|
29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Heleno - ano, ano. 
Díky bohu za tu změnu. Můj bratr si po sobě neuklidil ani talíř ze stolu - na to jsme doma byly my s mamkou a můj syn to dělá snad od pěti automaticky, aniž by mu upadly ručičky. Je to i výchovou, ale líp se ti syn vychovává ve společnosti, která připouští, že i muž může vyluxovat či pověsit prádlo. Otec jednou ze šňůry sebral nejen naše, ale i sousedovic... to se mýmu klukovi teda nestane - no, i když minule si na sebe natáhl sestřiny tepláky (tmavomodrý) a nijak mu nevadilo, že je má jen k lýtkům... Svým způsobem jsou fakt trochu jiní... 
A Roso, já mám kamarádky maminky o kterých bych řekla, že to prostě přeháněly/ přehánějí a naopak jejich muži mají větší cit pro to, že dítě opravdu nepotřebuje šestou lahvičku, protože má tenhle cucík... a druhou hrazdičku, protože ta první nemá toho koníka a jiný blbiny. Pak ať se nediví, že jsou jejich děti rozmrzelé, protože dnes je kult dítěte na vrcholu a děti mohou všechno, vše mají hned, na nic nečekají, když lítají po restauraci, číšníci je přeskakují a obchodníci samosebou rodičům takových dětí, co musí mít to nejlepší, nabízí to nejlepší za těžký prachy a pak se tolik lidí diví, co stojí dítě... Já měla mateřskou dva a půl litru, jednorázová plena vyšla na deset korun a hlavně - neměla jsem pocit, že si svět sedne na prd.el, protože já mám dítě...
Znám tatínky - dva - , co mají dítě v péči a starají se lépe, než žena... A jednoho, co byl na mateřský, protože žena pracovala a jednoho, co to zvažuje... Dítě toho prvního normálně vyrostlo, přestože se o něj staral otec - žádná újma... 
To, že já si jako žena myslím, že je to pro dítě to nejlepší, nemusí vůbec znamenat, že je... Zase se to prolíná. 
Není tady
maminka má prostě pocit, že ona by to udělala líp
Nejen pocit... některé matky nepřipustí, že by to líp udělal kdokoli - včetně vlastní matky, o tchýni nemluvě 
. Co já slyšela novopečenejch mamin říkat "tomu nerozumíš" (doma ne - jen nevím zda je to kvalitní výchovou či strachem 
). Většinou to dopadá tak, že buď si máma usurpuje "právo" posledního slova ve všem, co se dítěte týče a namíchne zbytek rodiny, nebo po pár týdnech/měsících/letech zjistí, že by nějaká pomoc bodla a děsně se diví, že jaksi nikdo neprojevuje nadšení... tudíž si začne stěžovat, jak je na všechno sama, aniž by si uvědomila, že si to víceméně vykoledovala.
líp se ti syn vychovává ve společnosti, která připouští, že i muž může vyluxovat či pověsit prádlo
V širší společnosti jo - ale jde to i doma se "vzorem" chlapa v domácnosti nepoužitelného - jen to holt potřebuje trochu diplomacie . Unás se to praktikovalo tak, že co jsem mohla děti naučit, to umí a na pohlaví nezáleží.
Není tady
Blos - zase mi vyvstalo... jak jsem byla za kámoškou v porodnici. Ona byla dost zbídačená nelehkým porodem a jak přebalila děťátko (2 dny), tak mi říká - přidrž ho, jo... a dovlekla se do postele... a prej -podej mi ho, prosím... Já na něj koukala - takový drobeček, jen v košilce a plence. Kdyby byl v zavinovačce, tak není problém, ale takhle. Měla jsem strach ho vzít, abych ho nezmáčkla moc, ale taky ho musím chytit pořádně, aby mi neupadl... tak jí povídám - si se tak nadřela a riskneš to, jo... 
