Nyní se však stalo něco, co mnou trochu zatřáslo
Nevím, o se stalo a ani to z tebe nebudu tahat - ale jsi si jistá, žes mu svoji "vstřícnost, ochotu a dobrou vůli" skutečně takto dala najevo? Myslím tím jestli nezůstalo jen u tvého předpokladu vstřícnosti, respektu a vzájemné pomoci a neočekávala jsi, že to "přece musí každej vědět" - nemusí. Jestliže jsi začala býti rohožkou a nepožadovala alespoň občasné vyklepání bláta na revanš, pak se nediv - někomu je nutno vysvětlit, že i rohožka má byt čistá - každej to holt neví. Teprve když mu to ani po této informaci nevadí dál, je něco špatně.

Jeja, taky jsem si myslela o vztahu to, co ty. Taky jsem si myslela, že ve vztahu partneři nebojují, že nevyužívá jeden druhého, že vycházení vstříc je vzájemné.
Bohužel tomu tak není. Bohužel si zřejmě fakt musíme hájit své území.
A to já neumím, naivně jsem si myslela, že v partnerství platí bezvýhradně - chovám se k druhému tak, jak chci, aby se choval on ke mně.
Ale neplatí.
Jsem taky rozvedená.
A po zkušenostech jsem to uzavřela tak, že budu raději sama. Protože jak píše venuše, mrcha od přírody nejsem a v téměř 50-ti se to už učit nehodlám, nebylo by mi tak dobře.
Takže prostě budu sama, než bych v partnerství "bojovala" a neustále něco hrála, neumím tyto lidské hry. Jako beran a jako já sama jsem na ty hry příliš přímočará.

Jeja napsal(a):

Opravdu musím být mrcha, aby si mě ostatní vážili?

Nemusíš,stačí když budeš znát svou cenu a buď na sebe hrdá,nepodceňuj se. Ten,kdo si jinak vysvětlí tvojí vstřícnost,bezelstnost,ochotu a laskavost je bl.bec a není tě hoden. A neplatí to jen pro partnerství,ale i pro přátelství.Ve vztazích se musíš cítit dobře,volně,svobodně...

Wiki napsal(a):

Myslím, že ti rozumím.
Taky mě nebaví být ve střehu, něco "očekávat", krýt si záda....
Dloho jsem čekala, dlouho se mi zdá lo "něco" špatně, nic nedělala,  ale pak se TO vyřešilo samo. Popíšu ti jen jak jsem postupovala já. Třeba je i jiná cesta...

Já jsem se musela  nastavit  celá tak, abych  nemusela "hlídat" nic. Proto, abych tohoto postavení docílila jsem musela udělat mnoho změn. Na sobě. Osamostatnit se, zajistit se sama po všech stránkách, ekonomicky, mobilně, ..nespoléhat na nic, na čem bych byla závislá, či  byla závislá na cizí libovůli.

Přesto žiju s partnerem asi 10let a hospodaříme spolu. V klidu, pohodě.Myslím že máme hezký vztah.  Pokud by nastala situace, která by mě nutila dělat či snášet něco co bych nechtěla, tak jednoduše ji odmítnu. Nemluvím o kompromisech vyplývajících ze soužití dvou rozvedených lidí (děti atd). Nic se v mém životě ale nebude měnit. Jen třeba nebudu žít s partnerem pod jednou střechou. Určitě mi to bude líto atd, ale to základní nastavení všeho mi nedovolí strádat či muset něco měnit k horšímu. (je záměrně proto nastaveno)

Jestli jak píšeš všechno toto máš zajištěné, pak partner nemusel být partnerem pro tebe vhodným. Těžko podle příspěvku soudut jak to přesně vypadá u vás v reálu. Podle mě jsi rozumná a chytrá ženská a píšeš dobře, smysluplně. . Je dobře, že začínáš u sebe. Myslím, že každý chlap chce to co "nemá". Trošku "tajemnosti" či jakési nedostupnosti a svébytnosti  je dobré ve vztahu si ponechat a neodevzdat se jaksi celá, čitelná, převrácená naruby. Hlavně kvůli sobě.
A být mrcha? proč?

A tohle je zase ta hra. Já si nechci ponechat nedostupnost. To bych se k tomu nutila a to není dobře. Cítím se dobře, když jsem čitelná.
Prostě Arwen, co hledá Aragorna.
Nu, a jelikož takový není, to jsem raději sama. Než bych si hrála na něco, čím nejsem a za každou cenu i přes své nitro byla tajemná, když to není mou přirozeností.
Protože ta tajemnost není "hlavně kvůli mně", naopak, ta je PROTI mně.

