Leri napsal(a):

Ronjo, tak nějak jsem si to myslela ... Klobouk dolů, tvůj manžel v tobě má poklad ...
To já si občas (často) postěžuju, někdy i pofňukám a pobrečím, ačkoliv vím, jak to chlapi (ten můj samozřejmě taky) nemají rádi, ale prostě si nemůžu pomoct. Vím, že to není dobře ...

Jééé, to jsi hodná, ale vůbec to není vždycky tak, taky mám svoje mouchy a o tich by ti nejlíp řekl právě můj muž Spíš je pro mě motivační, že on je vážnš strašně fajn a já chci, aby se měl co nejlíp, což bohužel pro mě zahrnuje i schopnou a samostatnou ženu, tak na sobě musím pracovat

Ono taky svěření se se starostmi k tomu vztahu patří, přece nebudeš vedle svého manžela žít a přetvařovat se, že je všechno v pořádku, když ti je do breku...chce to jen nějakou rozumnou míru. Myslím že chlapy taky nejvíc frustruje, když si stěžujeme a oni nám nemůžou pomoc. Tak když už někdy potřebuju upustit emoční ventil, tak M. řeknu že si chci jen postěžovat a potřebuju pohladit a pusu, že to určitě zvládnu, ale teď jen potřebuju trochu útěchy. Ten chlap to pak taky zvládne líp, když ví, co se po něm chce, a nemusí se snažit za tebe řešit něco, co ani nejde. Prostě ví že chceš jen to rameno a kapesník Tak se drž!

majkafa: S cizím mužem to už nikdy nebude takové, s mužem, který není otcem mých dětí.

Ále, majko, nezoufej, to vůbec nemusí být pravda. Jsou chlapi, kteří se o cizí děti dokážou starat i strachovat a řešit záležitosti kolem nich s tou ženou pomalu víc, než jejich vlastní táta. Záleží jen na povaze.
Tedy dodatek: samozřejmě že 2x do té jedné řeky nevstoupíš, to jistě ne, ale přesto může být další partnerství překvapivě hezké. Uvidíš.

Upravil(a) Tercila (20. 12. 2010 21:42)

Vidím, Kiaro, že jsme se srazily

Malý předvánoční splín u příležitosti 3. výročí rozvodu přeciž není zoufání. Neblbněte, holky. Jenom konstatuju fakta. S cizím mužem to FAKT nebude takové, jako s otcem mých dětí. A já nepsala, jestli horší nebo lepší. Prostě jiné. Nedělejte z mých pár řádek antickou tragédii.

majkafa: A já nepsala, jestli horší nebo lepší. Prostě jiné.

A no tak dobře!
Však Ty už si poradíš.

Za 13 let 12. kancelář? To je nechutné , máš moji "účast".

majkafa: Ráda se stěhuju, ráda se stěhuju, netíží mě tíha zodpovědnosti Za sebe, za děti,... Všechno zvládám.

To je ono. Však víš, jak se říká, že musíme změnit "vzorce chování" - tak třeba jsi na dobré cestě

Holky, díky všem. 
Je tak zajímavé číst si ve vašich příspěvcích mé pocity..... Mnohé jste tu vyslovily to, co mám v duši a nedovedla bych tak perfektně vyjádřit (ačkoli to tak cítím).

Ještě než budu pokračovat dál, neodpustím si:
Díky osudu za Babinet. Díky za sdílení.Je vysloveně léčivé. Pro mě tedy ano, na 200%.

Zastavím se u pár postřehů: To, že jsem zažila asi 13 let nádherný fungující vztah, je můj velký životní dar.
Ale taky trošku - možná i malé životní prokletí: Vím totiž naprosto přesně, pořád si to živě pamatuju, jak to může být hezké, jak je krásné být na vše dva, na starosti i i na ty společné děti...
Trochu mě napadá možná blbé přirovnání: Je na tom lépe slepec, který nevidí od narození a tedy ani neví, oč přichází, a nebo ten, kdo si ještě tak dobře pamatuje barvy, tvary,obrysy a občas se mu po nich stýská?


