Leri, skús si pozrieť/kúpiť také motivačné karty od Lousie Hay, ktorá napísala Miluj svoj život... Každý deň si vytiahni jendu optimistickú kartu s peknou afirmáciou a opakuj si ju... a strach prijmi, ale povedz si, že to je len obrana tvojho lenivého podvedomia proti "nechceným" zmenám. Bezo zmien je to pohodlnejšie, ale človek zakrnieva...

už si dopředu říkám, určitě to blbě dopadne, budou problémy, co když se stane to a to, tím se všechno zkomplikuje a pak si vytvářím katastrofické scénáře, užírám se tím, otravuje mi to život
Všechno se dá přeznačkovat = obrátit. Tak se na to podívej takhle - máš katastrofickej scénář, jsi připravená i na nejhorší možnou variantu, což je +. Nejhorší možnost nenastane - další +. Užíráš se nějakou pitomostí - ten skvělej pocit, když poznáš, že ses užírala zbytečně - opět +. Stejná volovina ti otravuje život - lepší, než aby ti ho otravovali tví blízcí - aneb znova +... a takhle to můžeš udělat se vším.

Ametyst napsal(a):

To je zvláštní, jak se dokážeme trápit problémy, které ani neexistují. Prostě si je vymyslíme, a meleme v hlavě, jakoby byly skutečné a máme z toho problém.

Zavidim chlapum, ze maji jine mysleni..... i kdyz.... oni zase mysli jen na sex...

Leri napsal(a):

Píšete tady o vizích a plánech do nového roku - já mám jen obavy - jak zvládnu rodinnou situaci, jestli najdu práci, jak malá zvládne školku ...
Kde mám hledat ten optimismus, který nutně potřebuju, abych to všechno zvládla?

Kde hledat optimismus... Říká se, že sílu hledá každý sám v sobě. Někdy tam ale podpora zvenčí pomůže.
Z mého pohledu je pozitivní už jenom to, že máš malou... Možná naivní a krátkozraké, ale i to je pohled na věc.

helena napsal(a):

kdo nám dal do hlavy to tvoření katastrofických scénářů?
Matička příroda přeci... evoluce... Spíš přežil ten/ta, kdo za každým keříkem viděl šavlozubýho tygra, než jedinec rozplývající se pozitivně nad květinkama, jahůdkama a zpěvem ptactva  http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png - což bývá, přiznejme si, spíš dámská záležitost.

Na tom, co píšeš, heleno, něco bude. 
Já tuhle vlastnost, totiž vytváření katastrofických scénářů, mám taky. Pro život je dost nepříjemná. Vlastně bych se jí ráda zbavila.
Ale na druhou stranu - ona je i praktická právě pro to přežití.
Např. před pár lety, kdy se ekonomické poměry v našem oboru prudce a dost náhle změnily, já - právě díky tomu pohledu "co nejhoršího se může stát a co proti tomu dělat" jsem zareagovala v naší firmě velmi rychle a provedla takřka ihned nepříjemná, leč nutná šetřící opatření - hned na začátku obrovského propadu v tržbách. A díky tomu jsme tehdejší velmi krizovou dobu přežili sice v zeštíhlené formě, ale přežili.
Ale kolem sebe mám pár známých, kteří tenhle katastrofický přístup neměli - ve stejné situaci si oni říkali - počkáme, nebudeme zatím plašit, třeba se to zase zlepší.
No - nezlepšilo.   Ti, co uvažovali takto, už dávno neexistují, zkrachovali....

Je fakt, že je katastrofický přístup  je taky hodně ovlivněný prožitými negativními zkušenostmi.
Já s tím nyní velmi bojuju ohledně ježdění autem. Dřív jsem autem jezdila ráda. Nyní je to pro mě momentálně velmi stresová záležitost: Jakmile mám někam jet, před očima se mi jak film odvíjí situace před 6 týdny prožitá: Do mého auta čelně naráží protijedoucí auto a já nemůžu udělat proti tomu vůbec nic.
Já vlastně každé protijedoucí auto nyní vidím jako hrozbu, jako obrovské nebezpečí. Je to hodně nepříjemné.Jezdím nerada, ale musím.
Věřím, že se mi podaří toho časem nějak zbavit....

