Pět let jste spolu chodili, nějakou dobu žili... pět let chtěla svatbu. Ty moc ne... pak jste se vzali a už nebylo o co bojovat, co chtít, tím to jako končí... asi to tak viděla. Možná potřebuje adrenalin, asi fakt neví, co chce... otázka je, kdy to zjistí. Chceš ji i za tu cenu, že na to přijde možná až za pár let? Možná jsi ty neviděl, že jí něco chybí, že se trápí, možná jsi moc pracoval a nebyl doma, možná ti to neuměla říct... a tys to neviděl

Je to přesně tak, ale myslel jsem že už mám partnerku (ženu) něco pevného v životě, něco jistého ale v životě nic není jistého jen smrt. Tak zase jsem na začátku cesty .......

Nu kamarádi asi moc dobře znají tvoji ženu, ale bůh ví, zda stejně dobře znají tebe.
Jak to tu čtu, řekla bych, že jedno máš se svou ženou společné: stejně jako ona vlastně nevíš, co chceš... a tak se věci dějí tak, jak se dějí a dít se budou tak dlouho, dokud s tím něco neuděláš.

"Nech ji jít, najdeš lepší"... to jsou zatím jen červivá těšínská jablíčka, tak se jich nepřejez a něco se sebou udělej (teď nemám na mysli zvládnutí shody podmětu s přísudkem, ta je fakt nepodstatná, za to se tu omlouvat opravdu nemusíš ) )

Spíš přemýšlej, co ti na celé té situaci NEJVÍC vadí a vzpomeň si, kdy už jsi to prožil... Ono se ti to nejspíš vůbec neděje poprvé..... a aby to bylo i naposled, musíš pro to něco sám se SEBOU, nikoliv se svou ženou,  udělat
Tak se drž.

Každá z vás má trochu pravdu,__>>>

Možná jsi ty neviděl, že jí něco chybí, že se trápí, možná jsi moc pracoval a nebyl doma, možná ti to neuměla říct... a tys to neviděl.

stejně jako ona vlastně nevíš, co chceš... a tak se věci dějí tak, jak se dějí a dít se budou

jste špatně komunikovali, neříkali si věci


Děkuju všem za podporu a nazory.

to:wiki

Wiki napsal(a):

Víš, já si mnohdy myslím, že se jedná i o zvyk.

Ano Wiki, to byl taky další a možná největší důvod proč mě opustila. Pokoušel jsem se ji vysvětlit že v každém vztahu si za pár let lide zevšední a potom už je to jen zvyk, ale krasnej zvyk pořád se milujete ale ty Motýlci v břiše už prostě nejsou. Ach jo no. Připoměla se mi krasná hláška z filmu Samotaři.

Když se s někým rozejdete, tak u toho člověka necháte kus duše a ta bolest tady, to je jak vám ta duše chybí, jak bloudí, jak je u někoho jinýho. Ona se vám pak vrátí, ale to trvá dlouho.

sedmyz9 napsal(a):

Je to přesně tak, ale myslel jsem že už mám partnerku (ženu) něco pevného v životě, něco jistého ale v životě nic není jistého jen smrt. Tak zase jsem na začátku cesty .......

Pokud nenajdeš "něco pevného v životě" v sobě, nehledej to v partnerce. Nikdo jiný nemá "povinnost" být nám něčím "pevným". Jenom může být, ale nemusí.
Buď rád, že se to stalo takhle brzy, kdy ještě nemáte děti. I když tahle věta teď může znít krutě.
Máš šanci změnit sám sebe, vystoupit z kruhu, změnit své názory, přestat chtít "vlastnit" a naučit se být partnerem. A to je krásná a zajímavá perspektiva do dalších dní.

Vím že mají pravdu ale už jsou to 2 měsíce a pořád to bolí a pořád se mi stýska ... :-(  Vůbec to nějak nezvládám :-(

AHabibi napsal(a):

Sedmy, každá bolest se musí prožít než odejde, i bolest má svůj čas ... jako při nemoci.
Zklamaná láska bolí snad nejvíc a dlouho ... někdy i léta a možná na ni nikdy nezapomeneš, ale vzpomínka už nebude bolet.
Jediná pomoc je tvoje vůle a snaha makat na sobě jak z toho ven. Pomohla mi fyzická aktivita, příroda, meditace.
Hledej ztracenou rovnováhu, klid a mír v duši a pak tě čeká určitě spokojený život vedle nové lásky.
Tato "bolavá " zkušenost v tvém věku je k nezaplacení, věř mi. Pokud s ní správně naložíš, udělá tě bohatším, vnímavějším člověkem.
Přeju ti do dalších dnů  jen vše dobré.

...

"Něco pevnýho v životě" nemůže být tvoje partnerka, ..třeba bude, ale to pak můžeš zhodnotit jen zpětně. Nemůžeš do vztahu jít takto - moje zkušenost - "něco pevnýho" v tom životě musí být jen tvé. Ta tvoje základovka, kterou ti nikdy a nic nezboří. Něco , co zůstane za všech okolností a nebude závislé na cizí libovůli.

Zvyk - jsem myslela - spíše pro tebe - že jsi ty ztratil to, na co jsi byl zvyklý (zázemí, snídani, nedělní siestu u kafe a fotbalu ..nevímco..), což je nepříjemné a nepohodlné. Možná i to tady hraje roli, jen se to třeba nazývá jinak.