Smála se, až jí praskaly stehy a já měla náběh na infarkt. A to mám dvě děti. Jenže tohle bylo cizí, vymodlený, bezbranný a maličkatý... Já teda asi biologicky vybavená nejsem, protože mi to připomnělo tu hrůzu, když jsem svýho kloučka v porodnici svlékla a zjistila, že je jak hadrová panenka. Připadala jsem si nemotorná a pak přišel můj muž, bafnul kluka a po ptákách... 
Něco jinýho je hlídat jídelníček, prdíky, zoubky... ale to se těm chlapům nedivím, že je tohle zrovna nebere... jinak si myslím, že je to opravdu chyba maminek - jak píše laminanonte. Manžel klukovi taky dal čepičku obráceně a občas ho blbě zapnul do dupaček - druk sem, druk tam. Tím, že to dělal oproti mě málokrát, to vypadalo, jako když je úplnej debža, co neumí oblíct dítě... ale kolikrát se to stalo mě... 
Jednou jsem cpala dceřinu ruku do nohavičky. 
A dnes, když dcera obléká panenku a přijde, že to má nějaký zamotaný - klasická košilka, ale s takovým závinem ještě přes bříško, tkaničky všude, kam se podíváš... mě berou mrákoty, protože to je po mých dětech a tuhle jsem fakt "milovala"...
Není tady
Jé, holky, jak to děláte u těch synů s tím uklízením nádobí po sobě.....? O to se snažím už 20 let a zatím dost marně. 
Fuguje to jedině, když zařvu, ale já řvu na své blízké dost nerada,a zřídka...
Takže vím, že jednou řeknu jeho nastávající: Holka, dělala jsem, co jsem mohla. Leccos jsem ve výchově zvládla, ale tohle přes veškerou snahu ne. To už si musíš nějak dovychovat sama. Pevné nervy přeju. 
helena napsal(a):
líp se ti syn vychovává ve společnosti, která připouští, že i muž může vyluxovat či pověsit prádlo
V širší společnosti jo - ale jde to i doma se "vzorem" chlapa v domácnosti nepoužitelného - jen to holt potřebuje trochu diplomacie http://fora.babinet.cz/img/smilies/tongue.png. Unás se to praktikovalo tak, že co jsem mohla děti naučit, to umí a na pohlaví nezáleží.
společnost si může myslet co chce, pokud má ten chlap dost sebevědomí na to, aby si nepřipouštěl, že je "bačkora," když se mu nějaký "drsňák" z gauče s lahváčem v ruce posmívá..
Manželův tatínek taky dělí práce na ryze mužské a ženské a nádobí by rozhodně nemyl..manžel a švagr s tímhle problém nemají. Ne, že by se do toho vyslověně hrnul, hlavně na to nemá vůbec čas, ale když ho o víkendu požádám, umyje okna, uvaří.. vánoční úklid děláme vždy společně, rozdělíme si místnosti a on to dokonce udělá líp, než já.
Není tady
jak to děláte u těch synů s tím uklízením nádobí po sobě
Bloss, taky jsem občas řvávala... a taky nerada. Jenže můj chlapeček už v poměrně raném věku zjistil, že když uklidí, umeje, udělá, bude mít božskej klid na svý záležitosti 
A nemysli, že je to jen u potomků mužského rodu - berušky taky dovedou bejt bordelářky - a jaký! Jen bych řekla, že ten styl bince je rozdílnej.
Není tady
Blossom napsal(a):
Jé, holky, jak to děláte u těch synů s tím uklízením nádobí po sobě.....? O to se snažím už 20 let a zatím dost marně.
Takže vím, že jednou řeknu jeho nastávající: Holka, dělala jsem, co jsem mohla. Leccos jsem ve výchově zvládla, ale tohle přes veškerou snahu ne. To už si musíš nějak dovychovat sama. Pevné nervy přeju.
já ti nevím...už to beru tak nějak automaticky.
