Já bych jen tak netvrdila, že mu to očividně vyhovuje. Třeba jen nevidí situaci tak fatálně jako ty, není na vztahu tak závislý, jako ty, což samo o sobě nemusí být vůbec negativní zjištění. Má prostě jiné zkušensoti než ty, žil jiný život než ty a se stávající situací si zatím neví rady stejně jako ty.
Chlapi se většinou v problémech moc nepitvají, oni je hned řeší, ale řeší je až ve chvíli, kdy oni sami uznají za vhodné, kdy jsou palčivé i pro ně. A to s láskou k nám nemusí mít ale vůbec nic společného.

Nikde nepíšeš, jak dlouho spolu takhle "na dálku" vlastně jste. Také zda sis ujasnila, že u každého NORMÁLNÍHO chlapa jsou na prvním místě vždycky jeho děti - oni to mají prostě stejně jako my - a zda jsi to přijala. Když se zamiluješ do muže "se závazky" musíš vždycky počítat s tím, že budeš až druhá...pochopitelně nic se nesmí přehánět, vždy je třeba najít všem vyhovující kompromis, ale už je pak jednou dané, že nebudeš jasná jednička.
Pokud sis tohle ještě nezpracovala, těžko se z té zapeklité situace dostaneš, protože ani jeden z vás se vlastně kvůli dětem přestěhovat nemůže.

Nečekej, že se tvůj partner změní. Zhodnoť si sama pro sebe, jak daleko jsi ochotná jít, jaké kompromisy jsi ochotná dělat. Komunikuj s partnerem. To je jediná cesta, jak se můžete na něčem dohodnout - ty budeš vědět, co už nechceš a také mu to jasně sdělíš.

Když ani pak neudělá vstřícný krok, pak už platí to, co napsala lazurka - zvaž, zda ti to skutečně stojí za to

Pandorraa napsal(a):

Já bych jen tak netvrdila, že mu to očividně vyhovuje. Třeba jen nevidí situaci tak fatálně jako ty, není na vztahu tak závislý, jako ty, což samo o sobě nemusí být vůbec negativní zjištění. Má prostě jiné zkušensoti než ty, žil jiný život než ty a se stávající situací si zatím neví rady stejně jako ty.
Chlapi se většinou v problémech moc nepitvají, oni je hned řeší, ale řeší je až ve chvíli, kdy oni sami uznají za vhodné, kdy jsou palčivé i pro ně. A to s láskou k nám nemusí mít ale vůbec nic společného.

Nikde nepíšeš, jak dlouho spolu takhle "na dálku" vlastně jste. Také zda sis ujasnila, že u každého NORMÁLNÍHO chlapa jsou na prvním místě vždycky jeho děti - oni to mají prostě stejně jako my - a zda jsi to přijala. Když se zamiluješ do muže "se závazky" musíš vždycky počítat s tím, že budeš až druhá...pochopitelně nic se nesmí přehánět, vždy je třeba najít všem vyhovující kompromis, ale už je pak jednou dané, že nebudeš jasná jednička.
Pokud sis tohle ještě nezpracovala, těžko se z té zapeklité situace dostaneš, protože ani jeden z vás se vlastně kvůli dětem přestěhovat nemůže.

Nečekej, že se tvůj partner změní. Zhodnoť si sama pro sebe, jak daleko jsi ochotná jít, jaké kompromisy jsi ochotná dělat. Komunikuj s partnerem. To je jediná cesta, jak se můžete na něčem dohodnout - ty budeš vědět, co už nechceš a také mu to jasně sdělíš.

Když ani pak neudělá vstřícný krok, pak už platí to, co napsala lazurka - zvaž, zda ti to skutečně stojí za to

Ty ses kvuli nemu rozvedla, nemylim-li se? Uz to neni ono?

