Když o tom tak přemýšlím, tak vztah na dálku jsem vlastně měla se svým manželem, v době, kdy jsme spolu chodili. To bylo 5 let, bydleli jsme 16 km od sebe, no a když já pak ještě studovala VŠ, tak jsem byla přes týden 100 km daleko. Takže jsme se víceméně vídali jen o víkendech.
Je fakt, že po 5 letech chození jsme oba dozráli do fáze, že jsme už toužili být spolu pořád, jako rodina. Tolik, že kromě svatby jsme si ještě když jsem byla na VŠ plánovaně pořídili dcerku (málokdo nám tehdy věřil, že to nebyla "nehoda", ale záměr ).
Školu jsem dostudovala na individuál, bylo to sice trochu komplikovanější, pochopitelně, ale nelitovala jsem toho ani vteřinu.

Svou dobu rodinnou (jéé, to zní skoro jak doba kamenná....pravda, je to taky už strašně dávno ) jsem prožila tedy v klasickém manželství, v každodenním soužití. Přiznávám, že by mi velmi vadilo, být s malými dětmi sama a manžela vídat třeba jen o víkendech. Pro dobu, kdy mají lidé nedospělé děti, bych klasické každodenní soužití viděla jako optimální.

No a pak se vše v mém životě obrátilo na ruby, děti jsem dovychovala sama, jsou už dospělé, a nyní mám vztah na dálku přes 100 km, tedy víkendový.
Je fakt, že je to až na moc velkou dálku...kdyby se to dalo naprogramovat, přála bych si, abychom byli oba z jednoho města, a nebo tak do aspoň 20 km od sebe. Mohli bychom se vídat i v týdnu, když by se nám chtělo, ale myslím, že i tak bychom zůstali bydlet každý ve svém. Každý máme takhe čas na své koníčky, práci, přátele,  nelezem si na nervy, a i po pár letech se na sebe pořád těšíme.
V této životní fázi (oba s dospělými dětmi) vidím tuto formu soužití jako ideální, přináší nám (zatím) jen samá pozitiva.