Asi když byl malej a dojedl, tak si musel odnést talíř a tak už to zůstalo
Manžel si z rodiny přinesl zvyk, vstát od stolu a jít, jako to dělá děda, ale časem se to taky naučil
Ono totiž dost žen po svatbě, ještě než přijdou děti, dělá to, že svého muže obletují ... jenže časem, kdy už by o pomoc stály, tak ta nepřichází, protože se to nějak zakoření a pak se s tím těžko bojuje.
Není tady
Tak ani nevím, Blossom... Ale manžel byl v tomhle vcelku od tchýně vycepovanej, takže to možná mají odkoukáno odmalička. I když se to postupně zhoršovalo s pomocí v domácnosti a z chlapa, co si sám i vypral se stal člověk co neví, jak pračka vypadá... tak děti jsem si vycepovala podle sebe s diplomacií , jak píše Helča a někdy i tím zvýšením hlasu. A je sranda, že občas když jdu domů a oni se na něco vykašlou s tím, že času dost... slyší klíče v zámku a já slyším šrumec v bytě, jak rychle odkopávají boty z cesty, školní baťohy letí do kouta a nádobí od snídaně a svačiny s řinkotem do dřezu... To je jak raport služebnictva v Utopení dr. Mráčka a já se klátím smíchy.
A co se týká mladých pánů - tak můj brat rodný... si pamatuju, jak jednou ohodnotil matčin pokus o zdravou výživu v podobě guláše z umělýho masa (tofu, snad nebo co to bylo) jako "blaf" co nebude "žrát" a sebral se a šel do hospody na "pořádné jídlo". Nepíšu to proto, že já bych ho přetáhla kastrolem, což matka z mě nepochopitelných důvodů neudělala, ale proto, že po letech jako partner své vyvolené, vegetariánky až za hrob, žral pohanku a proso, až se mu od kušny prášilo...
Není tady
U nás žádná diplomacie v uklízení na syna nezabírala a nezabírá. Jedině to řvaní, a jak už jsem psala - já řvu nerada.
Takže to, oč se 20 let opravdu snažím, se zatím nezdařilo. Ale víte holky co je zvláštní? Že ten můj syn, jinak dost málomluvný, mi vždycky po každém jídle poděkuje. Sám od sebe. Řekne - to byla bašta, fakt skvělý. Dík.
A zvláštní je to, že ho tohle nikdo nijak neučil, ani okoukané to nemá (manžel za jídlo neděkovával).
Ale to poděkování je fakt příjemný. Tak to zas snacha bude možná ráda (a třeba tohle přebije i ten neodnesený talíř...)
Blossom napsal(a):
U nás žádná diplomacie v uklízení na syna nezabírala a nezabírá. Jedině to řvaní, a jak už jsem psala - já řvu nerada.
Takže to, oč se 20 let opravdu snažím, se zatím nezdařilo. Ale víte holky co je zvláštní? Že ten můj syn, jinak dost málomluvný, mi vždycky po každém jídle poděkuje. Sám od sebe. Řekne - to byla bašta, fakt skvělý. Dík.
A zvláštní je to, že ho tohle nikdo nijak neučil, ani okoukané to nemá (manžel za jídlo neděkovával).
Ale to poděkování je fakt příjemný. Tak to zas snacha bude možná ráda (a třeba tohle přebije i ten neodnesený talíř...)
Pokud ovšem snacha bude vařit .
Není tady
Já si vzpomínám, jak jsem měla radost ze "zúročený výchovy", když mě dospělej synek pozval do divadla a choval se jak z Gutha-Jarkovskýho 
- taky něco, co neměl odkoukaný od otce.
Bloss - abys jednou nezírala, jak synek uklízí ve vlastní domácnosti...
Není tady
Blossom napsal(a):
Jé, holky, jak to děláte u těch synů s tím uklízením nádobí po sobě.....? O to se snažím už 20 let a zatím dost marně.
Takže vím, že jednou řeknu jeho nastávající: Holka, dělala jsem, co jsem mohla. Leccos jsem ve výchově zvládla, ale tohle přes veškerou snahu ne. To už si musíš nějak dovychovat sama. Pevné nervy přeju.