Upravil(a) venuše (4. 2. 2011 10:55)

jednaholka napsal(a):

mám přítele, oba máme děti ve střídavé péči po týdnu. V týdnech, kdy máme děti, se vůbec nevidíme, věnujeme se dětem, ani nejsme ze stejného města…. Slibovali jsme si, jak budeme volné týdny trávit spolu, užívat si…. Jenže přítel je velmi vytížený se spoustou plánů a projektů, a realita je taková, že se téměř o volných dnech nevidíme a bohužel to vypadá, že to bude spíš horší než lepší…… já nedokážu žít ve vztahu, kdy se s partnerem vidím třikrát za čtrnáct dní, zbytek času komunikujeme emailem a tím také vzniká také spousta zbytečných nedorozumění (jinak je psaný text pochopený). Jsem z toho hodně zklamaná a smutná, za normálních okolností bych takový vztah už dávno ukončila, nicméně přítele velmi miluji (a myslím, že i on mě), mluvili jsme spolu o tom, že nemůže mít všechno a všechno perfektní, že si musí určit priority, nehonit se tak….jenže on to vidí jinak (všechno dělá jen pro nás a pro své děti). Byla jsem zvyklá mít chlapa po boku, sdílet s ním starosti i radosti a tohle je pro mě naprosto neakceptovatelný život……Nemáte někdo podobnou zkušenost? Jak z toho ven? Společné bydlení by asi všechno vyřešilo, momentálně to ale není možné…….

Já bych si srovnala svoje priority a svá očekávání a s těmi bych se asi netajila. Pak je potřeba rozumně zvážit "své" a "jeho". Má-li tě takový vztah trápit - nemá pak význam. Ale zase mlže být přínosem pro oba. Oba si ale musíte ujasnit, co od vztahu očekáváte, abyste nebyli zklamaní.

Možná bych zvážila, jestli si prostě život neobohatím tím co nabízí (nečekala bych na změny od přítele), současným možným přínosem a nebyla tak s tím  spokojená. Nikde není psáno, že to tak musí být stále, že je to neměnná, trvalá věc na 50let. Přivítala bych ten přínos, to + , to něco navíc co mi život obohatí a nic víc bych v tu chvíli neočekávala. Tak bych nejspíše uvažovala...ale dnes. Je pravda, že ve 25letech ne, toho jsem schopna nebyla.

Rozvedený muž nemusí mít novou ženu na konci priorit. Proč ? Může mít dost lásky pro ženu, děti i ostatní. Nemusí to být nutně věc já nebo oni. Jen musíš vědět, že ty děti má, jsou jeho a má je rád. A budou tu vždy. Nebrala bych to na pořadí...já to tak v životě necítím a ani mě to nikdy nenapadlo seřazovat. A žiju s partnerem  , kt má děti. I já mám své. Vždycky jsme to brali my a naše děti, tam nikdo nikoho nemusí vylučovat, ani upřednostńovat. Nikdy jsem neřešila on nebo dítě, já nebo dítě....nebylo to nikdy potřeba. Ale my spolu žijeme - tam bude rozdíl. Jen jsem ti chtěla říct, že to nemusí být ani černé , ani bílé... klidně barevně a mezi 

Jen ještě drobnost, okamžitě mi to bliklo červeně - ten nadpis - láska ti nedělá život takový, jaký nechceš. Ty si sama (my si sami) děláš život, jaký nechceš. Popřípadě chceš. Láska podle mě s tímto nemá nic společného. Milovat pána můžeš a přitom stejně tak můžeš žít tak, jak je ti příjemné. Jen není všechno dle našich očekávání a představ - a to je jádro problému

Upravil(a) Wiki (4. 2. 2011 15:31)

No, je to složitější….. s manželem nám to delší dobu nefungovalo, rozešli jsme se, ale než byl hotový můj byt, bydleli jsme spolu, to už jsem ale byla se současným přítelem. Kvůli mému příteli se nerozvádím, šlo o oboustrannou dohodu s manželem, který měl taky vztah, no je to vyprávění na dlouho…

