29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Předesílám, že tímhle vláknem nechci nic řešit. Ono není co, s tím jak věci jsou se lze jen smířit a vyrovnat.
Takže jen chci tak nějak upustit páru, ulevit si, vypovídat....a případně vyslechnout vaše příběhy na toto téma...
Kdysi jsem mívala krásné manželství. Vše mnoho let fungovalo jak má a na všechno jsme byli dva: Na starosti i radosti s dětmi, na starosti i radosti ve firmě i normálně v životě.
Každý jsme si dělal "to své"- já především péče o děti a domácnost, muž hlavně obživa, kolem auta a baráku... Sice jsme se byli schopni i vzájemně zastoupit, ale víceméně jsme to takto měli rozdělené a vše v životě nesli společně.
Pak osud hodil výhybku (tady to nechci rozebírat - mnozí z vás co sem chodíte déle, víte...). No a já jsem už přes 10 let na vše sama.
Nevadí mi víc pracovat, to umím a rodinu dobře zaopatřím. Zvládám myslím dobře být i tátou-mámou.
Ale jak těžký balvan někdy cítím tu zodpovědnost. Kterou nemám s kým nést, kterou není na koho přehodit, ani na chvíli.
Mám fajn přítele (bohužel přes 100 km daleko, takže prakticky jen na víkendy). Kdykoli mám s čímkoli starosti - s dětmi, s firmou, s čímkoliv, on mě ochotně vyslechne, poradí, pomůže jak může - - - ale rozhodnutí, jak situaci řešit, to už prostě musím udělat já. A případné následky (pokud rozhodnu chybně) si taky nesu jen já. kdo nezkusil, neví, jak to bývá nesnadné...
To je někdy psychicky hodně těžké.... Dostávám se do mnoha situací, které vůbec nevím jak řešit, v oborech, kterým ani zbla nerozumím (např. aktuálně kolem odhlášení havarovaného auta a koupě nového).
Já už rozumem dávno vím, že všechno to nakonec zvládnu - na něco se poptám známých, něco vyhledám na netu, na něco si zaplatím odborníky...jde to nakonec, prostě to musí jít....
Ale někdy se slzou v oku vzpomenu na doby, kdy třeba stačilo jen říct - nějak hapruje topení - a manžel už vše potřebné zařídil. Teď jak blbec sedím v takové situaci s manuálem v ruce na bobku před zasekávajícím se kotlem a študuju ta blbá tlačítka, což tak šíleně nenávidím..ale musím, nikdo jiný to za mě neudělá...
Dnes jsem takhle zoufale stála před mým autovrakem. Je úřední den, potřebovala jsem ho odhlásit, řekli mi, že musím přinést i značku vrátit...co teď, značka drží na autě jak klíště, můj šikovný syn přijde ze školy až po páté (to už na odboru dopravy je pak zavřeno), přítel daleko....zas jsem na to jen sama sakra..... Tak jsem vzala šroubovák, a ty značky se mi nakonec podařilo vypáčit hrubým násilím....
Kdybyste mě viděli, jak tam s tím lomcuju a zápasím, asi byste se smáli a nafilmovali to jako klip na YouTube...ale mě bylo fakt spíš do breku....
Ale - poradila jsem si tedy nakonec ...a zas jsem si vzpomněla na manžela a jeho oblíbené pořekadlo - můžeš být blbej, ale musíš si umět poradit...
Já si nakonec vždycky poradím. Vlastně můžu být na sebe hrdá.
Ale jsou chvíle, kdy na mě z toho padne na chvíli splín a kdy bych tak ráda někomu řekla - je potřeba zařídit všechno to s tím autem.......
No, deti už nie sú malé, takže tá zodpovednosť je viac-menej sama za seba... a tie každodenné drobnosti, ktoré vo finále narastú na veľký balvan - tie si väčšina aj tak riešime každý sám... ja mám pre tieto prípady kamošov a kamošky, brata a jeho rodinu... ale často tiež nadávam ako špaček, že by sa zišlo mať niekoho, kto by vybavil niektoré otravnosti , začo by som mu/jej ja navarila, napiekla, doniesla domácu slivovicu alebo namasírovala chodidlá. V poslednom čase sa rozčuľujem, neskutočne, nad kuchyňou... ale už to beriem tak, že je to výzva PRE MŇA OSOBNE a ja sa nepoddám, ale naopak budem skúšať, kým to nedotiahnem do úspešného konca. Raz to vyjde. (A príde niečo iné, ja viem!
