Zuzanna napsal(a):

Odmítnul............protože zjistil, že když tady vysaje z lidí energii, že se mu uleví..............tak to bude řešit takhle.........znám řadu depresáků, kteří to tak dělají ............viz Luminka...........na všech dis.forech jsou depresáci, kteří zakládají opakované diskuze .......pořád dokola a snaží se na sebe strhnout pozornost aby dostali energii.......

Rosa, to znamená, že Mert vlastně manipuluje s okolím a problém je že, mu asi nikdo nemůže pomoct, když on to odmítá.

Ano manipuluje,ale dělá to nevědomky, není v tom vypočítavost , hledá způsob jak si pomoct ........

Majkafa
Tak to bylo od srdce a ryzí.

I já to tak mám, Ivano, a poslední, co bych si přál v takovém okamžiku, je s někým mluvit.
To, když začínám komunikovat, tak už je mi hej.

Majkafo - si statečná

Ivana napsal(a):

Já si myslím, že jsem při depresi nevysávala. Nebyla jsem totiž schopná komunikace, chtěla jsem být sama, nikho nevidět, s nikým nemluvit ...

Podle meho nazoru ma takovy clovek ktery zvoli samotu, (byt o samote) byt sama se sebou moznost snadneji vkrocit do sveho nitra a naslouchat. 


Nekdo naopak jde zdlouhave pres vysavani,kdy ma pocit ze mu to jakoby pomaha ,avsak zdani klamou. Musi stejne nakonec pochopit ze vse je jen na nem. Ze potrebuje najit zdroj odkud lze cerpat silu (nikoli z tech ostatnich lidi).

Kazdy jde tedy svoji cestou a kazdy ma jine zkusenosti.

Ivana napsal(a):

To jo. Já naslouchala svému nitru, které mi sdělovalo, že nic nemá žádný smysl, já sama taky ne, naopak by bylo pro všechny lépe, kdybych umřela, úžasný plky mi to moje nitro sdělovalo.

Jojo,  to ale nebyl hlas Tveho nitra,nybrz Tve hlavy (jak sama tvrdis ze to byl projev choreho mozku) a v tom je podstatny rozdil.   Kdo tohle chape ,ten chape ,kdo ne ,ten ne.    Takovy je vyvoj. Noumauka Udo.

Ivana napsal(a):

Až mi zabrala AD a najednou jako by se zvedl černý závoj. Ať žije chemie!

Jo jo jak rikam ,kazdy jde jinou cestou (ktere maji sve priciny). 

A opet opacko= nekdo tak ,jiny onak.

Já osobně  bych léčila (spíše ulevovala) depresi v počátku antidepresivy, to ano,.. ale přitom chápu, že může být problém hloub, dál, uvnitř, který je potřeba skutečně léčit a ne jen držet v zakonzervované formě na nějaké antidepresivní úrovni - tedy řešit jen symptomatickou léčbou.

Proč ty agresivní reakce, když všichni bereme v úvahu jen to, co jsme kdy kde slyšeli, četli a co jsme zažili, a nikdo nevíme dnes víc.  Nic víc o skutečné podstatě nemoci - nebo třeba obranné reakci organismu?

Mám známého, kolegu, který se skoro celý život potýká s depresemi, přesněji maniodepresivními  stavy. Dokázal rozprodat celý majetek (nemalý), jeho manické stavy jsou k nevydržení, chová se iracionálně, kupuje nesmysly, prodává co mu přijde pod ruku, atd. Ale přesto všechno, přesto, že vím, že ho udržely na určité "rozumné" úrovni jen léky, tak přesto si netroufám říct, že by to nebylo léčitelné jinak - tak jak píše Hir a Crab. Kdo si  vlastně  může dovolit říct JAK to doopravdy je?   
A to jsme mu lili do hlavy všelijaké nápady a možnosti a úhly pohledu. Léta. Zdálo se mi že neslyší. ale co to znamená? Nic. Někdo může v této situaci vnímat jinak, ačkoliv lékaři i věda říká - že deprese je stav neovlivnitený vůlí. Čemuž jsem donadávna věřila také.

Každý může jen říct, že se setkal s tím anebo s tím, ale ne, že je to TAK, nebo TAK. Připuštím proto obě varianty, bude-li třetí tak prostě i tu.

majkafa napsal(a):

Já jsem vysávala, jsem introvert ale depresi jsem měla opačnou, tisíckrát jsem potřebovala mluvit o tom, že mě BM opustil, že jsem nejhorší na světě, a že tu nechci být... až jsem s tím byla otravná.
Když jsem se po pokusu o sebevraždu a návratu z psychiatrie vrátila domů a do práce, vysávala jsem hrozně moc. Věděla jsem, že už se o sebevraždu nepokusím, co kdyby mě znovu zachránili a tu hrůzu probuzení už jsem víckrát nechtěla zažít. Tak jsem vysávala, hledala někoho, něco, co to ve mně otočí, aby z - musím tu být - se můj stav změnil na - chci tu být.
Když mi bylo velmi, velmi zle po návratu z nemocnice (ještě hůř než před pokusem o sebevraždu) a už jsem chodila do práce, protože psychiatr nechtěl, abych zůstávala doma sama a v nemocnici už mě taky nechtěli, posílali mě do psychiatrické léčebny na 3 měsíce a tam jsem nechtěla, abych nenechávala na zimu syna samotného a musela jsem prodat náš dům a koupit si byt a přestěhovat se, "volala" jsem někoho, kdo mi pomůže překlenout další strašnou vteřinu, kdy tu nechci být ale už nechci odejít, a další... a další... a další...
Už jsem nechtěla umřít.
Ale bála jsem se sama sebe, že to zase udělám a zase mě vrátí zpět.

