Pandorraa napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Selima napsal(a):

Ale to je o Iráne, to je trošku iné kafe... nepleť si pojmy s dojmami a inventúru s ouvertúrou.

Tady je vidět, jak někteří vidí cokoli "za humny" jako jednu velkou nebezpečnou muslimskou díru, která požírá české ženy a jejich děti :-)
A pak se rozčilujeme, když nás někdo z druhého konce světa vidí jako nějakou balkánskou zemi, kde se před pár lety válčilo :-)

A to ještě nejspíš netuší o posledním průšvihu otců katolické církve. Podle nich by si mohli myslt, že každý křesťan je zvrhlý pedofil

ano...
A proto se dává muslimským ženám, které žijí v křesťanské Evropě a kvůli manželovi katolíkovi syna pokřtily, jako odstrašující memento právě vydaná knížka katolická beletrie s názvem "Bez vašeho krásného synka neodejdu - knížka podle skutečných událostí".

PS: až nyní si uvědomuji, že moje matka si také vzala cizince a ještě k tomu muslima :-)

Vztah s cizincem nemusí být problém. Můj bratr má manželku rovněž z exotické země, mají spolu dítě a myslím, že to funguje. Přeci jenom nějaký čas žila v Americe a už i předtím byla vychovávána v křesťanské kultuře. Čili vztah může dobře fungovat stejně tak, jko nemusí fungovat vztah Čech-Čech. Záleží jen na konkrétních lidech, jak jsou schopní spolu žít, jak jsou schopní tolerovat rozdílnou kulturu toho druhého.

javeno, ale tak to je už holt riziko obecně vztahů, že nevíme, s kým vlastně žijeme. Proto je dobrý se neženit a nevdávat hned po seznámení, ale ve fázi spolužití vyčíhat jistá úskalí, která by nám mohla ztrpčovat život. Jistě, u cizinců je ještě větší riziko toho, co si třeba uvedla, ale s tím se už do toho musí jít a nebo si radši najít "domorodce", ale blbce si můžeš najít i tady Pak se v tom vyznej Ne, vždycky je to jen o lidech. Každopádně odejít od dotyčného můžeš kdykoliv, pokud to nefunguje.

javena napsal(a):

Ale dyk jo. Já se přehmátla v severních Čechách, že jo... To nikdo nezpochybňuje.
Já osobně si myslím, že do manželství s rozdílnou kulturou by měl jít ten, kdo ji studuje, zná, byl v té které zemi - pracovně, studijní pobyt - aby věděl, do čeho jde. Můj otec byl pracovně v jedné takové zemi (nechci jmenovat) a tam se seznámil s nějakým místním chlápkem. Vzdělanej byl, sám o sobě tvrdil, že je pokrokovej, protože v Československu studoval a když pozval tátu na večeři, manželku nepustil z kuchyně - jídlo nosil syn. Táta se ptal, proč není jeho žena u stolu. Prej tam nemá co dělat, když je v domě cizí muž.

Ale to je přeci naprosto v pořádku. To je prostě kultura dané země v konkrétním případě.
Ovšem s poznámkou o studiu či nějakém vyzkoušení si cizí kultury, pokud tam chci žít a vzít si zástupce dané kultury, mohu souhlasit (pokud to je samozřejmě fyzicky možné).

Nicolasi, já nikde netvrdím, že to není v pořádku. Je to jen takový malý příklad toho, jak se na to díváme rozdílně. On byl pokrokový, přitom moje máma by tátu vzala novinama, kdyby jí řekl - přišel kámoš, nevylejzej. Prostě je tam rozdíl. Když člověk přijme cizí kulturu, tak jak je, není problém. Ale pokud do toho jde s tím, že on je pokrokový a bere to dle našich, evropských měřítek, pak se musí zákonitě divit, že nesmí na pláž... protože my přeci můžem. Já to neodsuzuju, jen bych s ní neměnila. Otázka je, jestli ona se mnou.

javena napsal(a):

Nicolasi, já nikde netvrdím, že to není v pořádku. Je to jen takový malý příklad toho, jak se na to díváme rozdílně. On byl pokrokový, přitom moje máma by tátu vzala novinama, kdyby jí řekl - přišel kámoš, nevylejzej. Prostě je tam rozdíl. Když člověk přijme cizí kulturu, tak jak je, není problém. Ale pokud do toho jde s tím, že on je pokrokový a bere to dle našich, evropských měřítek, pak se musí zákonitě divit, že nesmí na pláž... protože my přeci můžem. Já to neodsuzuju, jen bych s ní neměnila. Otázka je, jestli ona se mnou.