Ja poznám mladých pánov, čo sa to naučili vo chvíli, keď začali bývať sami(dôležité je, aby neprešli plynule z mama -hotelu do frajerka-hotelu ...): rýchlo pochopili, že tanier ani príbor nemá nožičky... a na stole začne časom prekážať.
Není tady
Ja som teda žila s chlapom, čo svojho syna vychovával sám - takže určite lepšie ako jeho mamička. Tá ako ako sedemmesačného odniesla k susedom s tým, že by jej ho mohli pár dní postrážiť - a už nikdy sa neukázala. Susedia po cca troch dňoch stratili nervy, dieťa odniesli ockovi(ktorý si vegetil v domnení, že frajerka "trucuje" aj s deckom u mamičky) a ten sa zo dňa na deň musel naučil starať o batoľa. A naučil sa. Aj keď určite využíval rôznu pomoc(vrátane týždňových jaslí...), v rodine veľkú oporu nemal, a musel teda zháňať frajerky ochotné pomôcť . Ad domáce práce: Otec variť nevie, ale žehlí (a odjakžíva žehlil) viac ako mama, okná maminu ruku prakticky fakt nepoznajú a naučil nás robiť to, čo aj on... riad po jedle nielen po sebe odniesť, ale aj umyť. Bracho sa doma tváril, že nevie urobiť ani kakao, ale pred frajerkou a partiou sa vyťahoval pizzou a ražniči.
Bývalý bol na domáce práce dokonale šikovný, jednak cepovaný z domu, druhak vycepovaný situáciou. A napriek tomu sa mi podarilo urobiť z neho macha(čti mača), čo nevedel, kde má doma kávu, a "zabudol", ako sa obsluhuje práčka . Ale to bola moja chyba. 
Pôvodne vedel robiť aj venčeky z odpaľovaného cesta(čo ja dodnes ani netuším, ako sa robí 
...), ale ja som si ho takto rozmaznala. Síce pod vplyvom jeho manipulácie, ale immerhin...
Súčasný priateľ, hoci je z dosť patriarchálno-autokratickej rodiny, nedelí domáce práce na ženské a neženské , ale na tie, ktoré treba urobiť okamžite a neodkladne a na tie, ktoré počkajú. To sa mi vidí rozumné...
Není tady
Selima napsal(a):
Ja som teda žila s chlapom, čo svojho syna vychovával sám - takže určite lepšie ako jeho mamička. Tá ako ako sedemmesačného odniesla k susedom s tým, že by jej ho mohli pár dní postrážiť - a už nikdy sa neukázala.
Bývalý bol na domáce práce dokonale šikovný, jednak cepovaný z domu, druhak vycepovaný situáciou. A napriek tomu sa mi podarilo urobiť z neho macha(čti mača), čo nevedel, kde má doma kávu, a "zabudol", ako sa obsluhuje práčka
Súčasný priateľ, hoci je z dosť patriarchálno-autokratickej rodiny, nedelí domáce práce na ženské a neženské
Ale přesně takto to dělá můj syn! Uklízení přeci počká VŽDY!!
(A abych nebyla nespravedlivá, vlastně tento systém, byť zdaleka ne tak rozbujelý, odkoukal nakonec ode mě )
Njn, on to má tak(podľa mňa rozumne), že jesť treba, keď je hlad, riad je príma umyť, než zaschne a prať vtedy, keď už je toho veľa a hrozí syndróm prázdnej skrine a odchodu z domova nahý/á. Zvieratá potrebujú žrať a kvety poliať. Ostatné počká na weekend alebo na najbližšie voľné chvíle.
Není tady
Vzhledem k tomu, že mám dítě, na které jsem se těšil a ženu, která je docela v pohodě a mateřský pocit "nejlépe to zvládnu já" slušně koriguje, tak mi nečiní potíže se postarat dobře a komplexně. "Díky" (bohužel se nepodařilo kojit, ale neděláme z toho tragédii) umělé výživě syna krmím i já od jeho příchodu domů. Takže ženská výlučnost je čistě z praktického hlediska žádná...