Majkafa se zmínila, že s cizím mužem to FAKT nebude takové, jako s otcem mých dětí. Ano, v určitém slova smyslu je to pravda, kterou si i já uvědomuju: Sice může být můj partner sebelepší, můžeme si sebevíc rozumět, ale ohledně mých dětí mi může i dobře poradit, ale - zodpovědnost za ně nesu já, takže i po té jeho dobré radě, v případné krizové situaci, jsem to nekonec JENOM já kdo má povinnost se nějak rozhodnout a věc vyřešit...
Aspoň tak to platí u dětí, které jsou již v pubertě nebo dospělé, a pro které je partner mámy v nejlepším případě jen kamarád ( skutečným tátou, byť nebiologickým, může ve šťastných případech být malým dětem, které pomáhá vychovávat...)

A nad dnešním psaním jsem si uvědomila jednu věc: splíny tohoto typu mě chytají vždy u situací, se kterými si právě tak skvěle kdysi dovedl poradit můj muž  a ve kterých jsem naopak já poleno a tedy to musím dřít silou, mocí:
Technické věci, věci kolem auta, přístrojového zařízení ve firmě...

Uvědomila jsem si, že tu mou dnešní chandru vyvolalo nepříjemné, již několikadenní (a ještě dost dní to bude trvat ) vyběhávání náležitostí kolem mého havarovaného auta...
Toto je totiž zas něco NAVÍC k jinak už běžným starostem ohledně všeho ostatního, nač jsem ale už zvyklá a co mě už míry nevyvádí....

Je léčivé vnímat sdílení a je poučné si vypsaním se z problému srovnat své myšlenky....

A ještě mě něco napadlo k tématu:
Ta tíha zodpovědnosti je pro mě těžká i proto, že vím, že já jsem hlavní sloup nebo pilíř pro své děti.
Uvědomila jsem si to (až nepříjemně silně) právě při té mé havárce: Když za mnou tam přijela dcera s přítelem, a dcera viděla auto na maděru,  asi jí barvitě došlo, jak blízko bylo k daleko horším koncům, rozbrečela se a padla mi do náručí a dost dlouho jsem ji musela utišovat....
Syn, který je navenek flegmatik a pohodář, měl být u své holky ten den a noc, ale ačkoli jsem ho telefonicky ujistila, že jsem naprosto v pořádku, přesto na mě doma čekal, asi mě potřeboval i vidět, a přesvědčit se na vlastní oči, že se mi fakt nic nestalo...taktéž to bylo s mou mamkou...

V tomhle je taky velká tíha... bavila jsem se o tom nedávno se svou kamarádkou, samožiitelkou 3 dětí: Dřív ráda chodila lézt po skalách, teď říká - ráda bych, ale nemůžu si to dovolit...nejvíc se bojím toho, že kdyby se se mnou něco stalo, tak by děti rozdělili (2 má s bývalým manželem, třetího s přítelem, se kterým se rozešli), a děti jsou na sebe tak vázané, prostě NESMÍ se mi nic stát....
I o tom to je....

Blossom napsal(a):

A ještě mě něco napadlo k tématu:
Ta tíha zodpovědnosti je pro mě těžká i proto, že vím, že já jsem hlavní sloup nebo pilíř pro své děti. Uvědomila jsem si to (až nepříjemně silně) právě při té mé havárce: Když za mnou tam přijela dcera s přítelem, a dcera viděla auto na maděru,  asi jí barvitě došlo, jak blízko bylo k daleko horším koncům, rozbrečela se a padla mi do náručí a dost dlouho jsem ji musela utišovat....
Syn, který je navenek flegmatik a pohodář, měl být u své holky ten den a noc, ale ačkoli jsem ho telefonicky ujistila, že jsem naprosto v pořádku, přesto na mě doma čekal, asi mě potřeboval i vidět, a přesvědčit se na vlastní oči, že se mi fakt nic nestalo...taktéž to bylo s mou mamkou...