Ano, tomu se říká europocentrismus (přesvědčení, že Evropa byla a je centrem světové kultury a myšlení). Tudíž slovo pokrok vnímáme naším "eropocentrickým" okem a nedojde nám, že pokrok v myšlení a chování daného pána v dané kultuře může být obrovský, ale my to prostě díky velmi zúženému pohledu nejsme schopni zaznamenat :-(

Souhlasím s tím, že následky a rozčarování mohou být velmi smutné. Ale je to z velké části tím, že jako Evropané máme velmi malou vůli po opravdovém poznání jiné kultury, jejich zvyků a rituálů. Ještě větší problém máme s tím, abychom jinou kulturu a její odlišné projevy akceptovali jako rovnocennou (jedním ze znaků eurocentrismu je právě to, že máme neustálou potřebu srovnávat a hodnotit). Respekt ke kultuře odlišné často padá s tím, že například naši tzv. romantickou lásku považujeme za cosi vyššího co přebíjí vše, i tradice (které vlastně tvoří základ každé kultury). Proto opravdu doporučuji dceři, která se zamilovala, aby prahla po vědění a upřímně se zajímala o kulturu komunity a rodiny nastávajícího ženicha.

Tak ja mam doma Japonca. Teda on ma spis doma me, protoze zijeme v Japonsku. Jsme spolu sedm let a mame dve deti. Je stejne jako ja ateista, takze nastesti vira do naseho vztahu vubec nezasahuje. Spis, co je ted pro me aktualni problem, je vychova deti v cizim prostredi. To je asi to nejtezsi.

Vsak ja nepisu, ze je to tezke pro deti, Je to tezke pro me...Ano, narodily se tady. Takze jsou zvykle na neco jineho, nez ja. Nemuzu jim predat svoje zkusenosti a tradice (k cemu by jim to tady bylo)...Aktualne resim treba problem, ze japonske holcicky nenosi nausnicky, ve skolach je to snad i primo zakazane. A ja bych moc chtela dat male nausnicky po moji mamince, ktera uz nezije. Ale nebudu moct.

Takze jsem spis svym prispevkem chtela rict, ze s manzelem cizincem nemame zadny problem navic, ktery bych nemela s ceskym muzem. Spis bych Rozmaryne chtela rict, ze pokud si dcera pritele Alzirana treba jednou vezme a bude s nim mit deti, pokud budou zit jako rodina v CR, myslim, ze bude vse OK - temer jako by si vzala Cecha. Problem je zit s cizincem mimo. Kvuli zvykum v te zemi, kvuli vychove deti, ktera bude jiste jina kdekoliv, jine tradice no a pak riziko, ze by byla mezinarodni tahanice o deti v pripade rozvodu.

Ahojte,

zahlédla jsem tu toto téma a nedá mi to nereagovat, protože mám se vztahem s cizincem vlastně osobní zkušenost. Můj přítel je Japonec (docela mě překvapilo, když jsem si tu teď přečetla příspěvek Sakury, že manžel je též z Japonska, dobrá náhoda, doteď jsem se "stejnou kombinací" nesetkala :-). Vedeme zatím tedy vztah na dálku (což jsem ještě řešila na jiném vlákně), ale i přes tuto vzálenost, i kulturní, mi přijde, že je to především o konkrétní povaze a vlastnostech člověka. Měla jsem kdysi dlouhodobý vztah a pak x let jsem byla sama, ikdyž, kdybych nechtěla, tak bych nemusela. Ale nějak mi vždycky něco v tom potenciálním vztahu nesedělo nebo chybělo. A teď se nestačím divit, jak moc máme s přítelem stejný pohled na svět, názory i zájmy (tím nechci říct, že s českými chlapi nemám nic společného, to ne, ale zkrátka jsem nenatrefila na toho pravého :-). Samozřejmě, že řešíme i kulturní odlišnosti, ale pak je důležitá tolerance i chuť poznat svět toho druhého. Ti dva lidé by do vztahu měli jít s vědomím, že je takové odlišnosti čekají a brát to tak. Chci tím říct, že nejvíce rozumět si nemusejí nutně jen lidé stejných národností.

Ikdyž je fakt, že pokud jde o víru a náboženství, tam asi rozdíly dělají ve vztahu paseku.

Souhlasím s Marinou - asi by bylo nejlepší zkusit s alžírským partnerem nějakou dobu žít ve společné domácnosti, takto ho nejlépe pozná.