Umění (v mém případě především hudba) je zcela určitě projevem něčeho, co nás přesahuje. Hudbu bych přirovnal k vyjádření harmonie pomocí vibrací. Čili má jakýsi harmonizační efekt na člověka (tím myslím především klasickou hudbu, jazz). Otázkou je, zda-li "pasivní" poslouchání má ještě nějaký jiný efekt. Rád bych tomu věřil. Musím se podělit se včerejším zážitkem, kdy jsem si pustil na aparatuře Smetanovu Mou Vlast v podání Rafaela Kubelíka. Natočený to bylo v roce 1990, kdy se Kubelík vrátil z dobrovolného exilu do Čech, byl k tomu ještě nemocný a to, co tam předvedl se nedá popsat jinak než fantastické. Hudba je prostoupená hrdostí na svůj národ, na to že je Čech, dává do toho vše. Je tam cítit, jak rád se vrátil domů s tím, že tu už pravděpodobně dlouho nebude, že tak chce završit svoji kariéru. Prostě neskutečné emoce. Máloco mě rozpláče (v dobrém slova smyslu). Kubelík to jednoznačně dokázal.

Co se týče provozování hudby, tak sám hraji na španělku klasiku, nebo se aspoň pokouším Pokud člověk hraje už hotové party, moc prostoru na realizaci tam nemá, ale i tak se dá v rámci partitury do toho vložit, vlastní cit, emoce, ... Určitě je to obohacující.

Bůh stvořil Zemi pouhým slovem, tedy vibrací, což už není daleko od hudby. Má hudba takovou moc?

Bezesporu má. Právě hudba je spouštěčem, neboť z vyššího principu je všechno vibrace, a když k tomu ještě přidáme onen myšlenkový proces, pak mantra. Ne náhodně tady včera Largo vedle na vlákně "Joga" přirovnává "Přednosti svaté dharmy" od guru Gampopy jakémusi vysílači, který má moc přeladit naši mysl.

A právě Robert Monroe k tomu přistoupil obráceně, tedy z hlediska té hudby. Musíme si uvědomit, že za jeho éry tady vzniká směr New Age Music, který bere prvky od šamanů a snaží se v nás rozevřít ono neuchopitelné, co je skryto v podvědomí. Jakmile se seznámíme s Monreaovým výzkumem, rozevře se nám úplně nová oblast vnímání, protože tohle je tedy něco. A Tebe, Kaliku, z toho, co píšeš, jak je pro Tebe hudba důležitá, to odstartuje do úplně nových dimenzí.

V takových velkých souvislostech o tom moc pěkně píše D. Ž. Bor (stejný pán, co vede nakladatelství Trigon, napsal mj. i monografii o Meyrinkovi nebo Březinovi - ta se jmenuje Hudba pramenů) v knížce Abeceda stvoření - nejenže tam dokládá vzájemné souvislosti indoevropských jazyků z hlediska etymologie (společný původ slov), ale v použitých hláskách vidí i konkrétní kvality. V tomto kontextu i biblické "slovo se stalo tělem" získává úplně jiný rozměr.

Pragmatickou stránkou komunikace (záměrem, který vkládáme do slov - to už nemá daleko k magickým formulím a čarování) se z hlediska jazykovědy zabývá J. J. Austin v knížce Jak udělat něco slovy, z hlediska psychologie Paul Watzlawick v knize Pragmatika lidské komunikace. O metaforách píše pěkne Mark Lakoff v knize Metafory, kterými žijeme. Ale to trochu odbíhám.

V šestnácti jsem měla hodně otevřené období a celou sérii iniciačních zážitků. Ten hudební se týkal debutového alba King Crimson (art/prog rock). Při prvním poslechu mi od začátku do konce běžel v hlavě celovečerní film, nechalo mě to v naprostém úžasu, a když jsem si potom sehnala a přeložila texty, spadla mi čelist úplně, protože ten můj film tomu naprosto odpovídal. Tehdy jsem pochopila, že uvnitře sebe máme stejně vydatný a relevantní zdroj vjemů a poznatků jako kolem sebe.