Oba jsme byli prvních 10 dnů nemotorní a nevěděli, jak ten skoro bezvládný uzlíček vzít do rukou. Z čehož nás vyléčili u doktora, kde nám ukázali, co vše děti vydrží a jaké úchopy použít. Zbytek je o cviku. A o nějaké odstrčenosti nemůže být ani řeči. Žena mi pravidelně volá, ať už jdu z práce dříve domů, abych si vzal kluka do náruče, protože je unavená (nějak nám moc nespí a prvních 20 dnů hodně probrečel).
Přijde mi jako hloupost trvat v dnešní době na tom, že ženy se postarají vždy lépe. Ale je stejná hloupost, abych ve svém případě pořád tvrdil opak :-) Spíše bych doporučil, aby se namísto "ženy to udělají lépe" vyučovalo "ať se také táta postará". Bylo by to lepší pro obě strany, resp. pro všechny. Například u nás doma mám větší trpělivost (s řevem syna) já. Mám taky výhodu v tom, že kluk klidněji reaguje na hlubší mužské hlasy.
Na druhou stranu alespoň u nás platí to, že žena umí ovládat více věcí najednou a lépe si organizuje pohyby a čas a přípravu s dítětem. A samozřejmě tam funguje to spojení mezi matkou a dítětem, kdy jí usíná na prsou (prý zná z bříška matčino srdce a uklidňuje ho to). Plus její opravdu velmi bedlivá pozornost a ostražitost, aby se kloučkovi nic nestalo.
Na třetí stranu chovám velkou úctu k ženám a považuji je veskrze za báječná stvoření. To důležité spojení, že děti znají o 9 měsíců déle a intenzivněji a výchovu a starost o děti mají často prostě v krvi, nezpochybňuji. Ani fakt, že se mnozí muži dnes umí po praktické stránce rovnocenně postarat o dítě již od novorozeneckého období, na tom vůbec nic nemění.
PS: možná je to věkem, ale já to neberu jako "starost". Hodně věcí mám rád - dělá mi to radost a těším se z nich. Někde jsem napsal, že kromě křiku a ječení, je pro mě kluk zdrojem sedmi velkých radostí a potěšení: krásně voní, je potěšení hladit jeho hebkou pokožku, je krásný, když spí, je legrační, když se probouzí a protahuje se, je s ním zábava, když se koupe, je krásné ho mít v náruči a houpat ho, je fajn ho krmit a dívat se, jak je spokojený a je to fajn pocit, když mi usne jako klubíčko na prsou.
Upravil(a) Nicolas (23. 10. 2010 1:08)
Není tady
aprill napsal(a):
Blossom napsal(a):
U nás žádná diplomacie v uklízení na syna nezabírala a nezabírá. Jedině to řvaní, a jak už jsem psala - já řvu nerada.
Takže to, oč se 20 let opravdu snažím, se zatím nezdařilo. Ale víte holky co je zvláštní? Že ten můj syn, jinak dost málomluvný, mi vždycky po každém jídle poděkuje. Sám od sebe. Řekne - to byla bašta, fakt skvělý. Dík.
A zvláštní je to, že ho tohle nikdo nijak neučil, ani okoukané to nemá (manžel za jídlo neděkovával).
Ale to poděkování je fakt příjemný. Tak to zas snacha bude možná ráda (a třeba tohle přebije i ten neodnesený talíř...)Pokud ovšem snacha bude vařit
Tak tohle je docela zajímavý moment k zamyšlení....Kdyby snacha nevařila, svět by se nebořil, protože velmi slušně dovede uvařit můj syn. Dcera taky velmi dobře vaří, pouští se i do speciálních složitých receptů (úspěšně), na které jsem si nikdy netroufla.