Upravil(a) Blossom (4. 1. 2011 13:59)

Ametyst napsal(a):

To je zvláštní, jak se dokážeme trápit problémy, které ani neexistují. Prostě si je vymyslíme, a meleme v hlavě, jakoby byly skutečné a máme z toho problém. Jen je mi záhadou, podle čeho si člověk vybírá, jestli bude myslet pozitivně nebo negativně. Jak to, že někomu naskočí hned negativní myšlení a o to pozitivní e musí snažit, učit se to...?
Proč to asi není naopak, nebylo by to hezčí, na tom světě? kdo nám dal do hlavy to tvoření katastrofických scénářů?

Myslím, že jsme se to naučili. Sami. Stejně jako chodit na nočník nebo jít ke dveřím, když se ozve zvonek.
A podhoubí tomu tvoří - podle mě - naše malá sebedůvěra. Protože se bojíme situací, které neznáme a proto dopředu zvažujeme možné varianty, nejlépe ty negativní, abychom se na každou situaci "připravili" a nebyli zaskočeni. . A navíc, dělali to tak všichni, máma, táta, babička, sousedka, ségra uvaděčka v kině, i děda ze samoty - což jsme si vyložili - že to tak prostě je. A oni to viděli také u svých předků.. Málokdo se tomu vymyká. Znám jednoho takového vymykajícího člověka

Kdybychom si věřili, že každou situaci, pěkně tak, jak přichází, zvládneme a budeme v pohodě, bylo by nám fuk, co přijde a vůbec bychom se tím nezatěžovali.

Ale my ne - vytvoříme si desítky problémů, ty živíme v mozku, poskytujeme jim zralou půdu, krmíme je a pak se divíme, že tam jsou... a KDO je tam dal..

Nějak mi přišlo, že polovinu života člověk sbírá informace, učí se, vstřebává látku od okolí a učitelů, aby pak v druhé polovině se jich zbavoval. Přesněji -  vzal síto a přesil je, a ponechal si třeba  třetinu dobrých a užitečných rad a návodů.

A právě to nejtěžší na tom všem vidím  to - dokázat rozlišit kravinu od podstatné věci, které chceme např.předejít (zabránit,..)  a tudíž ji musíme řešit. Vyselektovat - to je ta nejtěžší část. Neřešitelné - neřešit a uložit do "šuplíku" nebo hodit do koše.

V autě taky "trpím" předvídavostí, což je v jisté míře určitě správné, ale moc opatrná jsem už třeba při té vizi čelní srážky. To se okamžitě okřiknu a dám pomyslnou ledovou sprchu. Vždycky si  vzpomenu na Lupinu, která usoudila že ty "špatné" myšlenky jsou jakoby hutnější a hůř pronikají do reálu, než ty dobré, což mě malinko uklidnilo, ale přece jen...

Upravil(a) Wiki (4. 1. 2011 14:48)

Víte, ona ta lidská psychika (a nebo ať nemluvím obecně, tak raděj řeknu - moje psychika) jsi chodí takovými zvláštními cestičkami....až mě to samotnou překvapuje:
Krátce po té nehodě, když jsem viděla, že na šrot jsou jen obě auta a já i viník nehody jsme jako zázrakem zůstali nezraněni, pocítila jsem zvláštní a velmi silnou vlnu euforie, a tento podivně euforický stav trval nepřetržitě asi 2 dny.
Přičítám to tomu, že tehdy zafungoval jakýsi základní životní instikt - radost z přežití, nebo jak to nazvat - a taky můj vrozený optimismus, pozitivní pohled na svět. Který vím, že v sobě mám.

No a pak se to zas začlo klonit spíš na tu druhou stranu, až částečně k tomu katastrofickému přístupu. O kterém vím, že ho v sobě mám taky.