Těžké čtení.
Přemýšlím nad tím, proč ta hrůza z toho, že tě znovu zachrání, byla větší, než z toho života samotného....

Spousta lidí po sebevraždě najednou začnou chtít žít. Toto já třeba zatím neumím pochopit. Jestli chci umřít, tak když by mi někdo překazil sebevraždu, tak bych byla na tom ještě hůře, že se ani zabít neumím, nemůžu.

Když bych šla do sebevraždy, za každou cenu bych chtěla, ať se povede. Když by se nepovedla, asi bych do toho šla znovu.

Ametyst, proč ta hrůza z toho, že mě zachrání?
Protože tenkrát, když jsem se v nemocnici probrala, mi šlo hlavou jenom - tady být nechci a tam mě nechtějí, tak kurnik, co mám dělat? Nikam nepatřím.

Když mi následně bylo hůř, přemýšlela jsem, že skočím z Bořňě (no jo, ale to bych mohla dopadnout na nějaký strom a ten mě zachrání), půjdu naproti vlaku (no jo, ale co když ten přede mnou na výhybce uhne, a taky, jak by k tomu přišel pan strojvedoucí, kdybych ho do toho zatáhla, to je nefér). A tak jediné vhodné mi zase připadaly prášky, hodně prášků, vzít si spacák a lehnout si za domeček našeho obvoďáka a oni mě tam někdy najdou a pan doktor už bude vědět, co a jak, má s tím nejvíce zkušeností, tak se snad tolik nepoleká. Prostě abych nevyděsila úplně nezkušené lidi, až mě najdou. A spacák proto, že jsem zřejmě v některém minulém životě umrzla a nemám strach z hladu, žízně, ... ale z toho, že mi bude zima. Tak aby mi bylo teplíčko, než umřu.
Ale - co když mě najdou dříve, než umřu?

Dnes se těm myšlenkám naštěstí už jenom usmívám a kdybych to sama nezažila, přišlo by mi to střelené, neskutečné, nemožné. Ale tak jsem to v té hlavě doopravdy měla a nevěděla jsem, co s tím. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, jen jak tu nebýt aby to v té hlavě přestalo být tak šílené.
Ale ta hrůza, bolest, bezmoc, rezignace, strach, nenávist k sobě samotné už tam díkybohu není.

Jeden můj spolupacient byl rybář. Šel se zabít k rybníku tam, kde snad nikdy nikdo nechodí, jak vypozoroval. Vzal si spousty prášků, zapil to litrem vodky a pro jistotu si ještě podřezal žíly na obou rukách. A zrovna tehdy měl jakýsi jiný rybář pocit, že by zrovna dnes měl jít zrovna na to místo, i když tam nikdy předtím nechodil. A zachránil ho.

Už vím, že je to zařízené tak, že pokud není náš čas, stejně neumřeme. Tak je lepší se z depky léčit, sama nebo za pomoci odborníků, když to nezvládnu. Že to jde a že to za tu krásu života, kterou v těch chvílích nevidíme, stojí.

majkafa napsal(a):

Ametyst, proč ta hrůza z toho, že mě zachrání?

Protože předpokládám, že když nejde o demonstrativní sebevraždu, tak je přežití dost velké zklamání ...

Jde spíše o míru. O rovnováhu. Něco musí být vyváženo něčím jiným. Když není, máme tendenci to vyvažovat jinak. Třeba i iracionálně.

Zdarec Merts

Jeste zijes ? To byl jen zert, jiste ze zijes Za leta praxe jsem nashromazdil 158 druhu sebevrazdy, vsechny velice dumyslne vymyslene, nektere hodne drasticke, vetsina je mych vlastnich, nektere mam prevzate a vydal jsem je pod nazvem How to commit suicide. Pokud bys mel zajem ... rad Ti pomohu ( moderatori nepanikarte, jen ho vyzpovidam pred KONCEM a dam mu posledni pomazani )
Muzes mi odpovedet na par jednoduchych otazek ? Proc jsi zalozil tema "Uvazuji o konci", na ktere se chytlo tak cca 50 lidi ( vcetne me ze ano ), aspon maji "koho" resit a maji o cem krafat, po 1000 omilane to same a proc to neresis radeji s psychiatrem, popr. se svoji holkou, popr. s rodici, nebo kamarady ? Myslis, ze toto forum Ti poskytne moralni podporu nebo Te nedejbuh zachrani pred totalnim krachem Tve existence ?