Upravil(a) majkafa (8. 12. 2010 14:10)

Jeja, dík za tohle vlákno.
Hodně jsem přemýšlela, proč bych měla něco hrát, když taková v sobě nejsem, jen abych měla partnera. Proč bych měla být ta "mrcha" z knížky Proč muži milují mrchy a hodným holkám zbydou oči pro pláč.
Už vím, co chci. Chci být hodná holka, protože taková prostě jsem. A když nepotkám muže, který by mě miloval takovou, jaká jsem, jen takového, co hledá tajemství a blábláblá, tak jsem prostě sama.
Není žádný zákon, že bych nemohla.

Upravil(a) majkafa (8. 12. 2010 14:35)

marina 20 let mého manželství i dobu chození jsem si myslela, že takový je můj BM. Nebyl.
Přebolelo.
Teď mám moc hezký život, jsem soběstačná, mám svůj byt, dobrou práci, spostu známých a přátel, pár skutečných KAMARÁDEK, skvělé děti, vnoučka, spoustu zájmů, jsem zdravá, je mi na světě krásně.
Občas smutním za úplnou rodinou - táta, máma a děti.
Už vím, že nemůžu mít vše. Jsem šťastná tím, co mám. Jsou to nádherné dary, Bůh je ke mně laskavý a štědrý.

Ahoj holky,
moc vám děkuju za reakce, názory a rady. Hlavně mě těší, že jsem sice "divná", ale je nás takových víc :-)
Já sama nevím, jak se k tomu všemu postavit. Jedno moje já mi říká to, co píše Majkafa. Na druhou stranu mám přítele ráda a asi by pro mě bylo horší být bez něj, než trochu poupravit svůj přístup k němu. Ne, nejsem taková ta - on je sice takovej makovej, ale než být sama... To v žádném případě. Mám svoje hranice, za které nejdu. Ale je fakt, že podobný problém - že jsem byla příliš hodná, ochotná a vstřícná - jsem měla i s dalšími lidmi. S dětmi, v práci (ano i s BM, ale nebyl to důvod rozvodu). Dokázala jsem vůči těmto ostatním lidem svůj přístup změnit, myslet víc na sebe, nebýt vždy k dispozici a, i když jsem měla z počátku obavy, že mě tzv. "nebudou mít rádi", opak je pravdou. Okolí si mě víc váží, získala jsem si respekt, uznáváají mě a např. s dětmi se náš vztah po této mé "změně chování" ještě zlepšil. Pouze BM nevydýchal moje zvýšené sebevědomí a našel si jinou "puťku".
Jenom jsem asi byla přesvědčená, že v partnerském vztahu tyto "tanečky" nepotřebuju.

V každém případě vám fakt moc děkuju za vaše písmenka, budu o tom dále přemýšlet, rozebírat si to, pitvat a zvažovat, kterou cestu zvolím. Ale protože nejsem příznivec radikálních řešení, tuším, že to asi dopadne tak, že lehce změním svoje chování vůči němu a uvidím, co se bude dít. Jestli to bude vyhovovat hlavně mně a jak se změní jeho přístup ke mně. Uvidíme. Ale piště dál, moc mi to pomáhá všechno si to v sobě srovnat.

Selima napsal(a):

Nejde o to "hrať hry", ale mať NAOZAJ svoju nezávislosť, svoj kútik, kam chlap nemusí, ba ani nemôže (napr. orientálne tance alebo klub paličkovej čipky big_smile ) a potom mať aj to spoločné. Inými slovami, mať AJ SVOJ život, korý môžem, ale nemusím spojiť s tým druhým. Keď sa to podarí spojiť, je to nádhera, ale neočakávam od neho, že mi automaitkcy zaplní celý život, stane sa jeho jediným zmyslom, a "zachráni si ma" ako princ princeznú. Ja som skôr Fantaghiro ako Arwen, keď už sme pri tých rozprávkach smile , a cítim sa rovnocenná ako partner, a jeho beriem rovnocenne ako seba. Nemusí so mnou nutne zdieľať celý život (napr všetkých priateľov, pobyt na toalete - alebo napr. tie tančeky) a môže mať aj nejaký vlastný. A čo mu dávam ja, to dávam spontánne a bez očakávnaí nejakého "opätovania". Keď mám pocit, že neopätuje, hoci by mal(ale to sa mi v poslednom čase nestáva), pribrzdím a sústredím čas, pozornosť a energiu inam. A - čuduj sa, svete! - on sa SÁM nejako spamätá a pripomenie, ozve, urobí radosť... apod. Všetkého moc škodí, treba občas dať priestor aj tomu druhému... aby prejavil SVOJE city a svoju lásku.

