Blossom věř mi že já bych se ozvala, i klidně dřív pokud se zamiluju. Já mám právě takový ty blbý představy že mi nebude už nikdo vonět jako on, nepohladí mě nikdo jako on ,prostě hovadiny .

Ale chci být štastná a nepodváděná.

Do toho měl proslov když jsem mu řekla že ničí mou práci že jsem s tím žádnou práci neměla že to není jako řízek... a nebo že jsem nemusela vařit...
Proboha a proč se na to nevykašleš? Uvařila jsi pro sebe a pro kluka - takže sis tu práci s přípravou dala pro vás dva. S pánovou večeří jsi žádnou práci navíc neměla, když si ji uvařil sám. Promiň, ale kdyby sis ušetřila zbytečný řeči, nedočkala by ses proslovu.
co si to dovoluje takhle pohrdávat mým jídlem
Jednak je dospělej a fakt nemusí jíst to, co nechce, jednak je jednoduchý řešení - "Uvařila jsem to a to - budeš jíst nebo ne?" - a bez dalšího akceptovat jeho rozhodnutí. Va se titž nehádáte o jídlo, to je jen zástupnej problém.

Perseo, řešíš zbytečně jeho. Řeš sebe. Tak krátká a jednoduchá věta a tak moc mi dala zabrat než jsem ji dokázala včlenit do svého života. Ale pravda je, že mi to hodně změnilo život. Jinak k té sázce s Blossom bych se klidně přidala. Já se s přítelem rozcházela na několikrát. Jedním z důvodů proč jsem to nedokázala jednoduše ukončit a hotovo bylo to, že jsem stejně jako ty měla strach, že už navždycky zůstanu sama, že mě už nic nečeká. A pak jsem se bát přestala, řekla jsem si, že než to co prožívám ve vztahu, tak to raděj budu sama, ukončila jsem to vloni v červenci a v prosinci už jsem byla zaláskovaná a jsem čím dál tím víc. Neboj se, bude líp.

Všechno záleží jen na tvém vlastním rozhodnutí. U mě všechno šlo až tehdy, kdy jsem se přestala bát ... a že jsem se bála všeho ... jestli ještě dokážu vůbec s někým být, jestli se dokážu odpoutat, jak vůbec ještě můžu někoho potkat, protože mám malý okruh známých, jsem spíš introvert. A až jsem opravdu všechno hodila za hlavu, rozešla se s bývalým a nechala věci volně plynout, tak se objevila nová láska. Důležité bylo to, že jsem v té době už věděla jakého muže hledám. A přesně takový se objevil. Proto myslím, že bys měla přemýšlet víc o sobě. Co tě poutá k tomuto muži? Chceš muže, se kterým se trápíš? A jakého vlastně chceš? Co se stane, když budeš teď sama? Mě pomohlo, když jsem si na tohle odpověděla, když jsem zjistila, že jsem schopná žít i sama (a setsakra dobře), že se nutně nemusím přilepit na prvnícho chlapa co jde kolem, ale že si můžu počkat až se objeví takový muž, který za to bude stát.

Tak se neboj. Máš pravdu - on se nezmění. Jestli tě trápí takový vztah jaký máte, tak ho nechej být. I já si říkala, že takový chlap jakého bych chtěla nikde není (tedy já si především myslela, že takový chlap určitě existuje, ale že těžko bude sám). Důvěra je ve vztahu pro mě hodně důležitá a i proto jsem to tehdy nakonec definitivně utnutla, protože já už mu nevěřila, nevážila jsem si ho za všechny ty sliby, které porušil. Dnes už vím, že jsem se v tom zbytečně plácala tak dlouho a věř mi, že jsem řešila všechno to co ty včetně syna.

Já měla vždycky s rozchody tu potíž, že jsem se rozcházela já, v podstatě mě nikdo neopustil, to já končila vztahy (teda zatím, kdo ví co mě ještě čeká). Ale i přesto, že jsem měla vždycky vážné důvody, proč vztah ukončit, tak to pro mě nebylo lehké. S bývalým přítelem jsem se rozcházela v podstatě dva roky, pak se vloni v březnu odstěhoval, ale stejně se mu podařilo někdy v květnu mě přesvědčit jak teď už všechno ví co dělal špatně, jak teď to bude jiné ..... no a pak na začátku července jsem znovu zjistila, že je všechno ve starých kolejích a ukončila jsem to definitivně. A ano i tak jsem k němu dál něco cítila, ale už jsem věděla, že s ním žit nedokážu a časem to pomalu odeznívalo. Nejdůležitější pro mě bylo to uvědomění, že i přesto, že ho svým způsobem mám pořád ráda, tak vím, že ve vztahu s ním nejsem ani šťastná ani spokojená, že mě to trápí a že už se trápit nehodlám. Konečně jsem se totiž naučila mít se ráda.

