Mari, smrt je smrt, ta mě neděsí, možná bolest... jde o to, co s tím souvisí... já to sem nebudu vypisovat, to byl jen příklad něčeho, co ze světa nezmizí jen proto, že já to nechci...
Já se nechávám vést osudem, neděsí mě to, nemusím mít pocit, že vše řídím a ovlivňuji. Neberu to jako slabost, nevědomost - naopak. Jak jsi psala - přijímat to s pokorou... Někdy mám pocit, že ti, kdo musí za každou cenu řídit vše vědomě jsou zbytečně v křeči, čtou neustále návody jak na věc a přitom stačí tak málo - prostě to přijmout.
Když jsem měla v manželství problémy, přispěchala kamarádka s chytrou knihou. Jo, kdybych se tím řídila, jsme spolu dodnes, následky nenásledky - ale nebyla bych to já. Jela bych podle příručky a měla pocit, že mám báječné manželství, když nám to tak báječně klape - tedy já klapu... Takže jsem naprosto vědomě prchla, vedená instinktem a věříc v osud.
Ber to, prosím, jako můj názor. Každej ať si žije, jak umí - každýho věc. Já jsem spokojená takhle - jinej nemusí. Je to opravdu prosté.

hirondel napsal(a):

javena napsal(a):

Takže jsem naprosto vědomě prchla, vedená instinktem a věříc v osud.

Ano,vzdyt sis ten osud sama pripravila.   Vedena myslenkou.  Jak proste Javeno. 

Á, zase trháš větičky... Já si ten osud nepřipravila, já s ním chtěla být až do smrti. Opravdu si myslíš, že celý můj osud se smrskne do vědomého opuštění manžela. To by bylo moc lehký a poměrně krátký... já tu budu dlouho, co bych tak asi dělala celou tu dobu.

javena napsal(a):

hirondel napsal(a):

javena napsal(a):

Takže jsem naprosto vědomě prchla, vedená instinktem a věříc v osud.

Ano,vzdyt sis ten osud sama pripravila.   Vedena myslenkou.  Jak proste Javeno. 

Á, zase trháš větičky... Já si ten osud nepřipravila, já s ním chtěla být až do smrti. Opravdu si myslíš, že celý můj osud se smrskne do vědomého opuštění manžela. To by bylo moc lehký a poměrně krátký... já tu budu dlouho, co bych tak asi dělala celou tu dobu.

A pokud jsi s nim chtela byt do smrti jak rikas proc si to neuskutecnila?
No proste proto ze Tva mysl zmenil smer a ta jeho take a tim jste si pripravili to co jste prozivali.

Opravdu si myslis ze Ti nerozumim? A opravdu si myslis ze ja si myslim to co Ty tvrdis Javeno?
Nikde jsem nerekla to co Ty tvrdis (vytucnene)

Crabe,
nemyslím si, že existuje něco jako osud, tzn. věci, se kterými nic neuděláme. Myslím, že všechno si do života přitahujeme v rámci lekcí a pokud zkoušku z této lekce složíme, už se to kolem nás neděje.
Ale možná se mýlím, máš nějaký konkrétní příklad?

Nedávno jsem si také uvědomila zajímavou věc: třeba já tady pořád lamentovala nad svým osudem, nad zlým Bohem, který mi pořád dává facky a že jsem bezmocná a pak hle: dělám si to sama, protože to chci
"Bůh" tady není, aby nám vymýšlel nějaký osud, všechno si děláme my a všechno můžeme změnit. A vlastně o tom píšou i v knížce Svět bez hranic .

Má mysl nezměnila směr, Hirondel. I když ty to víš prostě na beton, podle toho, co píšeš. Jeho mysl taky ne. Byli jsme takový vždy, on se nezměnil a já taky ne. To je celé. Že by osud, kdo ví. Jen tě škádlím... To, co jsme prožívali připravil manžel, mě do toho netahej - já věděla kulový. Já pak jen hasila.
Nevím Hirondel, co si myslíš - proto se ptám, jestli si to myslíš. Netvrdím, že to tak je, ptám se. Ale to by bylo, abys odpověděla, viď... Jestli mi rozumíš... no, co na tom. Změní se něco jestli jo, nebo ne? Není to jedno? Mám kolem sebe lidi bližší, než virtuální Hirondel a je mi jedno, jestli mi rozumí. Stačí mi, že to tak berou, jak to je. Možná mají jiné názory a mnozí je i řeknou, ale nijak to nemění nic na tom, že je to jedno, jestli mi rozumějí. Já mnohé z nich taky úplně nechápu, na jejich místě bych třeba jednala jinak, ale co na tom. Mám je ráda, jak jsou.

