Nicolas napsal(a):

Nikdy jsem o sobě nepochyboval. Ne, že by se mi vše dařilo. A s postupem věku se mi snad daří dosahovat cílů i hůře než v mladším věku (oproti očekávání, že mi vše půjde lépe a snadněji díky zkušenostem a známostem).
O své schopnosti být dobrým otcem jsem také nikdy nepochyboval. Až nyní zjišťuji, že vlastně vůbec nevím, co to vlastně znamená konkrétně. Prostě jsem si jen myslel, že stačí mít děti rád, věnovat jim v rozumné míře péči a hlavně čas a trpělivost. Být jim oporou a zároveň jim dát svobodu. Dát jim nějaká pravidla (která bohužel sám nemám). Užít si s nimi legraci a zábavu. A nějak zvládnout to, že jsou jedinečné osobnosti a půjdou si svou cestou.K zamyšlení mě u příležitosti nedávno narozeného syna vedly časté otázky "jaké je to být otcem". Odpověď: nevím přesně. Prostě dělám co je potřeba. Utírám zadek, přebaluju a chovám v náručí a kromě toho, že se málo vyspíme, tak si to vlastně užívám víc asi já než syn. Nemohu potvrdit pozitivní odpověď na domněnky typu: Cítíš tu šílenou odpovědnost? Svazuje tě vědomí, že budeš mít celý život strach? Dokážeš teď zajistit rodinu? Každý den se prostě těším, až ho budu mít v náručí (a doufám, že nebude ječet) nebo, že bude ležet vedle mě na pohovce a spát. A již zmíněné úkony typu přebalování, koupání a krmení. Ono toho bude samozřejmě víc za pár měsíců, za rok, ve školce, ve škole...

Ona ta otázka asi může být rozdělena:
- co si představujeme pod "býti dobrým otcem" my muži
- co si představujete pod "býti dobrým otcem" vy ženy, které na to pohlížíte jako na společnou výchovu (například)
- co si představujete vy (muži i ženy) pod "býti dobrým otcem" z hlediska pocitu ze svého vlastního otce

Mně vlastně stačilo u mého vlastního otce pouze to, aby mi věnoval více času. Ostatní věci jsem vůbec neřešil. Styl výchovy, směřování, podněty, výlety, zákazy, příkazy. Nic. Se vším jsem byl asi spokojen nebo mi to bylo jedno :-)

Zajímavá otázka, Nicolasi.

Odpovím:
Co si představuje pod pojmem správný otec muž, to nevím, jelikož jsem žena.
Co si představuje žena, tedy já sama za sebe, tos mistrně a vyčerpávajícím způsobem napsal ty sám (myslím to, co jsem ve tvém příspěvku vytučnila). Vystihnul jsi i to mé cítění, ačkoli jsi muž.

A pocit ze svého otce - velmi kladný. Mám ho moc ráda a on mě. Udělal pro mě maximum. Mám ho ráda přes jeho některé mouchy, které měl celý život, a nyní se stávají dost výraznou a nepřehlédnutelnou složkou jeho povahy. Mám ho moc ráda, přestože bych jako žena muže jeho typu nechtěla, partnersky by naše povahy velmi o sebe narážely.

Nicolasi,
děti nemám, takže jen teoretizuji na základě zkušeností vlastních, a pozorování okolí.

Jak si představuji dobrého otce pro své děti:
- věnuje dětem soustředěnou pozornost. Zajímá se o ně. Když jsou velmi malé, pomáhá s praktickou péčí (přebalování, převlékání, nošení) do té míry, že v případě potřeby zastoupí matku. Když vyrůstají, mluví s nimi, hraje si s nimi a najde si čas na to, aby byl jenom dítětem (večerní čtení pohádek, chození na ryby, na fotbal nebo co já vím).
- projevuje dětem lásku, která je bezpodmínečná. To znamená, že přijímá děti takové, jaké jsou, a nedává jim najevo, že jsou nedostatečné. V synech buduje zdravé sebevědomí muže, učí ho (především vlastním příkladem) chovat se k ženám s úctou a láskou, chránit je. V dcerách buduje zdravé ženské sebevědomí. Dává jim najevo, že jsou krásné. Oceňuje individuální nadání svých dětí a mluví s nimi o tom, v čem se jim nedaří (především co se týče chování).
- dává jim do života dobrý příklad toho, jak má vypadat soužití muže a ženy. Buduje a udržuje vlastní manželství tak, aby ho jednou jeho děti mohly napodobit.

