Nečetla jsem celé vlákno, takže sorry, jestli to tu někde bylo už vysvětleno.
Co znamená termín "zvenčioslava"? Nikdy předtím jsem ho neslyšela...

Blossom napsal(a):

Nečetla jsem celé vlákno, takže sorry, jestli to tu někde bylo už vysvětleno.
Co znamená termín "zvenčioslava"? Nikdy předtím jsem ho neslyšela...

No, Bloss,já to taky nepobírala, ale protože si ráda vytvářím domněnky, tak jsem si to vyložila jako: Oslava zvenčí...Prosba o názor z venku na oslavu...

Zdravím všechny, takže postupně. Název diskuse se mi nepodařilo opravit a popravdě ani nevím, jak se mi to povedlo tak napsat. Asi rukama...
Přítel je v té zřejmě velmi lákavé funkci druhým měsícem a to jenom na zástup, než se ředitel vrátí ze zotavené po operaci, takže ještě asi tak tři měsíce. Jinak vydělává o nějakých pět tis.víc než já a já od února postupuju podle rozodnutí vedení firmy na vyšší post. To asi kvůli neschopnosti...
Kvůli penězům s ním opravdu nejsem. Tak hluboko jsem neklesla. Asi bych to měla o hodně lepší, kdybych klesla. Docela ho štve, že když jdeme spolu koupit třeba kabát pro mě, platím si ho sama. A ještě mu řeknu,a ť se podívá, že kluk má roztrhaný botasky, tak je kam ty peníze dát. Jak píšu, je mi s ním dobře, hodně toho pro mě dělá, všelijaké drobnosti, je ke mně obětavý a chápavy. Takhle se ke mně žádný chlap nechoval. To jsou právě ty věci, kvůli kterým s ním jsem. Na druhou stranu je náladový, nevnímá, když mu něco říkám, hodiny vysedává u počítače...prostě asi jako většina. Možná proto dost těžko chápu ty jeho čtrnáctidenní změny, ale to je asi moje chyba.
Děti spíš nemají návyky, než by byly zanedbaný, Nikdo po nich nic nechce a nekotroluje jich. Tak jak to potom má vypadat. Aspoň tatínek to nedělá.  A ví to. Včera jsem si o všem promluvili, svorně si pobrečeli, máme o čem přemýšlet. Chceme být spolu, tak to budeme muset nějak sladit a něco změnit. Z toho mám trochu obavy, slova jsou jedna věc a činy druhá. Asi nebude chtít měnit bydlení. Asi pochopil i situaci, v jaké jsem. To se dá u chlapa těžko říct, ale už tak neodporoval. Co se mu honí hlavou nevím, ale řekl, že musím mámu podpořit.

Setupko, super Tak snad vám ten rozhovor pomůže a všechno se zlepší. Pokud ne, asi by bylo už opravdu na místě přemýšlet o rozchodu.

Ale věřím že jo...protože jak se říká, oni chlapi jsou trošku jiní a je třeba je někdy přímo nakopnout.

Děkuju, nemělůa jsem čas zkoumat, jak se to dá opravit:rodna:

Kvůli penězům s ním opravdu nejsem.
Já ti to věřím. Já také nejsem finančně závislá na mém manželovi,který velmi slušně vydělává. Mám takový příjem,kterým uživím sebe i mé dvě děti. Ale vím,že byl jeden člověk,který si myslel,že ho chci kvůli penězům.Blbost,náš vztah byl zcela vyvážený i v tomhle ohledu. Nezávisle na sobě jsme se měli dobře,dnes se máme ještě líp. Máme jeden druhého...
Docela ho štve, že když jdeme spolu koupit třeba kabát pro mě, platím si ho sama.
Podobné pocity měl můj muž,když jsme spolu ještě nežili a měli každý svojí domácnost. Také jsem nechtěla,aby mi něco platil,nemám ráda pocit,že jsem někomu něco dlužná. Vyřešil to po svém. Přijel s velkým nákupem,pozval nás všechny ( i mé děti )na večeři, do kina, k sobě......Zkrátka pokaždé něco,co by bylo nevhodné odmítnout,ale přitom, aby mě neuvedl do nějakých rozpaků nebo ve mně nevyvolal nějaké pocity trapnosti. Brzy jsme to vyřešili. Vzali jsme se a hospodaříme společně.Žádné MOJE nebo TVOJE, jenom NAŠE.

setupko, vůbec nesejde na tom, jestli je Tvůj přítel ve vysokém postavení nebo není.
Tady jde spíš o to, že má v sobě empatie asi tolik, jako dřevěnej zouvák na boty.
Proboha, vždyť držíš po tatínkovi SMUTEK (!!!) což znamená, že by Ti měl být v těchto nelehkých chvílích oporou a podporou, zacházet s Tebou jako s vzácným kusem porcelánu a ne, aby po tobě ještě chtěl, abys jeho dětem vystrojovala narozeninovou párty
Já tady v tomhle bodě absolutně postrádám jakoukoliv úctu k partnerce, a to ten pán může být třeba ministerskej předseda a ty dejme tomu členka dozorčí rady v bance, vaše postavení totiž nemá žádnou vypovídací hodnotu ve chvíli, kdy se tohle mezi vámi odehraje