Zkusím to shrnout: Syn (i dcera), jsou na tom s uklízením hodně na štíru. Možná mám na tom svou "vinu", máme v rodině jisté "bordelářské geny", a navíc já taky nemám domácnost jak klícku () , i když oproti svým dětem jsem v úklidu o několik kategorií výš.
Tedy - v oblasti úklidu se výchova moc nezdařila, vždycky s tím měly děti problémy, ačkoli jsem se hodně snažila a snažím.
Naopak - třeba ohledně toho vaření - nijak zvlášť jsem děti k vaření nevedla, jen že mi při vaření tak normálně pomáhaly (jako malé děti dokonce velmi rády ) .
A kupodivu - aniž jsem se nějak zvlášť snažila a napírala tímto směrem své výchovné snahy, obě děti vaří mnohokrát líp, než já v jejich věku. (a dcera ve svých 22 letech dokonce troufám si říct vaří líp, i než já nyní).
A tím se z praktického příkladu dostávám k trošku filozofičtějšímu závěru, které s tématem tohoto vlákna souvisí:
Na výchovu není žádný recept. Rodič obvykle postupuje kombinací vlastní intuice a vyčtených nebo vypozorovaných výchovnýcvh zásad. Ve výsledku stejně tato metoda znamená prakticky metodu pokus-omyl.
Takže - asi každý rodič, co chce být dobrým rodičem, tak prostě dělá to, co mu v daném okamžiku připadá jako nejlepší řešení.
Zajímavé je sledovat pak výsledky: Došla jsem k závěru, že ty nás vždycky překvapí. V pozitivním i negativním slova smyslu.
Protože třeba některé negativní vlastnosti mých dětí, které jsem se odmalička cíleně a aktivně snažila v jejich povaze potlačit něbo ještě lépe vykořenit, tak to se moc nepovedlo, jestli jsem to vychýlila o 20% směrem ke kýženému stavu, tak to je hodně.
Na druhou stranu mě děti překvapily v mnoha pozitivních věcech, které jsem v nich nijak zvlášť nepěstovala - prostě objevilo se to tak nějak samo. (třeba právě to vaření, nebo synovo samozřejmé poděkování za uvařenou večeři, ale nejen to).
Takže to shrnu do konečného závěru: Jako rodiče dělejte, co nejlíp v té chvíli vás napadá. A ono to nakonec nějak dopadne. Hlavně počítejte s tím, že to dopadne určitě v mnoha věcech jinak, než vy sami byste očekávali.
Vy jste prostě obrazně řečeno, ten šíp vystřelili do světa, nějakým směrem se pokusili nasměrovat....ale kam nakonec doletí, to už moc ovlivnit nemůžete.
PS: Ty mé dva "šípy" vlastně doletěly v mnohém dál, než jsem vůbec čekala. Mám z nich velkou radost. A radost z dětí - to je snad ta nejsilnější lidská emoce (podle mě) a přeju vám ji všem! 
Upravil(a) Blossom (23. 10. 2010 11:17)
Blossom, buď v klidu. Podle toho co říkáš máš děti skvělé, a s tím úklidem - já jsem byla asi nejšílenější zmatkář a bordelář, základní škola pro mě byla peklo (nikdy jsem neměla pastelky, přezůvky, cvičky nebo podepsaný úkol), doma ve všem binec, naši na mě v pubertě střídavě řvali a střídavě mě přemlouvali a nešlo to - prostě binec nad binec. Pak jsem se vdala, pořád s úklidem nic moc, ale rozhodně lepší...a teď mi táhne na 30 a nepořádek my vysloveně vadí, ještě ho neumím udržovat, jako to dělá můj muž, ale dost poctivě ho vytvářím, protože mi celkem leze na nervy, když to dome nemám hezké. Takže zejména u dcery je ještě velká naděje na zlepšení
Není tady
Jedna věc je, co si člověk představuje, věc druhá je realita, jaký člověk ve skutečnosti je a jak se chová.