V primární rodině mi hodně chybělo verbální ocenění. Můj táta mi nikdy neřekl, že mě má rád nebo že je na mě hrdý. Když mi to pak jednou, už skoro dospělé, napsal, bylo už pozdě: slova nezasáhla tak, jak měla. Zdravou (tedy nepřehnanou) sebedůvěru jsem si musela budovat pracně sama, i co týče ženskosti a vzhledu. Moje vlastní manželství tím utrpělo, hlavně zpočátku. Táta s námi také nikdy netrávil čas, nehrál si s námi a vůbec nevěděl, co se v našem životě děje (to vadilo míň než první uvedené, ale taky to vadilo). A především, oba rodiče mi předali řadu špatných modelů fungování partnerského vztahu, kterých se zbavuji dodnes...

Nico, dobrý otec je podle mě dobrý už tím, jestliže se nad svým otcovstvím zamýšlí takovým způsobem, jako ty.

Daphné napsal(a):

Nico, dobrý otec je podle mě dobrý už tím, jestliže se nad svým otcovstvím zamýšlí takovým způsobem, jako ty.

vidím to podobně

jinak " dobrý otec" může vypadat úplně jinak z pohledu matky a jinak z pohledu dítěte.

Daphné napsal(a):

Nico, dobrý otec je podle mě dobrý už tím, jestliže se nad svým otcovstvím zamýšlí takovým způsobem, jako ty.

taky dobře uhozený hřebíček na hlavičku (tedy spíš na mé ego )

nejsem nejsem sice otec, ale jako "dobrá matka" jsem se snažila a snažím dát svým dětem to, co jsem u své mamky postrádala...
naopak se snažím vyvarovat se chyb,které dělala, a i když některé dělám,  uvědomuji si to a snažím se s tím bojovat.

Upravil(a) laminanonte (20. 10. 2010 13:59)

javena napsal(a):

Dobrý otec, dobrá matka... Nevím, já vychovávám své děti tak nejlépe, jak umím a to mi dává pocit, že jsem dobrá matka. O jejich otci si to nemyslím, že je dobrý otec... ale je to pravda? To, že já si to myslím neznamená, že to tak je. On jim dá do života možná víc, než já...
V pubertě jsem měla pocit, že mám hrozný rodiče. Dneska můžu říct jediný - mám bezvadný rodiče, dobrého otce a dobrou matku a říkám to s plným vědomím toho, že nasekali jako rodiče spoustu chyb. Dneska už vím, proč - nebyli to stroje, dělali to tak, jak nejlépe uměli, a to, že se občas spletli, neznamená, že byli špatní. Udělali je jako milující rodiče protože si mysleli, že je to tak nejlepší... A vlastně bylo.

Na tímto se dosti zamýšlím. A souhlasím s tím. Tedy spíše snažím se to mít někde vzadu v hlavě uložené a použít, když mě to trkne.
V podstatě všichni děláme to nejlepší, co umíme (ne všichni bohužel pak mají z toho pocit, že jsou "dobří" - ale to je jejich chyba). Prostě je jasné, že člověk není schopen svůj stín, schopnosti a charakter překračovat v pozitivním slova smyslu každý druhý den. To není možné.

Je také jasné, že tzv. chyby, omyly či nesprávná rozhodnutí patří k životu a tím pádem k výchově. Tak to prostě je. Plus je dobré to, že spousta chyb, nedostatků a špatných rozhodnutí se dá v čase napravit nebo si později s dětmi přiznat, že se to mohlo udělat jinak. I když argument, že milující rodič dělá vše správně a dobře pouze z toho titulu, že to dělá s láskou, mi nesedí úplně na vše.

Co bych k tomu rád dodal, je i něco navíc, co nemám úplně zakódované. Například jako cikán žiju spíš ze dne na den a přikládám větší váhu hudbě, radosti a pospolitosti a umění rvát se se životem. Formální vzdělání je až na druhé koleji. Své děti milujeme a proto je nechceme nutit chodit do školy (to je jen jako ilustrující příklad).

helena napsal(a):

Nico, "dobrý rodič" je podle mě ten, o kterém to můžeme říct i v (našem) pokročilejším věku, tzn. tehdy, kdy si umíme přiznat "jo, měl(a) svoje chyby, ale v podstatě to bylo fajn".

tak to je v pohodě, díky Alzheimeru a selektivní paměti jsou "dobří rodičové, co mají své chyby, ale v podstatě to bylo fajn"...skoro všichni Dělám si legraci, ale ono je to pravda. S postupem času to "špatné" vymizí a přestože s mojí mámou vydržím maximálně 2 dny v kuse, tak mi stačí, že vím, že mě má ráda. Jiným způsobem, než bych byl býval potřeboval. A to stačí a už kašlu na to, jestli byla či nebyla v různých obdobích mého dětství dobrým rodičem (samozřejmě z mého zkresleného pohledu syna).

citace z webu...