Může, může se na tebe usmívat a za zády balit jinou. Prostě to tak je. Na tobě je ale to, jestli chceš v  takovém vztahu, s takovým mužem žít. Jestli ano, tak se nic neděje a všichni jste šťastní. Jestli ne, tak buď se budeš trápit a nic nezměníš, nebo se trápit nebudeš a z takového vztahu odejdeš. Skutečně mi pomohlo to, že jsem přestala řešit pohnutky ostatních lidí (takové to proč to dělá, jak vůbec může apod.). Snažím se řešit jen sebe, proč já se chovám tak jak se chovám, co mi vadí, proč mi to vadí, jestli je to pro mě skutečně důležité. Víš já letos oslavila čtyřicítku (přítel mi nedávno se smíchem říkal, že je štěstí, že jsme se našli už loni, protože on měl vždy partnerky, které mělo dvojku na začátku, jeho poslední přítelkyně se s ním rozešla těsně před jejími třicátinami, takže by vlastně ani nevěděl jaké to je být s třicítkou) a taky jsem si říkala, co když už zůstanu sama? Jenže u mě zvítězilo to, že než být ve vztahu, který mi tak moc nevyhovuje, který mě tolik trápí, tak je lepší být sama. Věřím na přání vyslaná do vesmíru. Mě se plní v práci i ve vztazích, jen se synem co je v puberně to trošku pokulhává. :dumbom:Ale zase mi nemůže vycházet všechno a z puberty se jednou vyroste, to mě uklidňuje.

Upravil(a) Peťuli (15. 10. 2010 10:19)

Perseo, myslím, že to tak má většina lidí, já třeba vůbec nemám změny ráda, ale někdy je změna i s tím, že člověk vůbec netuší co bude dál, to nejlepší řešení. Taky jsem to tak nechtěla, ale vztah je vždycky minimálně o dvou lidech a nestačí když chce jen jeden, aby to fungovalo. Jsi mladá ženská, věřím tomu, že se nějaký fajn chlap, co bude rád, že spolu můžete být, určitě najde a jak jsem už řekla, klidně si s Blossom přisadím, že do roka už budeš mluvit úplně jinak.

Tak vydrž, snaž se, aby jste co nejdřív bydleli každý sám, pak to pro tebe bude snazší. A uvidíš, že bude líp. Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Jestli to tak skutečně je, tak u mě ty dva roky rozchodů a návratů byly dobré proto, abych si uvědomila, že nefunkční vztah prostě nejde napravit bez zásadních změn a že když já (která tak změny nesnáším) se rozhodnu vztah ukončit, tak je to tak vážné, že žádné návraty nemám absolvovat, protože si tím jen prodlužuju trápení. Držím palce ať to ustojíš.

Jemu se do stěhování vůbec nechtělo, takže nakonec to trvalo necelé dva měíce než se odstěhoval a bylo to pro mě strašné, protože jsem se ho neustále vyptávala jak to vypadá, kdy už teda se bude stěhovat apod. Nakonec po těch těch dvou měsících jsem byla i při jeho balení a nemůžu říct, že by to se mnou něco dělalo, ale to byl asi důsledek toho, že to trvalo tak dlouho. Po těch zkušenostech můžu říct, že bych dnes byla asi nekompromisnější, řekla bych mu, aby si našel třeba i přechodné ubytování, aby se odstěhoval co nejdříve, maximálně bych mu dala lhůtu měsíc s tím, že jestli do té doby nebude odstěhovaný, tak potom vyměním zámek. A samozřejmě to dodržet. Myslím, že tomu tvému se taky moc nebude chtít, tak buď pevná a nedej se.

Udělej to tak, aby to pro tebe i pro syna bylo co nejsnazší. Jednoznačně na něm ale chtěj termín a vyžaduj, aby ho dodržel, jinak se to může táhnout hodně dlouho, obzvlášť když ví, že že on si zabalí, pak se to urovná a zase znovu od začátku dokolečka dokola. Jestli jsi jednoznačně rozhodnutá trvat na rozchodu, tak neměň své rozhodnutí a stůj si za tím. Neboj až se odstěhuje bude líp, pro mě bylo jednoznačně nejhorší období od rozchodu do odstěhování.

Blossom

nemysli že jsem nad tím co mu říct hodně neuvažovala ale vzhledem k jeho povaze mi přišlo rozumné tohle . Je mu 8 let ,je cíťa . Je sice fakt že se tady někdy pohádáme (paradox je že td jak sme se rozešli tak vlastně ani ne) ale tak nějak normálně ,jako všude..podle mě malej netuší že se děje něco vážného. A sázím na to že partner i odjížděl mimo bydliště i na noc taže bych malému řekla že zase musel k vůli práci a pak by se to protahovalo a pak bych mu to nějak vysvětlila že je to napořád . Chci synovi ublížit co nejmíň ,možná jsem vybrala špatnou variantu ale zatím se mi jeví tím že ho znám jako nejlepší.
Hlavně to budu muset ustát já.  Je tady tedy ještě otázka finanční ale tak snad se zachová fér a nějakou korunu mi posílat bude.