Ale to je život.)
Inak, bývať v dome by ma asi samu nebavilo práve pre výrazné prevažovanie povinností a starostí nad príjemnosťami. Ale celkom to posúdiť neviem.
Není tady
Bloss, neboj, jistě na tom tak nejsi sama. I mnohé ty, jež mají muže-přítele doma, jsou na všechno samy.
Já si stěžovat osobně nemůžu, měla bych i zastání a péči, ale moc jsem ji nikdy nechtěla, protože mě postihnul syndrom nemoci zvané "jásama" (asi jako James Bond) To byla nežádoucí reakce organizmu na první nemoc zvanou "závislost".Je pravda, že jsem se už opět umírnila a našla jakousi rovnováhu svých chorob. Tedy pořadě to šlo: NORMÁL- ZÁVISLOST-JÁSAMSTVÍ- NORMÁL.
Ale stejně, když se něco "děje", tak mám pocit , že jsem u toho. U všeho. Spoustu příliš velkých soust si beru i sama, dobrovolně , aktivně. Nicnetuše. Naivně. Viz. stavba domu.
Kdysi jsem byla na horách, někde 150km od domu na prohlídce nějaké chalupy. Odjížděla jsem jako poslední. Něco jsem udělala autu, do něčeho nacouvala - nebyla tam vidět krajinice, jen závěje sněhu - to kvůli možným představám o blonďatých řidičkách. Nedovedeš si představit tu anabázi, jak já tam ve sněhu, na samotě sháněla pomoc. Vzpomínám si, že ve mně tenkrát byla malá dušička. Za tmy mě pak (po stopování, po návštěvách několika chalup,po vyš. policii, po desítkách telefonů..)vezl nějaký tahač do Prahy do servisu (byl to služebák)...
A chlap? Chlap prostě nebyl, ačkoliv byl. ...
Takových příběhů bych ti napsala mraky ..víš jak jsme zocelený?
A to si chrochtám blahem, když vidím jak to vede švagrová a mým bráchou. To už je jiný příběh.
Neboj, určitě to budeš někomu povídat, všechno pělně ... jak to bylo, na to přijde den, uvidíš...
Není tady
Myslím, žes mě Selimo pochopila. Dík.
Jo, já se s tím nakonec vždycky nějak poperu... jen toho na hrbu mám poměrně dost.
Ano, děti jsou už velké, ale třeba strach, když ještě pozdě večer nejsou doma, ten budu mít vždycky... Naštěstí kolem baráku mi už začíná trochu pomáhat sám od sebe syn s "mužskými pracemi" ale samozřejmě -k fungování dospělého chlapa v rodině se to teprve blíží....
A ta zodpovědnost, ta není jen za sebe, dospělé děti, nakonec i zaměstnance (jsou na nás také závislí obživou a hlavně na mých rozhodnutích a činech). Ale třeba i za mého starého tatku, který mimochodem je celý život takový spíš teoretik - intelektuál, takže když se na domě cokoli podělá, řeším to vždycky zas jen já, a to mimochodem on navíc nesnáší v domě řemeslníky, takže mám v mnohém jen navíc svázané ruce, to je zas další kapitola k vyprávění....
A dnes jsem si připadala jak v té pohádce o kohoutkovi a o slepičce:
Přeplatek na povin.ručení vám vrátíme, ale až nám přinesete potvrzení o odhlášení vozidla...potvrzení o odhlášení vozidla vám dáme, až nám přinesete potvrzení o ekologické likvidaci vraku...a nebo (naštěstí!!) vám dáme potvrzení aspoň o dočasném vyřazení vozidla, až nám přinesete sem zpět značky od auta... A mezitím hodiny strávené čekáním na telefonu posloucháním keců: Chcete-li nahlásit pojistnou událost, stiskněte jedničku, chcete-li...stiskněte dvojku... Je to vážně mnohdy k nas..ání...