Jak se pozná dobrý rodič?

Dělá maximum pro své dítě.   
Dítě se o něj může opřít.
Respektuje osobnost dítěte.
Vyzařuje lásku, ne strach.
Je rozumně tolerantní.
Neočekává nereálné úspěchy.
Dává dítěti nezávislost přiměřeně jeho věku.
Povzbuzuje dítě, aby mělo kamarády.
Má zájem vytvořit šťastný a klidný domov.
Cítí s dítětem, když má problémy.
Má většinou dobrou náladu.
Dělá věci společně se svým dítětem.
Projeve dobrým příkladem.
Upevňuje citový vztah k dítěti.
Při trestání je spravedlivý.

..a to je ten paradox, který má dvě různé odpovědi v různých časech.
Jako teenager mohu říct, že rodiče jsou fakt děsní a blbí a jejich výchova je špatná a jen samá pruda.
Jako dospělý mohu říct, že byli rodiče OK. Ale taky mohu říct, že nikdy nerespektovali mé rozhodnutí a moji vůli a že to ve mně zůstalo doposud.
Člověk-rodič si nepomůže :-( Opravdu zbývá věřit jen svému aktuálnímu pocitu a intuici (což je vysoce individuální, protože i některé tzv. neměnné morální a výchovné principy se každých cca 70 let mění).

mám pár kamarádek, které měli děti později a jejich ranná výchova byla velice liberální. Děti neměli jasné mantinely, pokud zlobily, rodičům to přišlo roztomilé. Bojovat proti tomu začali, až když jim došlo, že jim to přerůstá přes hlavu, navíc byli výchově nejednotní a dnes to vidím, že s těmi dětmi mají docela problémy.

Takže lépe vychovávat od últého věku a když už dítě ví, jak se má chovat, ponechat mu prostor k samostatnosti a spíš jen usměrňovat.
Tím se lze vyhnout tomu, že budu prudit a vychovávat puberťáka, protože on již ve svém věku by měl vědět co je špatně a co ne.

Ne nadarmo se říká, že se člověk zanedbá do 3 let věku, těžko pak dohání.

Upravil(a) laminanonte (20. 10. 2010 15:04)

Nicolasi, můj BM žije jako kočovník, bez bázně a hany, nerespektuje nic - i do tý školy občas nedorazili potomci - a přesto, jak jsem psala, může mít na své děti dobrý vliv. Dá jim ten kus, co já nemám - tu spontálnost a bohémství... Musím přiznat, že to mě třeba obohatilo. Já byla vždy spíš v křeči... puntíkářka. Hóódně jsem zvolnila po jeho boku, to se mu musí nechat. Všechno kolem nás nás ovlivňuje a i v tomto ohledu hodnotím naše manželství jako přínosné... První plus jsou děti.
Laminanonte, jako dítě jsem si myslela, že mám fajn rodiče. V pubertě se to otočilo a já nechápala, jak můžou moje kamarádky a kamarádi říkat, že jsou naši fajn... Ale podvědomě jsem věděla, že jsou. Taková směsice pocitů. Ale asi to bylo hodně i o tom, že jsem byla jejich první puberťák - brácha už si neměl nač stěžovat. Vyšlapala jsem mu cestu, jak dálnici... Zpětně jako rodič vidím, jak moc byly a jsou fajn. Všechno to začalo ve věku, ve kterém mám teď syna a upřímně - klobouk dolů, zvládli to na jedničku podtrženou, já vůbec nevím, jestli to zvládnu a teda - on je fakt zlatej. Oproti mně. Zatím - ono to přijde...
A určitě se dá dítě v určitém věku ovlivnit jedním z rodičů - takhle se jedna šestnáctka nastěhovala k tátovi, protože byl lepší, než máma. Z diskotéky (i v týdnu) chodila po půlnoci a tátovi a jeho nové paní to bylo šumák - měli klid a neplatili. Odnesla to strašně - tatíček s paní počali, dívenka putovala k matince a ta jí to dala pěkně sežrat. Nemluví spolu už 13 let. A táta je samozřejmě dobrej - máti je strašná. Já bych jim nafackovala oběma a to mi bylo v době téhle "causy" jednadvacet...

Upravil(a) javena (20. 10. 2010 21:06)