S přítelem jsme se domluvili, že volné týdny budeme trávit spolu. Realita je taková, že se prakticky nevidíme ani tak, důvody jsou různé, důvody začal i mlžit, resp o nich lhát, abych nevyčítala….a protože vyčítat nehodlám, spíš chápu jeho touhu být jinde, nebudu ho nijak zdržovat. Cítím, že zkrátka nejsem priorita a tou já ve vztahu chci být (samo po dětech, pokud chlap má). Nechci být zavalená dárky a maily jak mě miluje, chci se ho dotýkat, povídat mu, jít společně za zábavou….. blbý? Než abych hustila, jak mě štve, že jsem sama, budu radši sama a těch keců ho ušetřím…. Velmi ho miluji a budu se trápit, to vím…

jednaholka napsal(a):

Wiki máš pravdu. Jenže já když děti nemám očekávám, že budu trávit čas s člověkem, kterého miluji a který mi ten společný život slíbil. Jenže on pořád „něco má“, i když spolu jsme, stejně je myšlenkama v práci, u svého koníčku, někde…………neumí zastavit, je strašně akční a život s ním znamená sedět doma a čekat, až zrovna nebude nic jiného, tak že bude možná se mnou…. To není dobré v jakémkoli věku, jakémkoli vztahu…..

no ale výborně ! Vždy´t to máš - víš!
Chceš chlapa doma. Tento doma nebude. (on možná nebude chtít žádný - trošku přeháním..samo..). tento teda je - jak píšeš - jiný, očekává od života i vztahu něco jiného , něž ty. Nikdo ale neřekl, že to tak bude na pořád..

Sedět doma, čekat, pak dát chlapovi případný kartáč - nic nechutnější si neumím představit.  - ty to vidíš asi stejně (já vím, že ho nekartáčuješ!!! ) . Ty seš chytrá holka, protože s´ to roztřídila předem.  Soužití rodinné dle tvých představ tady asi nebude možné, tedy tak , aby byli oba spokojeni. Dejte si teda co si dáte rádi, co můžete a berte nebo nechte být. Vždyt i to je přece dar a krásnej, ne? Přece muže nikdy nebudeš vlastnit a žádného nedonutíš sedět doma,(být s tebou) tak tomu, kterého miluješ můžeš dopřát aby byl spokojený. To je taky možnost.. Pokud to ovšem neomezí či nezlikviduje  nějak zase  tebe. Pokud jo, tak to nedělej, dříve jsem také chtěla "všechno". Nedostala jsem nic, přes hubu leda... Dnes , když už "všechno"  mít nemusím, netrvám na tom, nebojuju o to, tak to mám.
To víš, že někde ten chlap "domácí" je, ale tento to asi není... A to vím na tuti !

Ještě k těm prioritám - u lidí - mně se to nelíbí... nějak mi to zní špatně. Přemýšlím, zda-li jsem priorita pro chlapa a on je-li priorita pro mě.
Nedokázala bych to tak nazvat  a klidně si myslím, že stejných hodnotných sloupů (priorit) mohu mít víc. (Pak už to ale zas není priorita. .. ) Ne jeden - chlap- manžel - partner. Co když spadne? Nemůžu přece vsadit na jednu kartu. Já jsem přece taky dost dobrej  a důležitěj sloup, ne? - obrazně řečeno, děti, přátelé - další..atd..
Možná to myslíš trošku jinak (?) .. chceš být pro něj důležitá? - ale to jistě jsi. On  si tě třeba váží i miluje, jen u toho nemusí sedět s tebou na gauči. ..Směřuju k tomu, že třeba ani není třeba být priorita, stačí, láska, úcta, soucítění...atáák. ..nevím..

Já jsem trochu v textu upravovala , "vylepšovala" , tak možná vznikly chyby či hamotiny, ale nic na světě mě nedonutí to po sobě číst .   Za to se omlouvám.

jednaholka napsal(a):

S přítelem jsme se domluvili, že volné týdny budeme trávit spolu. Realita je taková, že se prakticky nevidíme ani tak, důvody jsou různé, důvody začal i mlžit, resp o nich lhát, abych nevyčítala….a protože vyčítat nehodlám, spíš chápu jeho touhu být jinde, nebudu ho nijak zdržovat. Cítím, že zkrátka nejsem priorita a tou já ve vztahu chci být (samo po dětech, pokud chlap má). Nechci být zavalená dárky a maily jak mě miluje, chci se ho dotýkat, povídat mu, jít společně za zábavou….. blbý? Než abych hustila, jak mě štve, že jsem sama, budu radši sama a těch keců ho ušetřím….

