Jako teenager mohu říct, že rodiče jsou fakt děsní a blbí... Jako dospělý mohu říct, že byli rodiče OK
Můj táta říkával "V patnácti myslíš, že je rodič blbej, v pětadvaceti přijdeš na to, že to s ním není tak zlý a v pětatřiceti se i přijdeš poradit..."
Hele, dokonalej nejsme nikdo, i kdybychom byli z pozlacený voříškový čokolády . Ostatně ani naše dětičky dokonalý nejsou (i když si to všici myslíme ) - a řekla bych, že jedním z "tajemství dokonalosti" je odhad - lépe řečeno čuch, kdy pochválit nebo povzbudit, kdy tvrdě trvat na svým, kdy zvětřit a kdy lupnout jednu přes zadek... A ať uděláš cokoli z uvedeného, vždycky musí dítě vědět, že je milovaný... i když přiznávám, že někdy je to těžký.

Rosakosa napsal(a):

Když chceš být dobrým otcem, dělej vždycky v rodině  to, co je potřeba a ne to, co chceš ty .

A pokud máš "normální " manželku, opisuj od ní, ženská většinou ví, co potřebuje dítě , pokud to není psychopatka, nebo jinak narušená osoba.

Tady se asi stal překlep: Když chceš být dobrým otcem, dělej vždycky v rodině  to, co je potřeba a ne to, co chceš ty .
Když chceš být dobrým otcem, dělej vždycky v rodině  to, co uznáš, co je potřeba a ne to, co chce dítě (event. žena).
Například dítě od souseda by pořád chtělo skákat na trampolíně a jíst čokoládu. Nemyslím si, že to je potřeba. A moje žena přišla s tisíci elektronickými věcmi na měření všeho možného u dítěte, nesmyslně drahými hračkami či hygienickými potřebami, které se ukázaly jako naprosto nevhodné. A její citlivost k  mírnému nepohodlí dítěte je podle mě přehnaná. (viz. mé články a poznámky o tom, co normální zdravé dítě vydrží a jak nesmírně odolné je vůči okolním vlivům, když vezmeme v úvahu, že je na světě pár dní). Když je kluk se mnou celý den, tak je v pohodě, hodně spí, nekřičí.

Helena napsal(a):

A ať uděláš cokoli z uvedeného, vždycky musí dítě vědět, že je milovaný...

S tím souhlasím. Ne, že bych věděl, jak na to, ale všichni dospělí (co samozřejmě bývali dětmi) říkají (ohlížejíc se na své dětství), že buď tam byl v dostatečné míře či naopak chyběl ten pocit, že je rodiče milují. Už jsem si vyrobil nálepku na čelo "Miluji tě", kterou vždy použiji, když budu dávat malému na zadek

...co normální zdravé dítě vydrží...

Nikolasi, tady jsi mě spolu s konstatováním faktu, že tvá žena na nepohodlí dítěte reaguje přehnaně připomněl jednu věc. Nedávno jsem hlídala tříleté děcko kámošce. Šli s manželem odpoledne na nějakou firemní akci. Jen co vytáhli paty, volala kámoška (ta měla snad jednu nohu z auta ještě na chodníku), ža mám v tašce svačinku a že mi to zapomněla říct. Dobrý. Za půl hodiny - jestli nepláče. No, nemá proč a kdyby jo, tak jako co. Ale ještě to chápu. Když volala potřetí, že mu mám dát bačkorky , co už v nich 40 minut běhalo, tak jsem jí řekla, že to trochu přehání a čtvrtý telefonát - že má pod těma kalhotama (co visely na domácím sluhovi) punčocháčky a ať mu je klidně s tím svetříkem (co byl na kalhotách) sundám... jsem jí řekla, že není normální. Takže já bych to ještě poopravila, že nejen co dítě vydrží. Kolikrát je to hrdinství od tatínků. A proto tam ten táta je důležitej... Moc hezky se toto vlákno prolíná s vedlejším o návštěvách dětí u svých otců...

heli .
Já bych tak kolikrát na výstavu a čuměla jsem v kině na nějaký namalovaný ptákárny, protože se mi to zdálo jako menší zlo, než táhnout za sebou výstavní síní dva zpruzené a zlobící spratky...

Wiki napsal(a):

Ale nic není tak černobílé, abychom jednoznačně hodnotili = dobrý rodič x špatný rodič. Nikdo není vyloženě špatný, nikdo zas není vyloženě dobrý. Stejně nemáme jinou cestu.

To si také říkám. A je to uklidňující vědomí. Rozhodně je to lepší, než si říkat jiné rčení: U dětí máme jen jednu šanci a co jako rodiče pos.ereme, to se nedá spravit.

Rosamunda napsal(a):

Ne opravdu musíš dělat to,  co je potřeba, ne to co chce dítě ............skákat na trampolíně a cpát se celej den čokoládou potřeba není,to je všem jasný ............když budeš dělat to co uznáš ty, tak hrozí že vymyslíš nějakou ptákovinu ..........jako řada mužů, třeba,  že když odejdeš k sousedce navždy, že to bude dobré pro zdravý vývoj dítěte, jelikož ti manželka odpírá orální sex a ty z toho máš depky............ha ha ha.......myslím tím čas třeba za pět let ..........

