Dlouhých 20 měsíců jsem čekala na tu krásnou holčičku, co od nás musela odejít až příliš brzy. Tolik bezesných nocí patřilo právě jí a představám, jak asi bude vypadat příště, až to snad vyjde... Teď už to vím. Je nádherná, její krása se nevyrovná žádné z mých představ...Právě spinká v postýlce a občas se pousměje... Jsi to ty, naše Leontýnka.
A jak jsi vlastně přišla na tenhle svět? Tak pěkně poslouchej, všechnoi ti to odvyprávím...:

Bylo 28.11.2010. První adventní neděle. Ráno jsem normálně vstala, pohladila tě přes bříško jako vždy a plánovala si den... "Dnes konečně vyzdobím vánočně obývák a sneseme sem postýlku", myslela jsem si bláhově... Ještě byl ale čas, tak jsem ti do bříška poslala snídani, čajík. Taťka tě po snídani pohladil a jako by to věděl, zeptal se: "A kdyby se teď narodila, tak už to nebude takovej chcípáček, že ne? ". Odvětila jsem, že ne, že bys už měla vyvinuté orgány a něco přes dvě kilča. Někdy po obědě jsem se před tím velkým úklidem usadila  na pohovku... Taťka vzal kytaru, kombo a začal hrát ty přepodivné písničky, co jsi slýchávala dost často už v bříšku. Najednou se mi udělalo tak nějak divně od žaludku, a udělala jsem si z něj srandu, že by mohl klidně hrát na koncertech pro bulimičky, protože budu asi zvracet No chvilku ještě hrál, ale když viděl jak jsem zelená, vypnul to a řekl ať se natáhnu, že stejně jde pro kamaráda za Rumburk... Co bych ho neposlechla, špatně mi bylo pekelně, do toho přišla strašná únava a měla jsem přibližně půl hoďky klídku. Tedy nakonec vlastně ne. Po pěti minutách, kdy jsem konečně začala cítit, jak usínám, ve mně něco podivně louplo. A voda. Byla všude. Po teplákách tekla na prostěradlo. Je to tady, rodím. Kouknu na hodiny - 14:44. Telefon. Volám Tomášovi. Hrozně se mi klepe hlas i ruka. "Kocourku, já rodím. Praskla mi voda. ALe nedělám si pr*el.! " zněla má slova do přístroje.
Vstala jsem a fofrem vypodložila tepláky vložkama. Byly totálně k ničemu. Už jsem trošku vyčistila myšlenky, tak jsem stála uprostřed obýváku a už se smíchem na tváři přemýšlela, co nesmím ještě zapomenout rychle sbalit. Ještě že tašku jsem měla sbalenou už asi 2 týdny, tak jsem do ní jen přihodila doklady a nabíječku. Když Tom přijel, už jsem byla oblíknutá a mohli jsme vyrazit směr Ústí nad Labem, kde už jsem byla sepsaná k porodu.