Ale to má každý člověk jinak posazené, Hirondel. Také si každý z nás sám pro sebe definuje ty tři stavy. Nejprve by měl rozpoznat, co je jeho životním úkolem. To rozkryje tak, že zjistí, co ho nejvíce pálí. Mezitím se mu sem tam něco podaří a naopak něco zbabrá. Tím zjišťuje k čemu má vlohy a k čemu zase ne. Nu a takhle vlastně sám se sebou pracuje po celý život. Jestliže v sobě dodatečně nalézá odvahu, zjistí, že to, co původně patřilo do kategorie Osudu, dokáže přetransformovat. A naopak, jestliže odvahu po cestě ztrácí, to, co původně byl schopen ovlivnit, se posouvá do oddílu nedosažitelného. Ovšem pro jiného člověka to všechno leží někde úplně jinde.

Jasně Tulipku. Však říkám, že tohle si každý v mysli vytváří sám. Je to dáno jeho poznáním, jeho odvahou, jeho schopností tvůrčím způsobem uvažovat. Ale každý máme nějaké hranice. Proto pro každého z nás existuje určitá oblast, kterou lze chápat jako Osudovou.

Nerozkmitaly, to máš špatnej pocit a nevím, z čeho pramení... i když - u tebe možná jen z toho, že reaguju.
Mysl řídí naše kroky na cestě osudu... Už jsem to psala v prvním příspěvku - jdeme a na cestě máme body, které jsou dané a které my vědomě zpracujeme. Dojdeme k nim, ať se nám to líbí, nebo ne. Jsou tam a čekají. To vím zas na beton já.
A proč si myslím, že se ptám... no, já si to nemusím myslet, já vím, že se ptám. Není to kouzelné?

javena napsal(a):

Nerozkmitaly, to máš špatnej pocit a nevím, z čeho pramení... i když - u tebe možná jen z toho, že reaguju.
Mysl řídí naše kroky na cestě osudu... Už jsem to psala v prvním příspěvku - jdeme a na cestě máme body, které jsou dané a které my vědomě zpracujeme. Dojdeme k nim, ať se nám to líbí, nebo ne. Jsou tam a čekají. To vím zas na beton já.
A proč si myslím, že se ptám... no, já si to nemusím myslet, já vím, že se ptám. Není to kouzelné?

Kdyz ne tak ne,no co, mela by jsi to vedet koneckoncu lepe nez ja.

Takze co ze je to ten osud Jav?

Je to kouzelne,to naprosto ano. Ty vis ze se ptas, ale ja to nevidim ani necitim.
A nakonec kde mas otaznik?  " "Opravdu si myslíš, že celý můj osud se smrskne do vědomého opuštění manžela.  To by bylo moc lehký a poměrně krátký..."" 

Hirondel - Nemám otazník a přesto se ptám... to jsem celá já.
Já nevím, co je můj osud, nevím, co mě čeká. Nechávám se vést a plně mě to uspokojuje. To je celé.

Pavlo - ano, tím, že je projdeme, se vyvíjíme, můžeme se poučit. A zpětně vím, nebo spíš tuším (vím toho velmi málo), proč to bylo. Proč na mě konkrétně čekala tahle věc a ne jiná. Ale zpětně. Dopředu nevidím.

Brepta hirondelka neodpovídá ani na otázky s otazníkem, ale co na tom... Za mě - nic. Její věc.
Dobrou.

Crabat: Nu a takhle vlastně sám se sebou pracuje po celý život.

Hezký příspěvek, Crabííí.
Napadlo mě při přečtení této věty, že... myslíte, že člověk na té pověstné smrtelné posteli nakonec nějak přijde na to, PROČ to všecko zrovna takhle prožil? Jak moc je důležité, aby prožil to, co prožil a ne něco jiného... Čím to je... že jo. Ty pojmy "lekce", "zkoušky"... ale proč vlastně... (mám totiž nejradši, když se něco nějak zužitkuje)
Dílčí záležitosti jsou mi jasné - ale ten celek?
Jen tak uvažuji.

hirondel: Co se tyka meho poznani,jsem presvedcena ze nic neni predurceno. Je to vsechno mechanismus manifestujici se skrze mysl.
Potkava nas naprosto pouze to co jsme si svoji mysli vytvorili a pochopitelne ze to co jsme si vytvorili a tedy zmaterializovali- tomu se nevyhneme. A tomuhle mozna clovek rika OSUD?
mariposa: Tohle je mi velmi blízký. Vidím v tom neohraničenou svobodu člověka.
Člověk byl nadán (narozdíl od zvířat) svobodnou vůlí, a proto a právě proto, je člověk tvořen svými vlastními myšlenkami, svůj život si nese ve svých rukou. Svoboda je nádherný dar

No jo, holky, ale co s tím, když vyjdete z domu a spadne na vás taška ze střechy? Nikoliv nákupní... Jak s tímhle souvisí naše mysl? Kde je zrovna tady vidět svoboda člověka... (kromě toho, že nemusím nikdy v životě vyjít z domu - což je ale hloupost, že ano)
A ještě jinak: taky si myslím, že jednání člověka formují jeho vlastní myšlenky, to jistě - ale PROČ má každý člověk jiné myšlenky? Ta diference je dána ČÍM? Tady bych viděla základ "praotázky".