Velmi ho miluji a budu se trápit, to vím…

Rozejdu se s ním, nejsem připravená být někde na konci jeho priorit, potřebuji vedle sebe chlapa, sdílet s ním běžný život, ne jen čekat. uvědomila jsem si, že ve vztahu s ním se trápím víc než když budu sama.

Tak ja taky prihodim neco do placu.


Bud hledat a najit muze ktery Tve predstavy naplni bez jakyhkoliv ocekavani a teda naprosto prirozene. Protoze proste uz bude takovy aby s Tvoji predstavou ladil  a nebo neocekavat a uvedomit si ze prave takoveho muze jsi si nasla a do vztahu s nim vstoupila dobrovolne. Brat ho jaky je, protoze takoveho jsi si vybrala sama a dobrovolne.
Stejne tak dobrovolne ho muzes opustit kdyz se Ti to vlastne nelibi takove jake to je a kdyz toho koho jsi si vybrala neodpovida tomu co si od zivota prejes.
Bud brat jak je a nepokouset se ocekavat co dat treba vubec nemuze vzhledem k jeho nastaveni a nebo jit.

Trapeni vznika take hlavne proto ze clovek ocekava.

Laska to neni co Ti dava zivot jaky nechces.

Z příspěvků se dá vytušit, že nikdo výše v podobném režimu nežije. Představte si třeba, že Váš partner odjede na týden třeba na služebku, den před tím, než se má vrátit oznámí, že vlastně nepřijede, další den taky ne. Pak se vidíte dva večery, pak něco má a zase odjíždí na týden pryč a tak pořád dokola….. mám svoje přátele a zájmy, ale to mi v žádném případě nemůže vynahradit potřebu doteků, sdílení vzájemných pocitů, jen tak sedět a čumět, nebo společně něco podnikat……navíc plánovat ze dne na den nějaký program se dá dost těžko, většinou..... mluví se tu o závislosti na vztahu, partnerovi, přišlo mi to docela úsměvné, určitě to tak nevnímám, v našem režimu o tomto nemůže být ani řeči, kdybych byla na vztahu závislá, k příteli bych se přestěhovala bez ohledu na to, že bych své děti vytrhla z jejich prostředí, z věcí, které mají rádi, připravila bych je o otce, který děti velmi miluje, spálila bych mosty a šla za svojí láskou. Tak to ale není, vidím věci myslím velmi racionálně a stejně tak k nim přistupuju. Téma jsem si založila s očekáváním, že napíše někdo, kdo v podobném řežimu žije, jak to zvládá, jaký má na situaci názor.

Navíc, on vždy mluvil o tom, jak chce život prožít a ne přežít, užívat si, mít hezký vztah, trávit spolu čas, já jen tu představu, protože se i mně moc líbila, směřovala k naplnění. Jednostranně to jde ale velmi těžce, bohužel....

A ještě k té závislosti jedna věc, myslím si, že v případě opravdu velké zamilovanosti je určitá, zdravá závislost přirozená a vlastně i v pořádku, chtít s partnerem trávit čas, sdílet s ním pěkné i horší chvíle, mluvit, být si blízko. Co je hezčí než když se potkají dva lidé, kterým je spolu hezky. Nemyslím, že by můj přítel se mnou být nechtěl, jen se umotal do tak obrovského životního tempa, ve kterém je zvyklý žít, že neumí najednou zvolnit, přepnout se na „klidový režim“ a je na mně, jak dlouho a v jakém režimu budu já ochotná to kousnout….. musím přiznat, že spousta příspěvků výše mi dala na spoustu věcí trochu jiný pohled, díky

Upravil(a) jednaholka (7. 2. 2011 8:18)

no, proto to téma, jak kousnout fakt, že u slibů zůstalo a asi i zůstane já tomu uvěřila ne z důvodu zamilovanosti, ale z důvodu, že tomu teoreticky nic nebrání, prakticky vlastně úplně všechno

jednaholka napsal(a):

