Barča:

Tak jak to všechno začalo?

Psal se 29. leden 2010 a i když mamka měla pololetní prázdniny, tak si přivstala, aby si udělala těhotenský test. A hups, byl pozitivní. Prostě jsem se chtěla hlásit na svět.  Ani mamka ani taťka tomu moc nevěřili, ale když čárky následující dny sílely, tak se rodičové začali pomalu radovat. A v tento okamžik nastalo období devíti měsíců, kdy jsem rostla a vyvíjela se. Mamka chodila k doktorovi na kontroly, aby viděli, jak rostu a taťkovi, když to dovolili v práci, tak se šel na mě taky podívat.

No a pomalu se blížilo datum, kdy jsem se měla narodit. Napřed doktoři mamce řekli, že to bude 8. října, a potom, že 12. října. Tak jsem z toho byla tak zmatená, že jsem se zapomněla v mamčině břichu otočit hlavou dolů. Když to mamčin doktor zjistil, tak řekl, že se narodím toho 8. října a že mi na svět pomůže on. Cítila jsem, jak je z toho mamka nervózní, ale zároveň se na mě moc těšila.

Sbalila si kabelu a taťka ji už ve čtvrtek 7. října odpoledne odvezl do porodnice. To aby ji tam sestřičky pomohly se připravit a sám mi jel vyzvednout kočárek.

A nastal ten velký den. 8. října 2010. Mamka se moc nevyspala, celou noc se převalovala na posteli, a až se jí podařilo trochu usnout, tak bylo 5 hodin ráno a budila ji sestřička, že jí dá nálev na vyprázdnění. Pak se mamka napakovala a v 7 hodin se hlásila na sále. Tam do ní začali strkat hadičky a jehly – to aby doktoři mohli kontrolovat jak mamku tak i mě. Taťka tam byl celou dobu s ní. Cítila jsem jak je mamce špatně a slabo, ale taťka ji držel za ruku a snažil se ji uklidňovat. Pak se ještě doktor na mě v rychlosti podíval, to jestli jsem se náhodou v noci fakt neotočila a už mamku vezli do veliké místnosti, kde jsem měla přijít na svět.
Byla tam spousta lidí, kteří se na mě připravovali. Pan anesteziolog píchnul mamce cosi do zad, uložil ju na lůžko a všechno začalo běžet jak na drátkách. Jedna paní doktorka mamce nabarvila břicho čímsi žlutým, pak přes ni přehodila zelenou plachtu, pan anesteziolog dal mamce do nosu jakousi hadičku, prý aby se jí lépe dýchalo. Mezitím se taťka posadil u mamky a začal na ni mluvit. Mamce pořád bylo špatně, ale už se to nedalo oddalovat. Přišel pan doktor, pozdravil mamku a řekl jí, že za chvilku budu venku. A taky že jo. Řízl mamku do břicha, vytáhnul mě z jejího teplíčka a sestřička mě odnášela pryč. To se mi vůbec nelíbilo, tak jsem si poprvé na tomto světě zabrečela. Mamku jsem pak zaslechla, jak šťastně říká: „To je naše Barča“. To už jsem ležela na nějakým stole a sestřička mě celou utírala. Pak se na mě přišel podívat i taťka s foťákem. Nakonec mě zabalili do peřinky, dali taťkovi do náruče a šli jsme se podívat za mamkou – podpořit ju, protože ještě ležela na sále a pan doktor ju zašíval. Ale netrvalo to už dlouho. Pan doktor byl šikula a brzy mamku odváželi na pokoj. Mě ještě změřili a zvážili no a nakonec jsem byla konečně sama se svými rodiči. Mamka brečela štěstím a taťka jako novopečený hrdý otec objímal mamku samou radostí. Jen mně se chtělo chrupčit, tak jsem je nechala, ať si té chvilky co jsme spolu, užívají.


Mamka a taťka:

Dělali jsme Tě s láskou, a proto chceme, aby ses na tomto světě cítila v bezpečí, tak jak u mamky v bříšku a proto:
Vítáme Tě na tomto světě a hodně zdravíčka přejeme Ti v zimě v létě. Také stálý úsměv na líčku, k tomu klidnou dušičku. Ať Tě láska neobchází, ať Tě štěstíčko doprovází, ať jsi dítko veselé, ať Tě chrání andělé. Ať bezstarostné dětství prožíváš,
na každém kroku plno přátel máš. Abys byla na lidi milá, ve světě nezabloudila a splnil se Ti každý sen.