Umění nám otevírá širší pohled na život a jeho taje několika způsoby - pokud zůstanu u literatury, knihy mají pointu a my si můžeme aspoň na chvíli zažít pocit dovršení a uvidět celkový smysl - to v životě jde málokdy a ztuha, protože se život stále mění a každou vteřinou se maličko pozměňují proporce a význam jednotlivých zážitků.

Klíčové je ale to, jakým způsobem k uměleckému dílu přistupujeme. Že se zklidníme a necháme se oslovit, přistoupíme na to, že věci nejsou jednoduché a jednoznačné. Nemusí jít o poezii plnou metafor, stačí příběh, ve kterém bude vystupovat nejdnoznačná, neschematická postava, nebo nebude jasné, jak přesně se události staly. Příběh v nás probudí zájem, otevře nám hlavu a neposkytne nám hotové odpovědi. A právě o tohle jde, o ten prožitek nejednoznačnosti, která ale zároveň dává smysl.

Mňa teda očaril smer, kde umenie je rovno cestou k Bohu - prostredníctvom ešte lásky... Tanec, hudba - spirituálna, napr, kawwálí - a aj poézia. Preto mainstream túto odnož zapovedal a zakázal, ale ona si napriek tomu (alebo práve preto?) prekvitá a rozmáha sa. V kresťanstve sú pre mňa ideálom bohoslužby á la (nielen) černošské omše na juhu USA, kde spieva, tlieska, kníše a čo chvíľu niekto upadne do vytrženia. To by asi zo mňa bola kresťanka ako lusk...

Tak kupříkladu Březinovy básně, Adelle, ty mají všechny duchovní rozměr, pak některá výtvarná díla, např. Zdeněk Hajný, ale viděl jsem poměrně dost různých autorů, kteří ve svých obrazech měli tenhle náboj. Eduard Tomáš psal prózu, která je úžasná, Citadela od Exuperyho a to je asi tak v tento moment, co mě zrovna napadá.

Nojo, Giorgino, zdá se, že jsem skutečně poprvé veřejně začal psát sem. Předtím jenom do šuplíku různé povídky, úvahy, pohádky, ale tady to má hlubší význam, protože tu dochází k interakci s prostředím. A když to vyjde, posuneme se všichni o kousek dál. Proto se sem vracím, i když třeba na čas odejdu. Taková babinetí nostalgie. Po přátelích a rozhovorech i osudech zúčastněných.

Ahoj, taky myslím, že umění je určitě "územím ducha" Uměním se dá vyjádřit slovy nepopsatelné a při tvorbě člověk neuvěřitelně poznává, objevuje - hlavně sám sebe
Asi by se toho dalo o umění napsat šíleně moc. Ještě musím podotknout, že pro mě je umění i obrázek malého dítěte...vše, co člověk tvoří "od srdce"
Úžasným "duchovním" zážitkem je pro mě pár měsíců hudba od Gandalfa (možná někteří znáte) a co se týká mě, tak mě baví a snažím se rozvíjet intuitivní kresbu a malbu. Kresba je pro mě meditací, jakousi bránou, spojením. Začínají mi při tom chodit "vzkazy", takže když hledám nějakou otázku, přijde odpověď zatraceně rychle a příjemně Ale ne vždy, člověk se pořád učí a posouvá...
Jéééé, umění

Já mám rád přírodu jako oblohu, lesy, louky, ten široký barevný gamut, taky zvuky ptáků a poletujícího hmyzu. No jo, umění je lidská činnost, ale stejně ta příroda, to je "umělec", pane jo!!!

Pro mě je to cokoliv, co ve mně vyvolává harmonické pocity až husí kůži. Obrazy, hudba, tanec, příroda. Například takové spojení hudby s tancem v pojetí Lord of the Dance ve mně vyvolává mrazení v nejhlubších útrobách, nebo skladba od Vangelise Dobytí ráje. Miluju obrazy impresionistů a v Orsay se mi tajil dech. Ale ke stejnému pocitu jsem došla v Alpách při lyžovačce, kolem mne mohutné tajmné štíty schované pod bílou peřinou s jiskřivými diamanty vyvolanými sněhem a kolem blankytná obloha s životodárným Sluncem...... Můj duch chrochtal blahem .

Miluju výtvarná díla, zvláště ty, které sama tvořím. No a co, že nejsem žádný mistr 16. století...ale jak mě tohle baví a uvolní.... třeba taková mandala....