Ale zas bude líp, a krok po kroku nakonec i tohle zvládnu, jen mě to zrovna dneska pěkně deptá.....
Hmmm, taky bych nechtěla, kdybych byla sama, bydlet v domě, to je těch starostí o mnoho víc než v bytě. Asi bych pořád musela někoho volat, kvůli každé hlouposti (nejsem vůbec technický typ a děsně nepraktická) - kamarády, sousedy, řemeslníky.
Chápu ale, co myslíš, ta zodpovědnost - tu někdo má i když žije s partnerem - prostě proto, že ten druhý veškeré rozhodování nechá na něm. Je to hrozně vyčerpávající, s tím souhlasím.
Je fajn, že ti můžou do jisté míry s něčím pomoct i děti.
Život není vůbec lehký, že?
Není tady
Bloss,tvoje každodenní strasti měla určitě spousta "holek" tady. Každá,která zůstala sama na všechno se s tím musela poprat. Včetně mě. Bloss,jak moc ti rozumím. Najednou jsem byla sama a musela jsem se začít učit spolehnout se jen sama na sebe. V mnohém mě to obohatilo,když to vezmu zpětně,a i když už jsme zase na "TO" dva,jsem za to ráda,protože nebývám ztracená... Když píšeš o tom,jak jsi šroubovákem páčila značku,připomnělo mi to jak jsem krumpáčem dolovala šutry ze země na zahradě . Já cca 166cm vysoká s váhou sotva 50kg....myslím,že to byl taky pohled
. A spousta jiných a jiných situací. Ale na druhou stranu,když přijel maník na vyčištění kotle před sezónou,věděla jsem co má v náplni práce a dohlídla na to,aby to udělal. Takže není úplně jednoduché mě o.č.ů.r.a.t. A tebe dozajista taky ne,co?
Není tady
Wiki, dík, rozesmálas mě, hlavně tím Víš,jak jsme zocelený?
Já si už někdy připadám jako hotová ocelová Méry...
Mimochodem, ty baráky mám na starost 2 - ten, co bydlíme i ten firemní, a velkou zahradu k tomu. No a teď byl syn marod, tak jsem házela sníh zas sama, jak vzteklá já (jinak to ale většinou už udělá on).
Je fakt, že léto mi ty starosti zas vynahradí - až si ráno dám kafe v ranním sluníčku na zahradě, to mi všechny strasti vrátí....už aby to bylo...
Někdy říkávám, že už po mě nechtějte žádná rozhodnutí - já už jsem urozhodovaná...
Ale naštěstí aspoň co lze, vyřeší za mě přítel...trochu se divil mému letošnímu přání: Zařiď nám dovolenou ve stejném stylu jako jsme loni. Je mi úplně šumafuk kam. Nedávej mi prosím ani z ničeho vybrat, prostě vyber něco sám, vím, že vybereš dobře. Zabukuj to a pak zaplať ( samozřejmě že společnými penězi - jedeme napůl), zařiď pojištění, a pak mě jak zavazadlo nebo cvičeného medvěda dovez na letiště ukaž mi sedadlo v letadle, kam si mám sednout...
Přesně takto (a skvěle!!!) to udělal, vybral, zařídil.... Až se divil, jak jsem z toho nadšená, jak ho pořád chválím, udělal tím pro mě nesmírně mnoho, víc než si dovede představit...
Blossom ,ani nevis jak moc te rozumim.Byla jsem taky na vsechno sama 14 let.Manualne zrucna nejsem.Obcas me neco opravil kamaradky manzel.Ten se kolikrat smal,ze to u nas je jak v Ruzove 15.(To je veta z filmu Lucie postrach ulice).
Jenomze casem,uz ho stvalo neco u nas opravovat.Rodice jsem mela vedle v ulici,kdyz jsem sveho tatu o neco pozadala tak me rekl,najdi si chlapa.Tak jsem zase ponizene odesla.Syn j nic neumel opravit nikdo ho to nenaucil.Dcera byla zrucnejsi ta vymalovala.
Po 14 letech jsem poznala soucasneho pritele.Kdyz k nam domu prisel .Rekl me, neboj tenhle byt udelame pekny.Opravil a natrel co se dalo,udelal u me velky kus prace.
