tomas256 napsal(a):

Jsme s manzelkou spolu 15 let, z toho 13 let manzele, mame 3 deti.
Prosli jsme si dost narocnymi situacemi, ktere mi manzelka klade za vinu (nechci rici ze nepravem, ale je to slozitejsi).
Pred par tydny mi sdelila, ze se zamilovala do kamarada, ktery nam na baraku zednicil. Je to pry jeji spriznena duse a citi se s nim uzasne. Ke mne vlivem casu jiz ani nevi, co citi. Neciti vinu, protoze nebyt meho chovani, tak se to pry nestalo.
Nevim, co delat. S tim druhym travi cim dal vic casu na chatu, telefonu a jezdi za nim, i kdyz zatim bez sexu. Ja citim i vinu  i podvod jich obou, ale nesmirne manzelku miluji a nedokazu si predstavit ji ztratit a deti videt obcas o vikendu.
Prosim poradte!
Tomas

dej tomu čas..  manželka za ním určitě jezdí sama, bez dětí...u milenky není počet dětí na překážku, ale vzít si ženu se třemi cizími dětmi..to udělá malokterý chlap.

tomas256 napsal(a):

Něco na těch společných zážitcích je. Aniž bych chodil do detailů - spoustu bych toho nejraději vymazal, ale řada věcí nás vedla správným směrem. Taky je tu jednotící prvek - touha po naplnění jejích přání. V podstatě je velmi náročná a dlouho si to nepřipouštěla, přemáhala se a snažila se udělat co mohla pro štěstí a pohodu rodiny. V poslednch letech ji taky ovlivnil její zdravotní stav a následně frustrace z nenaplnění profesního života a výpovědi v zaměstnání. Ale všechno nějak šlo a myslím, že chápala mé dobré úmysly až do docela nedávna. Pak našla tu spřízněnou duši, vyčetla mi úplně všechno (včetně milostného života po 15 letech) a řekla, že si teď chce dělat věci po svém. Dává dohromady scénáře, jak dostat děti pryč z domu, aby za ním mohla na víkend a nevyčítala si, že odsouvá děti. Mě dala šanci tím, že ihned nechtěla rovod. Takže já se snažím na 110%, ale pořád myslím na to, že mezi nimi brzy dojde i na sex, o to spíše, že jsem byl doposud jejím jediným sexuálním partnerem. A já se potácím mezi odhodláním to vydržet a čekat a iniciací rozvodu, zároveň se kvůli dětem přetvařuju, jak jsem veselý a v pohodě. S dětmi to totiž můj kamarád taky umí lépe než já...
Býval jsem na svou ženu ohromě pyšný a naše výročí jsem ctil jako vánoce. Teď přemýšlím, k čemu je to vlastně dobré.

Vytučněná věta mě celkem "zarazila". Jako s kterými dětmi? S Tvými nebo všeobecně s dětmi?

Kamarád si prošel manželstvím, kdy byl na děti sám a zvládl to. Bůhví co na to konto manželce napovídal, ale je jisté, že v době, kdy jsem byl na děti nervózní a občas na ně zařval ve snaze něco si prosadit, on neměl na práci nic jiného, než synkovi donést pirátský DVD a hry a podobně. Dokonce se stalo, že šestiletý syn mu omylem řekl táto. To samozřejmě beru s rezervou, mě říká běžně mámo (dřívetaky máto apod.), ale manželka to vnímá trochu jinak a on jí vysvětluje, jak mu chybí vidět moje děti...
Já se snažím je z toho jednak vynechat (bohužel nejstarší je už viděla se u nás doma objímat), druhak s nima všechno zvládnout třeba i líp než manželka. Nicméně po cca měsíci mého pochopení situace a prozření stále nemám od manželky moc signálů, že se jí to líbí. Znáte to, že se můžete rozkrájet a rozdat a vlastně i pomáháte, aby se s tím druhým mohla stýkat? A jediné, co my na to on dokázal říct bylo, že se to prostě stalo, a že tímnikdo nic zlého nemyslel. Já to přitom vidím jako naprosto nepochopitelnou zradu z jeho strany - jemu jsem hodně pomohl a vůbec ničím neublížil...
Chvílemi si myslím, že se svým stávajícím postojem likviduju, protože manželku (opravdu) zpět mít nikdy nebudu a jen se budu trápita zatrpknu vůči ženskému pokolení i vůči kamarádům. Jsem neuvěřitelně rozpolcený, což je pro mě zcela nová zkušenost. Navíc mám těžce nemocnou mámu a obávám se ztráty dvou nejdůležitějších žen svého života současně. Je tohle sobecké, nebo vcelku normálně pochopitelné?

tomas256 napsal(a):

Kamarád si prošel manželstvím, kdy byl na děti sám a zvládl to. Bůhví co na to konto manželce napovídal, ale je jisté, že v době, kdy jsem byl na děti nervózní a občas na ně zařval ve snaze něco si prosadit, on neměl na práci nic jiného, než synkovi donést pirátský DVD a hry a podobně. Dokonce se stalo, že šestiletý syn mu omylem řekl táto. To samozřejmě beru s rezervou, mě říká běžně mámo (dřívetaky máto apod.), ale manželka to vnímá trochu jinak a on jí vysvětluje, jak mu chybí vidět moje děti...
Já se snažím je z toho jednak vynechat (bohužel nejstarší je už viděla se u nás doma objímat), druhak s nima všechno zvládnout třeba i líp než manželka. Nicméně po cca měsíci mého pochopení situace a prozření stále nemám od manželky moc signálů, že se jí to líbí. Znáte to, že se můžete rozkrájet a rozdat a vlastně i pomáháte, aby se s tím druhým mohla stýkat? A jediné, co my na to on dokázal říct bylo, že se to prostě stalo, a že tímnikdo nic zlého nemyslel. Já to přitom vidím jako naprosto nepochopitelnou zradu z jeho strany - jemu jsem hodně pomohl a vůbec ničím neublížil...
Chvílemi si myslím, že se svým stávajícím postojem likviduju, protože manželku (opravdu) zpět mít nikdy nebudu a jen se budu trápita zatrpknu vůči ženskému pokolení i vůči kamarádům. Jsem neuvěřitelně rozpolcený, což je pro mě zcela nová zkušenost. Navíc mám těžce nemocnou mámu a obávám se ztráty dvou nejdůležitějších žen svého života současně. Je tohle sobecké, nebo vcelku normálně pochopitelné?

Valím buľvy, bez irónie... to porovnávanie mi vyrazilo dych. Pripomína mi to najneávidnejšiu otázku v detstve: Koho máš radšej, ocka alebo mamu...?! Za to by som zajíjala, každého bez výnimky... Prosím ťa, nesúťaž s ich mamou, ani s rodinným kamarátom ,ale rozprávaj sa s nimi a počúvaj, čo potrebujú, čo im chýba... Skús nesúťažiť s nikým o titul Rodič roka 2010 - a asi ani o titul Milenec roka 2010. To sú vopred prehraté snahy. Buď sám sebou a pomodli sa, lepšiu radu nemám.

Upravil(a) Selima (11. 11. 2010 14:26)