Zdravím všechny, tak víkendová oslavička dopadla tak, že jedna ze sester měla naplánovanou jinou akci, takže se to odkládá...
Já jsem si šla po své ose a jsem ráda. Máma mně opravdu potřebuje a budu tam muset jezdit častěji. DOmlouvaly jsem se na tuto sobotu, tak doufám, že se situace nebude opakovat. Půjdeme spole na hřbitov, upečeme perníčky, podíváme se na předvánoční jarmark. Náladu na to sice moc nemám, spíš to ve mně vyvolává depku, že "něco" chybí, ale musím se s tím nějak smířit. Občas se mi o tátovi zdává. Přemýšlím, jestli to má něco znamenat... Nejsem náboženský fanatik, ale myšlenka, že život po smrti pokračuje a ten člověk je i jinde, než v tom hrobě, je pro mě svým způsobem uklidňující, jestli se to tak dá říct. Prostě mám naději, že táta někde je a někdy se znovu potkáme.

Co se týká přítele. náladový je, Když má problémy v práci, je s ním ten víkend docela o nervy. Já taky nemám právě klidnou práci, ale víkend si tím kazit nenechám.
Nezáleží na tom, kdo co dělá, i když do jisté míry to člověka směruje. Ani jsem tady jeho práci nechtěla zmiňovat právě kvůli penězům. JSem ráda samostatná, soběstačná, jsem prostě hrdá. ALe chápu, že pro chlapa je dárek věcí osobní hrdosti, když ho žena odmítne. Chtěl  mně tím kabátem udělat radost, protože se mně fakt moc líbil a chtěl, aby byl od něj. Jenže přesně, cítím to jako závazek. Ne že by chtěl stejně hodnotný dar. SPíš mám někdy pocit, že by mě chtěl vlastnit.
Empatie fakt moc nemá, v hlavě má ty čísla. To asi člověka svým způsobem určuje.
K jeho dětem...matka si nezajde na kávičku, ale na pivo. A v tom se to všechno odvíjí. Je to vyučená tkadlena, a tím neříkám, že člověk s výučním listem je na nižším stupni, ale ona prostě taková je. Sukni údajně měla jenom na svatbě, do divadla, na ples neměla zájem jít, na podnikový večírek odmítala jít (což on vyžaduje, reprezentaci)spíš  na to pivko a to chodila i od malých dětí. Žehlení bylo u nich asi zvláštní kapitola, to chodila dělat jeho matka, jeho rodiče je financovali, to ještě v dochách, kdy nebyl zástupnýcm ředitelem:-), ale řadovýcm úředníkem. Děcka neznají hodnotu věci, prostě když se něco zničí, "koupí se" nový. Asi samo. Nevnímají, že na to někdo musí vydělat. Přece přijde babička a koupí. Proč neobírat žebírka na nové koženkové sedačce, nějaký flíček, "seš děsnej, tati, ty naděláš, my to máme doma taky". To těžko rozdýchávám a když něco řeknu, dívají se na mě jako na marťana. Přítel se ke mně přidá, což je pro děti překvapující, protože normálně by si toho ani nevšiml. A co já s tím.

maminka je takovou šedou eminencí v pozadí celého dění veškeré rodiny
Nejen maminka, zdá se mi. Protože na setupku a její rodinný trable příliš ohled brán nebyl, ovšem "jedna ze sester měla naplánovanou jinou akci, takže se to odkládá...". To taky o něčem vypovídá.

To je pěkný, že souhlasil. A co s tím hodlá dělat?

J8 se s tím o víkendech potýkám a potom si vůbec neodpočinu, protože jsem pořád ve střehu.

A proč se na to nevykašleš? To myslím vážně - prostě pár víkendů nevař - ať uvaří tatík nebo restaurace, neuklízej - a vysvětli příteli, že buď si uklidí haranti před odchodem, nebo holt to udělá on, nevychovávej - nejsi rodič ani babička.
Pravděpodobně se dočkáš buď výčitek, jaká jsi nemožná, že nekmitáš kolem dítek, nebo informací o své lenosti - ale to bys měla ustát a za pokus by to stálo. Ať tatík vidí, co je ne/udělaný, když to nezmákneš ty.

setupka napsal(a):

Máma mně opravdu potřebuje a budu tam muset jezdit častěji. DOmlouvaly jsem se na tuto sobotu, tak doufám, že se situace nebude opakovat. Půjdeme spole na hřbitov, upečeme perníčky, podíváme se na předvánoční jarmark. Náladu na to sice moc nemám, spíš to ve mně vyvolává depku, že "něco" chybí, ale musím se s tím nějak smířit. Občas se mi o tátovi zdává. Přemýšlím, jestli to má něco znamenat... Nejsem náboženský fanatik, ale myšlenka, že život po smrti pokračuje a ten člověk je i jinde, než v tom hrobě, je pro mě svým způsobem uklidňující, jestli se to tak dá říct. Prostě mám naději, že táta někde je a někdy se znovu potkáme.

