Docela dobrá alegorie.

"Lidé žijí v podzemní jeskyni, ze které vzhůru ke světlu vede jediná cesta. Lidé jsou zde od narození a jsou spoutáni a nemohou ani hnou hlavou, tudíž se musí dívat stále jen před sebe. Nevidí, že vzadu za jejich zády plane oheň a je tam také nízká zídka, na které jako v divadle střídavě vystupují různé věci, figury – napodobeniny lidí, zvířat, předmětů atd., které tam kdosi nosí a takto je předvádí. Zajatci však vidí před sebou na stěně pouze stíny těchto napodobenin, a jelikož nikdy nic jiného neviděli, mají přirozeně za to, že stíny, které pozorují, jsou cosi skutečně jsoucího, cosi vpravdě skutečného. Dokonce mezi sebou soutěží a na stínech zkouší své schopnosti paměti, úsudku, pohotovosti. Ke změně dochází, když je jeden z vězňů zbaven pout, je donucen vstát, obrátit se a podívat se do světla v jeskyni. Bolí ho oči, neboť je světlem oslepen, a když vidí ty napodobeniny, uvěří, že jsou skutečnější než stíny. Když se ten vězeň dostane až nahoru na denní světlo, je plný bolesti a naprosto oslepený, protože teď nevidí nic z toho, o čem mu říkali, že je pravdivé. Postupně se učí přivykat si slunečnímu světlu. Nejdříve se dívá na skutečné stíny, které věci vrhají, na odrazy věcí ve vodě, potom teprve na věci samy (zpočátku v noci a potom i ve dne), na oblohu a nakonec dokáže snést i pohled na samo slunce. Poznává, že Slunce je pravý důvod vší jasnosti a tudíž i toho, co viděl v jeskyni. Těší se z toho poznání, a současně pociťuje „soucit“ se spoluvězni a proto se rozhodne vrátit se do jeskyně. Vchází do jeskyně a jejího zešeřelého světa a znovu nevidí nic, protože už přivykl slunečnímu světlu. Chce ostatním sdělit své poznání, ale ti se mu vysmějí. Nejdříve nemá žádné hmatatelné důkazy, ale ani s nimi nechce soutěžit v rozpoznávání stínů. Proč by měli chodit jinak, když by se sem potom měli vrátit s poškozeným zrakem a neviděli by pak nic? Kdyby však chtěl tento nevidoucí a přece vidoucí vězeň druhé osvobodit, asi by ho zabili."