Taky tolik pesimismu?
Jsem na tom podobně.
Hele, zkusme to aspoň trochu pojmout realisticky. Nic není nemožné. jen věřit. Hlavně sobě.

Nastavit si to tak, že změna k lepšímu je možná.
Pak bude.

Věřím, že Ti není hej, dyť píšu, že jsem teď taky v hnusné situaci.

Ale co jiného nám zbyde.
Buď to celé vzdát anebo bojovat protože ten stav "mezi tím" je prostě k nevydržení.

Držím pěsti...

Hlavně Leri neřeš už teď (S výjimkou té školky, na tu můžeš holčičku začít připravovat už teď )

Upravil(a) Želvička17 (31. 12. 2010 12:49)

Já nejsem přece žádná pohodářka. Na příští rok mám tolik variant a možností, že když se pustím do jejich rozebírání, tak začnu být pěknej nervák. Proto si tyhle myšlenky zakazuju, protože ono se může leccos změnit ze dne na den, ani nebudu vědět jak.
Nevím odkud jsi, ale ve městech bývají dětská centra a v nich takové ty dopolední miniškolky. Také toto nabízejí DDM. Jo a jesličky tohle také mívají. Někde na hodinu a půl bez maminky, jinde na tři. Možná budeš sama překvapená, jak to s Tvojí holčičkou není vůbec špatné

Ahoj Leri,

mam stejne stareho klucika. Pred nedavnem zacal chodit do skolky. Ze zacatku strasne plakal a drzel se mne jak prikovany kdyz jsem ho predavala pani ucitelce. Rvalo mi to srdce a ja pomalu brecela s nim, samozrejme jsem se pred pani ucitelkou drzela a dokonce i zvazovala jestli to jeste nemam stopnout.

Ted nekdy place, ale kdyz odchazi ze skolky. Moc se mu tam mezi detma libi a je tam spokojeny. Zalezi asi take na skolce, pani ucitelce a samotnem diteti. Ale zbytecne se nestrachuj, urco si tam privykne, i deti potrebuji spolecnost svych vrstevniku.

A co se tyce ostatniho, pokus se dat si preci jen nejake ty cile, ktere by Ti zvedly naladu az je uskutecnis nebo uz ted kdy se na ne budes jen tesit. Treba jen, ze si naplanujes, ze vymalujes detsky pokoj, ze prestavis obyvak atp. Uz i z takovychto malych zmen ma clovek dobry pocit.

Preji stastny a hodne optimisticky novy rok 2011.

Jestli se nepletu, tak profesně děláš něco ohledně účetnictví? Hodně toho můžeš nastudovat doma, pak také se dají dělat různé certifikace - bilanční účetní nebo účetní a daňový expert . Jdi do toho, určitě si víc začneš věřit co se týče uplatnění
Teď koukám, že ten druhý je jen pro daň. poradce. Ale když se někam přihlásíš, uvidíš, jak ti bude fajn.
Stanov si spíš nějaké cíle - co chceš dosáhnout.Ne přemýšlet o  tom, čeho se bojíš a co by se mohlo stát...

Upravil(a) Želvička17 (31. 12. 2010 15:00)

Téma pro mě jako dělané. Ten optimismus se doluje strašně těžko, po tom, co jsem všechno poslední tři roky zažila. Nejdřív onemocnění, které jsem úplně nepochopitelně chytila, krach a propouštění v práci, nezaměstnanost, tři místa a tři pobyty na pracáku do roka, smrt milované babičky, nemoci a naříkání mé maminky. Ta se navíc hrozně změnila, myslím povahově. Bojím se už i o manželství, kvůli práci jsme dost odloučení, a ten zbytek, co jsme spolu, mi třeba otráví bolest hlavy, dost na to trpím. A jak mi něco je, něco se děje s prací, nebo mě něco rozbolí, to si pište, že se všichni ke mně otočí zády a vyčiní mi, že otravuju. Snad po výpovědi člověk může aspoň předstírat nějakou slušnost, i když je mu špatně, ale zkuste překonávat migrénu. To nejde. A ještě jsem zapomněla na příšernou finanční situaci, která se prostě nelepší a nelepší. Odcházejí mi i zuby, úplně se sypou. Nepovažuju se za nějakou kňouru, za kterou mě tady všichni mají, skutečně prožívám příšerné období, věřte mi to. Optimismus veškerý žádný, bojím se, že bude ještě hůř. Že se stane něco dětem, že zase budu měnit zaměstnání. Toužím po aspoň trochu normálním roce, bez jobovek, nouze, chudoby, nemocí, šoků, ale moc tomu v hloubi duše nevěřím, že by mi to bylo přáno.

Optimismus je možná silné slovo.
Mně bude stačit pro začátek najít sílu do dalších dnů.
Sílu a víru.