Pomůže Ti nějak, když Ti tady vypíšeme své představy o správném otci? Začneš se chovat jinak? Nebo budeš dělat to, co považuješ za správné ty. Myslím si, že intuitivně děláš to nejlepší co můžeš.
Jestli jsi dobrý otec stejně zjistíš, až ti dítko vyroste. Buď tě bude objímat se slovy, mám tě rád táto a dal jsi to nejlepší co jsi mohl, nebo tě kopne do zadnice a bude rád, že tě neuvidí. Pak si můžeš vydefinovat, zda jsi byl či nebyl dobrý otec.
Osobně, já dělám to nejlepší co můžu a co v sobě mám. Když mi můj 2letý syn dává jen tak pusinky sám od sebe, tak je to pro mne příznakem, že snad jsem dobrou matkou. On člověk stejně ty výchovné modely přebírá od svých rodičů, takže co do nás vložili oni, to my předáváme dál. A stejně jako oni dělám i já své chyby.
Upravil(a) IŠTAR (23. 10. 2010 13:46)
Není tady
IŠTAR napsal(a):
Jedna věc je, co si člověk představuje, věc druhá je realita, jaký člověk ve skutečnosti je a jak se chová.
Pomůže Ti nějak, když Ti tady vypíšeme své představy o správném otci? Začneš se chovat jinak? Nebo budeš dělat to, co považuješ za správné ty. Myslím si, že intuitivně děláš to nejlepší co můžeš.
Jestli jsi dobrý otec stejně zjistíš, až ti dítko vyroste. Buď tě bude objímat se slovy, mám tě rád táto a dal jsi to nejlepší co jsi mohl, nebo tě kopne do zadnice a bude rád, že tě neuvidí. Pak si můžeš vydefinovat, zda jsi byl či nebyl dobrý otec.
Osobně, já dělám to nejlepší co můžu a co v sobě mám. Když mi můj 2letý syn dává jen tak pusinky sám od sebe, tak je to pro mne příznakem, že snad jsem dobrou matkou. On člověk stejně ty výchovné modely přebírá od svých rodičů, takže co do nás vložili oni, to my předáváme dál. A stejně jako oni dělám i já své chyby.
Ištar, jsem přesvědčená, že dobrou matkou jsi.
Ale na tu "zpětnou vazbu od dětí" se dá spoléhat jen částečně, má to totiž háček - pubertu.
Protože ten samý synek, co ti teď dává pusinky, na tebe bude v pubertě (zákonitě) koukat jako na nejtrapnější blbku pod sluncem, a pravděpodobně ti to dá i dost najevo. Je potřeba se připravit na toto náročné období a nenechat se postojem dětí zdeptat .
Chci říct Ištar - abys pak v pubertě to nebrala tak, že jsi, dle reakcí tvého syna pak, matkou špatnou.
Vím, o čem mluvím, dvojí pubertu mých dětí mám za sebou. A občas je to síla, co v té době rodičům řeknou a nebo i jen drzým pohledem naznačí.
A i přesto, že vás v pubertě zákonitě děti budou mít po určitý (naštěstí limitovaný několika lety) čas za úplné blbce, tak i přesto jste a zůstáváte (ve většině případů) dobrými rodiči.
Upravil(a) Blossom (23. 10. 2010 14:10)
Blossom napsal(a):
IŠTAR napsal(a):
Jedna věc je, co si člověk představuje, věc druhá je realita, jaký člověk ve skutečnosti je a jak se chová.
Pomůže Ti nějak, když Ti tady vypíšeme své představy o správném otci? Začneš se chovat jinak? Nebo budeš dělat to, co považuješ za správné ty. Myslím si, že intuitivně děláš to nejlepší co můžeš.
Jestli jsi dobrý otec stejně zjistíš, až ti dítko vyroste. Buď tě bude objímat se slovy, mám tě rád táto a dal jsi to nejlepší co jsi mohl, nebo tě kopne do zadnice a bude rád, že tě neuvidí. Pak si můžeš vydefinovat, zda jsi byl či nebyl dobrý otec.