Cesta utekla jako po másle, sníh byl jen trochu u nás ve výběžku, jinak v Ústí bylo přímo krásně. Sucho a teplo. Do porodnice jsme z parkoviště už chvátali, protože taťka měl větší nervy než já Už ses trošku bolestivě hlásila každých 5 minut, takže jsme to stihli jako podle příručky.. Se slovy "Dobré odpoledne přeju, já rodim", jsme vešli k příjmu na porodní sál. Taťka ještě musel zůstat venku, nás dvě už ale začali připravovat na naši velkou chvíli. Po vyšetřeních jsme se spolu chvilku sprchovali na balonu, a pak pan doktor řekl, že tě trošku popoženou oxytocinem, protože nemá cenu čekat. Jen prý ty bolesti se dost zhorší. Ten chlápek měl teda zatracenou pravdu Už jsem musela být kvůli monitoru u lůžka, tak za námi konečně pustili Toma - něco před osmou hodinou... Bolesti byly každou chvílí horší, a já si chtěla tu hadičku vyrvat z ruky..no ale ještě jsem se pořád na doktora i taťku usmívala, tak prý to ještě nebude tak hrozné. Zase měli pravdu
Už se blíží tvůj čas, vydrž ještě pár vět Už jsi se hlásila opravdu často a bolestivě, tak nás občas šli porodní asistentky popohnat - chvíli jsme byly na balonu opřeni o tatínka, chvíli mě podpíral u postele a já čekala až sestoupíš... Nejhorší bylo, když jsem se zkusila ototčit na levý bok, ale vydržela jsem asi 3 kontrakce, ačkoli jsem myslela, že někoho uškrtim. Jenže co bych se hádala, tebe jsem chtěla mít u sebe, a ty hodné slečny přece vědí, jak ti pomoct Při každé kontrakci jsem si v hlavě opakovala, že už zase o jednu míň a budu tě mít u sebe - a to za to přece stojí...v tu chvíli mi žádný epidurál nepřišel vůbec nutný, prostě to zvládnem, měli jsme tam přece taťku- a co je lepší na uklidnění než ruka a pohlazení od někoho, kdo nás miluje a my jeho? Pak už jsem byla ve fázi, kdy mi museli dávat mezi kontrakcemi dýchat kyslík, už ani s taťkou jsem nemluvila, jen jsem si užívala ty vteřiny, kdy jsi zrovna odpočívala. Věděla jsem, že se to blíží. Ten tlak byl opravdu veliký, tak přišel pan doktor a najednou vidím, že kolem mě chystají stolky s těma divnýma pohrabáčema, nůžkama, kleštěma, šroubovákama a kdoví čím Asi i taťka vytušil, že je to tu, tak šel pro jistotu na záchod a jen co se vrátil, už jsi byla tak moc připravená, že jsem myslela, že mě ten dokor snad nechá porodit jen tak Ale ne, po kontrakci jsem mu řekla, že už toi vydržet nejde, tak to prý zkusíme. Zkusíme? Tak jsem to zkusila... pan doktor řek, že to pěkně flákam (no jo, tak neměl říct, že to "zkusíme", ale že rodíme ), a tak jsem na další kontrakci zatlačila jako pořádná mastodontí máma. Panejo, to ti byla taková zvláštní bolest, tak veliká, tupá..pomyslela jsem si, že jestli tohle není hlavička, tak na to už kašlu a tlačit nebudu...vtom se ale jentak náhodou letmo podívám mezi nohy a jo! Ona to opravdu hlavička je! Poprvé jsem zahlédla tvoje krásné vlásky, sebrala všechnu sílu a s poslední kontrakcí ti k nám pomohla
Jsi tu. Ve 21:44 jsi zavítala na náš svět. Po sedmi hodinách.Po osmi měsících v mém bříšku, ty nedočkavče Tatínek mě hladí a dívá se na mě tak, jak se na mě ještě nikdy nedíval..tak hrdě, trošku vystrašeně, ale s úlevou že jsme obě v pořádku... pak ho volají k tobě a já zůstvám na lůžku. Ale co cítím? Víš, princezno moje, ani nevím... Takový pocit se nedá slovy popsat. Není to radost, strach, smutek...žádný z těch známých pocitů se ani zdaleka neblíží tomu, co jsem cítila, když jsem ti dala život. Ale co víc - tys mi dala mnohem krásnější dar. Ano, udělala jsi ze mě nového člověka, a nikdo mě už nezmění víc než ty - udělala jsi ze mě mámu. Teď máš mě a já tebe, na celý život. Budeme mít společné radosti, starosti, tajemství. Nikdo tě nemůže vymazat z mého srdíčka. Ne - protože tohle je to nejsilnější pouto jaké kdo může mít. Je to láska, jakou nemůže popsat ten, kdo to nezažil. Není větší než ta, jakou chovám k tatínkovi, ale je úplně jiná. Jako bych najednou měla dvě srdce - jedno pro něj a druhé pro tebe. Jedno srdce je totiž na tolik lásky moc malé A i když v prvních chvílích jsem byla tímhle pocitem tak polekaná, že jsem si ani jako máma nepřišla, s prvním přímým pohledem tvých borůvkových očí jsem se ujistila, že nikdo tě nebude milovat tolik jako já.



A teď jsi tady, má princezno, má kočičko, lásko...
Spinkáš klidně v postýlce a jsi tak drobounká...mám strach, že tě neubráním před tou bolestí, co ve světě číhá. Ale budu se o to snažit, to ti slibuji Od toho jsem tvá máma. Nikdy ti nechci ublížit, ranit tě, nebo zradit tvou důvěru. S tatínkem tě moc milujeme, a každým dnem je naše láska silnější. Vždy tu budeme pro tebe

Moc ti děkujeme, že tu můžeš být s námi, Leontýnko. Jsi to nejkrásnější, co nás mohlo kdy potkat.
Miluji tě, tvá máma

P.S.: A proč bylo tvé narození kalamita?
Když jsme tabyli na sále a měli 2 hodinky na to si tě prohlédnout, začalo neuvěřitelně sněžit. Tak neuvěřitelně, že taťka měl problém dojet domů, a druhý den hlásili kalamitu po celé ČR. Zkrátka tě vítal celý svět - tak si to užívej, jsi prostě nejlepší

Upravil(a) Kerstin (10. 12. 2010 18:17)