Navíc každý projevuje lásku jinak a představy těch co ty projevy přijímají jsou také různorodé. Nepotřebuji,aby mi manžel denně říkal jak moc mě miluje,stačí mi,když to z něj cítím. Tím,že přemýšlí o tom jak a čím mi udělat radost mi lásku projevuje aniž by při tom musel říkat "slova lásky". A co dávám,dávám proto,že to tak chci a neočekávám,že "musím" dostávat taky.

Byla jsem taky takový blbec, který se v manželství absolutně otevřel tomu druhému. Milovala jsem ho víc než svůj život, svěřovala jsem se mu se vším, myslela jsem si, že to tak v partnertství má být. Že ti, co se milují, pro sebe udělají všechno na světě a nic za to nechtějí. Že je to vzájemné a že je to normální. A taky jsem tvrdě narazila. Zjistila jsem, že můj BM všechno to, co jsem v dobré víře udělala a řekla, úplně překroutil. Neudělal to schválně, ze zlé vůle, on to tak prostě vnímal.
Od té doby jsem absolutně ztratila důvěru k mužům, už bych se nikomu nikdy nedokázala tak otevřít, tak se vydat všanc. Ale podle mě zas bez toho neexistuje ta "pravá" láska. A bez lásky si neumím představit vztah muže a ženy, v žádném věku. Nedokázala bych být s někým, jen proto, že "je mi s ním dobře". Mně by totiž nemohlo být "dobře" s někým, koho bych nemilovala přesně tou bezpodmínečnou láskou, jakou jsem cítila k svém BM a jakou jsem doufala, že cítí on ke mně.
Poradit neumím.
Myslím, že ženské, které jsou tvrdé a sobecké, mají život podstatně lehčí. Ale kdo takový není od přirozenosti, ten se to nenaučí a bude muset předstírat. A předstírání ve vztahu, to je podle mě naprostý konec toho vztahu.

majkafa napsal(a):

Wiki napsal(a):

Myslím, že ti rozumím.
Taky mě nebaví být ve střehu, něco "očekávat", krýt si záda....
Dloho jsem čekala, dlouho se mi zdá lo "něco" špatně, nic nedělala,  ale pak se TO vyřešilo samo. Popíšu ti jen jak jsem postupovala já. Třeba je i jiná cesta...

Já jsem se musela  nastavit  celá tak, abych  nemusela "hlídat" nic. Proto, abych tohoto postavení docílila jsem musela udělat mnoho změn. Na sobě. Osamostatnit se, zajistit se sama po všech stránkách, ekonomicky, mobilně, ..nespoléhat na nic, na čem bych byla závislá, či  byla závislá na cizí libovůli.

Přesto žiju s partnerem asi 10let a hospodaříme spolu. V klidu, pohodě.Myslím že máme hezký vztah.  Pokud by nastala situace, která by mě nutila dělat či snášet něco co bych nechtěla, tak jednoduše ji odmítnu. Nemluvím o kompromisech vyplývajících ze soužití dvou rozvedených lidí (děti atd). Nic se v mém životě ale nebude měnit. Jen třeba nebudu žít s partnerem pod jednou střechou. Určitě mi to bude líto atd, ale to základní nastavení všeho mi nedovolí strádat či muset něco měnit k horšímu. (je záměrně proto nastaveno)

Jestli jak píšeš všechno toto máš zajištěné, pak partner nemusel být partnerem pro tebe vhodným. Těžko podle příspěvku soudut jak to přesně vypadá u vás v reálu. Podle mě jsi rozumná a chytrá ženská a píšeš dobře, smysluplně. . Je dobře, že začínáš u sebe. Myslím, že každý chlap chce to co "nemá". Trošku "tajemnosti" či jakési nedostupnosti a svébytnosti  je dobré ve vztahu si ponechat a neodevzdat se jaksi celá, čitelná, převrácená naruby. Hlavně kvůli sobě.
A být mrcha? proč?

