste spolu, to si myslim je trochu dulezite. V ostatnich otazkach si stejne musis odpovedet sama.

Chces studovat? Tak studuj, tvuj zivot za tebe nikdo zit nebude. Ja jsem po 2 letech vysoke studium ukoncila, prestehovala se k jiz memu manzelovi a nelituju. Jsem stastna, akorat nam chybi to miminko   ale to je jina historie. Podle meho nazoru je dulezite, mit vzdy moznost zadnich vratek, nebyt proste finance uplne zavisla na partnerovi. Zalezi na tom, co se svym nynejsim vzdelanim dokazes zacit.

Chces byt mamina? Tak se tes na miminko, ale skolu uplne vypust z hlavy a muzes se k ni vratit casem dalkove (ale tahle varianta je opravdu jen pro odvazne - ja vysku dalkove pri zamestnani a nekdy je to na palici    ). Zvladnout se da vsechno, jen chtit

Kazdopadne vsechny odpovedi jsou jen a jen na tobe. Jen ty sama vis a citis, co chces   Drzim pesti, at je tve rozhodnuti spravne

Já nevidím důvod, proč bys nemohla obojí zkombinovat. Pravda, nepíšeš, kde bydlíte, takže nedokážu odhadnout, jestli bys musela dojíždět domů na víkendy nebo jestli máš universitu v místě bydliště. První by mohl být docela problém. Pokud jsi "místní", máš to jednodušší. Ale vím o slečnách i paních co vysokou dodělaly i s dítětem, tak proč ne Ty? Asi bych počkala, až se na škole trochu zaběhnu, ale pak bych do toho práskla.
Taky nepíšeš, jestli jsi se už na psychologii pokoušela dostat před tím. Věřím, že jsi chytrá holka a víš, co chceš, ale upřímně, na psychologii se stojí dlouhé fronty. Být Tebou, podala bych si přihlášku, už jenom proto, abych zjistila, jestli na to mám protlačit se tam. Já se dostala na vysokou až napodruhé - napoprvé jsem tam šla jako tele jenom s maturitními vědomostmi a neměla páru, co se po mně chce. Je dobré vyzkoušet to "nanečisto".
Pokud Tě partner má opravdu rád a záleží mu na vztahu, pak Tě podpoří. Podívej, já teď žiju v Británii. Už jsem dávno chtěla být doma, mít rodinu a vlastní domácnost, ale manžel se tu chce "ještě chvíli zdržet". Tak jsem mu na to nakonec kývla. Ale vyhradila jsem si, že půjdu do školy. Už mám té práce tady plné zuby, to, co jsem studovala doma, tady dělat nemůžu, do kanceláře mě nikdo nevezme (nacionální protekce), tak si dooplňuju kvalifikaci. Mám to jenom na 2 roky. Je to trochu finančně náročné, ale jsem ráda, že jsem do toho šla, a to už mi dávno není dvacet. Do toho se ještě snažíme otěhotnět, a věř mi že obstrukce ze strany zdravotnictví tu připomínají proces žádosti o výjezdní doložku za komunismu :-D Už v tom jedeme 3 roky a je to na palici.
Takže závěrem - nezahazuj své šance na studium ani na otěhotnění. Obojí má velkou hodnotu a pokud Tě partner podporuje, vždycky se dají udělat kompromisy, které Ti umožní obojí.