Osobně, já dělám to nejlepší co můžu a co v sobě mám. Když mi můj 2letý syn dává jen tak pusinky sám od sebe, tak je to pro mne příznakem, že snad jsem dobrou matkou. On člověk stejně ty výchovné modely přebírá od svých rodičů, takže co do nás vložili oni, to my předáváme dál. A stejně jako oni dělám i já své chyby.Ištar, jsem přesvědčená, že dobrou matkou jsi.
Ale na tu "zpětnou vazbu od dětí" se dá spoléhat jen částečně, má to totiž háček - pubertu.
Protože ten samý synek, co ti teď dává pusinky, na tebe bude v pubertě (zákonitě) koukat jako na nejtrapnější blbku pod sluncem, a pravděpodobně ti to dá i dost najevo. Je potřeba se připravit na toto náročné období a nenechat se postojem dětí zdeptat
Chci říct Ištar - abys pak v pubertě to nebrala tak, že jsi, dle reakcí tvého syna pak, matkou špatnou.
jako dítěti mi to docela chybělo, ty projevy lásky, obejmutí, pusa..proto jsemse snažila zařídit si to s dětmi jinak a můj 17 letý puberťák mi dává dobrovolně pusy dodnes. Ráno než jde ze školy, po příchodu..někdy vedle sebe stojíme, on mě chytne kolem ramen a lípne mi jen tak pusu na tvář...je to fajn pocit. Dcera mi taky pusy dává denně.
A můj manžel a švagr při setkání své mamce taky dávají pusu, což se nedivím, ona je fajn
Není tady
Laminanote, ségra to má s dětmi obdobně. Má kluky 13 a 11,5 a nemají problém se k mámě přitulit...
Bloss, jo puberta, tak na tu se těším . Když vidím, co provádí s mými milovanými synovci a jaké perly z nich padají, tak se občas prohýbám smíchy a říkám si, tak na tohle už se fakt těším..... Ono se lehce řekne připravit, jsou věci, které tě stejně zaskočí . No naštěstí ještě máme dlouhou dobu na přípravu . Jestli bude po mně, jak mi mamka stále tvrdí, tak to nebude tak hrozné .
Není tady
Jako diteti me taky chybel ten pocit od rodicu,ze me maji radi.Neexistovalo zadne obejmuti natoz pusa.Svym detem jsem se snazila dat vse co ja jsem nemela.Objimala a pusinkovala jsem je neustale,az me kamaradka rekla,ze objimam a mazlim se s detma,protoze nemam chlapa a me to pry chybi.Ona to pry nedela.
Syn se mnou chodil za ruku jeste ve 12 letech,Pak prisla puberta a od te doby se vse zmenilo,zadne mazleni,kdyz ho pohladim po vlasech tak ucukne a nastvane rekne,co delas.Zadne popovidani proste nic.Dcera ktera je pomalu plnoleta se se mnou take neobjima,ale sveruje se me ma me jako kamaradku.Tam si myslim,ze je vztah v poradku.
Upravil(a) eremuruss (23. 10. 2010 18:47)
Není tady
Blossom napsal(a):
Jé, holky, jak to děláte u těch synů s tím uklízením nádobí po sobě.....? O to se snažím už 20 let a zatím dost marně.
Takže vím, že jednou řeknu jeho nastávající: Holka, dělala jsem, co jsem mohla. Leccos jsem ve výchově zvládla, ale tohle přes veškerou snahu ne. To už si musíš nějak dovychovat sama. Pevné nervy přeju.
já teda řvát nemusím. nemusím ani připomínat, co má udělat. uklízí po sobě, vyluxuje, když je potřeba vytře a vyžehlí, udělá koupelnu atd. ne že by z toho byl nadšenej, to on u toho taky koulí očima, ale doma mi pomáhá.
Není tady
PPavlo - a ty jsi z uklízení nadšená??? Tak vidíš...
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.
