Zdravím, nastoupila jsem do jedné brněnské školky jako externistka a mám tedy jen dvě hodinky s nejmenšími. A obdivuji učitelku, která je ve skutečné školce celou dobu a má třeba patnáct takto malých dětí..to se snad nedá?

První dny jsem měla šest dětí, a neuměla jsem si představit dosud, co je to když jsou děti prvně ve školce a stýská se jim..u některých ne, aly když pláče jeden, a někdy je to přímo řev, přidávjí se i další, nemluvě o tom, že k utišení malého mu potřebuji věnovat spoustu času, který nevěnuju jiným dětem.
Chci se zeptat, jestli tu někdo má se školkou a nejlépe jako učitelka - zkušenosti, co dělat, nebo jestli nezbývá jen to přežít a utěšovat. Nebo jsou nějaké speciální pedagogické vychytávky?

druhým problémem je, že se v kolektivu pokaždé najde zlobič, případně více, kteří narušují skupinu. mám tam např. holčičku, která se baví tím, že neustále hází všechno do odpadkového koše. kope do věží které si děti postavily a má z toho radost. nechápu to.  bere ostatním hračky a ještě se tomu směje, takže vždycky ji neustále beru do náruče a povídáme si že je to špatně, že hračky, s nimiž si hraje někdo jiný, si nemůžeme jen tak brát. Musíme si hrát s těmi, které máme. potom přednáška na téma kouzelných slovíček. Teď já uplně vidím, jak ona VÍ, že udělala chybu nebo že zlobila, a kouká do země a dělá, že neslyší, škube hlavičkou. tak vezmu plyšáka a povídáme plyšákovi o tom, co se nesmí dělat a co je správné.  pak mi kývne, že už bude hodná a nebude kopat do cizích hraček..ale příští den to udělá znovu.
maminka tvrdí, že to doma nedělá a že před tím si pní učitelka na problémy nestěžovala, takže to vnímám jako svoje pochybení a svůj pedagogický neúspěch.

no ale zajímalo by mě co s takovými dětmi dělat..nebo kde se to v nich bere...ona to nedělá pořád, někdy si maluje, jindy si sama hraje..ale neumí si hrát s někým, protože všechno pokládá za svoje, všechno je jen její. dokonce když jsme šli na záchod a ona musela počkat, protože nebyla první na řadě, začala křičet. Když přijde do školky, hned přijde až ke mě a první mi hlásí jak se jmenuje, abych si ji zapsala. Já jsem se s tímhle ještě nesetkala... naopak někdy zas si hraje v klidu sama s jednou hračkou. v kolektivu ale ničí a boří a bere hračky.

Není to nějaká výchovná chyba, nebo některé děti takové prostě jsou? Jiné jsou zase extrémně stydlivé nebo ustýskané, takže fakt nevím co je lepší...

ještě k té holčičce, jestli vás to zajímá - občas byli přítomni i rodiče. když malá začne někam běhat nebo se válet nebo dělat něco čím ruší, tak je od rodičů okamžitě velice přísně okřiknutá, to pak poslechne. Přijde mi to drsné, ale ono na ni asi nic jiného neplatí.  já ji občas poplácnu na pr..., a spíš se jí to snažím povědět co se dělá a co se nedělá. a ona to ale asi ví, že je to špatně.

a víte, co je moc zajímavé? ona se hrozně stydí říkat prosím, děkuju..takovéhle úplně základní a jednoduché a nevinné slovíčka!  a ona ty slovíčka zná, ale vysloveně se stydí je říkat a nechce je říkat! Já na ni týden co týden : Když má někdo nějakou hračku, nemůžeme mu ji brát! musíme se napřed zeptat, jestli nám ji pujčí, a když ano, chvíli si s ní pohrajeme a pak ji zase vrátíme!  jakpak se říká, když si něco chceme půjčit, poprosíme prosím? a horko těžko, velmi stydlivě z ní vypadne  psim - a odvrátí hlavičku, aby nebylo vidět, že to ona řekla.

Tak moc nerozumím tomu, proč to nechce říkat. Já jí to nepovídám ve zlém, ale v dobréma hrajemesi s myškou a myška prosí jestlisi může něco půjčit a pak říká děkuju. a když to řekne i malá, vždycky ji pohladím a pochválím. ale říkat to nechce.

nevíte  čím to ve výchově u nich doma bylo způsobený? docela by mě to zajímalo..