A to rozhodování nech opravdu na ženě.......každá jsme ze začátku prožívaly panickou hrůzu z toho, že dítě přestane dýchat , že onemocní atd ........to se poddá, zvykne si , uklidní se...........
Můj brácha má v 50 letech miminko a je  taky takovej šťoural a ví všechno líp............tak seděl na svý přítelkyni, aby kojila co nejvíc , málem za ní odstřikoval , až z něj byla na nervy a přišla o všechno mlíko............((((((((((

Nějak tomu nerozumím, ale to neva. Nevidím rozdíl mezi tím, co je tzv. správná a dobrá "potřeba" a co je jen chtění. Chtění přeci vždy vychází z nějaké potřeby. Potřeby obecně nejsou nějak dobré či špatné. Nálepku jim dáváme my lidé buď pozitivním či negativním hodnocením a pak mírou či rozsahem. Základní potřeby podle pyramidy potřeb mohou být opravdu potřebné (potřeba jíst, pít, teplo, fyzické potřeby typu spánku, pohybu), plus základní emocionální potřeby typu bezpečí, pocit přijetí, podpory apod.

Nemám dojem, že by otcové vymýšleli zhusta jen ptákoviny a matky zhusta byly bez omylů (ženy přeci nedělají nikdy ptákoviny). Vzhledem k tomu, že neexistuje nic takového jako neutrálně daná potřeba (kromě těch výše uvedených), tak se vše řídí kompromisem (tuším jak poznamenala Javena nebo Helena) mezi chtěním a potřebami muže, ženy a dítěte a určením si priorit v daný okamžik rozhodování.
PS: sousedka, jistě skvělá matka dvou malých dětí, měla depky z toho, že jí manžel odpíral orální sex a tak to řeší s jiným sousedem. Primárně neřeší zdravý vývoj svých dětí. Ale co vím, tak ustaly hádky u sousedů a všichni jsou spokojeni. A děti jsou přiměřeně zdravé.

Mně jsou sympatičtí lehce nemotorní tátové pečující v dobré víře o dítka. 
A i kdyby je krmili rohlíkem spolu se psem (ne rohlík namazaný psem !!! ), tak ok,  pěkně  ho učí žít kolektivně, ne?

Opäť mi vychádza - kao už toľkokrát - že som chlap... Ale o mimino osm sa ešte dlhodobejšie nestarala, to je fakt. Takže nemám celkom porovnanie. U väčších detí som matka typu Satinský v S tebou mne baví svět.
Jav, ja som človek kompromisov: Chodili sme na výstavy, ktoré zniesol AJ mladý(začínali sme na Bienále ilustrácií Bratislava a výstavách v Bibiane), do divadla, ktoré zniesol AJ on (začínali sme Čarovnou flautou v bábkovom divadle) a aj do kina sme robievali kompromisy. Našťastie som dosť infantilná na to, aby mi animované filmy robili nefalšovanú radosť... (Na Nema sme si nedávno museli požičať neter, lebo pokladníčka sa čudovala, že ideme len dvaja dospelí - Los Infantilos...).

Upravil(a) Selima (21. 10. 2010 15:38)

Nicolas napsal(a):

Vzhledem k tomu, že individuální zkušenost nerovná se automaticky převažující pravidlo, můžeme se domnívat každý to své. Ale je to klidně možné, podle stereotypu z cca před 25 lety "Jak vytrhnout velrybě stoličku". Ovšem míra a intenzita těchto pitomostí se v čase mění. Dříve obecně bylo v ČSSR více cool chlápků a tátů a dnes je zase více metrosexuálů. A také více mužů, kteří vnímají role v rodině jinak než jejich otcové.
Ovšem taky vnímám stejně to, že u dětí (a to kupodivu i doktoři muži - myslím pediatři) tátové méně řeší situace, kdy ženám vstávají vlasy na hlavě.

Nicméně jistá nemotornost s malými dětmi zůstává asi u hodně mužů jako stálá konstanta :-)

Tak pokud je to pouze nemotornost, za kterou je navíc cítit láska, tak to myslím ani v nejmenším nevadí.
Dokonce to může být i docela roztomilé.

Hlavně to nesmí být neochota , a nebo -  nedejbože - nezájem ...

Som - ale ešte dodám, že o nás sa vcelku vedle postarať aj otec, aj starí rodičia, ale ad jedlo: Keď mama odišla (v mojich necelých piatich rokoch) na pol roka do ZSSR - pracovne - pamätám si, že sme mali donekonečna vajíčka, až som skoro začala kotkodákať. Až keď s amilovlai staré mamy, bolo občas na jedenie aj niečo iné . Otec zvládal a zlvádol kadečo, ale variť nevedel a nevie dodnes. Nielen pre miminá, ani pre dospelých - nežrala to ani naša mačka.