Ted jsme na vsechny starosti dva.Jenomze zjistuju,ze jsem zpohodlnela a hodila na nej vetsinu starosti.Ja kolikrat i zapomenu,ze dcera nema penize na vlak on si na to vzpomene.Naridi me budika.Pripomene co je treba koupit,co chybi v lednici ci koupelne.
Uz, bych se nechtela dockat toho,ze budu zase sama.
Není tady
Erem, dík, a vlastně - holky, všem vám díky
Jak vás čtu, najednou už mi je zas líp.
Blossom, chapu te a zazivam stejne/podobne situace, kdy je mi do breku a citim se urozhodovana. Za ty roky, co rozhodovani je jenom na mne, jsem se hodne zmenila a mam pocit, ze ve mne ubylo te zenske stranky. Ztvrdla jsem. Nemuzu si dovolit byt slaba, byt nerozhodna, vse stoji jenom na mne. Zase na druhou stranu, jak uz tady nekdo pise, je tezke me ocurat by jen v oprave auta, nebo prestavbe koupleny, protoze vim a znam. Ale netesi me to. Radeji bych, kdyby tady byl nekdo, s kym muzu probrat prestavbu bytu nebo kdo mi vezme sroubovak nebo kladivko z ruky a udela to sam. A i s tou dovolenou ses presne trefila.
Vim, jak se citis.
Není tady
Blossom, chápu tě. Možná jen teoreticky, ale dokážu si přšedstavit, co to je, s dětmi, rodiči, firmou, nejde jen o ty praktické věci, ale i o to sdílení břemene. Kdyby osud přehodil výhybku u nás a já zůstala sama, byla by to pro mě neskutečná pecka. Je spousta věcí, o kterých vůbec nemám ponětí, jak je řešíme. Já jsem mladší sourozenec, byla jsem nemocné dítě, naši mě nikdy přespříliš nezatěžovali, v 16 jsem začala chodit s M. a jsem spolu dodnes. On je starší sourozenec, máma jim zemřela, když byl malej, otec nefungoval, o všechno se staral M..tak si asi dokážeš představit, jak v téhle kombinaci fungujeme. On myslí na tolik věcí, že se je stydím i vypočítat (finance, pojištění, daně, barák, auto, zahrada, počítače)...já vařím, peču, morálně podporuju, sociálně "jistím" obě rodiny (návštěvy, dárečky, vánoce atd.) a dobře vím, že je tu pořád nepoměr. Jsem nepraktická, pořád myslím kdo ví na co a tak než vyjíždíme z domu, manžel mě nezřídka kontroluje jestli mám deštník, kapesník, průkazku k doktorovi...čas od času si to uvědomím a snažím se něco s tím udělat, převzít část těch zodpovědností sama, jednak kvůli němu a jednak z neblahého pocitu, že jestli se nechám ukolébat, připraví mi osud pěkné probuzení, o které nestojím...
Není tady
Ronjo, no každý je nějaký, z tebe zřejmě precizní člověk nebude, ale jak píšeš, aspoň se snažíš.
Já také. Někdy se ani nedokážu rozhodnout, co vařit ...
Ale zase docela myslím dopředu, co třeba s sebou vzít, aby něco nechybělo, to jo ...
Není tady
Souhlasím a rozumím ti,už toho mám také plné zuby,(jsem 13 let vdova,dospělé děti z domu,syn 250 km daleko,dcera 2 malé holčičky)rozhodování,zařizování,v globále s tím nemám problém,opravy už také nějaké zvládnu,něco pomůže dcera,něco zeťák,ale mají dost svého,tak je nechci úkolovat a pokud možno JÁSAMA,jak vtipně poznamenala Wiki.
Přesně jak Bloss píšeš,už bych se ráda podělila,také jsme měli s manželem rozdělené "sféry vlivu" a mě nikdy ani ve snu nenapadlo,že bych mohla zůstat sama.....Velká chyba...Teď plánuju rekonstrukci jádra,mám sice v záloze šikovného řemeslníka,ale stejně...chtěla bych to s někým zainteresovaným probrat,víc hlav,víc ví...
