IŠTAR napsal(a):

Ano, plánování pohlaví a nedej bůh i slzy nad tím, že dítko není vysněná holčička/chlapeček, nýbrž opačné pohlaví dokáže vytvářet v miminku již hezké prográmky, které jim pěkně ničí život. Kdykoliv slyším další maminu, že teda oplakala to, že to nebude její vysněná holčička, ale kluk, tak mám chuť je vzít palicí po hlavě.

Ted je to zajimave Na jednu stranu tvrdis, ze oplakani opacneho pohlavi dokaze vytvorit "programky" a pokud maminku za to oplakani ztluces ( palici po hlave ) jake programky se vytvori tomu nenarozenemu drobecku ? To by me docela zajimalo

Jinak k tematu : Dedicnost, nebo-li genetika je snad nejtajemnejsi oblast a je zbytecne do ni pronikat. Pokud neco vymyslite, dejte mi vedet do SZ.

Istar, neber me vazne Vsak me znas, to ja psal jako legraci

Stejne, kdyz se zamyslim, co by se stalo, kdyby ona maminka dostala kladivkem po hlave, co by se asi delo. Spustila by se takova zvlastni reakce Budouci maminka by se skacela na zem, pokud by to s miminkem ciste nahodou prezila, dotycnou by zazalovala za ublizeni na zdravi, takze sok z rany + neustale tahanice po soudech a miminko v brisku to by chudinka melo takovy maglajs, ze by se narodilo prinejsmensim hyperaktivni a to prosim pekne pocatek toho vseho by byl zabranit zrejme te hyperaktivite

Pandorraa napsal(a):

Lúthien napsal(a):

Já vím Ale někdy si říkám, že si ty duše asi pořádně přihnuly, než na to vlítly

Kdo ví.... často to tak vypadá

Některejm možná nic jinýho nezbylo

Dusicko, michas hrusky s jabkama. Precti si prosim poslednich 5 prispevku jeste jednou

Jinak si myslím, že určitě na tom něco je.
Proč by se  třeba říkalo těhotné,neponocuj, nebo až se narodí dítko bude ponocovat? (nevím, jestli to má souvislost, ale já chodila spát včas a děti mi v noci spali)
Nebreč - budeš mít uplakaný dítě. Brečela jsem při prvním těhu - kluk byl uplakaný, při druhém těhot. jsem byla ok, kluk byl ok, při třetím jsem byla uplně psychicky vyčerpaná a lítostivá - holka přes den na
Určitě to spojitost má.
Takže všechno se vším souvisí. Jenže mi nevíme a ani netušíme jak dokonale.
Ištar to napsala obrazně,že by klepla ženskou která obrečí jiné pohlaví. Taky se mi to nelíbí. Prostě co se má narodit se narodí, hlavně že dítko je zdravé.

dusička napsal(a):

Ale např cukrovka to nevím, jestli se to dá

Moje vlastní zkušenost: cukrovka není žádná dědičná nemoc. Dědičné jsou programy chování, které k ní vedou: neschopnost přijímat lásku, nepokora, nekázeň, tvrdohlavá zabejčilost, tupost a sebedestrukce. Obvzlášť to poslední je dost výživný a dost blbě se to zastavuje. Jde to jen za předpokladu, že postižený skloní hlavu a uvědomí si, co všechno svým rodičům UKRADL - jejich zodpovědnost, jejich důstojnost....
Zní to tvrdě, ale je to tak! Vymlouvat se tu na nějakou dědičnost není ale vůbec na místě.
Když mi to došlo a HOOOODNĚ jsem se ukáznila, hodnoty mi klesly k normálu. Jinak se můžu cpát práškama horem dolem a je to k ničemu. Mimochodem, lékaři pořádně nevědí, jak vlastně cukrovku léčit, takže se někdy stává - řekla bych že velmi často - že pacient neumírá na cukrovku, ale na její léčbu...

Je fakt, že mému švagrovi zjistili cukrovi v 25letech. Nepracovala mu vůbec slinivka (po nikom je nezdědil). řekli mu,že to může být psychického původu ale taky proto,že v dětství byl hodně nemocný, bral tetracyklin a ten tělo zničil. (ted už švára normálně funguje, má novou slinivku) ale neštěstí. Neuměl si sám pomoc, nepoznal na sobě přicházející záchvat. Ségra ho chodila stále kontrolovat, jestli mu má dát napít coly. Nepomohlo ani časté měření.
Dědičné - já měla spíš na mysli. Mám známou, od dětství měla silnou cukrovku, porodila dva syny a prý se cukrovku dědí na stejné pohlaví. Nevím.
To je to samé, jak jsem slyšela o rakovině. Ta se dědí ob generaci. Ale můžou to být jen kecy. Jedna paní povídala bla bla bla.

Je já prý jsem byla hodná v miminkovským,batolecím a předškolním věku. Manžel taktéž. Tak jaktože Marky je poděs? Mamka když jí hlídá, tak říká, že zlobí 10xvíc než já. Ale je fakt, že je to možná i dnešní dobou. Maj tolika věcí na zkoumání tak nevědí co dřív a vydrží u všeho pár minut. Jenže ta genetika nemusí být jen daná od rodičů, ale i z nějakého levého kolena. Když mám každý dítko jiný.

Přesně tak
My to máme v rodině tak moc pomíchaný. Třeba já se ségrou jsme uplně odlišný, já světlovasá, ona tmavovláska, rodiče oba hnědovlasý. Legrace je že já jsem po babičce (z otcovy strany) a po dědovi ( z matčiny strany) a ségra je po babičce (z matčiny strany) a po dědovy (z otcovy strany) a ani jedna nejsme podobná - myslím vizáží rodičům

dusička: Mamka když jí hlídá, tak říká, že zlobí 10xvíc než já.

Uvědom si, že mamka už je snad taky o generaci starší, tím i unavenější, s jiným pohledem na svět než ve svých 30ti...

dusička napsal(a):

Přesně tak
My to máme v rodině tak moc pomíchaný. Třeba já se ségrou jsme uplně odlišný, já světlovasá, ona tmavovláska, rodiče oba hnědovlasý. Legrace je že já jsem po babičce (z otcovy strany) a po dědovi ( z matčiny strany) a ségra je po babičce (z matčiny strany) a po dědovy (z otcovy strany) a ani jedna nejsme podobná - myslím vizáží rodičům

Tos mi připomněla jednu příhodu, co mi vyprávěla kdysi má tchýně:
Měla 3 syny: nejstarší byl celá ona, prostřední byl "celej děda pražskej" a nejmladší byl po tátovi. Kluci úplně každý jiný, postavou i v obličeji...
Když s nimi byla jednou u doktora, ten doktor se potutelně usmíval a dovolil si poznámku:" Paní, ti kluci nejsou jednoho táty, že? "
Má tchýně bývala dost od rány, no, myslím, že měl pak doktor dost co  dělat, aby mu za takovou urážku jednu neflákla....    

To bylo jen takové malá é k tématu dědičnosti trochu jinak....

Pandorraa napsal(a):

dusička napsal(a):

Ale např cukrovka to nevím, jestli se to dá

Dědičné jsou programy chování, které k ní vedou: neschopnost přijímat lásku, nepokora, nekázeň, tvrdohlavá zabejčilost, tupost a sebedestrukce.

Je fakt, ze pokud to nesmrdi pruserem, tak do toho nejdu, takze mam nabeh na diabetes, kdyz si libuju s sebedestrukci ?