Setupko,ani nevíš jak moc ti rozumím,vím přesně jak se cítíš.Můj tatínek umřel pár dní po Silvestru.V den jeho pohřbu byla sněhová kalamita,předtím ani vločka. První rok se mi o něm zdálo skoro každou noc,nikdy na mě nepromluvil,vždy se usmíval.Mnohokrát jsem se ho ptala jestli je NĚCO PO.Nikdy neodpověděl ani gestem.Až cca 2 roky po jeho odchodu,když se mi zase jednou o něm zdálo a ptala jsem se ho jestli je to TAM hezký a je mu dobře,hlasitě se rozesmál a kýval hlavou,že ANO. První rok po jeho smrti jsem měla pocit,že se musí(může) vrátit.Viděla jsem ho všude( měla jsem ten pocit,že ho vidím...)Až,když jsem jeho skon vnitřně přijala a smířila se s ním,sny o něm už nebyly tak časté a také jsem už neměla pocit,že ho vidím. A musím ti říct,že když můj taťka zemřel,dostavil se i pocit klidu,že on TAM je,čeká na nás a já nepůjdu jednou do neznámého,respektive do neznámého ano,ale nebudu tam už sama......Myslím,že mi rozumíš......Ten první rok nestojí za nic,ale postupně se to bude zlepšovat.Nepotlačuj emoce,když to bude chtít ven,tak klidně breč.....Co já se nařvala ,ale vždy přišla úleva,tak to mělo smysl.

rejka napsal(a):

setupka napsal(a):

Máma mně opravdu potřebuje a budu tam muset jezdit častěji. DOmlouvaly jsem se na tuto sobotu, tak doufám, že se situace nebude opakovat. Půjdeme spole na hřbitov, upečeme perníčky, podíváme se na předvánoční jarmark. Náladu na to sice moc nemám, spíš to ve mně vyvolává depku, že "něco" chybí, ale musím se s tím nějak smířit. Občas se mi o tátovi zdává. Přemýšlím, jestli to má něco znamenat... Nejsem náboženský fanatik, ale myšlenka, že život po smrti pokračuje a ten člověk je i jinde, než v tom hrobě, je pro mě svým způsobem uklidňující, jestli se to tak dá říct. Prostě mám naději, že táta někde je a někdy se znovu potkáme.

Setupko,ani nevíš jak moc ti rozumím,vím přesně jak se cítíš.Můj tatínek umřel pár dní po Silvestru.V den jeho pohřbu byla sněhová kalamita,předtím ani vločka. První rok se mi o něm zdálo skoro každou noc,nikdy na mě nepromluvil,vždy se usmíval.Mnohokrát jsem se ho ptala jestli je NĚCO PO.Nikdy neodpověděl ani gestem.Až cca 2 roky po jeho odchodu,když se mi zase jednou o něm zdálo a ptala jsem se ho jestli je to TAM hezký a je mu dobře,hlasitě se rozesmál a kýval hlavou,že ANO. První rok po jeho smrti jsem měla pocit,že se musí(může) vrátit.Viděla jsem ho všude( měla jsem ten pocit,že ho vidím...)Až,když jsem jeho skon vnitřně přijala a smířila se s ním,sny o něm už nebyly tak časté a také jsem už neměla pocit,že ho vidím. A musím ti říct,že když můj taťka zemřel,dostavil se i pocit klidu,že on TAM je,čeká na nás a já nepůjdu jednou do neznámého,respektive do neznámého ano,ale nebudu tam už sama......Myslím,že mi rozumíš......Ten první rok nestojí za nic,ale postupně se to bude zlepšovat.Nepotlačuj emoce,když to bude chtít ven,tak klidně breč.....Co já se nařvala ,ale vždy přišla úleva,tak to mělo smysl.

Rozumím a vím o čem mluvíš. Svým způsobem jsem ráda, že ho můžu vidět. Ty sny jsou různý, někdy se jenom mihne, ani ho pořádně nevidím, jenom tak nějak vím, že to je on. Říká se, že tak nás mrtví navštěvují. Dřív jsem si myslela, že bych se bála. Nebojím se. Proč by mně můj táta měl dělat něco, čeho bych se měla bát. Máma čeká, že za ní taky přijde a mrzí ji, že nejde. Tak jí to ani neříkám. Sny podvědomě něco znamenají. Možná si teď někdo ťuká na čelo, ale každého věc, čemu věří a jak se s čím vypořádá...