A souhlasím také s Annou,že jsem hodně "ztvrdla",začalo to manželovou nemocí,který nějakou dobu potřeboval péči 24 hodin denně a já k tomu chodila do práce, a po jeho smrti se s tím nějak vyrovnat.
A to nevedu firmu,jsem zaměstnanec,nemám barák,ale jen chatu....
Není tady
Leri, nebude se mě systematik ani pořádník asi nikdy..něco mám těžce vydřené (například zásadně nikdy neztrácím ani nezapomínám mobil ani peněženku, protože mám natrénované soustavně se kontrolovat, že je mám, ať jsem kdekoli, kdykoli odněkud odcházím nebo někde jsem). Můj manžel se nekontroluje, on má prostě systém, kde ty věci přechovává a proto je neztrácí. Já to neumím a nejde mi to, a takováhle jsem byla co si pamatuju. Základka byla peklo, už jsem to jednou psala, že jsem nikdy neměla pastelky, cvičky, úbor nebo přezůvky. Soustavný strach, že za to zase dostanu vynadáno nebo poznámku. To že jsem učivo zvládala levou zadní (i s 250 omluvenými hodinami každý rok) na základce moc nikoho nezajímalo, když nebyly podepsané úkoly. Přehouplo se to až na střední, a pak vejška už byla v pohodě, aspoň v tomhle směru.
Zase mám jiné silné stránky, nechci vypadat, že si o sobě myslím, že jsem de.il. Jsem pohodář, nestresuju, nejsem hysterka, věci řeším jak přijdou a manžela asi dost málo zatěžuju emočně, nevisím mu na krku jak to vidím u některých svých kamarádek.
Jen jsem ještě (víc k tématu) chtěla říct, že třeba to "urozhodování" znám z doby, kdy jsem dřela na doktorátě a na plném úvazku ve výzkumu. Co dělám teď je větší pohoda, ale vidím třeba na M. že je rád, když něco zajistím, třeba že je v kině film, který chceme vidět, koupím lístky a jen mu řeknu kdy mě má kde vyzvednout, že zařídím víkend pro dva a on nemusí nic rozhodovat, prostě si odpočine. Bloss to krásně pojmenovala a stav "jsem urozhodovaná" by měl být oficiální diagnózou těch, kteří nesou na ramenou hodně odpovědnosti
Není tady
jé.....to se mi hodí.....jsem taky sama....s 80 matkou.....velký dům....zjistila jsem, že nám někde zatéká....takže na jaře....vykopat podlahu-betony...novou izolaci, drenáž a k tomu jsem se pustila do Zelená úsporám....okna, fasáda, zateplení půdy
takže tak......mám 2 děti, které mají taky svůj domeček, děti.....po nich nemůžu chtít absolutně nic......
není to lehké................Bloss...........zvládneme to
Není tady
Ronji...........seš supr kočka......moc držím palce
Není tady
Ronjo, co to znamená, že emočně moc manžela nezatěžuješ a nevisíš mu na krku jako většina tvých kamarádek??
Není tady
Blossom, taky mne to napadlo už mnohokrát - že jsem urozhodovaná, nebo přerozhodovaná. A to si o sobě myslím, že jsem praktická, je za mnou vidět dost práce - ale hlavně v poslední době dělám jen to nejnutnější.
ještě navíc -co mi vždycky dělalo problém - přehazování výhybek - na jedné straně tvrdá práce a pak se stát pečovatelkou o vážně nemocnou dceru. nebyl by problém být furt manažerka, nebo furt pečovatelka, ale několikrát za den tyto role jako mávnutím proutku měnit - to mi dalo zabrat nejvíc.
Navíc nevím, jak se zdravotní stav dcery vyvine a co s ní bude. Je inteligentní, problém je jinde. Ale jak dlouho mne bude potřebovat - nikdo neví - uvědomuji si, že se musím šetřit, abych vydržela.
Blossom, musíme se šetřit, možná si tu můžeme radit jak relaxovat.
Není tady
Ajka50 : ale stejně...chtěla bych to s někým zainteresovaným probrat,víc hlav,víc ví...
Aji, a Ty nemáš v práci kolegy?
Myslím kolegy-kamarády...
Blos: a pak mě jak zavazadlo nebo cvičeného medvěda dovez na letiště ukaž mi sedadlo v letadle, kam si mám sednout...