Zajímavé téma - když jsem četla vlákno plány a vize, vůbec mě nenapadalo, co bych tam napsala. Nedělám plány ani moc nehodnotím, co bylo. Tak co tam psát. A jak jsem krásně zblblá z duchovního, co mě nenapadne - no, to je jasný, nemám plány, nebilancuju, jsem divná, a nejspíš to znamená, že mě nečeká nic pěknýho.
Starou belu. Nějak to bude a já chci mít sílu na to, co mi ten další rok přinese, tak jako to bylo loni, předloni a předtím...
Plány si nedělám, protože mě to vždycky vytrestá, když se mi splněj, tak prostě přijímám, co je a těším se z toho hezkýho, abych načerpala sílu na to míň hezký. Protože většinou přinese od obojího, jen někdy přes to ošklivý to hezký nevidíme - a naopak.

Leri, ptáš se, kde hledat optimismus.... Já bych začla tím, co píšeš v dalším příspěvku -  že máš oporu ve svém manželovi. To je obrovské plus. Na tom stavěj. Máš "do základu" víc, než si uvědomuješ.

Já jsem sice většinou spíš optimista, ale současně i katastrofický typ - jakmile se vyskytně na obzoru nějaký mráček, nějaká nejistota, už se připravuju co budu v té bouři dělat...  

Ale i v časech, kdy jsem si fakt s nějakým problémem nevěděla vůbec rady, jsem si řekla, že když nevím, jak vyřešit momentálně nějaký velký problém, tak jsem "najela na autopilota"- prostě jsem řešila a dělala aspoň ty normální a běžné věci, které ten den bylo prostě třeba udělat. Nakoupit, obstarat děti, v práci zadat zaměstnancům práci, poplatit faktury... a do toho metodou pokus - omyl zkoušet nějaká řešení toho velkého problému, která mě v tu chvíli napadala...a ono se řešení dřív nebo později takto našlo....

Jinak opravdu platí přísloví "Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko" - tedy rozumem vím, že platí, srdcem se mi to přijmout nedaří vždy....
Nás teď ve firmě čeká několik hubených měsíců (jako každý rok touto dobou), já to rozumem a zkušeností už dávno znám, ale přesto se občas neubráním úzkosti (jako každý rok touto dobou )
z té nepříznivé  mimosezónní doby, co nás čeká...

Takže až někdo vynajde spolehlivý recept "Kde najít v sobě optimismus do příštích dní " půjdu si i já stoupnout do fronty na tuto radu....asi ji občas hledáme každý...

Já jsem si všimla, že vždycky všechno "šlo", i když jsem myslela , že už to "nepůjde". prostě nějak to šlo. A zjistila jsem, že vždycky záleželo jen na mé momentálnéí vnitřní odvaze, na tom okamžiku, jak jsem se rozhodla situaci "vzít". Pokud jsem ji vzala jako drámo a konec světa, tak mi bylo strašně. Pokud jsem ji malinko pootočila, přičemž se situace samozřejmě nezměnila, jen já ji videla jinak a následně  se cítila dobře...

Nevěděla jsem, že to jde, myslela jsem si,že jsem ve škatulce "béčko" a smolař.
Vůbec to tak nebylo. je to divné, ale je to jen v tom jediném okamžiku, kdy se člověk rozhodne, riskne, přemůže se a řekne si  (přímo zařve! )- super, vždy´t je to všechno bezva - tak to má být. Jsem dítě štěstěny. Na té momentální situaci (jakékoliv) se nic nezměnilo - to ne - ale to přece vůbec nevadí, když mně je dobře..ne?

A potom se začly dít věci - všechno se pomaličku začlo samo skládat, jako bych byla odměněna za tu statečnost...došlo to tak daleko, že dnes už vážně věřím, že všechno se děje správně a všechno JE super.

Není to návod k lhostejnosti, to samozřejmě ne, ale ten optimizmus se dá naučit, dá se na něj prostě zvyknout a považovat ho za setrvalý, obyčejný stav.

Wiki, dávám ti za pravdu, přesně tak to funguje.
Já už vím, že tyto "záchvaty" splínu jsou jen chvilkové. Umím už s nimi pracovat a vím, že za chvíli kratší nebo delší pominou.
A pak zase vše funguje.

To jen mívám takové rozvodové a novoroční splíny, nějak si má mysl "potrpí" na neblahá výročí. 1. ledna to bylo 5 let, co mi můj BM oznámil, že mě opouští a když si zařídí bydlení, stěhuje se.
Ta "výročí" si budu muset v sobě nějak srovnat, aby mě nedeptala ani krátkodobými splíny. Zatím je asi nemám "srovnané" ve své mysli.

Teď už je to mnohem mnohem lepší, když trávím den s mými skvělými kolegyněmi. Už vysvitlo sluníčko. Obrazně i v reálu.