Já se musím Nikovi omluvit, ale to se nedá.
Selimo, tos mě dostala. Začala jsem vzpomínat, co jsme tak asi snídaly, protože kaši 3x denně bych nezapomněla... a hádej - vajíčka... Pak mi ještě napadlo, že jak je táta od mamky starší, šel dřív do důchodu a než začal zase pracovat, nějakou dobu byl doma a jednoho dne mi svěřil, že si musel vyžehlit... Ale naprosto vážně - vypadal, jako by právě obletěl svět v letadle na vlastní pohon... No, máma toho měla nad hlavu a nestíhala. Malér. Došly košile... Za prvé jsem užasla nad faktem, že ví, že a kde mají doma žehličku a pak mi došlo, že ji i použil. Prostě je to jiná generace.
Blos - divadýlko jsem dětem taky hrála, ale ne vlastnoručně vyrobené - vystříhané z časopisu Pusík. Ten děti milovaly. Já až tak kreativní nejsem, ale nalepit obrázek na špejli mi šlo a hlavně - užili jsme si to, to máš pravdu.
Mateřská byla nejhezčí období mýho života a byla jsem moc ráda, že mi práce vyšla až od čtyř let dcery. Bylo by mi líto, kdyby musela ve třech letech. I když jsem se do práce těšila, podvědomě jsem to cítila jako konec krásnýho období. Myslím, že těm, co přijde mateřská jako nuda, se pak splní sen o akčním životě - práce, školka, škola, kroužky, manžel, domácnost... A těm co si stěžují, jak je to náročné, mít dítě celý den doma a zaopatřit ho (ve spojení s tatínky, co si myslí, jakej je to lábuš) vždycky říkám, že to lábuš ale je.
Platí - jaký si to člověk udělá, takový to má. S manželstvím jsem si to udělala blbě , ale mateřská se mi povedla. 

Já si skutečně myslím že ten chlap se tak nepostará jako žena a proto by se měl řícit jejíma radama a napodobovat ji.................můj bejvalej   uměl vařit , péct žehlit, skládat plíny, chodil s kočárem, koupal dítě a když jsem se poprvé vzdálila na pár hodin , tak dceři rozsekla kovová houpačka obočí a dodnes tam má jizvu ..........)

Kdysi,  když byla moje máma s náma na kontrole u dětské lékařky , tak s hrůzou obě zíraly z okna , jak se blíží otec, na rukách nejmladší miminko .....moji sestru ...........během té chvilky, co máma odešla, setra mu upadla a zlomila si klíční kost ...........ha ha ha ha........... Přitom taťka byl vzdělanej člověk, uměl udělat guláš i vepřovou a učil nás francouzsky a matiku........)Knihovnu měl plnou klasiků.............ALE ...........

Takže ona ta úzkostlivost neboli předvídavost je na místě ..........i já když hlídám vnučku tak se řídím podle dcery, protože už to nemám ve voku a řadu věcí opomíjím a dělám jinak a miminko se zlobí.

Já si spíš myslím, že Nikolas nechce bejt odstrčenej a chce si připadat důležitej , je těžký pro něj přiznat,  že ta ženská to dělá /cítí líp ......)

Nesouhlasím s tezí, že se chlap nepostará tak dobře jako žena. Tedy rozhodně s tím nesouhlasím v tom smyslu, že by toto mělo platit obecně.

Já to vidím tak, že my ženské jsme asi biologicky lépe vybaveny pro starání se o malé dítě (miminko, batole) a že u části otců je zřetelná jakási "nemotornost" při péči o malé dítě (jak se zmiňoval Nicolas).
Ale hodně tatínků se starat dovedlo a dovede, a nyní (i díky změně postoje společnosti) se počet těch tatínků dobře a zručně se starajících a schopných maminku perfektně zastoupit, utěšeně stoupá.

Každý o věci přemýšlíme hlavně z pozic vlastních zkušeností, tak dodám ty svoje, o mužích mě nejbližších:
Můj táta se o nás -své dcery postarat dovedl, určitě vím, že mě velmi rád vozil na procházky v kočárku, a jsem si jistá, že mě jako miminko byl schopen vykoupat, přebalit (pravda, možná byla plína trošku našišto).
Normálně (pokud vím z doslechu) to sice nechával spíš na mamce, ale když bylo třeba a mamka byla například nemocná nebo tak něco, tak ji byl schopen dobře zastoupit. Už tehdy, v šedesátých letech.

Můj muž byl na tom podobně jako popisuji mého tátu, jen neměl tehdy tolik času jezdit s kočárkem.

Můj nynější partner se dokázal o děti postarat sám jako samoživitel fantasticky, pravda, sám je měl na starost cca od jejich 10 let. Ale pokud vím, měl se asi k nim hodně i jako k miminkům a batolatům, v tu dobu jsem ho sice neznala, ale soudím tak z toho, jak se má k současným mrňatům v rodině.