Blos, to je tak krásně napsáno!!
U nás (ačkoli jsme pořád dva) taky rozhoduji obvykle jen já. Ale zatím mě to baví, akorát manžel toho někdy zneužije (přestože mu to navýsost vyhovuje) a pronese před mou mámou škodolibě něco v tom smyslu, že "vedoucí" jsem já... Zvykla jsem si na to až tak, že mě nedávno šokoval kamarád, když mě nepustil za volant a když něco obtelefonoval sám. Já jsem chvíli zůstala opravdu "neukotvená" (a musím dodat, že mi to nedělalo zas tak dobře....
nejsem prostě zvyklá nezařizovat a jen poslouchat, co už se udělalo. Připadala jsem si, že do toho systému potom nepatřím) .
Upravil(a) Tercila (20. 12. 2010 20:18)
Není tady
Blossom, tolik ti rozumím.
Jsem taky urozhodovaná. Z práce a malinko z domova. Když se mi v bytě rozbila baterie, říkala jsem si, tohle bych nemusela zařizovat. Ale - zvládla jsem to. Koupila novou baterii a objednala šikovného pana instalatéra, co mi ji vyměnil. Potřebovala bych přestavět bytové jádro. Je hrozné, obzvláště koupelna. Ale mně se do toho tolik nechce. Nerozumím těmto pracem, tolik by se mi líbilo, kdyby tohle zařídil partner, dohlédl na řemeslníky...
Když si čtu příspěvky těch z vás, které jste samy v domě, znovu děkuji za to, že jsme tenkrát dům prodali. Co já bych sama dělala v takovém velikém baráku. To je mnohem víc povinností pro samotnou ženu, než radostí.
Vidím z balkonu mého bytu náš bývalý baráček a jsem moc ráda, že už tam nemusím. Kvůli povinnostem. A kvůli vzpomínkám.
A někdy je mi smutno. Ani ne tolik za mým BM, za tím konkrétním mužem. Ale za tím, že nemám kompletní rodinu - máma, táta a jejich společné děti. Že si nemám s kým povídat o našich dětech, o vnoučkovi, o denních radostech a starostech.
Jsem rodinný typ a rodina je pro mě moc důležitá.
Má rodina kromě mých nejbližších, mých dětí, je daleko. A někdy je mi smutno, že není žádný muž, kterému patřím. Který mě ochrání. Asi bych si neměla tolik vybírat, ale nejde mi to jinak.
Upravil(a) majkafa (20. 12. 2010 20:20)
Blossom, tohle znám.
V podstatě jsem na tom lépe, když jsem se rozvedla. Manžel byl po celých 15 let Mr. Neřešil - když se cokoliv v domácnosti podělalo, nic neřešil, ale na mně bylo, obych sehnala opraváře nebo si poradila sama. Kdyby už tenkrát existoval "hodinový manžel" byl by u nás v baráku jako doma, protože věčně něco nefungovalo, odešlo pro sešlost věkem nebo se rozbilo. To byl člověk, na kterého v životě nebylo spolehnutí - sice domů přinesl peníze, ale veškerý servis domácnosti ležel na mě, protože pan manžel přece "vydělával"
Já věřím tomu, že Tě tíha zodpovědnosti zmáhá, ale - ruku na srdce: čím větší a rozsáhlejší pozemské statky máš, tím více se jim bohužel musíš věnovat. I kdybys bydlela v zimě v maringotce a v létě ve stanu, povinnosti tu zkrátka jsou - maringotku bys musela pravidelně natírat a kontrolovat, jestli Ti dovnitř nezatejká komínkem od piliňáků, stan bys musela umět postavit a zase složit, neřku-li naimpregnovat, aby byl v době letních přeháněk ukotvenej tak, aby Tě neodnesla buřina nebo aby na Tebe dovnitř nepršelo Prostě jsou věci, které za Tebe nikdo neudělá, jejich tíhu musíš nést sama, ale musíš si zase občas umět od té tíhy odpočinout
A život v páru automaticky neznamená, že ten druhý Ti pomůže nést polovinu starostí ...
leckdy to bývá tak, že Ti jich ještě dvojnásobek přidělá
Není tady
Leri napsal(a):
Ronjo, co to znamená, že emočně moc manžela nezatěžuješ a nevisíš mu na krku jako většina tvých kamarádek??