Blossom napsal(a):

Já myslím, že samozřejmě je správné směřovat k optimismu, snažit sedívat na vše z té lepší stránky...

Ale být STÁLE JEN ÚSPĚŠNÝM OPTIMISTOU, takto si to tzv. naprogramovat - myslím si, že toto je buď:

1/upřímné, leč nereálné a lehce i nerozumné přání
nebo
2/póza  = maska - pro druhé i pro dotyčného sám pro sebe

Myslím si, že chvilková nostalgie (a občas  i smutek), třeba právě u různých vztahových výročí,která zmiňuje majkafa, je naprosto normálnía přirozená. Patří to k životu.
Samozřejmě, že se v tom není dobré příliš rochnit,ale to myslím není ten případ.

Chci říct, že chvilkové smutky, splíny apod. by se neměly považovat za nějakou slabost, za kterou je třeba se sydět. Máme je myslím v menší i větší míře všichni. To je dobré si uvědomit.
A navzájem si poradit, komu co na tyto splíny pomáhá.

Jak píšeš Bloss, že je to nereálné...a nerozumné.. - tak zrovna to si nemyslím. Třeba je to jinak - třeba jen na to člověk nebyl zvyklý, a nepoznal to... Určitě píšu jen své dojmy. Vím, že je druzí mají jinak - vidím to. Teď o víkendu mi známá řekla. Já nejsem optimista, jsem štír a ten být optimista nemůže. Ty ano, ty jsi blíženec. A tečka. Já koukala s otevřenou pusou, přičemž společné prvky lidí, kteří se narodili v stejných (blízkých) dnech znám, uznávám  a respektuju. Byla si naprosto jista. Pak tedy s jistotou vím, že optimista nebude.

Ale osvětlím můj pohled na toto co píšeš Bloss, abych byla správně pochopena.
Prvně nevím jak se poprat se slovem - optimista - já bych to vyměnila za slovo a význam slova - spokojenost. Permanentní spokojenost.
Maska - to je pak samozřejmě jiná kategorie - o které bych nepsala.

Vnímám to tak, že je můj život opřen jakoby sto (třeba jen 88mi - nevím přesně ) sloupy. Sloupy znamenají - jeden jsou děti, jeden zvířata, jeden koníčky, jeden partnerská láska, rodiče, jeden je zázemí- dům, jeden je práce, jeden jsou peníze, jeden cestování, jeden třeba knihy, další vjem harmonie,příroda ....atd.
Lze to přirovnat taky k jednotlivým mým nádobkám,které se mohou různě vyprazdńovat přičemž já jsem jedna velká nádoba...až sud:lol: , který je vlastně furt plný.
A pokud se něco děje s jedním sloupem (jedna vyprázdněná nádobka), je to třeba nepříjemné, chvilka smutku, ale i tehdy uvnitř při jasném vědomí, že přesto všechno jde všechno krásně dál. Že to není ničeho konec, nic zásadního se s mým životem neděje, jen je třeba nádobku dotankovat

Zjistila jsem ještě jednu věc - že mám v sobě (a myslím si že nebudu sama) NĚCO, co chce, abych se cítila spokojená. A vadí mi(tomu něčemu to vadí), když spokojená být nemůžu. A TO Něco pak hned  hledá cestu, jak to udělat, abych mohla být zase spokojená. A pokud možno co nejrychleji. Tak zřejmě programuje někde uvnitř, programuje, vyhledává , kombinuje,  až nastaví tu nejoptimálnější konfiguraci, která je v tu chvíli ve mně k dispozici a tu zadá a uloží. A stane se - povolen pocit - spokojenost.

Možná to tam mám roky,třeba celý život,  ale poslední dobou jsem si to začla uvědomovat. A dnes to dokážu i popsat. Tedy dělám to vědomě i nevědomě.

A myslím si, že tuto lidskou vlastnost, obranyschopnost, mají všichni lidští tvorové, tento sebezáchovný program. Někdo ho může mít zablokován. Ale věřím, že ho máme všichni.  Vezměte si například děti. Vždycky se nastavují samy automaticky do "pohody". Nejsou ještě ničím blokovány ani omezovány. To přijde až časem...

A ještě zkopíruji od Bloss:
"Chci říct, že chvilkové smutky, splíny apod. by se neměly považovat za nějakou slabost, za kterou je třeba se sydět. Máme je myslím v menší i větší míře všichni"

Mně třeba nejde o slabost či něco ke stydění - to by mi vůbec nevadilo a bylo fuk... vadilo by mi a vadí, když nemohu být spokojená. Když mi něco brání a blokuje onu spokojenost. A už vlastně po delší době ji beru jako zvyk - takže narušení zvyku. (něco jako když si zlomíte ruku - narušení zdravého organismu))Takže ji nemít "povolenu" pak vnímám jako určitou patologii, jakousi nepřirozenost. .