Ale jak už tu bylo řečeno - vrhni se sám na sebe, na sobě máme všichni práce až nad hlavu, nebudeš mít čas na vzpomínky a život se ti zavlní jinak
Jednou budeš vzpomínat, jak to tenkrát trvalo skoro 3 měsíce, než ses vzpamatoval... , ale to už jen s nostalgickým a laskavým úsměvem na rtech.

Ahoj všem. Jsem tu sice nově registrovaný,ale na Babinet chodím už přes rok i když jak by se mohlo zdát je to pro ženy, jenže když chlapa opustí žena a nemíní se zrovna uchlastat což většina naštěstí nedělá tak je rád i za takové diskuze.

Teď můj příběh 10-ti letý příběh:

Osobně jsme se se ženou scházeli a rozcházeli 1x před manželstvím a 2x v manželství. A napodruhé to už byl rozvod. Řeknu Ti sice Tvou ženu neznám, a osobně jsem to viděl taky vždycky strašně jednoduše,ale nechoď do toho znova. Nechoď, věř mi. Já byl v situaci jako Ty.

MY BYLI SPOLU PŘES 10 LET! z toho mnoho let manželé. Poprvé jsme se rozešli z mé viny, protože jsem dost žárlil a to je špatně, jenže vysvětlujte to někomu komu je v té době něco přes 20 a myslí si že je nejchytřejší...Dali jsme se dohromady a byli zase spolu.

Po celkem 5letém vztahu jsme se vzali. Jenže pak se to celé změnilo. I když jsme už i dřív bydleli spolu, začaly problémy kvůli práci, časté hádky.. No prostě když to napíšu ve zkratce, po svatbě manželka odešla po 3 letech poprvé asi na měsíc bydlet do podnájmu a pak přes mé prosby se vrátila a zkusili jsme to znovu.


Trvalo to rok. Po roce přesně odešla podruhé a to už napořád. Během měsíce byl rozvod a konec.
Nemáme děti, bylo to hned během 20 minut a to doslova.

Často jsem nevěřil tomu co se stalo, během 2 měsíců kdy se vztah zhroutil totálně  jsem skoro nespal, úplný chlad, nezájem... Člověk si připadá nezničitelný,že přece když chce ať si jde,jenže pak přijde okamžik kdy se opravdu zavřou dveře a je opravdu pryč...

U nás to probíhalo tak,že já šel pryč a ona se během 3 hodin vystěhovala s pomocí známých. Byli jsme tak domluvení.Aby nebyly zbytečné scény, emoce atd... Byl v tom i někdo třetí,ale to už je na delší debatu. To nemá smysl rozvádět,protože co chci říct je to,že i když jsme spolu byli celkem 10 let a měli spoustu zážitků, fotek přes 2000, videa, srandičky, plánovali jsme dítě tak i přesto život člověku změní všechno kdykoli a neptá se. Taky jsem uvažoval o tom raději tu nebýt, co je tohle za život, paradoxně člověk v ten moment nemyslí na to špatné,ale mozek DOOKOLA připomíná jen ty krásné společné chvíle u moře, společné výlety, všechno co 2 lidi spojovalo a kde byli spolu jeden druhému vším. Už prostě najednou nebyly ty společné chvíle a večery u vína, společné plányatd. Ale věř mi,že i když je to rok co jsme od sebe nejde to všechno jen tak vymazat z hlavy.  Vím,že to bude trvat ještě dlouho. Dodnes když se potkáme mám problém být v klidu, rád bych se jen dotknul, ale je to minulost.

Dnes bych si všeho vážil daleko víc, nebral bych všechno jako samozřejmost,ale prostě člověk bude vždy jen tvorem který chybuje. A na vztahy a chyby vždy musí být 2.

Všem šťastným přeju ať jim to vydrží co nejdýl a jsou spolu šťastní a hlavně važte si sebe navzájem. Já taky vždycky myslel, že tohle je jen fráze,ale člověk pochopí až někoho ztratí a všechno je pryč.

Jak tu už psalo hodně lidí třeba nezapomeneš nikdy,což asi těžko,ale nebude to už bolet. Mě to ještě dnes bolí,ale snažím se na to nemyslet. Už je to rozhodně lepší než první týdny a měsíce. Ale vždycky to bude člověk se kterým jsem strávil  část mého života a to až do manželství které trvalo několik let a i když bylo hodně míň příjemných chvil bylo i hodně krásných a těšili jsme se na sebe.

A myslím si,že je pravdou když se říká: co Tě nezabije to Tě posílí....

Upravil(a) Denver30 (1. 1. 2011 21:36)

Tak bohužel, .... už je to přes rok a půl a pořád mi v hlavě běží ten samý film. Nejde zapomenout,nejde na ni nemyslet, pořád se vrtám v minulosti.........a Rihanna mi moc nepomáha :-(

http://www.youtube.com/watch?v=QnrkWHdmALk

It's like you're screaming, but no one can hear. You almost feel ashamed that someone could be that important, that without them you feel like nothing. No one will ever understand how much it hurts. You feel hopeless like nothing ...can save you. And when it's over and it's gone, you almost wish that you could have all that bad stuff back so you could have the good.