V tomhle je taky velká tíha... bavila jsem se o tom nedávno se svou kamarádkou, samožiitelkou 3 dětí: Dřív ráda chodila lézt po skalách, teď říká - ráda bych, ale nemůžu si to dovolit...nejvíc se bojím toho, že kdyby se se mnou něco stalo, tak by děti rozdělili (2 má s bývalým manželem, třetího s přítelem, se kterým se rozešli), a děti jsou na sebe tak vázané, prostě NESMÍ se mi nic stát....
I o tom to je....

I když otec našich dětí žije. Mám to stejně. Bohužel.
A ještě jsem udělala takovou blbost, že jsem chtěla odejít, protože jsem měla pocit, že jsem špatná žena, špatná partnerka a HLAVNĚ špatná máma, když mě otec našich dětí opustil. Źe jsem jim nedokázala zachovat úplnou rodinu.
Ale jsem ráda, že už VIDÍM, jakkou blbost jsem udělala.
A doufám, že mám spoustu času napravovat a být mým dětem opravdu jedním z pilířů.

Včerejší splín je pryč a dnes jsem se probudila do krásného předvánočního rána a tak jsem jela do práce už v 5.15, jak se těším, co mě zase dneska hezkého potká. A taky se těším, až ve čtvrtek přijede dcerka, zeť a vnouček a stráví Vánoce se mnou. Je mi velkou ctí a moc mě to těší.
S takovou pak lépe zvládám i ty technické věci, u kterých jsem hodně bezradná.

Stojí to za to. Stačí se podívat do očí mých dětí v těch hezkých chvilkách blízkosti. A třeba zažít vteřinku, když přebaluju vnoučka a má dcerka přijde a řekne - vy moje zlatíčka.

Blossom, i když to možná zní divně, řekla bych, že máš výhodu samostatného rozhodování. Mnohem horší je, když je ti buď nabídnuta možnost rozhodnutí (ve věci, které skutečně rozumíš!), načež je tvé rozhodnutí zpochybňováno naprosto irelevantními argumnty, nebo je rozhodnutí ponecháno na tobě (např. nezájmem či nečinností druhé strany) a ke zpochybnění dojde alibisticky rovněž.
Podívej, já byla k rozhodování víceméně donucena okolnostmi... abych se posléze dozvěděla (odjinud!), že si dělám, co chci a jak chci. Jenomže ono mi nic jinýho nezbylo, když šlo o záležitosti, kde buď hrozilo nebezpečí z prodlení, nebo jsem je prostě nutně potřebovala vyřídit pro zajištění běžného chodu rodiny a domácnosti.

I já včera měla nějaký splín. Dneska jsem se probudila a už mi je líp. Holku jsem odvedla do školky (naposledy v tomto roce) a jdu balit dárečky. Letos jich moc nebude, ale hlavně že jsme zdraví.
Ano tíha zodpovědnosti je na mě, jaký udělám dětem vánoce takové budou. Včera večer jsem si tak říkala, že bych potřebovala ve svých chvílích chytit kolem ramen a být alespon na chvilku jako malá holka .
Krásné předvánoční ráno všem

Kiara napsal(a):

A život v páru automaticky neznamená, že ten druhý Ti pomůže nést polovinu starostí ... leckdy to bývá tak, že Ti jich ještě dvojnásobek přidělá

Presne tohle jsem taky chtela napsat.
Byla jsem dvakrat vdana a vzdycky jsem byla na rozhodovani, zarizovani, na vychovu deti i domacnost sama, manzilkove se nestarali o nic.
Neznam jinak.
Ted ziju uz skoro dvacet let v cizine, z toho 13 let sama s detma a chlap, ktery by se staral nebo nedej boze neco delal a nebylo by to podle meho... hlavne to ne.
Miluju svoji svobodu se vsim vsudy, ma to velke vyhody i nevyhody, ale ty vyhody ve znacne mire prevazuji!!!