Ostatně - není to v mém životě takto poprvé: V jednom velmi zátěžovém a psychicky náročném životním období jsem fungovala jak stroj - vše potřebné zařídila, vyřídila, navzdory dost příšerné situaci.
Asi půl roku poté, když bylo vše potřebné zařízeno asituace se začla uklidňovat, jsem se psychicky složila. Nejvíc mě tehdy vyděsila otázka Proč proboha teď? Když už konečně nastává po traumatech klid?
Psycholožka mi na to odpověděla: Právě proto.  Protože teprve teď už jste vše zařídila a tedy "si to už můžete dovolit" a taky teprve teď Vám to vnitřně začíná docházet, co vlastně máte za sebou. Tedy - klasický post-traumatický syndrom. Naštěstí - sám přišel, a taky dá se říct - sám pak odešel...

Ano, člověk do určité míry má a může svou psychiku pozitivně nasměrovávat.
Ale je třeba počítat i s tím, že právě psychika není tím, co se dá zcela do puntíku naplánovat a mít beze bytku pod kontrolou.

Nakonec - to bychom podle mě byli roboti, a ne lidi. A mimochodem - i zkušenosti ze zátěžových situací jsou cennou životní zkušeností a sledování toho, co s kým jaká situace udělá, patří podle mě k určitým zvláštním tajemstvím života. Před kterými mám pokoru.

Heleno, jo, toho jsem si vědoma, že když podvědomě očekávám problémy a ony nepřijdou, tak je to pro mě plus, že se těším z toho, že vše proběhlo hladce a naopak kdybych měla pravdu, tak jsem na tu nepřízeň připravena. Zase ale, když něco přijde náhle a já na to nejsem připravena, tak mě to zaskočí, vůbec neumím improvizovat .... Ale učím se to, snažím se o to ...
Venuše, já právě na sex taky myslím pořád, a to nejsem chlap ...
Setupko, ano, to si říkám, pro mě to dobíjení energie je jednoznačně moje dcerka.
Děkuji vám všem za názory, za povzbuzení ... 

Bramborka napsal(a):

Myslím, že jsme tak naprogramovány/i předky, zvláště pak rodiči, školou a dalšími výchovnými institucemi, zřejmě to podpořil i socík a dnešek proti tomu také nic nedělá. Nemalou troškou do mlýna přispívají všechna média a spol.. Blbé je, že se část skryla pod "zdravý selský rozum" (který nám pán Bůh zachovati či darovati račiž), ač tam nemá co dělat.
Příroda v nás povzbuzuje obezřetnost, atd, což s katastrofickými přístupy není společné.
Myslím, že to chce sebrat všechnu odvahu, kouknout do sebe a zgruntu přeprogramovat bez vylití dítěte (s vodou z vaničky).

Ja, ja..

Všechno je relativní ...
Já už jsem na tom trochu líp, pochopila jsem, že není třeba se stresovat dopředu a nakonec se vše zvládne ...
Taky když si to tady čtu, to mi taky pomáhá ...
To je fajn, když jsi nabitý energií a optimismem ... Takže ani zima ti nevadí? Já tak čekám na jaro, léto, teplé počasí ... 

Leri napsal(a):

Všechno je relativní ...
Já už jsem na tom trochu líp, pochopila jsem, že není třeba se stresovat dopředu a nakonec se vše zvládne ...
Taky když si to tady čtu, to mi taky pomáhá ...
To je fajn, když jsi nabitý energií a optimismem ... Takže ani zima ti nevadí? Já tak čekám na jaro, léto, teplé počasí ... 

Optimismus zřejmě najdeme, když jej chceme najít, ať je zima, jaro, léto či podzim. Každé období má své kouzlo, jen jej objevit. Není nutné se bát mrazu ani horka, vše je jen v nás. Stačí si uvědomit kouzlo daného okamžiku, že jsme, a je nám dovoleno být.

Slysel jsem preprogramovat ? Potrebuje nekdo preprogramovat ? Mam zarucene nejlepsi a nejlevnejsi recept