A tohle je zase ta hra. Já si nechci ponechat nedostupnost. To bych se k tomu nutila a to není dobře. Cítím se dobře, když jsem čitelná.
Prostě Arwen, co hledá Aragorna.
Nu, a jelikož takový není, to jsem raději sama. Než bych si hrála na něco, čím nejsem a za každou cenu i přes své nitro byla tajemná, když to není mou přirozeností.
Protože ta tajemnost není "hlavně kvůli mně", naopak, ta je PROTI mně.

Není třeba vůbec nic hrát. Ale popravdě nevím, jestli si představujeme obě totéž a píšemeo tomtéž. .  Mně je zase toto přirozené. Nemám potřebu se převrátit naruby se všemi detaily. A myslím, že by mi to nebylo příjemné ani u partnera. Pochopitelně záleží na míře sdílení. Já mluvím o některých naprosto soukromých věcech. A ty, pokud jsem nazávislá, nevisím na partnerovi -  prostě mám, musím mít. .
Hrát se mi také nic nechce. Pokud nemluvíme ovšem o dipolmacii v soužití  a v komunikaci , tam, jak jsem již pochopila,  opravdu není třeba prorážet hlavou zeď, zvolila-li jsem za partnera muže a žiju-li  s mužem.

Upravil(a) Wiki (8. 12. 2010 17:19)

Wiki napsal(a):

je zase toto přirozené. Nemám potřebu se převrátit naruby se všemi detaily. A myslím, že by mi to nebylo příjemné ani u partnera. Pochopitelně záleží na míře sdílení. Já mluvím o některých naprosto soukromých věcech. A ty, pokud jsem nazávislá, nevisím na partnerovi -  prostě mám, musím mít. .
Hrát se mi také nic nechce. Pokud nemluvíme ovšem o dipolmacii v soužití  a v komunikaci , tam, jak jsem již pochopila,  opravdu není třeba prorážet hlavou zeď, zvolila-li jsem za partnera muže a žiju-li  s mužem.

ano, to je důležitá otázka, co si vlastně pod tím představujeme.
Samozřejmě netoužím, aby můj partner chodil se mnou na WC a podobně, jak tu psala myslím Selima. Myslím své niterné soukromí, jak píše Ivana. Svěřovat se svému muži se vším, otevřít se mu do těch nejtajnějších myšlenek, které nejsou pro nikoho jiného. Ale zjišťuju, že tohle přesně je špatně. Muži nechtějí sdílet naše nejtajnější myšlenky. Chtějí spíš naše těla, než nejtajnější myšlenky. A mně u nich chybí duševní, myšlenkové souznění. Samozřejmě v mé představě vztahu je i souznění fyzické, milování. Ne že ne.
NAPROSTÁ duševní blízkost. Jako Arwen a Aragorn. I když byli od sebe daleko. Dlouho daleko. Pořád si byli uvnitř naprosto blízcí, nikdo jiný pro ně neexistoval. Viz Aragorn a Eowin, jak jí to krásně řekl. Protože to byla skutečná láska, taková, o jaké sním já.
Láska z nebe.

Selima, nemám rada Fantaghiro. Není mi voľná, doslova ju nemám rada.
Arwen je nádherný lehoučký vánek, krásný sen. Aragorn je muž, který ji miluje a NIKDY nezradí. A ona jeho, vzdá se i své nesmrtelnosti. Protože chce.
Takovou lásku já hledám. Všechno - nebo nic. Raději nic, když nemůžu mít všechno. Jednou ho možná potkám, za tisíc životů. A za to to stojí.
Myslela jsem si chvíli, že je tím mužem můj BM. Mýlila jsem se. Ale to čekání za tu krásu, až ho potkám opravdu, určitě stojí. A zatím se bavím jinak.

Jéje, to si krásně sním.

Jak kdysi o mně napsala Pan, já to tak slovy vyjádřit neumím a tak ji cituji:
U Majky to cítím trochu jinak. Tam je spíš touha po výjimečném, trvalém a pevném svazku, posvátném a posvěceném... Majka prostě chce svou pohádku, která je sice totožná s výše uvedeným, jen na jakési dobrovolné až posvátné bázi.
Kdo ví?
Zázraky se dějí.


A já věřím a vím že se dějí. Jednou ho potkám. Někdy, někde, ale jednou určitě a za to to všechno předtím stojí.

Uff, to byla krása.

A teď jdu pomlít rozhlíky na strouhanku a budu se u toho usmívat.