Neřekla jsem jako větišna - řekla jsem jako některé Myslela jsem tím, že celkem v klidu zvládám běžný život se starostmi, které přináší, a to i v situacích, které jsou, řekněme, krizovější (zdůrazňuju, že to mám opět jaksi vrozené, stejně jako svou děravou hlavu). Za těch třináct let co jsme s manželem jsme to někdy měli těžké, byla jsem vážně nemocná, trávila týdny a měsíce po špitálech. Když jsem se dala jakž takž do kupy, dodělávála jsem náročnou školu, navíc se stále podlomeným zdravím. Některé dnye byl problém vyhrabat se z postele, ale na cvíka se prostě muselo, zápočet byl za účast. Tak jsem vstávala ve 4, abych byla schopná v 7 vyjet z domu.
K tomu terénní exkurze, a šplhání po horách v horečkách taky nebylo vždycky úplně jednoduché. Po skončení školy jsme zase roky bojovali s neplodností, neúspěšné pokusy, o dvě vymodlená těhotentví jsme přišli. Někdy jsem si pobrečela, to zase jo, ale nehroutila jsem se soustavně manželovi doma, že to nezvládám, že jsem nešťastná, co budeme dělat... Když přijde domů z práce, snažím se mu poskytnout aspoň chvíli klidu (a večeři) než na něho vychrlím, co se mi stalo hrozného. Prostě v tomhle ohledu se hodně snažím, aby neměl doma ke všem starostem ještě zhroucenou chudinku, i když důvody někdy celkem byly. Jen prostě nejsem nějak ten typ, když potřebuju, svěřím se, občas jsem se mu vybrečela na rameni, ale neměl to na talíři každý den, i v těžkých chvílích jsme se zvládli zasmát. Jednou nás kvůli tomu málem vyhodili z pohotovosti, zdálo se jim, že když se dokážeme v čekárně takhle řehtat, tak tam asi nepatříme...
Teď nějak nechci, aby to znělo, jako že jsem super žena která s úsměvem na tváři každý den čelí morové ráně, spíš chci říct, že mám i jiné zdroje, kde ventilovat svoje ženské obavy a starosti (třeba holky odsud z babinetu) a neházím to všechno na chudáka chlapa, který by si z toho taky musel někdy hodit mašli
Není tady
Ronjo, tak nějak jsem si to myslela ... Klobouk dolů, tvůj manžel v tobě má poklad ...
To já si občas (často) postěžuju, někdy i pofňukám a pobrečím, ačkoliv vím, jak to chlapi (ten můj samozřejmě taky) nemají rádi, ale prostě si nemůžu pomoct. Vím, že to není dobře ...
Není tady
Snad ti pomůže že byť jako manželka manžela mám a jsem na to uplně stejně sama jako ty, takže něco je pro a něco je proti, jen záleží na tobě, co je pro tebe vyhodnější, někdy mi přijde, že uplně mít vedle sebe manžela není výhoda a stejně my ženský si umíme vždy poradit sama, byť máš pocit, že je youtube.cz. Jsi dobrá a pozitivní na tom je, že si poradíš v každé situaci a chlap není výhra, dle mého soudu. drž se a pevné nervy, zvládneš to.
Není tady
Když jsem byla vdaná, taky jsem na všechno myslela a většinu věcí zařizovala sama.
Ale když jsem zůstala sama, najednou jsem se cítila totálně bezradná a měla jsem strach, že spoustu věcí nezvládnu.
Pro mě je hodně velký rozdíl, když jsem doopravdy sama anebo když tu byl můj BM. Už prostě jenom tím, že TADY BYL. Že jsme si mohli povídat o starostech, o problémech, o dětech,...
S cizím mužem to už nikdy nebude takové, s mužem, který není otcem mých dětí.
Když pominu materiální věci, o kterých psala v prvním příspěvku Blossom.
Už jenom že tady ten muž je, je pro mě důležité. I když se mu na rameni nevypláču, ale už jenom že tady je a kdybych chtěla, tak bych mohla.
Asi nějaký předvánoční splín nebo co.