Z příspěvků se dá vytušit, že nikdo výše v podobném režimu nežije. Představte si třeba, že Váš partner odjede na týden třeba na služebku, den před tím, než se má vrátit oznámí, že vlastně nepřijede, další den taky ne. Pak se vidíte dva večery, pak něco má a zase odjíždí na týden pryč a tak pořád dokola….. mám svoje přátele a zájmy, ale to mi v žádném případě nemůže vynahradit potřebu doteků, sdílení vzájemných pocitů, jen tak sedět a čumět, nebo společně něco podnikat……navíc plánovat ze dne na den nějaký program se dá dost těžko, většinou..... mluví se tu o závislosti na vztahu, partnerovi, přišlo mi to docela úsměvné, určitě to tak nevnímám, v našem režimu o tomto nemůže být ani řeči, kdybych byla na vztahu závislá, k příteli bych se přestěhovala bez ohledu na to, že bych své děti vytrhla z jejich prostředí, z věcí, které mají rádi, připravila bych je o otce, který děti velmi miluje, spálila bych mosty a šla za svojí láskou. Tak to ale není, vidím věci myslím velmi racionálně a stejně tak k nim přistupuju. Téma jsem si založila s očekáváním, že napíše někdo, kdo v podobném řežimu žije, jak to zvládá, jaký má na situaci názor.

Navíc, on vždy mluvil o tom, jak chce život prožít a ne přežít, užívat si, mít hezký vztah, trávit spolu čas, já jen tu představu, protože se i mně moc líbila, směřovala k naplnění. Jednostranně to jde ale velmi těžce, bohužel....

A ještě k té závislosti jedna věc, myslím si, že v případě opravdu velké zamilovanosti je určitá, zdravá závislost přirozená a vlastně i v pořádku, chtít s partnerem trávit čas, sdílet s ním pěkné i horší chvíle, mluvit, být si blízko. Co je hezčí než když se potkají dva lidé, kterým je spolu hezky. Nemyslím, že by můj přítel se mnou být nechtěl, jen se umotal do tak obrovského životního tempa, ve kterém je zvyklý žít, že neumí najednou zvolnit, přepnout se na „klidový režim“ a je na mně, jak dlouho a v jakém režimu budu já ochotná to kousnout….. musím přiznat, že spousta příspěvků výše mi dala na spoustu věcí trochu jiný pohled, díky

jednaholko, mně osobně by asi nejvíc vadilo to, že se domluvíme, že se uvidíme (on přijede/já přijedu za ním) a pak to nečekaně zruší....dělá to často? nebo se to stalo jen párkrát kvůli práci,dětem, atd? Přeci i ty máš svoje plány, svůj program s dětmi a nemůžeš ho třeba měnit ze dne na den kvůli němu.
Jinak to vypadá tak, že on si ten život opravdu "prožívá" a užívá. Má vlastně vše, zajímavou práci, děti a tebe. Možná mu to takhle vyhovuje nebo to momentálně neumí zařídit jinak. Bavili jste se třeba o tom, kdy bude mít víc času na váš vztah? O tom jaké máš ty a on představy?
Nemyslím, že jsi závislá na vztahu a chápu tvoje pocity.

jednaholka napsal(a):

Díky moc za příspěvky. Rozejdu se s ním, nejsem připravená být někde na konci jeho priorit, potřebuji vedle sebe chlapa, sdílet s ním běžný život, ne jen čekat. uvědomila jsem si, že ve vztahu s ním se trápím víc než když budu sama. Jsme spolu 14 měsíců.

Však už jsi to vyřešila.
Tak proč a co zase řešíš?

Majkafo jo, to máš pravdu, ale jsem srab, fakt ho miluju a zřejmě nám chci dát ještě šanci.....nebo k tomu poslednímu, definitivnímu kroku najít opravdu hodně síly pokecat o tom s někým, kdo byl v podobné situaci, číst si názory ostatních, na to jsou takové diskuze, řešit hm

Upravil(a) jednaholka (7. 2. 2011 10:03)